Dokázala jsem to ale…

Ahojky holky. Vždycky jsem byla hubená, i když jestli se dá říct, že když je holka ve 12-14 letech hubená něčím zvláštním, protože jsem byla dost živá každou chvíli na diskotéce a vlastně pořád venku. Byla jsem jak kostra, ale nebylo to tím, že bych nejedla, prostě jsem tak byla od mala.Nutno podotknout, že jsem si samozřejmě tlustá připadala, ale nic jsem s tím nedělala. Jenže v 17 letech jsem začala chodit s klukem, začala brát antikoncepci a vesele po ní přibrala 10kg!!To už jsem tedy vážila při 168cm 64 kg a ze samého neštěstí nad svou váhou jsem paradoxně začala ještě víc jíst.Prostě pravej opak toho co jsem chtěla… takže jsem po 2 letech nabrala dalších 10kg!!Takže jsem při 168cm už měla 74kg!!Prostě tlustá jak vepř, ale kdyby aspoň byl někdo kdo by mi to řekl..Neřekl a tak jsem si jenom pořád zoufala jak jsem tlustá a dál se přejídala.Zkoušela jsem pak různé diety, ale nic nepomáhalo, protože jsem je vždycky něčím porušila nebo to nevydržela dlouho.A tak když jsem se zase jednou jako už z mnoha rozhodla zhubnu a řekla to miláčkovi.Odpověděl, stejně to zase nedokážeš, to známe už jsi to zkoušela tolikrát.. A to bylo to co mě nakoplo.. konečně! ( I když ) Začala jsem zmenšením porcí a zmenšovala a zmenšovala až jsem došla tak daleko, že jsem za den měla jen snídani např. půlku krajíčku chleba se sýrem a to bylo všechno hýbala jsem se jak šílená a pila až mi bývalo večer na omdlení. Nazvala bych to šíleným strachem z jídla, váha šla nádherně dolů a to se mi líbilo čím dál tím víc.. Vždy jsem si říkala, že si nedám ani rajče.. vždyť má kalorie!! jogurt? Nemyslitelné teď tolik kalorií si nedám.Vybírala jsem si i pití tak aby v něm nebyla špetka kaloriií, takže jen vodu a bylinné čaje nic jiného.. Zhublajsem 19 kg. teď vážím 55 při 168 cm, nejsem přehnaně hubená, prakticky jako na začátku, ale naštěstí už nehubnu.Ani nevím jak jsem takhle přestala šílet, ale jsem ráda, že jsem přestala, kdybych pokračovala bůhví jak by to dopadlo….. Mějte se hezky a zvládejte svůj boj s jídlem, hlavně neztrácejte víru a naději, že to dokážete, ale nepřeženete… ;o)

Kolikrát ještě …

„Kolikrát ještě … “ Kolikrát ještě se budu sklánět nad záchodem? Kolikrát ještě budu polykat projímadla? Kolikrát ještě nebudu celé dny jíst? Kolikrát ještě odeženu kluka co mě má rád? Kolikrát ještě probrečím noc do polštáře? Bývala jsem veselá a pořád se smála. Už to tak není. Jsem náladová, protivná, odháním lidi, kterým na mě záleží. Sedávám celý dny doma a trápím se. Měřím 165cm a vážím 52kg. A chtěla bych zhubnout. Nesnesu, když mi někdo říká, že jsem hubená a krásná holka, protože se tak nevidím. Někdy celé dny nic nesním. Jindy se cpu a zvracím. Nesnáším to, ale nemůžu si pomoct. Chtěla bych se dokázat vidět očima ostatních lidí. Být zase taková jakou mě mají rádi. Měla bych se léčit, najít si pomoc. Vím to. A pak je tu jedno ALE. CHCI ZHUBNOUT!!!! NECHCI SE RÁNO PROBOUZET A VIDĚT V ZRCADLE TO SVÉ ŠPEKATÉ TĚLO!!!! Před čtyřmi roky jsem vážila 78kg a byla se sebou spokojená. A teď??? Už ani nevím proč to všechno začalo. Kolikrát si ještě řeknu: „Dnes je to naposled??“

