Archives

Jo, tak dva dny jsem nezvracela, a jsem hepy stejně tak jako před rokem, kdy jsem s tim končila stejně…. s bulimií. Dala jsem si určitou představu, jak bych chtěla vypadat, a i když jsem na sobě včera viděla v zrcadle dosti neforemnej špíček, nepanikařila jsem jako když jsem béčko měla, ale řekla si, že to se dá v klidu shodit, každopádně se za to nebudu nesnášet, protože narozdíl od minulosti se MAM RÁDA… a konec s bulimií neni jenom konec s nemocí, ale novej životní styl, kterej vám otevírá hrozně moc netušenejch možností… a věřte mi to, vždyť já to prožívám už podruhý… a myslim, že i naposled. Když jsem s tim začínala podruhý, věřila jsem tomu, že mi to přinese něco, co mi poprvý nepřineslo… ale akorát jsem se vrátila do starejch kolejí, který jsem důvěrně znala, a který mi byly jenom nepříjemný. Poučování je na nic, ale doufám, že až na to jedna z Vás příde taky, tak taky uvěří, že šťastný konce ještě existujou… a to pro každýho…:o)

Ono se to nezdá,ale už je to dvacet let…Tenkrát se o tom nikde nepsalo a já nevěděla,co se se mnou děje.Zprvu byla snaha zhubnout pár kilo,pak se mi to vymklo z ruky až váha ukazovala 42 kg.Byla jsem zaslepená úspěchem,hubnutí byla taky jediná činnost,o které jsem si mohla rozhodovat sama a rodiče mi to nemohli zakazovat.Vztahy doma špatné,moje sebevědomí žádné,matka ze mně dělala nezodpovědné dítě,přitom jsem věkem měla být dospělá.Rozporuplná situace.Chtěla jsem se té závislosti zbavit,a neuvědomovala si,že druhou závislost-na jídle,jsem získala.To hubnoucí období trvalo asi dva roky,pak jsem najednou přestala držet dietu,už nevím proč.Sice jsem přibrala,ale vyhráno nebylo,naopak.Zjistila jsem,že lze zvracet,přitom jíst/asi jsem si potřebovala vynahradit čas strádání/ a netloustnout.Zničené roky života tím,že od rána do večera musíte myslet na jídlo,nikomu to nepřeju.A ještě navíc,což je zajímavé,mně strašně bavilo vařit,péct a zkoušet nové recepty.To pak skončilo samozřejmě v mém žaludku a následně v záchodě.Nebyl problém sníst pekáč štrůdlu.Strávila jsem tím nekonečně moc času,který se dal využít jinak.V dvaceti šesti letech jsem se konečně sebrala a odstěhovala od rodičů.Podnájem,cizí město,jiná práce,jiné starosti-najednou ta bulimie se dostala se mnou někam,kam už nepatřila,nebo jak to mám říct.Neodešla naráz,potvora,ale intervaly zvracení se prodlužovaly,až přestaly úplně.Dneska nemám problém se najíst a mít potom příjemný pocit.To neznamená,že si nehlídám váhu,ale s jistotou můžu tvrdit,že do toho zpátky nespadnu.S odstupem času zjišťuji,že vše špatné bylo k něčemu dobré.Když jsem si tenkrát nedovedla prosadit své „já“ jinak,muselo to tak být.Kdo žije sám se sebou v pohodě a harmonii,neonemocní.Ještě dodávám,že jsem odmítla léčení a psychiatry,nic proti nim,ale myslím si,že pokud se někdo chce z nějaké závislosti vyhrabat a ne ji utlumit,je třeba na to jít s čistou hlavou,bez vlivů psychofarmak.A hlavně uvědomit si příčinu a nebránit se změnám na sobě i v reálném životě.

