Archives

Sedím sama ve svém pokoji. Stůl, židle, suchá vazba, kaštany pro štěstí, nejméně měsíc nezalitá fialka, přání pro Elišku od Pecana na nočním stolku? Pecan? Jak jsme se změnili za ty tři roky, kamaráde? A mám pocit, že právě na nás dvou to jde nejvíc poznat. No, tys šel snad jinou cestou. Tou lepší, samozřejmě. Já se prodírám již šestým rokem bahnem a špína a hnus je můj denní chleba. Lhaní. Předstírání. Tajemství. Pokrytectví. To všechno patří šestý rok k mé osobě, podobně jako zubní kartáček. Nechci to, ale člověk si nevybírá? Na výběr má jen jednou, buď a nebo, bílá nebo černá, vybliješ se nevybliješ? Já zvolila před šesti roky tu první možnost. A od té doby se k ní uchyluju v podstatě pořád, i několikrát za den? Výčitky, zklamání, nenávist k sebe sama? Profláknutá slova, která zná každá podobně postižená. A která jsou bohužel zcela na místě. Cranberries hrajou dokola nejmíň už potřicáté tu samou píseň, poslouchám ten klidný, opravdový zpěv Dolores a podobně charakterizovatelnou hudbu a přemýšlím. Chtěla bych se taky cítit krásná a opravdová? Chtěla bych zpívat? Chtěla bych NĚCO dělat. Cokoliv. Stojím o to, aby mě něco bavilo. Je těžké žít téměř dva roky bez zájmů? A přece přišla po těch šesti letech změna? Vkrádá se do mého života a dere se mezi špínu, hnus, beznaděj, přetvářku, lež a další vypečené kamarádky? Cit? Silnější než všechen doposud poznaný? Najednou tu nejsem jen já a netrápím jen sebe sama? Teď hrozí, že utrápím i toho, komu na mně záleží, kdo mě má (pro mě zcela nepochopitelně) rád a chce se mnou možná strávit celý život? A já? Nedokážu si vážit ani toho? Bliju dál? Dnes ale přišel zase jednou zlom? No, už bylo na čase, ani si nepamatuju, kdy jsem měla naposled u mísy alespoň týdenní pauzu? Zítra NECHCI BLÍT. Chtít něco a něco udělat jsou ale tak významově vzdálená slova? Je to hrozně těžké? Hrozně moc. Já ale nechci skončit někde v léčebně, zavřená s dalšími zvířátky degradovanými touto potupnou poruchou k naprosto mrzkému, pustému a smysluprázdnému žití? Já ne? Musím to zvládnout. Kdybych jen nebyla tolik unavená? Nevyšlo to předtím, nevyjde to ani teď. Zbytečná námaha. Jenže teď mám JEHO. O ničem neví, jako ostatně nikdo, v přetvářce jsem nejspíš mistryně, neznám moc příběhů, kdy to holky dokázaly podobně jako já šest let bez problému skrývat tak, že nikdo z okolí nic nezaregistroval? Nechci mu ublížit? Normálně bych se s ním rozešla, ale už to nejde? Stalo se to, co jsem nepředpokládala? Záleží mi na něm. Mám ho ráda. Chci být s ním, protože je to daleko, daleko lepší, než být na ten můj zpackaný život sama? Ale není to zase jen jedna obrovská sobeckost? Nevím? Mé nejpoužívanější slovo. Už dlouhých šest let. Nevím ani to, proč sem opět píšu další svůj příběh. Vím jen, že jestli budu pokračovat v tom, co jsem kdysi úspěšně započala, tak už neublížím jen sobě, ale i tomu, kdo je mi momentálně nejbližžší. A to nechci. V žádném případě.