Jsem asi hloupá

Přečetla jsem si pár Vašich článků. Chtěla jsem vědět něco o bulimii, myslela jsem si, že s ní začínám mít problém. Je mi skoro 22. Před rokem jsem se bláznivě a strašně zamilovala do kolegy v práci, je starší, celkem o hodně, ženatý, má děti. Má pohlednou, chytrou, společenskou manželku, přesto se se mnou zapletl. Měřím 170 cm, tenkrát jsem vážila asi 60 kilo. Řekl mi, že by mi to slušelo víc, kdybych zhlubla. Kila šla dolů postupně, on byl spokojený. Teď mám 49 kilo. Nedokážu vydržet nejíst, někdy se neovládnu, nedokážu se na nic soustředit, dokud nesním to, na co mám chuť. Pak to běžím vyzvracet, ale nikdy se mi nepovede dostat ze sebe všechno. Nenávidím se za to, dívám se co 10 minut na břicho a pozoruju špeky. Zkoušela jsem i nejíst vůbec, ale jsem pak strašně unavená, točí se mi hlava… On je spokojený, líbí se mu jak vypadám. Někdy mi to řekne, někdy si toho nevšímá. Nežiju jídlem. Žiju tím, co si myslí a jak mě má rád. Párkrát do týdne si na mě odpoledne udělá čas a já se mu ho snažím zpříjemnit tak, aby měl důvod a chuť přijet i příště. Ví, že nejím. Snažila jsem se mu říst, že má trochu problém, ale řekl mi na to, že jsem blázen, ať začnu jíst normálně, že to zbytečně komplikuju. Snažím se dělat všechno proto, abych si ho udržela, začala jsem se líp oblíkat, kam přijdu, chlapi se za mnou otáčejí, často mě někdo zve na kávu…nejsem ošklivá, ani hloupá, mám slušnou práci, obstojný plat…dělám pro něj úplně všechno, nejen, co mu vidím na očích, ale i to, o čem by se mu mohlo třeba jen zdát. A stejně mám pocit, že je mu to málo, že kdyby mě ztratil, moc by ho to nezasáhlo. Nepotřebuje mě. Nic mě nebaví, nemyslím na nic jinýho, než na něj, na to, co dělá, když není se mnou, na co myslí, když je se mnou…a jsem stašně unavená. Vypadám asi jako devótní koza…Asi jsem. Už jsem se omezila jen na to, že když mám pocit, že pro něj nejsem dost dobrá, jím a s každým soustem myslím na to, že ho budu muset vyzvracet. Trestám se tím za to, že nejsem dost dobrá. Nevidí to. A já nevím, co s tím. Jen jsem díky vám zjistila, že můj problém asi není jídlo… Chtěla bych Vám za to poděkovat. Nevím, jestli se svým problémem dokážu něco udělat, časem to asi nějak bude muset dopadnout. Ale Vám všem straně držím palce, ať se ze všeho dostanete. Už jste si protrpely dost.

