Troska!
Na tyto stránky jsem už jednou psala, asi tak před půl rokem. Tehda jsem si říkala, že už vážně nemohu, ale přežila jsem. Říkám si ale, jestli jsem tehda nemohla, tak teď jsem v koncích. Před tím jsem psala asi den poté, co mě pustili z nemocnice a hned další den jsem měla nastoupit do léčebny. Taky jsem nastoupila, byla jsem tam celé tři měsíce. Moc věcí jsem se naučila. Například to, jak být sama sebou a jak nebrat na názory jiných ohled. Hlavní věc, kterou jsem očekávala, že mě tam naučí, bylo stravování. Bohužel se tak nestalo. Abych Vám to nějak přiblížila. Anorexií jsem trpěla asi necelý rok, nejedla jsem, nepila jsem, zneužívala jsem léky a pak, ani nevím jak, jsem skončila na jednotce intenzívní péče. Už v léčebně jsem začala mít takzvané bulimické etapy, což znamenalo, že při každé návštěvě rodičů, jsem se nehorázně přejedla a pak na oddělení tajně zvracela. Jak už to ale bývá, přišli na to a návštěvy mi zakázaly, přestala jsem znova jíst, ale dlouho se to vydržet nedalo, protože tam mě tak hlídali, že jsem si to nemohla dovolit. Teď jsem asi tři měsíce doma a je mi hrozně! Mám na sebe hrozný vztek a není den, kdy bych nepomyslela na sebevraždu! Nepoznávám se, dříve by mě taková věc ani ve snu nenapadla, byla jsem holka, která se i přezevšechny útrapy, které mě potkávaly, dokázala smát a nad vším mávla rukou! A teď? Co jsem teď? Troska, troska, která se nezasměje, lže a nadává lidem, kteří ji mají rádi, a které i ona miluje! Nemůžu už takhle dál. Jednou mi bylo řečeno, že se lituji, že kdybych chtěla, mohla bych být zase ta stará holčina s velkým úsměvem na tváři! Po příjezdu z léčebny jsem se začala přežírat. Jeden den si řeknu, že vypadám normálně a tak proč bych nemohla normálně jíst? Jenže já už ani netuším co je to jíst normálně. Je to snad to, když přijdu domů a sním šest rohlíku se salámem, hranolky, maso se sýrem, dva rohlíky s anglickou slaninou, bulku se sýrem, čokoládovou tyčinku, kousek buchty a vše to zapiji třemi hrnky přeslazené horké čokolády? Dá se hovořit o normálním stravovacím návyku? Nedá, a já to vím. Při posledním soustu se mi v hlavě honí výčitka za výčitkou a můj veškerý příjem končí v záchodové míse. Aby ve mně vážně už nic nezůstalo, aplikuji si ještě klyzma, abych se vyprázdnila se vším všudy. Veškeré peníze, které mám, utrácím za jídlo a projímadla. Určitě si říkáte, že jsem nechutná, já vím, říkám si to při každé myšlence na jídlo, takže stále! Nedělám už nic jiného než, že přemýšlím nad jídlem, nebo jím. Proč jsem vlastně napsala tento příběh? Snad proto, abych Vám ukázala, že čím více budeme chtít být lepší, tím větší trosky se z nás stanou. Alespoň u mě to tak je. Chtěla bych se moc omluvit mé mamince, kterou neskutečně miluji, a kterou jsem tak zklamala, a chci se omluvit všem lidem na světě, a také sobě, že jsem to, co jsem!!! TROSKA. Budu velmi ráda za každičký Váš komentář nebo e ? mail: pampadur@seznam.cz Mám Vás všechny moc ráda a všem držím pěstičky, abyste neskončili, tak jako já.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.