Archives

Šla jsem ven. Procházela jsem se ulicí a viděla lidi, smály se, povídali si, užívali si svůj život. Ale já jsem nemohla. Stále jsem myslela jen a jen na sebe, na svou postavu, na JÍDLO. Bylo to prokletí. Začalo to vlastně dost netipicky. Nikdy jsem nebyla žádná hvězda třídy, ale měla jsem přátele, prostě normální pohodová holka. Ale pak přišly problémy. Můj táta onemocněl – vlastně v sobě tu nemoc nosil už roky – byla to maniodepresivní psychóza. Možná si myslíte, že to sem nepatří. Ale od té doby se mi život otočil o 360 stupňů. Klouzal mezi návaly depresí a euforie a já, tenkrát ještě vlastně malá holka, jsem z toho byla zmatená. Čas běžel a přidaly se další problémy – doma neustálé napětí mezi rodiči, hádky, občas i rvačky. Nemohla jsem to vydržet. Chtěla jsem pryč. Ale jak? Nevím, už ani nevím proč jsem se vydala zrovna touhle cestou. Ale jistý útěk to pro mě byl. Stáhla jsem se do sebe, přestala se stýkat s přáteli. Mohla jsem být hodiny zavřená ve svém pokoji a dívat se na sebe – a vidět se jako ošklivě tlustou. Proč by mě jinak opustili skoro všichni kamarádi? A tak jsem přestala jíst. Z normálu 170 centimetrů a 57 kilo jsem se nakonec dostala na 44 kilo. Připadala jsem si hezká a nechápala jsem, proč se všichni ostatní tak děsí. Ale pak jsem si vše začala uvědomovat. Vnímala jsem reakce a začala o všem přemýšlet. Najednou jsem věděla že musím vyhrát. Já. Ne ta druhá. Ne nemoc. Dala jsem se do toho. Jde to ztuha a přece jen si musím zvykat, jak se vše zase mění zpět. Teď jsem na váze 48 kilo, ale věřím, že to dokážu dotáhnout do konce. I když někde uvnitř pořád hlodá ten hlásek, který mi to vytýká, já si říkám, že je to moje vítězství. Zatím malé, ale přece jen vítězství. Takže bych chtěla povzbudit všechny, kdo se s tou mrchou anorexií pustili do boje, aby vytrvaly, protože to je velký kus práce, a když to dokážete, tak to bude vážně skvělý pocit. Všem moc držím palce a děkuju!!!