Na tyhle stránky píšu vlastně už po druhé po nějké době. uplynulo sice celkom dost času, ale vlastně se nic moc nezměnilo. Pořád, když cítím, že mám hlad, tak si připadám krásná, štíhlá a dokonalá… pak stačí, abych něco snědla – i když se jedná většinou jen o nízkokalorické potraviny- a cítím, jak mi roste ten pitomý špek na břiše.. Abych pravdu řekla, tak vlastně nemám tušení, kolik vážím, protože jsem přes dva roky nenašla odvahu si stoupnout na váhu. Mám hrůzu z toho, co bych viděla, mám strach, že jsem ztloustla . Naposledy jsem měla 51 při výšce 169,5 a myslím, že to bude pořád někjak takhle, protože oblečení mi sedí stejně. Přesto se ale cítím hrozně tlustá. Mám přítele, který doteď snášel moje věčné řeči o tom, že jsem tlustá celkem dobře a snažil se mi pomáhat a utěšovat mě, že mám krásnou postavu a že se mu líbím atd. Jenže toho na něho už bylo asi moc, což úplně chápu – koho by taky bavilopořád to poslouchat. nemám totiž žádnou kamarádku, které bych se mohla svěřovata a tak říkám všechnéo jemu. A tak jsme se kvůli tomu trochu pohádali a já mu slíbila, že přestanu pořád mluvit o váze a že přijmu své tělo a začnu ho mít ráda. jo, jediné, co jsem dodržela je, že o tom nemluvím. Jenže do hlavy mi nikdo nevidí… A k všemu je mi líto, že jsem tak vlasně přišla o jedinou spřízněnou dušičku, které jsem to mohla říct. nevím, co víc napsat, ale budu moc ráda, když se mi ozvete na mail: belief1@centrum.cz

Chodím sem pravidelně a docela mě zaráží, že všechny naše problémy mají původ v tom, že se chceme někomu zavděčit. Ať už hubneme kvůli klukovi nebo ošklivým řečím někoho, pořád chceme být pro někoho dokonalé. Netuším, kde se vzal názor, že štíhlí jsou krásní a oblíbení, ale určitě vím, že to není pravda. Krása těla je jen nafouknutá bublina, to krása duše je ta pravá krása. Měli bychom se vykašlat na všechny, co nam říkají, že se jim na nás něco nelíbí, protože vždycky se najde někdo, komu bude něco vadit. A opravdu nejde zavděčit se všem, to bychom pak ze života nic neměli. Lidé by se měli naučit mít se rádi kvůli tomu jací jsou, ne kvůli tomu jak vypadají. Ano, být na pohled krásná je příjemné, ale tohle není všechno. Tahle krása jednou pomine a co zbyde pak? Je těžké koukat se na všechny ty vyhublé idoly krásy a být při tom normální, tohle fakt nejde, ale sakra, copak chcete celý život strávit tím, že se budete porovnávat s pokřivenými ideály? Nebylo by lepší se na to vykašlat a užít si život, tak ja se užívat má, naplno a s radostí? Jinak totiž nevím, proč tady ještě jsme, protože žít jen pro to, abych se pořád stresovala, jestli jsem vychrtlá, tak to diky ne. Tohle není život.

