Archives

Ahojky všichni! Ráda bych se svěřila se svým příběhem… nikdy jsem nebyla nějak moc tlustá (akorát jako miminko-to jsem byla baculka:) a navíc v pubertě jsem se celkem vytáhla. I když zase ne moc- měřím pouhých 163cm:( ale měla jsem maximálně 50, 51 kg ani nevím, proč jsem začala hubnout.. ale jednoho dne jsem přestávala jíst sladkosti, začala si počítat kalorie a taky jsem hrozně moc jezdila na rotopedu. A zvláště o prázdninách.. no nakonec jsem měla na tu svoji výšku 46 kg.. po radách kamarádek a sestry, abych začala jíst jsem tedy začala, ale až moc.. a od tý doby mám takovéto záchvaty doslova přežírání:(( přes týden, když jsem na škole, která není v místě mého trvalého bydliště jím málo a zdravě a pak jakmile přijedu domů, tak jako by mi cvaklo. Nevidím,neslyším a cpu se a cpu se:((( je to strasný z mé původni váhy pod 50 kg mám teď víc jako 60!Jsem zoufalá a přesto každý pátek znovu a znovu se přejím:((((

Je před Vánoci, tak jsem se rozhodla napsat svůj příběh, i když ještě není u konce. Ještě asi před rokem jsem vážila 60kg na 176cm, což byla jistě ideální váha. Ráda sportuju a začala jsem dělat akrobatický tanec. Byla jsem tam největší holka a asi taky nejtěžší. Občas mi naznačili, že bych mohla něco shodit. Taky moje máma, která je hrozně hubená (asi 171/52) mi občas řekla, ať tolik nežeru (tátu už nemám). Přidělili mi partnera, který mě unesl, tak jsem to moc neřešila. Jinak řečeno, už tenkrát bych ráda zhubla, ale chyběla vůle. Můj taneční partner byl fajn, ale je o 8 let starší, měl svojí holku a mě považoval za kamarádku. Já se do něj zamilovala. On to poznal, ale ignoroval. Před minulými Vánocemi měl těžkou autonehodu. Byl dlouho v nemocnici a jeho „bejvalka“ se s ním rozešla. Já za ním chodila do nemocnice, držela ho za ruku, vyznala lásku. On to nejdřív odmítal, bál se, že se nevyléčí. Pak mě začal mít taky rád. Když po 4 měsících přišel z nemocnice, hned jsme se milovali. Tancovala jsem dál a dostala jsem nového partnera v mém věku. Stěžoval si, že mě neunese. Bejvalka mého miláčka byla taky strašně hubená a já věděla, že se mu hubený holky líbí. Byly hned dva důvody, proč zhubnout. Dlouho mi to nešlo. Vždycky jsem dva dny nejedla nic, pak se zase nacpala. Ale mám silnou vůli. Na jaře jsem začla jíst jen jogurty, ovoce, zeleninu. Asi za měsíc jsem si na to zvykla a přestávala jsem mít hlad. Začala jsem hubnout a všichni mě obdivovali. Přítel, máma, v kroužku, i ve škole. Ale v létě začli všichni říkat, že už to stačí. Že jsem hubená moc, ať to nepřeháním. To bylo okolo 50kg. Máma začla šílet, nutit mi jídlo. Chvíli se mi jí dařilo šidit. Ona mívá odpolední, já paradoxně dost ráda vařím. Tak jsem udělala jídlo, zamazala talíř. Ona přišla, najedla se a myslela, že jsem taky jedla. Do školní jídelny jsem samozřejmě nechodila. Pak všechno prasklo. Máma mě chtěla tahat po doktorech, tak jsem utekla k příteli. On mě má rád a z jeho chování, pohledů, hlazení vím, že jsem se mu líbila i jako kostlivec. Jenže není hloupý a viděl, že moje tělo to nevydrží. Naléhal, sliboval a nakonec