No u mě to rozhodně není tak „akutní“ jako ve většině ostatních příběhů. Ale asi taky k tomu trochu inklinuju… Když jsem byl malej, pamatuji si, že jsem byl celkem akorát, jak kdy, váha mi trochu kolísala. Ale měl jsem kamaráda Ivoše – byl totálně vyhublej a já mu to záviděl a bylo mi líto, že jsem tak „tlustej“. Potom mi ta váha trochu vyskočila a nakonec v 15 jsem měřil 168cm a vážil asi 71kg. Byl jsem dost neoblíbenej, žádní dobří kamarádi, o holkách nemluvě. Často mě ty kila navíc užíraly a považoval jsem je za svůj největší životní problém a zdálo se mi nemožný zhubnout. A myslel jsem, že když zhubnu, vyřeší to všechny moje trápení a problémy a budu šťastný. Docela často jsem zkoušel diety nebo cvičení, ale dlouho jsem to nevydržel. Až jsem se na začátku kvarty (devítky) znovu skamarádil s Ivošem, kterýho jsem pár let moc nevídal. potom z nás byla taková partička – já, on a ještě jeden kámoš. Ivoš hubenej, vysokej…Pepa menší, ale svalnatej a děsnej playboy. A tak jsme tak chodili po městě a okolí. Jednou jsme takhle našlapali po okolí asi 25 km… Prostě procházky…a taky trochu alkohol, silácký řeči, znáte to. Každopádně jsem začal držet dietu, zapálil jsem se do toho a nejedl už nic večer, nejedl jsem buchty, a podobně. Někdy jsem i chodil běhat. Prostě jsem si řekl: Tak a teď budu málo jíst a basta! Hlad mi začal brzy připadat i jako docela příjemnej. Říkal jsem si že je to zdravý a že mi to prospívá. Hubnul jsem rychlostí asi 2 kg za měsíc. Docela zvolna. překvapilo mě, že ve škole si toho začali všímat takřka najednou. To už jsem měl o pěkných pár kilo míň a najednou mi to pochvaluje třídní, že mi to sluší a jak že to dělám. 🙂 A v tý samý době i spolužáci, jiný učitelky… Denně jsem se vážil a kontroloval jak jsem na tom. Nakonec se moje váha zastavila asi na 60kg a mírně kolísala – někdy 59kg, někdy 62kg… Babička z toho byla nešťastná a pořád mi opakovala, že musím víc jíst, co je to za chlapa se 60kg. Potom jsme byli na dovolený u moře, docela mě znervózňovalo, že se tam nemůžu vážit a byli tam akorát nic moc snídaně a hlavně veliký večeře a to já nebyl zvyklej jíst večer. No ale člověk měl fakt hlad po celym dni. Takže jsem si dopřával co hrdlo ráčí. Taky jsem od těch 15 vyrostl – na 172cm. měl jsem strach kolik jsem tam přibral, ale když jsem si stoupnul na váhu, tak jsem měl 60kg. Byl jsem z toho docela veselej. Dá se říct, že neustále držím nějakou dietu. prostě asi podvědomě, mám to zažitý. Teď jsem byl na preventivní prohlídce u doktorky, ta celkem koukala, jak jsem zhubnul a vyptávala se mě na pár věcí. Myslí si, že mám náběh na anorexii nebo co…tak mám 28. dubna přijít na nějaký testy a do tý doby aspoň kilo přibrat. Já si ale nemyslím, že mi něco takovýho hrozí…jím všechno, i čokoládu, vánočku… Myslím si, že přehání. Ale když mi třídní pár dní potom povídala, že vypadám jako kostlivec a nevěřícně se ptala jestli vůbec něco jím…..trochu mě to nahlodalo. Já osobně si připadám trochu oplácenej. Mám hmatatelný špeky na břiše, na zadku…ale jinak jsou mi zase celkem vidět žebra, klíční kosti. No tak nevím. Přibrat ale nechci. Když se zamyslím, tak v poslední době jsem měl asi 2 měsíce celkem deprese a náladovej docela taky jsem. Ale jíst se nebojím a nemám z toho výčitky. Před chvílí jsem slupnul řízek. Chtěl bych se zeptat co to bude za testy a co budou zjišťovat, jsem docela zvědavej, tak jestli někdo víte, tak mi to prosím napište… Co se týče zvracení – jako malej jsem se o to myslim i několikrát pokoušel a docela mě to lákalo. Najíst se a nebát se tloustnutí…ale bohužel (bohudík) mám tak silnej žaludek, že i když jsem si do krku strčil skoro celý zápěstí, tak jsem se začal jen dávit. Abych zvracel, musel bych si do krku strčit minimálně noviny a to dost hluboko. Omlouvám se za ten příšernej sloh, píšu co mi na jazyk přijde… Ještě bych se rád zeptal na váš názor – myslíte si že se blížím k tý anorexii? Já myslím, že né, ale nemůžu vyloučit že už mám pokřivený úsudek…

