Archives

Tak jo, jak jen začít..úplně mám sevřený žaludek, že musím na sebe něco prásknout..otevřeně..,ale už to někomu musím říct… Trvá to už měsíc.. Začalo to před Vánoci, kdy sem byla v hrozném shonu skrz dárky, úklid…no bylo toho moc a já nestíhala jíst..jedla sem tak něco málo ráno a pak to co jsem zhltla večer. A už to šlo dolů…jéé..zhubla sem, no to je super…a tak sem v tom pokračovala i přes Vánoce..snažila sem se nejíst večer a přes den jen do polosyta..z 63 kil sem měla za týden 60..a pak už to víc nešlo,já se divila..vždyt sem jedla pořád stejně?…a tak začalo to neustálé myšlení na to,co dávám do pusy…Pořád sem chtěla víc zhubnout a čím víc sem chtěla,tím víc to nešlo. Tím sem se dopracovala k nejezení a hned k náhlemu přejídání… Vzhledem k tomu,že už sem si párkrát strčila prst do krku,nebylo mi to cizí a strčila sem si ho tam zas..a kila šli zase dolů..a jsem na 57…zvracím někdy i 5x denně… Doma se pořád hádáme,ale cítím se opravdu líp při této váze..už mi to řeklo pár lidí,že sem pěkně zhubla..zato chudák moje mamka nejvíc trpí,ví to,snaží se po dobrým..teď už po zlým..vyhrožuje doktorkou.. ale já nechci.. prostě nechci vypadat zpátky jak sem vypadala,ale taky nechci zvracet..neumím jest málo a víckrát denně.. Potřebuju z toho ale ven.. Vím,že o ale sama nezvládnu…ale nechi to řešit s nikým známím..natolik se stydím..taky mám proč!!

Ahoj lidi , vsechny VAs moc zdravim a myslim na VAs . Uplne si umim predstavit jak vypadate kdyz si ctete muj pribeh ….nekterym tecou slzy po tvari , nekteri si klepou na celo , hodne z VAs semnou souciti par me odsuzuje . Vim to , protoze jsme jedna z VAs a my jsme vsechny v jadru stejne . JEden pribeh je stejny jako ten druhy , vcelku je to vse jedna dlouha nekonecna story .Ikdyz sem tam se lisi konec , myslenka je zustava porad stejna . Zpet ke mne , budu ted naprosto uprimna . Sami dobre znate jak umime lhat , podvadet a ublizovat svym bliznim a hlavne vedome i nevedome sami sobe . Jo vim jak to moc boli ,nedivim se pak ,ze se tolik nenavidime . TAkze ja trpim bulimii uz pres 5 let , nekde jsem cetla ze vetsinou po peti letech bulimie ustupuje , bohuzel to neni muj pripad . KDyz se podivam zpatky ,tak se stydim , tolik promarnenyho casu , vzala mi vsechno , ta chamtiva nemoc mi nenechala ani lasku , duveru , radost ,smich ….vsechno si vzala , nebo spise ja jsme ji to dovolila . JAk uz to tak byva tak vsechno zacalo laskou , nebyla jsme to co jsem byt mela a hodne me to vzalo . VZdycky jsme si myslela ,ze jsem silny clovek ,ale ted v posledni dobe zjistuji ze jsem uplne hypermegasuper senzitivni a slaba .FAkt ze jsem byla vychovavana k tomu abych byla perfektni a uspesna mi taky moc nepomohl . Nechci aby to znelo ,ze obvinuji sve rodice , je to proste fakt kterym zneprijemnil zivot vetsine z nas . PEt let uteklo jako voda a pochopitelne muj zivot vypada uspesne . Skola nebyla problem , dokazala jsem se osamostatnit , mam plno “ pratel “ jo je to smutny ale opravdu jsou to jen pratele v uvozovkach . JSem sikovna , mila , reprezentativni typ , zadna domaci myska . Ale to vse nejsem ja. Ted je mi 21 let ale v jadru jsem stara , smutna , zoufale volajici po lasce , doufajici ….. Jo kdyz uz jsem u te lasky , jeste nikdy jsem neprozila ten kouzelny pocit zamilovanosti – opravdu existuje nebo ji muzou prozit jen senzitivni jedinci ? Co bych dala za pritele co me miluje ,vezme na rande , pohladi po tvari a rekne ze me ma rad takovou jaka jsem . Dala bych vsechno . Ale ja se bojim , bojim se na nekoho upoutat , bojim se ,ze ho zklamu a ze on mi pak ublizi a ze me ta bolest znici . A nebo je to tim ,ze mi bulimicky jsme extremistky ,vsechno nebo nic , kdyz uz tak uz poradne ….. Mozna si rikate co jsem vsechno delala pro to abych se uzdravila , zkusila jsem hodne – ocividne to nebylo dost , ale zadna lecba nema cenu pokud si to neuvedomite ve vlastni kebuli . Coz jsem si taky myslela ,ze se jiz tak stalo . Nestalo. MUSime se odrazit od toho zatracene hlubokyho dna a nechat spadnout dolu kameny a plavat dokud se poradne nenadechneme cerstvyho vzduchu . Ikdybych mela plavat cely zivot , tak se stejne jednou a naporad nadechnu . Holky tak to zkusme ZASE znovu , jednou to vyjde . Ver me si ,ver me v sami sebe . Myslim na VAs . Ikdyz se nam ted zivot zda nekonecne nudne dlouhy a bezvyznamny , vim ze vite ze zivot taky umi byt pekne kratky . Omlouvam se pokud se VAm tento pribeh zda zmateny ,takova ja .Ale kazdopadne pro me splnil svuj ucel . Y.