pohrozil rozchodem. Byl nešťastný a vyčítal si, že to možná zavinil. Tak jsem mu slíbila, že budu přibírat. Nakonec jsem zjistila, že se spojil i s mámou. Jsem mu moc vděčná, bez něj bych tu možná už nebyla. Četla jsem vaše fórum a v té době jsem taky něco napsala. Uvedla jsem taky výšku a váhu, ale pro jistotu jsem si 2kg přidala. Měla jsem už jen 41. Někdo vyjádřil pochybnost, že tak hubená nemůžu být. Tak jsem uveřejnila svoji fotku a pak další. Strhla se lavina odsuzujících vzkazů. Byla jsem překvapená, protože na fóru anorektiček jsem čekala pochvalu a obdiv. Pochopila jsem, že jsem v hubnutí sama a že se ničím. Jsem vděčná i za výjimečné pozitivní ohlasy, ale ty negativní mi taky pomohly. V té době jsem překvapivě byla docela fit. Chodila jsem tancovat, i když i trenér mi dal ultimátum. Začala jsem pomalu jíst. První dny to byla hrůza. Přítel mě držel za ruku a já jedla. Ale po pár dnech jsem si zase zvykla. Začala jsem chodit do školní jídelny na obědy. Spolužáci, kteří si mysleli, že asi umřu, mě hrozně podporovali. Nejdřív jdem vůbec nepřibírala a nebýt přítele bych to vzdala. V té době bylo pro mě pohodlnější nejíst. Do svého svátku 1.12. jsem přibrala 5kg a měla 46. Udělala jsem kachnu, knedlík, zelí. Pozvala mámu a přítelovi rodiče. Chtěla jsem se předvést, jak jím a přehnala to. Večer mě přapadla bolest břicha a v nemocnici diagnostikovali zánět slinivky. Kromě toho anorexii. Měla jsem několik dní hadičku v žaludku a zhubla jsem to skoro zase zpátky. Zavolali na mě psychologa a ten po rozhovoru se mnou a s přítelem pochopil, že hubnout nechci. Jinak by mě z nemocnice nepustili. Vyšetření dopadly docela dobře, ale zatím to vypadá, že nebudu moct mít děti. Ale další testy to ukáží, až přiberu. Je mi hrozně líto, co jsem udělala. Příteli jsem nabídla, ať si najde zdravou holku, ale on mě neopustil. Má mě ještě radši. Když jsem přišla z nemocnice, tak jsem se prohlídla v zrcadle. Poprvé jsem viděla kostru potaženou kůží s propadlým břichem. Přesně, jak jste psaly na fóru. Obdivuju svého miláčka, že se mnou je. Teď jím, co se do mě vejde. Kvůli slinivce musím malé porce a pořád. Už mám 47kg. Teď budou Vánoce, moc se těším. Snad budu mít v lednu 50. Pak bych nemusela do nemocnice. Napsala jsem to, abyste věděli, jak to se mnou je. Jsem ráda, že se z toho dostávám. Holky, mě se to nejdřív líbilo, ten hubenej pas a tak. Ale je to hrozná blbost. Já jsem snad vyklouzla hrobníkovi z lopaty, ale některá z vás by nemusela. Moc mě mrzí, že jsem všem udělala tolik starostí. Nebýt Ivoše a mámy, tak jsem tu asi nebyla. Iva

Ahoj holky, tak jsem se rozhodla, že vám sem budu pravidelně psát a že se budu s vámi dělit o dojmy a pocity z léčby na mentální bulimii. Už jste tady mohly přečíst dva moje příběhy, když si je teď čtu s malým odstupem, tak si říkám, že si můžu teď začít pomalu říkat, že z tý hrůzy konečně vyskočím. S tím, že udělám radikální řez ve svém životě jsem se dostavila do terapeutické skupiny na Karlák. Pro nemocné se to tam koná každou druhou středu v měsíci. Nevím teď přesně to datum, ale myslím