Archives

Nemá cenu se zde představovat, protože jsem stejná jako spousta jiných lidí, spojených navždy s pojmy anorexie a bulimie. Nedávno jsme se ve škole učili o těchto „nemocech“ a každé pronesené slovo mě v hloubi duše zabolelo. Často si říkám, že bych stokrát radši byla nějaká tupá tuctová holka, která netuší, co je to problém (respektive vážný problém, ne zlomený nehet nebo přebraný kluk). Procházím tuto stránku a chápu, proč k jednomu blbýmu datu se píše tolik příběhů…ti, co něco trápí se prostě musí svěřit, jinak by to už neunesli. A to je taky důvod, proč sem píšu i já, ta jedna ze sta možná tisíce holek se stejným scénářem. Tak tedy se dám do vylití své duše: byla jsem odmalička tlustá – má doktorka, když jsem zhubla poznamenala, že jsem byla dítě s nadváhou. I dnes jsem malá – měřím 150cm a v sočasné době i tlustá, ale vezmu to popořadě. To, že jsem taková jsem si začala uvědomovat až na osmiletym gymplu, do té doby jsem byla opožděným dítětem. Moje (tehdy)nejlepší kamarádka Katka byla, je a určitě bude hubená jako tyčka, ale ani ona nebyla tím velkým impulsem, jen sem se děsně trápila. Pořádně jsem se rozhodla až později. Je to přesně dva roky nazpátek,bylo mi 14,a tím očekávaným důvodem bylo pouhé zařazení se do subkultury,blíže do punku. Slavní punkeři se se mnou však nebavili, ne protože (jak sem si myslela) jsem tlustá, ale protože jsem mlčela a mlčím a stydím se za sebe dodnes, možná jen víc nebo míň. Chtěla jsem jen trochu zhubnout a zařadit se do stáda s čírem, ale jako u všech jiných i mě se to zvrtlo. Nejhorší to bylo o loňských vánočních prázdninách, kdy si moji blízcí začali něčeho všímat. Brzy po tom jsem byla označena za anorektičku – a to označení bylo oprávněné, lezli mi žebra, byla mi zima, bolela mě hlava, nesoustředila jsem se. Nastoupila jsem z donucení dlouhou šnůru návštěv doktorů, od gynekologie po psychiatrii, psychologii a rodinnou terapii. Za ty dva roky, co se v tom topim, stojím jen na jednom – že všechno si vyřešim sama. Možná jednou, ale teď prý potřebuju odbornou pomoc, říkají. No ale dál k příběhu. Takhle jsem žila dlouho, prožila jsem nádherný jaro a léto, i když jsem se občas přejedla nebo jsem zkoušela zvracet. Nejedla jsem maso – jsem vegetariánka – nic tučnýho, smaženýho,nebo sladkýho. Bylo jasný, že jednou tohle období skončí, ale já tomu prostě nechtěla věřit a na začátku tohoto školního roku jsem měla ještě dost síly, abych bojovala. A taky, že jsem bojovala, ale nemělo to cenu. Trvá to už půl roku a já nejsem schopna to zastavit. O čem mluvim? O druhé fázi mé nemoci – o bulimii. Ač nezvracím jsem bulimička. Každý večer se přežeru vším, co je doma(náše kuchyň je úplně vyjedená), ráno nejim, někdy ani ve škole obědy nemám a večer to samý. Vždy když příjdu domů, zamířím do kuchyně a pak už se neudržím ať je 16:00 nebo 24:00 – já, která dřív jedla max. do 18:00 a ještě to bylo jen jablko. Dnes pro mě není žádný problém sníst naposezení 7 rohlíků s máslem, 500g kostku sýra atd. Nevím kolik vážím, ale abych splnila osnovu, podle které se zde píše, ztloustla jsem nejméně o 15 kg – tedy o něco více než před „nemocí“. Točim se v kruhu a už mě z toho bolí hlava,každý ráno se bjim do školy,všechny pohledy jakoby říkaly, že jsem odporná…a co teprve tělák! A co budoucnost? Je mi 16 let,zajímá mě umění, ráda čtu a poslouchám hudbu. Chtěla bych být sochařkou(mám to krásně naplánované,co?). Má sestra mi říká, že jestli se nevyléčím, zabiju v sobě i to málo, co mě odlišuje a má pravdu. Mám horší paměť a soustředěnost, jsem hloupá, pomalá a o fyzických potížích radši ani nemluvit. Asi chci, aby mě někdo litoval, ale chci taky být jako dřív. Už vám na závěr nic neslíbím, i sliby dané sama sobě jsem dokázala porušit,budu jen čekat, protože sílu snažit se jsem už také vyčerpala. Ale ještě pořád dýchám a žiju a to mě nutí zítra ráno vstát a ne podřezat si žíly (i když by to bylo jednodušší a přijemnější) Nebojte už zde nebudu dál popisovat tento nudný osud. Obdivuji toho, kdo to dočetl až do konce a ráda bych slyšela jeho názor, radu nebo alespoň výčitky. Prosím pište do komentáře. D