Ahojky,tak jsem tu zas a abych řekla pravdu,nic se u mě nezlepšilo.Plácám se v tom každý den a každý den si říkám,to musim zvládnout,ale vždycky podlehnu.Už mě to samotnou pěkně štve.Dneska jsem to nezvládla dokonce 3x,jsem měla celý den depku,sama doma,hnusný počasí a neměla jsem co dělat.Najedla jsem se a pak jsem měla výčitky a ještě si vzala další a pak to šlo.No jo,snažila jsem se to zahnat i cvičením,ale to mi už tuplovaně nešlo a neměla jsem na to vůbec náladu.Cítím se unaveně,není divu,po takovém výkonu s jídlem.Jsem totálně ve stresu,jak všechno zvládnout ohledně peněz a všeho co mám,když jsem sama.Tenhle měsíc je pro mě náročný a nevím jak to zvládnu.Nemám žádnou podporu v rodině a jsem z toho hotová.Možná to někomu přijde divný,ale mě se uleví když to můžu aspon napsat a vypsat se.Možná je někdo ve stejný situaci jako já,tak mě možná pochopí.Jak tuhletu hnusnou nemoc zvládnout,fakt to člověka ovládá a zároveň ničí.Jestli někdo má nějakou radu,jak se tomuhle přejídání vyhnout,když jsem doma sama,abych na to nemyslela,tak sem s ní,budu jen ráda.Už mě nějak nic nebaví.