B e s t i e

Muj zivot se nelisi nijak zvlast od zivotu vsech tech trpicich osob, co se sveruji radeji webu nez zivy lidsky bytosti. Vetsinu z nas uziraj bestie. Jsou schovany v nasi hlave a malokdy vyjdou na svetlo, kde by se jim mohlo neco stat. Tak s nima proste prezivame… (Potkalo me v dobe mych „teens“ par neprijemnosti, ale nijak jsem to neresila. Hodila jsem to do kose na spinu a zapomnela. Neni to omluva pro moje pozdejsi chovani, ale myslim si, ze to melo dost velikej vliv na to, jak sama sebe od te doby vnimam.) Da se rict, ze az do stredni bylo vsechno v pohode. Kolektivy byly teda strasne nesourody a nikam jsem v podstate uplne nezapadala, ale porad jsem mela kolem sebe lidi, ktery si nemysleli, ze jsem divna intouska s futralem, kterou zajima jenom Beethoven a Mozart. O prazdninach, kdyz mi bylo zrovna sestnact jsem pribrala svou prvni narazovou davku tuku. Kolem a kolem asi 10 kilo. Vsichni si toho vsimli, nezapomneli okomentovat, a zvlast kluci ve skole „ocenili“, ze uz se nepysnim hrudnikem ala zehlici prkno. V tu dobu jsem byla jeste „normalni“, ackoli celou obchodku jsem bojovala s tim, abych se dostala z 61 kilo (mam 171 cm) na cislice zacinajici petkou. Bohuzel ani posilovna ani aerobik nemely kyzenej efekt. Nabrala jsem na svalech. Ramena mam od ty doby jako zavodni plavec a vubec svou stavbou kostry pripominam hrocha, takze jsem nikdy nebyla roztomile tintitko, ale naopak poradna ranarka. Kluci kupodivu mym svalum moc nefandili. Obcas se ale kupodivu nasel i nekdo, komu imponovaly moje jine prednosti, jako treba slusny slohovy prace a zkroucenej smysl pro humor .) Pak jsem se nejakou zahadou dostala na vejsku a prestoze jsem zacala trpet tezkyma depresema, protoze jsem najednou byla uplne v cizim meste bez kamosu, vytrzena z normalniho rytmu, odstrihnuta od svejch zazitejch konicku, nezacala jsem hubnout, ale naopak zacala jsem s prejidanim. Po jidle se ve me rozlil pocit stesti a pohody, kterej bohuzel trval tak hodinku, nez jsem si skocila pro dalsi cokoladu, kolac nebo tatranku. Moje vaha sla drasticky nahoru a me nenapadlo nic lepsiho, nez zacit zvracet. Po par mesicich jsem zacala mit strach. Neustale mi bylo spatne, nesoustredila jsem se, zacaly mi padat vlasy, mela jsem plet do zluta. Samozrejme ze jsem zhubla minimalne. Zjistila jsem ale, ze kamoska je na tom stejne. Zasly jsme k psycholozce a jedna z nas na sobe zacla vazne pracovat. S pomoci psychiatra a psycholozky, se stestim v podobe dobryho vztahu, se moje kamaradka z bulimie dostala…prozatim. Ja jsem si nechtela pripustit, ze si nedokazu pomoct sama. K bulimii se pridalo sebepozkozovani. Byla jsem nestastna a pohled na crcici krev me jakoby prepnul z Dejny psychotika, na Dejnu, ktera musi zacit myslet normalne a neco udelat, aby si toho ostatni nevsimli. Jestli si myslite, ze jsem blazen, tak mate pravdu. Ale me to v tu chvili vubec nedochazelo. Jako by s tou krvi odtekala ta moje bolest a sebelitost pryc. To je samozrejme naprosta blbost. Kazdopadne tichou postou se moje bulimie donesla kamoskam a ty me zacaly kontrolovat. Navstevy zachodu se stavaly cim dal tim ridsi. Shodou okolnosti jsem se v te dobe zamilovala a pres ruzovy brejle jsem najednou videla svet i sebe prijatelnejsi. Skoro rok bylo vsechno okej a ja jedla a zila normalne. Byla jsem oplacana, ale stastna. Tehdy mi tata rekl: Koukni se na sebe, jak vypadas. Jestli takhle budes pokracovat, tak si ten tvuj brzo najde jinou. Vypadas jak tehotna. Hmm, tata na to kapnul. Byla jsem tehotna. Samozrejme, ze v pulce vejsky nebylo myslitelny, ze bych si decko mohla nechat. Otec zarodku se se mnou o