Ahoj holky, vsechny vas moc zdravim a dekuju vam ze sem pisete svoje clanky. Hltam je jednim dechem a kdyz uz jsem na tom fakt spatne, vy me dokazete trochu povzbudit. Ale ted pekne poporadku… Je mi 22 a nemam vylozene anorexii nebo bulimii. Ale nazvala bych to PSYCHICKE PROBLEMY S JIDLEM. Uz od malicka jsem byla baculka, babickam se moc libilo jak jsem papala:-)V 10 letech jsem zacla tancovat protoze obvodni doktorka mi rekla ze jsem obezni a ze mam zacit neco delat. Potud je vsechno dobre. Jenze v tomhle sportu bohuzel moc zalezi na vzhledu. Takze jsem od kazdeho slysela jen: takhle to nejde, musis zhubnout, kdo se s tebou bude tahat, takhle se nemuzes zlepsovat… ja jsem drela, byla lepsi a lepsi a snazila se dokazat ze na vaze to nezalezi. Celkem se to darilo, obcas se vyskytla nejak ta dietka, ale nic vaznyho to nebylo. Pak jsem zacala studovat a s tancovanim jsem skoncila. Kilecka sla pekne nahoru, z 50 na 60, pri vysce 157cm. Nejak me to netrapilo, nejdulezitejsi byla prece skola…Pak jsem stresem zhubla na 57 a dal uz to neslo. A v ty dobe jsem zacla znova tancovat a po pul roce taky chodit se svym partnerem. Je perfekcionista. Naznacoval ze by byl rad kdybych zhubla, ze by to i pro tancovani bylo lepsi. Hlidal me, kontroloval co jim a ja ho za to nesnasela, ale melo to svuj vyznam. Taky jsem spolu hodne cvicili. Zhubla jsem na 55, pak na 53kilo. Vsichni me chvalili, ale jeste to stale nebyl ideal. Letos o Vanocich jsem mela mensi uraz, bylo mi z toho docela spatne takze jsem o Vanocich zhubla na 51,5kila. Do te doby bych rekla ze bylo vsechno v poradku. Zhubla jsem sice skoro 9 kilo, ale behem 2 let, cvicenim a kontrolovanim jidla. Ted se mi to vsak nejak vymyka z rukou. Chtela bych se dostat aspon na 50, ale i kdyz chybi jen kousicek, uz to nejde. Cvicim dal, beham ale s tim jidlem to vypada blede. Kazdej den si rikam co budu a nebudu jist, zvladnu v pohode snidani, obed a pak…. dojdu domu a snim co se da. Uplne nesmyslny kombinace. Nejsem ani lina jit si jeste neco koupit, uplne ujizdim na susenkach a cokolade. Pak mam vycitky a nechapu proc jsem to snedla. Jako bych to ani nebyla ja, nedokazu si rict ne!!! Nezvracim, ja bych nedokazala strcit si prst do krku, mozna to je to posledni co me deli od bulimie. Ale nerikam ze o tom nepremyslim. Bude to znit asi blbe ale jsou chvile kdy vam zavidim ze to dokazete, zavidim hubenym anorektickam. Ja nemam tak silnou vuli a to je asi dobre. Jsem ted proste uplne rozpolcena osobnost, jedna rozumna, sportujici a zdrave se stravujici holka, druha prejidajici se zruda bez mozku. Vim ze mam problem a vazim si toho ze to jeste nezaslo tak daleko, ale fakt me to trapi. Kdyz o tom tak premyslim, klidne uz bych zustala tak jak jsem ted(53 kilo), jen abych uz jedla normalne. Budu rada kdyz se mi nekdo z vas ozve a podeli se o sve zazitky, pripadne poradi. Muzeme se treba podporovat vzajemne ve zdravem zivotnim stylu, co vy na to? vondrusj@centrum.cz

Psala sem sem už 2 čláky.Jeden byl ode mě vyloženě sprostý.Omlouvám se všem kteří jej museli číst.Když sem ho psala ležela sem v nemocnici a napadlo mě že napíš svuj životopis.Začala sem tedy,ale na druhé řádce mi došlo že nemam očem psát.Nic sem neprožila nic nedokázala.Tu noc sem měla neskutečný deprese.Myslela sem jenom na to jak se zbavit problému.Ale já nechtěla se zabít bez nělakého rozloučení,varování.Proto sem sem napsala ten příběh,jenom ne z mé pozice.Všechny udaje byly realné,až na to že sem se zabila,to sem si naplánovala na druhy den.napsala sem to tedy,rozbila vázu,střepy