Tak jsem to zase udělala. A teď nemyslím na nic jiného, jak se toho hnusnýho jídla zbavit. Úplně cítím jak se ve mě roztahuje. Ale nejhorší jsou ty výčitky. Ubíjejí mě, trhají mě na kusy. Pořád se ptám chci s tím zkončit…samozřejmě. Dokážu to…obávám se že ne. Nedokážu se ovládnout. Primární touha po tom sníst v co nejkratší době co nejvíc jídla mi prostě zatemní mozek. A přitom jsem snad inteligentní civilizovaný člověk. Studuju na výšce mám nějaké životní cíle, chci to někam dotáhnout. A pak když stojím nad záchodovou mísou si myslím, že nemám nic a taky nikdy mít nebudu. Vždycky jsem si zakládala na tom, jak jsem silná, jak jsem nezávislá, že se o sebe dokážu sama postarat, že mám všechno pod kontrolou. Možná navenek. Sebejistá, vzdálená, nedotknutelná ledová královna. Ano to ze mě udělala bulimie. Dělám pravý opak toho co chci. Pod kontrolou nemám nic, celý můj život ovládá jídlo. A kamarádi, přátelé, vztahy? Ovšem že je potřebuju…i když dávám tak očividně najevo že ne. Nemůžu přece s někým něco začít dokud nebudu „dokonalá“. Přitom vím že můžu…já to VÍM, univerzální dokonalost přece neexistuje. Jenže…může mě mít vůbec někdo rád, když já sama sebe ráda nemám? Ale jak? Jak se mám naučit mít ráda sama sebe? Jak překonat závislost na jídle? Jak to udělat abych začala žít jako normální lidi? Ano o jedná cestě vím. Prostě to zkončit. jenže touhle já jít nechci. Ta nejjednodušší cesta není ta nejlepší. To už vím. Jenže…jak najít tu správnou?

Po přečtení většiny vašich příběhů sem se rozhodla sepsat i můj život s anorexií a ted už nákou dobu o s bulimií. Všechno začlo v mých 14. to sem byla tlustá měla sem asi 56 na 160cm. Ve škole sem neměla skoro žádný kamošky a tak sem to dávala zavinu mé nadváze pač ostatní holky ze třídy byly krásný a hubený. Tak sem se jednoduše uzavírala dosebe. Pak začli prázdniny a já se rozhodla zhubnout. Už sem toho měla dost!! chtěla sem bejt taky krásná!! Tak sem začla omezovat jídlo, nejprv sem neobědvala a pak už sem nejedla vůbec. Toho si ale všimla matka a dotáhla mě na psychiatrii. Tehdy sem to nechápala, hádala sem se s ní co tam budu dělat vždyt su tlustá a přesvědčovala sem ju že je tam přece nebudem zatěžovat že tam budou určitě pořádný anorektičky který potřebujou skutečně pomoct. V tý době sem měla už 44 kg ale to pro mě bylo stráášně moc a já chtěla mít tak40. Na psychiatrii byla milá doktorka která tvrdila že su úplně průsvitná a že musím přibrat. jé řekla že su hubená to sem byla štastná a chtěla sem v hubnutí pokračovat! V té době sem už neměla menstraci. Psychiatrička nás obědnala zas za 3 týdny a do tý doby sem měla přibrat aspon 2 kg. Začala sem tedy jíst. já sama bych nejedla ale mamka mě hlídala a nutila mě. Přesto sem pořád hubla a pokaždé sem u doktorky byla hubenější. Pak už sem ale měla 38 kg .to už sem byla uplná kostra.chosila sem do školy kde se mnou všichni mluvili,ale ne proto že by se mnou chtěli kamarádit ale z lítosti. to mi ale nevadilo mě to dokonce bavilo. libylo se mi že se o mě doma všichni starali a chovali se ke mě jako k malé mě se ta role nemocné a ubohé prostě zamlouvala. Jednoho dne se ale všechno obrátilo a můžu říct že sem se z anorexie vyléčila díky největšímu blbečkovi z naší třídy. on se mi totiž začal posmívat a urážet mě typu jako že su jako z koncentráku atak. no a přibrala sem bez výčitek na48 kg. 2 roky bylo vše v poho, jedla sem zdravě, sportovala, našla sem si supr kámošky,zažila sem první lásky. všechno se ale obrátilo v listopadu min. roku to sem se začla přežírat. věřte že moje vánoce byly horor. to cukroví, chlebíčky,salát všechno sem sežrala. párkrát sem blila ale dá se to zpočítat na prstech jedné ruky. ted už je to celkem zas v pohodě, ikdyž se někdy přejím tedy hlavně v pátek. pak vždycky o výkendu zase hubnu. no to byl můj život asi nic zajímavýho, ale já nejsem dobrá spisovatelka. tak vám holky držím palečky at se vám daří, život máme jeden tak si ho neničte a užívejte si. necí nic lepšího než mít spoustu přátel kteří vás milují