problemu nijak nebavil, vrazil mi do ruky ctyri tisice a sla jsem do nemocnice. Nasi si mysleli, ze podstupuju operaci cysty. Za dva dny bylo vsechno jako driv. Teda skoro vsechno. Nas vztah se zacal rozpadat a ja si toho vubec nevsimla. Muj sen o spolecny budoucnosti se zmenil v nocni muru. Rozchod. Pokus o sebevrazdu (jeho – taky se v ty dobe rozlozil na kousky – nevysla mu ta jeho nova laska), sebepozkozovani a anorexie(moje). Pul roku jsem vlastne nezila. Prestala jsem mluvit, jist, chodit do skoly…skoro me se skoly vykopli. Jednoho dne jsem se koukla do zrcadla a zjistila jsem, ze jsem zas hubena. Dvanact kilo zmizelo jako mavnutim kouzelnyho proutku vily Krasavy. Prisly dalsi prazdniny a ja si uzivala novyho tela…ovsem telo nejni vsechno, a kdyz je vasi nejlepsi kamaradkou padesatikilova modelka na kurzu plnym chlapu, clovek o sobe zacne mit pochybnosti. Dosla jsem k zaveru, ze jsem a vzdycky porad budu jen outsider. V hlave se mi vynorila inteligentni myslenka: Kdyz uz nebudes nikdy krasna, tak co se trapit s dietou. Zacala jsem se zas prejidat. Mela jsem prisernou brigadu. Nejedla jsem treba deset hodin, a pak se „zachranila“ od smrti hladem slevnenym pecivem. Ztloustla jsem na 74 kilo. Utratila jsem tisice za zarucene zazracne pusobici pilule, dokonce byly na lekarskej predpis, naprosto bez vysledku. Pribrala jsem dalsi dve kila – dohromady tedy 76. S tema se ted vlacim poslednich trictvrte roku. Prerusila jsem skolu a odvlekla se do ciziny, ze budu drzet dietku v novym prostredi a az se vratim, rodina me nepozna. Hahaaa. Za jidlo tu platim ctyrikrat tolik co doma a ani to me nedonuti prestat s bulimii. Beham kolem patnacti kilaku tejdne, dalsich tricet nachodim, vecer klikuju. Mama se pokazdy pta: A kolik uz jsi zhubla? A ja pokazdy musim rict: Nic mami, vubec NIC. Pokazdy, kdyz mam nos plnej neztravenyho jidla, oci natekly jak kralik a pozvraceny vlasy, rikam si, ze uz to NIKDY neudelam. A presto vim, ze za par hodin si budu znova mejt vlasy a cistit zuby…nedokazu prestat. Trva to roky. Vim, ze si nicim zdravi, precetla jsem tisice stranek o PPP, ale nic me neodradi od toho, abych znova a znova neznasilnovala lednicku, jejiz obsah pak (z)vracim do kalnych vod zachodovych mis. Zmenil se mi profil. Muj krk a oblicej jsou natekly, oci zapadly, vlasy bez lesku. Moje bezhlavy pokusy stat se z ne tak uplne osklivyho kacatka, ne tak uplne krasnou labuti, se nakonec setkaly s uplne opacnym ucinkem. Sedim tady a brecim do kompu…mam to smazat? Nesmazu, je mi sama sebe lito,a ackoli jsem dospela a mela bych se tak zacit chovat, zanecham tady tenhle nekonecnej pribeh hnit…treba to nekomu neco da… A pokud teda nekdo mel tolik trpelivosti, aby to docetl, tak gratuluju a dekuju…at uz mate bulimii nebo anorexi, nebo oboji, popripade nic z toho (v tom pripade doufam, ze jste po precteni meho vylevu dosli k zaveru, ze to neni nic, s cim byste meli zacinat ,)), zkuste bejt stastny. Je to odporne patetickej zaver, ale ja mela silu prestat se nicit, jen kdyz jsem se cejtila v pohode. Jo a je dobry mit po ruce nekoho, s kym si clovek muze promluvit, kdyz uz to fakt dal nejde. Ale to asi vsichni vite… Mimochodem kamoska uz jidlo krkem zpatky neprohani, ale znovu zacala s prejidanim. Pribrala tricet kilo. Sni o tom, ze bude mit zase jednou padesat a v obchodech se ohlizet po hadrikach se snurkama ve velikosti 36. Po kilech samozrejme nebude ani stopy (treba povisla kuze, strie a tak). No nic, vsichni mame nejaky ty sny,(jen kdyby se dokazaly plnit samy od sebe)…tak dobrou. Dejna P.S.: Klidne mi neco napiste…ale zadny nadavky prosim, temi se zasobuji sama .)

