Archives

…ale asi to tak nevypadá, když jsem na těchto stránkách, co?? Jen se s vámi chci podělit o svůj příběh. Já jsem začala hubnout ve třinácti letech. Prostě to začalo tak, že mi při jednom snobském večírku táta řekl, ať si nepřidávám dort, že budu tlustá. Už dříve jsem obdivovala ty modelky a fascinovaly mě kostnatá těla. Tak jsem se rozhodla, že to taky zkusím. Začala jsem držet různé diety a po necelých 3 měsících jsem zhubla 12kg. Všichni mi říkali jak jsem hubená, že vypadám jako smrtka a tak dále. Máma to se mnou doma nevydržela a rozhodla se mi pomoct. Kontaktovala dětskou psychiatričku, která mě poslala na léčbu do Dětské psychiatrické kliniky v Motole (DPK). Pobyla jsem si tam tři měsíce, během kterých jsem nabrala potřebnou váhu, kterou mi na antropometrii vypočítali. Při propouštění paní doktorka Zámečníková (které mnohokrát děkuji za pomoc při vysvobozování) říkala mámě, ať počítá s tím, že je dost možné, že se tam vrátím, že zdaleka nejsem v pořádku. Doporučila mi pravidelné kontroly u psychiatra a vážení. Samozřejmě jsem prvních pár měsíců po propuštění koketovala s myšlenkou, že zase začnu hubnout, ale ty zážitky z DPK byly tak silně zaryty v mé paměti, že jsem to nakonec zvládla. Teď je to 3 roky a já jsem konečně trochu šťastná. Dělám aktivně sport a tak si váhu hlídat nemusím. Ale anorexie mi pořád dělá problémy. Chci letět na rok studovat do USA a nevím, jestli budu moct, protože mám za sebou tuhle zkušenost (má obvodní lékařka musí vyplnit dosti obsáhlý výpis o mém zdravía tuhle skutečnost nemůže zatajit). Ovšem faktem je, že po všech těch návštěvách psychiatrů a psychologů si něco odnáším. Umím třeba odhadnout reakce druhých a ovládám takové ty psychické fígle 🙂 Ještě zmínka,- mám informace o dvou slečnách, které se mnou díky anorexii a bulímii byly v Motole – jedna je po smrti,- spáchala sebevraždu a o té druhé jsem slyšela před půl rokem, že si píchá perník a má všechny tři žloutenky. Možná to má také za sebou. Doufám, že jste se holky při čtení nenudily a doufám, že vy, které trpíte těmito problémy budete brzy v pořádku. Nikdo vás nemůže mávnutím proutku uzdravit, musíte chtít vy samy!!!

ahoj, znovu všechny zdravím a chtěla bych se s vámi podělit o události posledních měsíců. Nebylo to nic veselého, ale pravděpodobně se to muselo stát, abych se alespoň trochu vzpamatovala a začala si uvědomovat,že s mým problémem se dá skutečně něco dělat. Držela jsem se na svých 45 kilech ( měřím 168), cvičila jsem skoro každý den a jedla jsem na minimální porce ovoce, zeleniny a jogurtů. Občas jsem si dovolila nějaký větší oběd ve vegetariánské jídelně, ale měla jsem hned výčitky svědomí. Pak jsem znovu spadla do bulimie. Přejídání, zvracení, neustálý kolotoč, který stále nabíral na obrátkách. Jednou večer jsem se znovu přejedla a najednou už jsem nemohla. Jako bych z ničeho nic ztratila veškerou sílu, odvahu i naději. Seděla jsem, brečela a nedovedla už jsem si představit, jak budu žít dál. V budoucnosti jsem viděla už jenom přejídání, zvracení nebo hladovění. Bylo mi tak hrozně, že se to nedá ani vypovědět. Rozhodla jsem se, že to celé skončím. Vzala jsem si prášky na spaní. Bylo jich hodně… a pak už jsem jenom čekala, že budu spát a nic mě nebude trápit. Objevil mě můj přítel, který přijel nečekaně domů. Zavolal záchranku a já se probudila až v nemocnici, když mi vyplachovali žaludek. Skončila jsem na psychiatrickém oddělení s kapačkou na ruce. Byly to nejhorší dny mého života. Po necelém týdnu jsem na vlastní žádost odešla domů. A zároveň jsem se pevně rozhodla, že začnu skutečně bojovat. Za pár dnů mě potkala další velká rána. Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem byla vyhozena z práce, kterou jsem měla ráda a dělala jsem jí 4 roky. Hned po tom, co se to stalo, jsem se dobrovolně nechala odvézt na psychiatrii. Moje doktorka se mi hodně věnovala a pomohla mi v těch nejtěžších okamžicích, abych to zvládla a znovu se nezhroutila. Ale já už druhý den věděla, že to MUSÍM zvládnout. Sice ve mně bylo tolik strachu, že jsem nemohla skoro ani dýchat, ale rozhodnutí bylo silnější. Odjela jsem k rodičům a našla jsem si novou psychoterapeutku. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v poslední době udělala. Začala jsem o svých problémech mluvit s přítelem, s rodiči, a všichni mi moc a moc pomáhají. Nová paní doktorka je úžasná paní, která se mnou probírá vše od mého dětství po současnost a pomáhá mi pochopit, co se to vlastně v mém životě děje. Začala jsem taky chodit na skupinovou terapii a poznala jsem spoustu nových lidí. Začínám si uvědomovat, že existuje svět, ve kterém se všechno netočí jen kolem jídla. A že lidé jsou na tom mnohdy hůř než já. Neříkám, že je všechno růžové. Už jsem se párkrát znovu přejedla, ale vydržela jsem nezvracet. Teď jím celkem pravidelně, vařím si spousty voňavých čajů a věnuju se jen sama sobě. Odpočívám, cvičím, čtu, řídím se svými pocity a pomaličku se dostávám z nejhoršího. Můj přítel mě požádal o ruku a v srpnu se budeme brát. I když vím, že mě čeká ještě hodně dlouhá a složitá cesta, můžu dnes říct, že jsem ráda, že žiju. A teprve teď zjišťuju, o kolik báječných věcí jsem se záměrně šidila, když jsem myslela jenom na jídlo. Chci teď žít daleko pomalejší život než dřív. Chci si najít klidnější práci, která mě bude bavit. Chci přečíst spousty knih, na které jsem neměla čas, chci cestovat a věnovat se svému příteli a rodině. A nedopustím, aby mi v tom zabránila ta strašlivá bulimie nebo anorexie!!! Budu s nimi bojovat, dokud nevyhraju! A vám všem držím palce, aby se vám povedlo totéž. A pokud mohu poradit, tak asi tohle: nezůstávejte se svým problémem sami! Svěřte se někomu, ať je to kamarádka nebo vaši nejbližší, protože vám pomůžou. Není žádná ostuda jít k psychiatrovi nebo na psychoterapii. Je to jen první krok k tomu, abyste začli bojovat a vyhrávat. Vaše Dagmar.