Téda lidi, čim dál tim víc si všímám, jakej vliv má na ppp vliv dětství… z článků ostatních holek, z okolního světa, a bohužel i ze svý vlastní zkušenosti… Dlouho jsem se snažila napsat svůj vlastní příběh o tom, jak to všechno začalo… ale pořád mi nebylo jasný, kde to všechno pramení… no, asi mi to přišlo úplně absurdní, ale po tom, co mě jednou v noci políbila spisovatelská můza, jsem se chopila propisky a svého deníku, kterej se jen tak mimochodem zabývá převážně bulímií svý vlastní,a pustila se do toho… najednou jsem si vzpomněla na ty opravdu klíčový momenty, takže to má dokonce hlavu i patu… a moc si uvědomila… To, že jestli se nenaučim odporovat svýmu otci, nechat se manipulovat jeho názorama a utkvělejma představama o mym životě, tak mý rok a půl dlouhý trápení pravděpodobně nikdy neskončí… nebo skončí, ale špatně… Tak až bude někdy trochu času (a toho je teď poskrovnu), tak to sem nacvakám, aby ty, co to nezažily, ale i ty, co už moc dobře věděj, o co kráčí, věděly, jak nevině začíná celej tak dlouhej příběh…

Ahojky lidičky, čtu si vaše příspěvky a tak jsem si řekla, že vám sem napíšu něco málo taky. Před rokem a půl jsem kvůli zdravotním problémům musela skončit se sportovní gymnastikou, kterou jsem dělala na dost vysoké úrovni. Pětkrát týdně jsem trénovala a o postavu se starala moje skorokaždodenní aktivita. Za dvě hodiny tréninku, jsem se potila a o jidlo jsem se starat nemusela. Teď se mi stýská, po postavě i super sportu. Přibrala jsem 4 kila, ale není to moc vidět, byla jsem dříve fakt dost vyhublá, tělo samý sval, tuku moc nebylo,tak je ze mě normální holka, teď cvičím alespoň 3-4 týdně a mám spoustu jiných aktivit, jenže na jídle jsem jak závislák. Miluju jídlo, to je nejhorší. Chtěla bych teď shodit tak 3 kila, mám totiž v plánu začít užívat antikoncepci a mám strach že po ní „nakynu“. Snažím se řídit heslem: „Nežijeme, abychom jedli, ale jíme, abychom žili!“ zkuste to taky, přeju mnoho štěstí jak při hubnutí, tak při nabírání, holky ale nepřehánějte to!! Anorektičkám to nesluší!!

ahojky lidičky, hodně dlouho jsem sem nepsala. Ze srdce doufám, že alespoň polovina z vás už od tý doby co jsem psala naposled, se nemusela na tyhle stránky vrátit, protože jste se z toho třeba dostali. Já ne, a asi ani nedostanu. Nemůžu, protože nemám odvahu něco změnit. Honí se mi hlavou spousta různých věcí, spousta myšlenek, jak něco napravit, ale chybí mi pevná vůle. Nemůžu se smát, nemůžu nic. Mám skvělej život a kazím si ho, nevím proč. Znáte někdo lék na nemoc jménem strach, úzkost… anorexie? nevím co dělat, nevím jestli jsem anorektik, nevím jestli vypadám normálně nebo ne, nevím komu to říct. Jak se dostat ze začarovaného kruhu, který se pořád točí dokola a dokolečka a mě už se točí hlava. Je to jako kolotoč, nasedla jsem, na očích sluneční brýle, aby mi cestou nesvítilo do očí. Kolotoč se točí a točí a točí, brýle njdou v tom průvanu sundat a mě už se to nelíbí. chci zastavit, chci slézt, zase se najíst slaďoučké cukrové vaty, políbit svýho kluka a ruku v ruce odejít, brýle sundat, hodit někam daleko, aby je nikdo nenašel. Nevím ani co to tu vlastně píšu za zmaty, nevím jaký mají tato slova význam, vlastně mi to ani nepomáhá, vlastně je to asi ztráta času, ale já to potřebovala říct. Přeju vám hodně štěstíčka a silné vůle, která mi tolik chybí, a hlavně otevřené oči a dobrý zrak, protože malé přehlédnutí znamená budoucnost, která se vám nebude muset líbit. Papa