že to bylo kolem 6.11, nějak tak. Dne 3.11. jsem se rozhodla, že musím udělat tlustou čarou, za toutu mou 3 letou nechutnou minulostí. Musím říct, že poslechnout si na Karláku všechny ty příběhy pro mě bylo ohromně motivující a všem bych to doporučovala. Od tohoto dne jsem se držela do 12.11. , kdy jsem bohužel zase zvracela. Tak strašně jsem si nadávala, byla jsem úplně hotová, jak strašně jsem slabá. Ale od té doby jsem se prostě zařekla. Budu jíst, jím nízkotučné jogurty, rýži, musli tyčinky, atd. abych neměla výčitky a když mě to chytne, tak mám po ruce ovoco a to mě vždycky zachrání. Začínám se cítit silná, a silná je to nejdůležitější, mít pevnou vůli. Teď si říkám, že klidně 2 kila přiberu, než se mi nastartuje metabolismus, než abych byla oteklá, stejně ne štíhlá a totálně psychicky na dně!! A teď světe div se, co jím a nezvracím, tak hubnu, to je paradox!! Takže holky, všechny to můžem dokázat!! Poproste rodinu o pomoc, strašně moc to pomůže, pokud máte přítele, řekněte mu to, pokud vás má rád, tak to pochopí a pomůže vám, to teď mluvím z vlastní zkušenosti!! Držte se , ja se budu taky držet. Napište mi, když si budete chtít popovídat, nebo poradit, myslím, že už poradit dokážu. Nechte mi na vás kontakt a já se určitě ozvu!! Takže hlavně sílu holky a pa, zase se ozvu

Ahojky!!No kde začít…je to docela podobné příběhům,kterých je tu spousta…ale myslím,že by Vám všem mohl pomoci… Bývala jsem malá a chytrá.Ve 12 letech jsem měla 160 centimetrů a 64 kilogramů…Docela dost velká hrůza.Spolužáci si ze mě dělali legraci a já se útápěla v slzičkách..byla jsem smutná a nikdo mi nerozuměl.Rodina mi říkala,že bych měla shodit,pouze mému taťkovi jsem se líbila.A tak začal můj boj. Během 2 let jsem zhubla také díky fotbalu a aerobicu(který stále dělám) a nyní o prázdninách jsem měla 45kg/166cm….Byla jsem šťastná,kluci mě sice nechtěli,ale byla jsem spokojená..sama sobě jsem se líbila,jenže pak přišel nový školní rok a s tím mnoho problémů. Můj lékař mi dal ultimatum..buď přiberu na 50kg nebo půjdu do nějakého zařízení.A já začala přibírat!Dnes před Vánocemi mám 49 kg/166cm a nwm jestli je to dobře nebo špatně…Když jsem měla 45 kg byla jsem šťastnější..byla jsem křehká,bílá a podle sebe půvabná a krásná…Ale co znamená být krásná??? Pro někoho to je vyhublá dívka,pro někoho baculka a pro někoho klidně i ošklivka…..nejsme všichni stejní a za to jsem vděčná..a když teď rekapituluji,protože Vánoce prostě miluju docházím k závěru. Stálo tohle všechno za to???Kluci mě stále nechcou a utápěla jsem se v depresích a boji proti jídlu…Vánoce si zatím užívám,jím normáln ě cukroví a moje váha počítám půjde nahoru,ale třeba se mi bude dařit lépe…třeba budu krásná a třeba potkám svého prince…. Promiňte jestli Vám tento příběh příjde ubohý,ale tohle je můj život..A já jsem teprve na začátku!!Musím si toho ještě hodně uvědomit,ale nač si kazit život??Jsem mladá..i když né moc hezká dívka…Nechci skončit na kapačkách na umělé výživě+,nebo umřít.TO NECHCI!! prosím jestli mi chcete něco napsat budu velice ráda!!Děkuji Linda-14 let