Nevim,jak začít-už je to celkem dlouho…Tak vše začalo asi v 8.třídě.Do té doby bylo vše idylické-milující rodiče(milovala jsem sladké-tak mi občas řikali,ať ho nejim tak hodně a často,že budu tlustá-to ale nevěděli,že za půl roku toho budou litovat),hubený hezký brácha(o 5 let mladší),pes,dost peněz,domeček,premiantka třídy,celkem hezká holka-prostě pohodový život,jen ta výška 158 cm a váha 62 kg(nebyla jsem tlustá,jen jsem měla hezké kypré ženské tvary-na můj věk nezvyklé-prostě holka krev a mlíko!Vždy i ve třídě jsem byla napřed ve všem-puberta,názory,vývoj,myšlení-byla jsem vyspělejší(asi jeden z mnoha důvodů mé nemoci-nemohla jsem se s tim vyrovnat).Byla jsem líná,chodila jsem s mamkou cvičit jen jednou týdně,jinak jsem seděla doma u televize….Mamka byla vždy vitální,moderní,vypadala mladě-když nás potkala nějaká její známá,řikala,že vypadáme jako sestry-dost mě to štvalo…Její míry-164/56!Táta je trochu silnější postavy-všichni řikali,že jsem po něm a brácha po mamce!Mamka přišla jednou s nápadem,že nebudeme večeřet(byla to spíš akce proti tátovi-byl na nějakém vyšetření a měl nějaký nález související s jeho váhou) a když už,tak jen saláty…..A já se toho chytla,ale pořád jsem si po obědě dopřávala sladkosti,takže se to nahradilo,ale už jsem nepřibírala.Pak mamka přišla s nápadem,že bych mohla začít chodit na badminton(chodil tam syn její kamarádky),že prý pořád sedim doma!Tak mě tam dokopali-zalíbilo se mi to-2krát týdně tréninky od 18:00-19:30,spousta hezkejch kluků,zábava,noví lidi….Vše se tak nějak dalo dohromady-tak různě si vzpomínám:babička mi jednou řekla(někam jsem jela)-že si mám půjčit mámi oblečení nebo,že už mi to snad neni,jestli už jsem tlustší než máma?!(Ale sama mě pořád vykrmovala)-tak jsem se nad tím zamyslela,že jsem tlustší než svoje matka,že už mi nejsou její věci…že nevypadam jako její malá holčička…Chtěla jsem se líbit klukům na badmintonu(ale potom jsem se uzavřela úplně do sebe a už mi bylo jedno,že se jim líbim..)….Měla jsem vše,co jsem chtěla-vše perfektní=perfekcionistka,k dokonalosti mi scházela jen ta postava….Badminton se mi hodil-před tím jsem nemohla jíst,aby mi nebylo zle a potom jsem se napila,měla dobrou náladu z tý skvělý party a už jsem neměla hlad-začala jsem si řikat,že je už pozdě…Ve škole na obědy nechodim od 6.třídy-mamka mi vařila(bohužel už zas i teď mi vaří)-řekla jsem jí,že už jsem velká,že si něco udělam sama nebo jsem si dala jen rohlik a pak sladký….Ale pak jsem přestala i pořádně obědvat-doma jsem řikala,že jsem měla sladký,že teď nemám hlad…mamka byla ze začátku jedině ráda….Pak si začalo okolí všímat,že jsem zhubla-mě to těšilo(dost jsem o ppp věděla,protože v té době jsme ve škole měli různé přednášky),doma to pořád šlo-vpohodě,jen babička pořád hučela do mámi,ať na mě dohlídne!já jsem si pomalu začala uvědomovat,kolik toho mám s anorektičkama společného…Máma jí řikala,že mi věří,že to mám pod kontrolou,že mám pevnou vůli….No právě,že mám pevnou vůli-dávala jsem si cíle kolik zhubnu(myslela jsem si,že zhubnu-budu krásně hubená a pak si zase budu libovat ve sladkostech,ale budu se hlídat!