Archives

Ahojky všem, U mě to začalo okolo 13 roku mého života ? začala jsem dělat modelku a zdálo se mi že jsem oproti ostatním modelkám tlustá. Tak začaly mé diety a cvičení ( z počátku myslím v normě ) v tu dobu jsem měřila 176 cm a vážila 55 kg. Hubla jsem vždy jen před přehlídkami a to tak že jsem týden moc nejedla. Tehdy bych řekla že jsem byla ještě relativně zdravá, ale roky plynuly a já začala přibírat což mi samozřejmě vadilo, protože jsem si myslela, že svých 55 kg budu mít už po celý život. V 16 letech jsem se denně probírala časopisy s modelkami a našla jsem článek o tom jak si modelky udržují štíhlou postavu ? byl to samozřejmě článek o anorexii a bulimii. Tak jsem si řekla že to zkusím, na anorexii jsem si už trošku šáhla ? tak proč nezkusit bulimii? Musí být přece super jíst co chci a pak nepřibrat. Zpočátku to moc nešlo, tělo přece není dělané na to aby jednoduše vyzvracelo vše co sní. Ze začátku to nebylo tak strašné, zvracela jsem jen párkrát do měsíce.Pak jsem si řekla že to nemá smysl, a skoncovala s tím. V 17 letech jsem se seznámila s mým nynějším přítelem a v tu dobu jsem měřila 180 cm a vážila 68 kg. Ale myslela jsem, že proto abych si přítele udržela musím být hubená a vše začalo znova, ale bylo to mnohem horší. Přestala jsem jíst a když už jsem něco snědla tak jsem to vyzvracela. Cvičila jsem denně 2 hodiny, k tomu jezdila na kole a běhala. A během měsíce jsem zhubla na 58 kg. Libovala jsem si v tom a jelikož přítel se mnou nebydlel nepřišlo mu to divné, věděl že cvičím, když jsem byla s ním tak jsem i jedla ( a pak tajně zvracela ), nebo jsem se prostě vymluvila že jsem už doma jedla. Jenže tohle nešlo dál, byla jsem sice hubená, ale nebyla jsem šťastná ? pořád jsem myslela na jídlo, nebo na cvičení. Pak v mých 21 letech jsem se přestěhovala k příteli a už nic nebylo tak jednoduché. Ve 2+1 prostě nešlo jen tak tajně zvracet a jíst jsem musela a tak jsem se docela přejídala. Přibrala jsem za rok na neskutečných 72 kg. Což byl pro mě nepřekonatelný problém ? s přítelem jsem se rozešla vrátila jsem se domů a začala na novo. Teď je mi čerstvých 23 a podařilo se mi zhubnout na 62 kg, ale má váha hodně kolísá ? bojuji mezi anorexiií a bulimií v době anorexie mám 62 kg v době bulimie ač je to divné ale přibírám na 67 a to klidně během týdne zhubnu, nebo přiberu 5 kg.Je to šílené a chci s tím přestat, ale nějak to nejde. Vrátila jsem se ke svému příteli, ale nevím jak dál. Teď jsem se rozhodla že zkusím ten celý kolotoč zastavit ? vím, že když budu jíst normálně budu vážit okolo 65 kg ( což je normální) ale zároveň se bojím, že mě opět přepadne má hubnoucí mánie, protože nebudu spokojená se svým tělem. Nevím jestli přítel o mém problému ví, ale přinejmenším tuší, že mé stravovací návyky nejsou v pořádku. Možná se jednou odhodlám a dám mu tuhle zpověď přečíst a požádám ho o pomoc?.zatím se ale příliš stydím na to abych se mu svěřila. Tak tohle je má zpověď a zároveň bych chtěla apelovat na holky které si s A nebo B zahrávají ? přestaňte dokud to jde. Budu ráda když mi napíšete nějaký komentář ? jste první lidičky, kterým jsem se svěřila a snad to bude nový začátek?.

Zdárek, jsem Lucka. Nedávno jsem oslavila 19 let a téměř 4 roky s bulimii, mou nejlepší přítelkyní. Vloudila se do mého života nenápadně. všimla jsem si jí, až už bylo pozdě. Ted je tady a já s ní žiju. Chci se jít léčit. Mám před maturou, takže až po ní. Měla jsem jít už ted, jaá vím, ale myslím si, že mě chápete. oddaluji to a pak až dojde na věc-zdrhnu, ale já nechci utéct. Já furt před vším utíkám. Neumím nic vyřešit, jsem tak nerozhodná. Nevím, co chci a vím, co nechci. Vím, že nic nevím. Hledám pravdu a nenacházím. Nedávno jsem byla v nemocnici, kde vyloučili(jak jinak) organickou příčinu mých potíží a s definitivní platností mi byla diagnostikována“bulimia mentalis“. Když jsem si četla lékařskou zprávu, pomylsela jsem si: TAK TY SEŠ JASNÁ!!! Bylo to tam černé na bílém. Ví to o mě dost lidí, protože se to nedá schovávat donekonečna. Otec mě deptá, posmívá se mi, je to ubožák. Matka je nemocná a díky mě na zhroucení. Sestra začala PODEZŘELE ubývat na váze….. KOHO je to VINA? MÁ!!!!!!!!!Jak mám žít s tím, že neničím život jen sobě, ale i mamince a sestřičce???Kdy to skončí? při mém pobytu v nemocnici jsem jim tam zvracela, jen trošku, abych si dokázala, že to ještě umím, že jsem nezapomněla. Tajně jsem cvičila ve sprše… Nejhorší je, že jsem si na bulimii zvykla a připadá mi to normální.Co na tom, že jsem čím dál víc agresivní, vulgární a zaměřená na sebe a můj bulimický svět??? Ptám se PROČ? jednou musím najít odpověd!!!!!!!!!!