Můj problé je v tom, že neustále hubnu.Cítim se prostě pořád tlustá, nejsem jedna z těch vyhublých já jsem taková celkem normální, ale mě to nestačí, chci být křehká a hubená. Hubnu už asi tak od deseti let.Ale až před rokem se mi to povedlo a já vypadám trochu k světu… Zhubla jsem asi tak 9 kg.Jenže během roku jsem zase tři přibrala, takže teď mám 63kg.Měla jsem 60 na 174 centimetrů, jednou i 59. Toužila jsem mít 55 teď by mi stačilo 58, ale už to nějak nejde, vždycky, když zhubnu třeba kilo, tak se potom nacpu a je to zas zpátky i s úroky.Už nevim, co dělat, protože to trvá tak dlouho.Snažila jsem se i zvracet, ale nějak to nejde… Já vim, že to není tak strašný, alespoň to tak nezní, jenže já mám v celým tomhle období pocit, jako bych žila jen na půl. Dost jsem se zhoršila ve škole, změnil se i můj vztah ke klukům, protože mám pocit, že jsem ošlivá, že se jim nebudu líbit.Dřív jsem to tak necítila a to jsem měla o hodně kilo navíc. Já se prostě cítim strašně nesvá,já dokonce vím, že zřejmě hubnout nepotřebuju a všichni mi taky říkají, že mi to sluší, a že jsem takhle hezká, a že to stačí a já vim…Ale nemůžu si poručit, chci si prostě připadat dobře. Mojí velkou chybou je, že moje osobní sebehodnocení záleží výhradně na mém vzhledu. Myslím že kdybych teď zhubla těch 5 kg, tak bych mohla spokojeně žít, ale nemůžu toho dosáhnout. Prostě nejde dělat nic jinýho než myyslet na mojí dietu. Stává se mi třeba, že si dám něco kalorickýho, ale jenom trochu.Pak ale dostanu výčitky svědomí a přecpu se.Jsem nenapravitelná. A dneska už jsem zase tolik jedla, od všeho trochu. Právě se cpu druhou tabulkou čokolády…

Ani nevim,proc jsem zase pisu,ano,jsem smesna.Jeste nedavno,plna odhodlani jsem pisu,jak to zvladam,ze to jde i bez cizi pomoci.Jen kecy!!!Vydrzelo mi to jenom tyden.Pak risla nedele,ja sama doma,nakoupeno.Prisaham,ze pul hodiny jsem stala pred otevrenou lednicku. Jeden hlas mi rikal,jdi pryc,bez ven,nemas hlad,nechces se prejist!Ten druhy jen naseptaval vsak to bude jen jednou,podivej kolik tady je dobrutek,vem si,vem si.Ja jen kricela,prosim prijdte uz nekdo,prosim!!! Odolavala jsem,prisaham,ale ten druhy hlas byl silnejsi.Vzala jsem si cokoladovou tycinku.Vsak co,cely tyden si nic poradneho vlastne nejedla.Pak ale proste prepl mozek,doslova prepnul.Byla jsem jako v tranzu,rozsirene panenky.Zacla jsem se cpat.Hlavne aby to melo co nejvic kalorii.Kdyz jsem si ohrivala hranolky,nevydrzela jsem a u toho se cpala zmrzlinou,chipsama,proste vsim,co jsem nasla.Bylo mi tak dobre,citila jsem se jako ptak. Ovsem do te doby nez jsem se podivala na tvrde,nafoukle bricho,vypadala jsem ako somalec.Nemusela jsem si ani prst strkat do krku,slo to jako po masle.Ale slo to tak rychle,ze po zvraceni,jsem vstala,najednou se mi zatocila hlava aja omdlela,nevim,jak dlouho jsem tam v bezvedomi lezela,nastesti nebo nanestesti?Nikdo neprisel.Sla jsem do pokoje skrcila do klubicka a zacala hystericky brecet. Proc vlasatne ja?Mam vsechno,lasku rodicu,vlastne stastny zivot.Jsem en rozmazleny fakan,ktery si nevazi toho,co vse ma.Ted posledni tyden se jakztakz drzim.Snazim se jit trochu vic,jinak vim,ze by to zase prislo a sem tam si i dopreju nejaku tycinku.Nehladovim a neprejidam se v takovem mnozstvi.Uvidim,jak dlouho mi to vydrzi.Holky nezacinejte s tim nikdy!Zmeni vam to cely zivot,at mate treba i sto kilo,budte radi ze jste zdrave!!!!