-nic takového se nekonalo a já ztratila na vše chuť).Nevim kdy,ale pak jsem nedostala menstruaci(asi na 50kg?)-to byl signál pro tátu(má mě i teď dost přečtenou-přišel mi i na ty lži a schovávání s jídlem).Začal si získávat informace o ppp-a zjistil,kolik toho mám společného s anorexií!Objednali mě k obvodní lékařce-že nemám menstruaci.Ta řekla,že jen nemám už hubnout…Ale já schovávala a lhala s jídlem dál-tak jsem šla k psycholožce u nás-prý mám prvky anorexie,ale není to tak vážné-nijak nám nepomohla-prý si mám psát jídelníček-to rodičům vydrželo tak 14 dní,pak toho nechali-já se jim ale pořád ztrácela před očima….Tak mě objednali do motola na psychiatrii.V té době už mě dost nutili do jídla-já jim u toho brečela(byli to muka-chudáci naši-ty si semnou toho prožili….měli výdrž a trpělivost!),jedla jsem strašně dlouho,když už něco,tak co má nejmíň kalorií…Zakázali mi veškerý pohyb,tak já,abych alespoň něco spálila,jsem začala doma uklízet,chodit ven se psem…Mamka mě prosila,ať aspoň jím zdravá jídla-že nemusim maso(to jsem nikdy moc nemusela!).Má váha se dostala na 39-verdikt psychiatričky-buď do 3 neděl přiberu 3 kila jinak si mě tam nechaji.Ani nevim jak,ale dokázala jsem to(díky mámě-protože si vzala dovolenou-mě uvolnila ze školy-byly jsme spolu-věnovala se mi…)-pila jsem nutradrinky a jedla vždy s mamkou 5krát denně!Pak jsme tam jezdili 1 za měsíc s váhou 43.5kg-to jsem se sekla a udržuji si jí do teď-naši pochopili,že nám ten motol už nic nedává-bylo to tam trapný,protože viděli,že jím a ta psychiatrička měla takový trapný otázky….Jezdíme tam jen na gynekologii(menstruaci mám řízenou práškama-hormonama),taky jsem tam byla na antropologii-mám mít nejmíň 45kg-ale ještě lépe 47!Jak jsem tak jedla s mámou-veděla jsem,že se hlídá a omezuje(v té době kvůli mně to přerušila,ale po čase už se mnou nechtěla jíst…),tak jsem jí začala vidírat,občas si nedá večeři a tak…,že když nemusí jíst ona,že já taky ne!Srovnávala jsem se s ní….Kolik spálí kaloríí atd-když jde cvičit-já taky… Teď asi po 3 letech bojů,to je u nás takhle-nic není úplně vpohodě,ale jsem požitkářka-miluji těstoviny,pizzu,čokoládu(mléčnou =)),kešu ořechy,máma mi vaří-zdravá jídla-občas mám období,kdy nejim-to zhubnu na 42kg-naši mě vážeji většinou 1krát týdně,ale někdy zapomenou…to pak zase musim pít nutradrinky-nesmim chodit cvičit,na badminton…prostě musim tloustnout na 45kg… Teď jsem zase v tom přibíracím období….Je mi skoro 16 a ještě jsem pořádně neměla kluka-vždy jen kino,večeře a pak nic….asi vždy někde udělam chybu…Jsem tím poznamenaná,ale já nelmít rodiče,tak tady už asi nejsem!Mám skvělé rodiče,které miluji a oni mě taky,jen všichni nenávidíme tu hnusnou anorexii.Hodně jsme se stmelili jako rodina-když rodinu postihne nemoc-posílí jí to a úplně přehodnotíte žebříček životních hodnot-u nás je nejdůležitější-zdraví!a psychická pohoda! Asi je to dost dlouhý,ale doufám,že jste to dočetli do konce a napíšete mi něco do komentáře(rady,názory….)Nikomu to nepřeju prožít!Je to hnus,kdybych věděla,jaké to bude mít následky,tak vůbec nezačínám blbnout s jídlem a jsem šťastná i trochu oplácanější…..Mějte se všichni krásně a neblbněte!!!Čauky-Pizza