???

Svůj život trávím mezi nejezením, přejídáním a zvracením. A už nemám sílu s tím bojovat. Tolikrát jsem si nad záchodem říkala: „Už naposled.“ Nikdy to naposled nebylo. Ráno se budím s myšlenkou na jídlo a večer s ní usínám. Nenáviděla jsem cigarety. Kouřím, abych nemyslela na jídlo. A daří se. Asi před rokem jsem skoro přestala. Měla jsem bezvadného kluka, který mě vážně bral takovou jaká jsem, vzal mě k psycholožce, chodil se mnou na terapie. Ale já se nechtěla léčit, chtěla jsem zhubnout. Vyrovnat se ideálu krásy z televize, z módních přehlídek… Byla jsem na něj tak protivná, nechodila na schůzky, až jsem ho jednoho dne od sebe odehnala. Zbavila jsem se posledního človíčka, kterému na mě záleželo. A i za tohle může ta naše pitomá nemoc. Uzavíráme se do sebe, utíkáme od lidí. Jsme bez přátel. Máme strach z výsměchu. Pořád se chceme někomu zavděčit, být dokonalé … Já to nenávidím, už takhle nechci žít. Ale bojím se, že už nemám sílu přestat. Je to silnější než já. Někdy ze strachu probrečím celou noc. Slibuju si, že budu jíst normálně. A příjde ráno. Postavím se na váhu, ručička ukáže nesmyslně vysoké číslo a jsem tam kde jsem byla. Kdo mi ukáže cestu, kterou se dostanu ven? Kdo mě chytne za ruku a vyvede mě? Kdo vydrží i přes moje náladové chování?Kdo mi pomůže?

Ztracená

Dobrý den… Proč se jmenuje muj přiběh ztracená asi všichni vime, jsem ztracena sama v sobě. Došla jsem skoro na pokraj?ale ještě se držím? Vše začalo před třemi roky, když jsem jako malá třinácti-léta po obličeji hezká holčička (vážila jsem 64kg na 161cm )začala s dietami které začínaly, tak neškodně?cítila jsem se dobře?a konečně jsem se nemusela stydět za své bříško a zadek?ale co se zdálo tak nevinné?se náhle změnilo v drastické týrání sama sebe?za celý den jsem jedla jedno jablko a největší radost jsem měla,když jsem celý den vydržela nejíst.(vážila jsem 50kg) Pak si toho začala všímat má mamka a začala mě podvědomě lákat k jídlu?dělala to tak dlouho, až jsem nedokázala odolat.A postupem času jsem dokázala zežrat neuvěřitelně moc jídla?začaly výčitky svědomí a já jsem utíkala na záchod?zvracení šlo samo a hladce, ale ne vždy, proto jsem si dokázala vypumpovat žaludek horkou vodou, nebo v lepším případě strčit celou ruku do krku?tak to trvalo každý den celé dva roky a půl, bylo to hrozné ztratila jsem sebevědomi a hlavně sama sebe?připadala a pořád si připadám jak vypasené prase, proč připadám?…protože v tom pořad jedu (začala jsem zvracením přibývat na váze, asi neumím tak dokonale zvracet, teď vážim 58kg) a nemam odvahu se jít léčit. Jsem na mé vysněné střední škole na kterou jsem chtěla jit už od malinka a nehodlám si pokazit život tím, že mě kupa psychologů zavře někam?a budou mě učit se stravovat od začátku? Vím, že jsem nemocná?a možná i blázen a zrůda?ale ta škola je pro mě vše?Tak teď už jen čekám co bude dal?.:-)Dobrý den?Proč se můj příběh jmenuje ztracena asi všichni víme, jsem ztracena sama v sobě. Došla jsem skoro na pokraj?ale ještě se držím? Vše začalo před třemi roky, když jsem jako malá třinácti-léta po obličeji hezká holčička (vážila jsem 64kg na 161cm )začala s dietami které začínaly, tak neškodně?cítila jsem se dobře?a konečně jsem se nemusela stydět za své bříško a zadek?ale co se zdálo tak nevinné?se náhle změnilo v drastické týrání sama sebe?za celý den jsem jedla jedno jablko a největší radost jsem měla,když jsem celý den vydržela nejíst.(vážila jsem 50kg) Pak si toho začala všímat má mamka a začala mě podvědomě lákat k jídlu?dělala to tak dlouho, až jsem nedokázala odolat.A postupem času jsem dokázala zežrat neuvěřitelně moc jídla?začaly výčitky svědomí a já jsem utíkala na záchod?zvracení šlo samo a hladce, ale ne vždy, proto jsem si dokázala vypumpovat žaludek horkou vodou, nebo v lepším případě strčit celou ruku do krku?tak to trvalo každý den celé dva roky a půl, bylo to hrozné ztratila jsem sebevědomi a hlavně sama sebe?připadala a pořád si připadám jak vypasené prase, proč připadám?…protože v tom pořad jedu (začala jsem zvracením přibývat na váze, asi neumím tak dokonale zvracet, teď vážim 58kg) a nemam odvahu se jít léčit. Jsem na mé vysněné střední škole na kterou jsem chtěla jit už od malinka a nehodlám si pokazit život tím, že mě kupa psychologů zavře někam?a budou mě učit se stravovat od začátku? Vím, že jsem nemocná?a možná i blázen a zrůda?ale ta škola je pro mě vše?Tak teď už jen čekám co bude dal?.:-)