Ahoj holky! Já vím,že tohle nepatří k ppp,ale napadlo mě poslat to i sem,protože je to dost palčivý problém. Jelikož na tyhle stránky chodí převážně dívky, bylo by dobré si to přečíst a vzít to na vědomí. Rozhodla jsem se napsat tento mail jako varování. Bude určitě lepší, když jsem důkazem já než když uslyšíte, že někdo někde… A že jedna paní povídala. Bohužel člověk nejdřív nevěří,že se to může stát i jemu, ale právě včera jsem zažila něco, co se děje běžně a je to jedna z nejhnusnějších věcí,co může holka prožít. Šla jsem domů sama a pěšky, protože autobus mi měl jet až za dlouho. Vážně se mi nechtělo přemlouvat mého přítele, ať mě doprovodí. Zřejmě si taky myslel, že je nepravděpodobné, aby mě někdo třeba přepadl. Mrzelo mě to, ale šla jsem tedy sama. Bylo zhruba 22:20. Když jsem odbočila z hlavní osvětlené ulice do zatáčky vedoucí na sídliště, někdo se ke mně připojil. Nejdřív jsem samozřejmě myslela, že ten někdo má stejnou cestu a předejde mě. Zpomalila jsem, protože nemám ráda, když jde někdo za mnou a ještě k tomu v noci. Jenže ten člověk mě nepředešel. Šla jsem už hrozně pomalu, ale on pořád na krok za mnou. To naprosto nebylo normální, takže jsem dostala strach. V duchu mi běhalo, že než se tady dovolám pomoci, může se stát všechno možné. Už jsem si byla jistá, že mám za sebou někoho „divného“. Bála jsem se otočit, nemohla jsem utíkat,nemohla jsem nikam zabočit. Nikomu to nepřeju, byl to šílený stres. Pořád ještě jsem ale doufala, že plaším zbytečně. Ale věřte mi, nikdy to není zbytečné. Ten člověk na mě začal mluvit a když jsem ho uviděla, bylo mi zle. Byl strašně hnusnej a volezlej, chyběly mu nějaké zuby, možná byl opilý, a mě došlo, že mám problém. Celou cestu jsem si představovala úchyly a znásilnění a jestli je možné se z toho ještě někdy vzpamatovat a teď tohle! Nezbylo mi, než si s ním povídat, snažila jsem se neukázat strach. Doufala jsem, že se už konečně odpojí, ale marně. Šel se mnou až ke vchodu paneláku a já neměla, co říct, jak ho odehnat. Musela jsem jen doufat, že je neškodný. Taky marně. Chtěla jsem rychle odemknout dveře a zmizet, ale pak se to seběhlo docela rychle. Ten úchylák mi sáhl mezi nohy, sahal i na sebe, zřejmě si dělal dobře a vyplazoval na mě jazyk. Holky, v tu chvíli je to takovej děs, vůbec nevíte, co by ho tak mohlo přimět, aby vás nechal jít, běhá vám hlavou, jestli začne být násilnickej a agresivní a dochází vám, že fakt, že jste u svého paneláku není naprosto žádná záchrana! Ani nevím, jak se mi podařilo odemknout, rychle jsem za sebou zabouchla a zamkla. Měla jsem neuvěřitelnou kliku!!! Mohl se třeba cpát do dveří, mohl mě osahávat mnohem víc, mohl mě znásilnit. Nebude žádné příště. Tohle už riskovat NIKDY nebudu. Už to, že někdo jde za vámi, je stresující a vidím, že obtěžování je odpornější, než jsem si uměla představit. Sama už nepůjdu, maximálně ten kousek od autobusu a jedině se slzným plynem. Nahlásili jsme to na policii, ale je mi jasné, že ho nechytnou a bude se tu potulovat dál. A nejen on, je jich víc, než si myslíme. Teď jsem ráda, že jsem se poučila na vlastní kůži…

Ahoj, jako některé stálice, sem píšu i já po druhé.. Pořád dokola čtu vaše problémy..je to jako kdybych četla sama svoje problémy…,ale přijde mi,že všichni máte ideální postavu…jako 172cm a 59kg…to mi přijde super..já nevím,ale prostě přijde mi,že tlustá jsem snad jen já…snažím se spokojit s tím jaká sem…ted už akutněji než před tím…protože pokud jste si četli můj minulý příběh,tak vás seznámím s výsledkem: Je to skoro měsíc…pořád zvracím…prostě pravidelně..pořád se mě drží stejná váha… Ted je mi po každým zvracení strašně špatně…dřív mi tolik nebývalo,bolí mě hlava a do toho….nedostala sem menstruaci… Takže jednoduše… krásná cesta do záhuby.. A víte co je nejhorší?? Že vám to tu celý napíšu a přitom s tím nic neudělám…i když bych moc chtěla… Mám se jít léčit? Mám, ale s kým? ….. a komu to říct… Jídlo zůstane zřejmě mojí životní láskou,stejně tak i postava, ale mám pro tohle obětovat i svůj život?? Já..vím,že píšu strašně „skákaně“,ale píšu to co mě zrovna napadá… Už sem vším tak strašně unavená…a už se snažím co nejdříve na to léčení jít já CHCI..jen čekám na ten den D No a ted mam ještě ke všemu narozeniny..samozřejmě mě čeká oslava…a co je s oslavou spojený?Jídlo a přežírání…a u mě ještě následný zvracení…mám z toho takovej strach,že se mi ani slavit nechce…myslete na mě…DÍKY… Budu moc ráda,když se mi ozvete a zkusíte mi něco říct..já budu strašně vděčná… Vám všem od srdce přeju aby se vám dařilo bojovat a aby ste neztratili naději…