Ahojky,píšu sem,protože potřebuji poradit.Před rokem jsem prošla anorexií i bulimií a musím říct že to bylo nejhorší období mého života.Naštěstí jsem se z toho dostala,ale vím,že to bylo jen díky mé vůli a díky tomu že už jsem se nechtěla dále trápit.Jsem na sebe pyšná že jsem těmto nemocím nepodlehla a bojovala jsem proti nim. Ted mám pocit,že se to samé děje i mé kamarádce.Před rokem to byla suprová holka,která byla pro každou srandu.Ted vidím jak se mění.Terka byla vždycky hubená od přírody.Ona to ví že je hubená protože jí to stále všichni říkají,ale přesto chce zhubnout.Měří 170cm a váží 47 kilo,ale chce mít 45.Přestala jíst sladkosti,které přitom strašně miluje a jí strašně málo.Za den sní třeba jen oběd v jídelně(toho moc není),jogurt a nějaké ovoce a to hraje závodně tenis.Je neustále smutná a má depky.Vím že v tom začíná pěkně lítat a je to hlavně kvůli klukům se kterými má pořád smůlu.Myslí si že čím bude hubenější,tím má větší šanci potkat toho pana pravého.Přesně z tohoto důvodu to začalo i semnou,ale nakonec jsem poznala,že to není pravda.Chci jí strašně moc pomoc ale nevím jak.Vím jak já jsem byla naštvaná,když se mi někdo jen pokusil naznačit že bych měla přibrat.Prosím poradte mi,nechci ji ztratit… Moc děkuji Natálka

Čtyři roky jsem trpěla bulimií, ale díky mé nejlepší kamarádce se mi nad ní povedlo před třemi lety zvítězit. Nejdřív jsem si musela uvědomit že jsem nemocná a pak najít někoho komu to můžu říct. Vždy jsem měla odvahu o tom mluvit jen když jsem se napila, za střízliva jsem toho nebyla schopná. Pak se v mém životě objevila Romana, nyní má nejnejnej kámoška. Začla mi s tím pomáhat, mohla jsem s ní o tom mluvit. Pak jsem si koupila pár knížek o této nemoci a pochopila jsem že pokud nebudu chtít já sama tak mi nikdo nepomůže, pomaloučku jsem se učila mít sama sebe ráda, nebylo to ale vůbec jednoduché. Střídaly si stavy plné optimismu se stavy úplné beznaděje. Nenáviděla jsem své tělo a sama sebe. Tyto stavy jsem řešila alkoholem. Jenomže pak mi zemřel děda na rakovinu žaludku a já se začla bát a rozhodla se že s tím skoncuji. Šlo to pomalu ale šlo to. nejdřív jsem přestala zvrace, ale jedla jsem dál, to mělo za následek rychlé přibírání. Pak jsem pod lékařským dohledem začla upravovat svůj jídelníček a najednou to šlo i bez zvracení. Ale i přesto se bulimie občas ozvala. Pak jsem potkala Andreu, holku díky které jsem začla mít větší sebevědomí. nebýt jí asi bych to dokonce nedotáhla. Díky ní jsem začla opravdu žít, začlo se v mé životě něco dít. A nakonec jsem potkala Káju, kluka který byl krásný a já ho měla ráda a díky němu jsem to dotáhla dokonce a zvládla to. Choval se ke mě jako bych byla královna a s ním jsem si připadala opravdu krásná a žádoucí a nijak mi nevadilo že mám nějaké to kilo navíc, naopak byla jsem se svou postavou maximálně spokojená. Jenomže tohle všechno skončilo, díky své chuti k jídlu a žravosti jsem přibrala 20 kilo a začínají mě napadat špatné myšlenky. Zatím jsem nepodlehla, ale mám strach. Mám strach že to nezvládnu a začnu nanovo. Nelíbím se sama sobě, připadám si jak ani nevím jak, prostě hnusně. Snad budu natolik silná abych nepodlehla.