dala do kapsy,učesala se,dala sem si řasenku vzala džíny a šla v pohodě přes recepcy.Chtěla sem se zabít na mim milovanym místě kam sem dycky utíkala když mi bylo nejhuř.jelikož byla 1 hodina v noci a ja se vlekla přes hl.nádraží abych se dostala domu,viděla sem tam hodně fetáku.ja už dřív s kamosema hulila trávu a tak ale nikdy sem nebyla v kontaktu s háčkařema.Jedna holka mě oslovila jestli bych jí nepučila prachy,moc sem jic neměla ale aspon na něco jí to stačilo.5ekla že mi klidně něco nechá.Už sem chtěla říct že nechci,ale potom mě napadlo že stejne za par hodin už tady nebudu a když mám příležitost proč to neskusit.Bohužel se tak stalo.Najedno sem neměla potřebu nekam jet,byla sem tak štastná.Nemyslela sem na nic,po 2 letech sem konečně nemyslela na jídlo.Jela sem v tom s nima.Kradla sem a ne konci i šlapala.První dva měsíce sem si říkala jak je to skvělý že sem zdrhla anoorexii.Ale až ted,na detoxu mi dochází že sem na tom ještě huř.Vodrovnala sem mamu a celou rodinu.Dneska me napadá že kdybych se tehdy zabila,ušetřila bych si odpornýho pul roku na drogách.Dneska mám zase tu noc že chci napsat příběh,celej od a. až po fet.Snad to bude někoho zajímat.Jenom vím že ssem to tehdy měla udělat a zabít se.I když se ted viléčim,pocit jak sem šoustala s nechutnýma clapama kuli píchnutí mě bude odrovnávat na dosmrti,nebo jak sem kradla taky není hezká vzpomínka.Hooky ja vám držím palce a mam vás všechny moc ráda.KKKKKKKKIIIIIIIIIIIIKKKKKKKKKKKKIIIIIIIIIIIII

Jmenuji se Andrejka a ráda bych se vám svěřila se svým příběhem. Nedávno jsem oslavila 22. narozeniny a mohlo by se zdát, že jsem v pohodě, ale tak tomu vůbec není, už 6. rokem totiž žiji s nemocí zvanou mentální anorexie, i když si to sama moc nechci připouštět. Sama nevím, jestli se chci vyléčit, ale ráda bych se s vámi podělila aspoň o kousek svého života. Jako dítě jsem jídlo milovala, neměla jsem s ním žádné problémy a prožila jsem šťastné dětství. V deseti letech jsem přišla do puberty a tím začaly moje hrozné problémy. Dostala jsem menstruaci a začala jsem se celkově zaoblovat. Zrovna jsem chodila do páté třídy a všichni se mi smáli, že jsem tlustá, že mám velká prsa….A já v té chvíli toužila být strašně hubená a ukázat jim, že nejsem jen žok sádla. Vážila jsem okolo 60kg na 164cm výšky, takže jsem nebyla nijak tlustá, ale byla jsem prostě normální a to mě hrozně štvalo. Tak se to se mnou táhlo až nějak do osmičky a devítky – to jsem si řekla, že začnu držet dietu a vynechávala jsem proto školní obědy v jídelně. Brzy na to však přišla třídní učitelka a řekla to rodičům. A dietám byl konec. Když jsem vycházela ze základky, řekla jsem si, že oni ještě uvidí, jak zhubnu a jak budu krásná. Vážněji jsem se tedy dietama začala zabývat v 16 letech, v roce 1999, tehdy jsem byla hrozně nemocná a lékaři už nevěděli, co se mnou je. Mojím jediným východiskem se stala homeopatička, která zjistila, že mám zaplísněná střeva a je třeba nasadit speciální dietu. Ta spočívala v tom, že jsem musela zcela vysadit veškeré mléčné výrobky, téměř všechno maso kromě rybího a kuřecího a žádné sladké a bílé pečivo. To se stalo v březnu onoho roku. A přirozeně, že jsem začala hubnout. Bylo to ale takové pozvolné hubnutí a pár kilo bylo pryč za pár měsíců. Ale cítila jsem se fajn a mé zdravotní potíže zmizely. V září 1999, když mi mělo být 17, jsem poznala jednoho fotografa, který měl zájem udělat ze mně fotomodelku. Zdála jsem se mu docela hezká, ale měl jedinou připomínku: musím zhubnout. V té době jsem vážila 58kg na 168cm výšky, ale zdálo se mu, že s takovou postavou se na modeling prostě nehodím. A tak jsem začala držet dietu ještě přísnější než doposud. A zpřísnila jsem cvičení. Ale pořád mi to bylo málo. Byla jsem hrozně zoufalá. Asi za rok, na mé 18. narozeniny jsem zhubla o 10kg, vážila jsem 48kg, ale