Ani nevim kde zacit,stalo setoho tolik.Letos o velikonocach sem se predevkovala praskama na spani.V tan den sem slavila i sve 18 narozeniny.Hrozila mi zastava srdce takze se mi to malem povedlo ale nasi me bohuzel zachranili. I pred tim sem se pokusila uz nekolikrat o sebevrazdu ale nevislo to,pred rokem sem si ji planovala na sve narozeniny,v tu dobu sem trpela anorexii a adepresemi(psychicky sem se zhroutila),taky sem se rezala po rukach a nohach. Rezani me dokazalo uklidnit byla sem pak v poho.Kdyz sem chtela spachatloni sebevrazdu tak me mamka na to prisla vlezla me do pokoja a precetla si muj denik a tak se to dozvedela,paksem se psychicky zhroutila a slasemse lecit do Brnana psychiatricku kliniku.Tam sem byla dva mesice.Ale vubec sem si nepripadala jako anorekticka vazila sem 50kgpri vysce 170-se mi to zda normalni. Jak sem sevratila takproblemi namesic zmizeli ale pak se vratili znova,a tahne se to doted.Uz se sice nerezu ale hladovi porad,depkymam taky a ty sebevrazdy nemuzu dostat z hlavy.Chci toudelat znova,nasi totiz nepochopi ze tady proste byt nechci,me tona tomhle svete nebavi.Hadky doma,ve skole spatny kolektiv vsude proste neco a tak to mam uz od mala.Jako malou me decka sikanovali a mlatili,prozivala sem peklo a ucitelka byla tak blba ze je v tom podporovala.Musela sem ste skoly odejit.V druhe skole to bylo lepsi ale z nastupem na stredni skolu to bylo zaseto same,no mozna ten rok nebo pul to bylo v poho a ted sem ve tretaku asme rozhadani kolektivna dve veci,na tohle mam stesti.Od zarinastupuju dodalsiho ucnakutak sem zvedava co bude tam.Od terti tridy chodim kpsychiatrovi toje uz 10let,ted chodim k psycholozce na sezeni vcera sem ta byla poprve ale nejak me to nebere.A me to ani nepomuze me to vyhovuje tak jak to je. Ale sebevrazdy rozhodne z hlavy nevypustim.Vym ze to ani nepujde,vcera sem se nechteneporezala o pletivo mam na ruce pekne hluboku jizvu,zalibylo se mi to a to rezani co prestalome chyta znova. ME UZ NENI POMOCI-Ywetta:)))

Vsehny,co ctou ty strasny osudy,zdravim! Rada bych se podelila o svůj zivot, dá – li se to zivotem vůbec nazvat… Asi tady nebudu jediná výjimka, když důvod svých začátků přiřknu klukovi, který přece za všechno může (sakra, proč to kvůli nim děláme!!!) Tak takhle to začalo, nevinně, nevinně kvůli jedné dávno zapomenuté lásce. A už je to 5 (!) let! Pět let jemse trápila jídlem, pět let jsem jedla jako prase, pět let jsem si byla odporná a nenáviděla sebesamu za to jak se chovam a jak ubližuju druhým. Jak ubližuju sestričce, mamině, tátovi, dědečkovi (který už není mez námi a kterýho to tenkrát tak zničilo) Musela jsem ubližít tolik lidem,abych přišla na to, že je to všechno na nic, žeje to cesta do záhuby, že je to pouhý okamžik štěstí a to co pak přijde jsou pocity nechutnosti, pocity, ve kterých zvažujete cenu svého života. Takhle jsem žila pět let. A za těch 5 let už jsem nikdy nepotkala kluka, kvůli kterýmu ten „požitek“ začal. Svoje lásky jsem střídala,jak to šlo. Samozřejmě jsem všechno zaháněla do extrému, jak s jídlem tak s klukama. Prostě jsem chtěla být dokonalá a dokonalá pro všechny. Takže koho jsem si umanula dostat, toho jsem dostat musela. Měla jsem přece naprosto ve svých rukách svůj život, mohla jsem jíst naprosto všechno, všechno co jsem chtěla a byla jsem šťíhlá (odporně!) Když už to trvá takhle dlouho přemýšlíte,jestli to vůbec jde přestat. Ale jde to!!! Jde to naučit se žít zase normálně, naučit se jíst. Ale je to dlouhá cesta a dlouhá cesta za poznáním, kdo vůbec jste a co v životě chcete. Já jsem na to přišla. A k tomu mi pomohla úplně běžná věc a to práce! 🙂 Celých pět, co jsem trpěla bulímií jsem chodila do školy, neměla jsem starosti, zajímala jsem se jen o to, jak vypadam, jak mě vnímá okolí a jak se jim líbim. Teď už jsem někdě úplně jinde, začla jsem po škole pracovat a změnil se mi život od základu. Přijdou jiný zodpovědnosti, jiné plány. Je to pět měsíců, co jsem se neohla nad záchodovou mísu! Pět měsíců, ale bylo tu pět let. A nástah je hodně! Tak zatraceně hodne! Držim Vám všem palce! Zkuste tu mrchu porazit !!! Neni tak silná, jak se zdá! DOKÁZEM TO!!!