připadala jsem si stále ještě moc tlustá, a tak jsem začala užívat projímadla a diuretika, zdálo se mi to jako vhodný prostředek na to, abych zhubla a pár kilo šlo opět dolů. Mí kamarádi se na mě už začaly dívat skrz prsty, i ve škole si o mně povídali, že jsem jen kost a kůže, ale mně to bylo stále málo. V prosinci 2000 jsem začala dělat modelku a věděla jsem, že si svou váhu musím hlídat, jinak mě může vystřídat jiná, hubenější holka. Vážila jsem 45kg, ale já byla naprosto nešťastná, jelikož mi ten fotograf a jeho spolupracovnice řekli, že jsem stále ještě příliš tlustá, že musím zhubnout ještě pár kilo. A já se toho snažila dosáhnout. V únoru 2001 jsem jednoho dne omdlela a na několik minut ztratila vědomí. Už jsem nemohla nic jíst, ze všeho mi bylo zle, nemohla jsem se soustředit a k tomu se přidaly i další zdravotní problémy: padaly mi vlasy, po těle se mi dělaly modřiny, na zádech mi narostlo lanugo, lámaly se mi nehty, bylo mi na omdlení. A tak jsem se ocitla v nemocnici, kde jsem doufala, že se uzdravím, že budu opět zdravá. Netušila jsem, že se k anorexii vrátím už za pár měsíců. Tři měsíce jsem strávila doma a na psychiatrii a pak se vrátila do školy. Podařilo se mi ukončit třetí ročník gymnázia a bláhově jsem si myslela, že dokážu žít i bez anorexie. Ale nešlo to. Opět jsem začala pracovat v modelingu a musela jsem tedy nutně zhubnout. Moje váha šla rapidně dolů. A pak jsem opět zkolabovala, to bylo v srpnu roku 2001 a následovala druhá hospitalizace. To jsem ale byla strašně naštvaná a po několika dnech odešla na revers domů. A také jsem ukončila svou ambulantní léčbu. Chtěla jsem se z toho dostat nějak sama. Dá se říct, že ten maturitní ročník jsem prošla tak nějak – sice jsem odmaturovala na samé jedničky, ale střídavě jsem se přejídala a hladověla a užívala projímadla. Občas mi bylo blbě, ale nejhorší to bylo s vlasy. Na ty jsem byla vždycky pyšná, ale teď z nich je jen pouhá polovina, už nejsou ničím zvláštním. Ukončila jsem svou kariéru v modelingu a vrhla se na studium. V roce 2002, po maturitě, jsem začala studovat psychologii. V té době jsem na krátko podlehla bulimii a moje váha se dosti zvýšila – vážila jsem okolo 60kg a tuto váhu jsem si udržovala až do listopadu 2003, kdy jsem opět začala s léčbou na ambulanci místní psychiatrie. Dietní sestřička mi pochválila váhu a má paní doktorka mi řekla, že výsledky mé krve a moči nejsou nějak uspokojující, ale na hospitalizaci to zatím není. Vydechla jsem si, byla jsem ráda. Uživala jsem nějaké vitamíny a já se opět rozhodla, že začnu držet dietu. Že těch 60kg shodím na 55, pak s tím přestanu, ale když jsem je shodila, tak jsem si řekla na 50, no a s těmi 50kg jsem se v dubnu 2004 k mé paní doktorce opět vydala: výsledky byly tentokrát horší. Dokonce tak zlé, že mě chtěla hospitalizovat z minuty na minutu. Bohužel jsem odmítla, vysvětlovala jsem to moc učením, že v půlce semestru 2. ročníku si prostě nemůžu dovolit chybět měsíc. Prostě jsem nemohla. Sama mi ale řekla, že si podkopávám svůj vlastní hrob – totiž, že pokud nepřestanu s hladověním a cvičením, brzy zemřu. Opravdu dobrá vyhlídka. Ale copak já za to mohu? Chtěla jsem se toho zbavit již několikrát, ale nejde to. A tak jsem se opět pokoušela zbavit se „své > kamarádky“. Ztloustla jsem o pět kilo, ale cítila jsem se pěkně mizerně. A tak jsem se v říjnu, přesně v den mých 22. narozenin rozhodla, že zhubnu na 50kg. Pak jsem zase něco přibrala a tak to šlo pořád dál. Až do dneška. Je konec března 2005, vážím 50kg a nestačí mi to. Za dva týdny jdu opět po roce k paní doktorce a jsem zvědavá, co mi řekne, jestli jsem zdravá nebo ne. Teď tedy raději nejím, ale někde v hloubi duše mi rozum říká, že to není dobré. Chtěla bych se uzdravit, ale nemám na dost sil,pomůžete mi? Pište: amore96@volny.cz Předem díky a ahoj. Andrejka