CHci poděkovat – Kačence P. a Peťánkovi D.

ahojky, možná to zní absurdně, možná ně. NEvím přesně co napsat, možná… ne, vím to. CHci spíše poděkovat, vám všem lidičkám, kteří tu jste, chci poděkovat mé nejlepší kamarádce Kačence, protože bez tebe bych beruško nebyla ani z poloviny tam kde jsem, a topila bych se a topila, až by mi došel vzduch. Díky tobě jsem si uvědomila, že nejde jen o to, jak člověk vypadá, a víš kdy jsem si to uvědomila? když jsi mi nedávno řekla, že když se usmívám, smějí se i mé oči a že mi to sluší. Já si najednou uvědomila, že jsou i jiné věci, které by se mohli lidem líbit, než moje postava. Taky děkuji tobě Můj miláčku Petříčku. Díky tobě si uvědomuji, že na světě nejsem sama. Každý tvý slovo mě povzbuzuje a já nevím, co bych bez tebe dělala. Vždyť už jen to, že se mnou jsi svědčí o tom, že jakákoli změna na mé postavě nejspíš není tak velký problém. MOžná si to vy dvě moje sluníčka neuvědomujete, ale jste nejdůležitější osůbky v mým životě a díky vám mi konečně svítá na lepší časy. Najednou si uvědomuju, že svět dovede být i třeba jen chvíli krásnej. A nemyslete, na vás všechny nezapomínám. Každý z vás na této stránce mi hodně pomáhá. Už třeba jen tím, že tu jste. Můžu vám něco poradit? Vemte si zrcátko, podívejte se do něj, usmějte se. Stejně jako mě se vám objeví jiskřička v oku, a už jen pro ni stojí za to žít. PRotože chlapům se to děsně líbí:-) A nejen to, s úsměvem jsou všechny trable o kousínek lehčí. Zkuste to. NEmyslete, nejsem z toho venku, ale ve tmě vidím záblesk.

SKONCI TO NEKDY????????????????????????????????

Bude to asi trochu delší, kdo to dočte až do konce, tak tedy klobouk dolů? Trpím mentální bulimií, přiznala jsem si to už dávno a žiju s touhle hroznou nemocí skoro 4 roky. Nebo někdy spíše přežívám. O mé nemoci ví pouze pár jedinců, a to moje matka, nevlastní otec (a to už dlouho ? střídaly se etapy, kdy si mysleli, že jsem v pohodě, ale nikdy nebyla) , pak můj expřítel, se kterým jsem chodila 3 roky. Má nejlepší kamarádka, se kterou se moc už nestýkáme (vyléčená anorektička). Samozřejmě všichni lékaři, u kterých se léčím. A můj nejlepší přítel-kamarád, kterému jsem to nedávno ve své slabé chvilce řekla  stále nevím, jestli jsem udělala dobře? Vyrůstala jsem v rodině, kde otec byl a stále je alkoholik. Už s ním ale nežiji. Takže o nějakém vzoru se mluvit nedá. Má výchova probíhala velmi individuálně, co si uděláš, to máš a starej se. Takže už kdysi jsem byla zvyklá na to, co chci, dostanu (nemyslím tím hodnotné věci; spíše, chci jet tam a tam ? věděla jsem, že mi to má maminka dovolí) a tak to je vlastně ještě stále i teď. Otec mě vychovával se dá říct vlastně skoro nijak. Vždycky jsem raději poslouchala mámu, táta byl na vedlejší koleji, ale respekt jsem měla pouze z něj. Všechno začalo v mých 15 letech, kdy jsem šla na střední školu. Měla jsem nějakých pitomých 62 kg na 168 cm. No samozřejmě jsem si připadala tlustá, takže jsem chtěla zhubnout, držela jsem diety, no prostě vzorový případ začínající anorexie, jedla jsem ale více, než anorektičky, spíše jsem se soustředila na ,, ZDRAVOU? stravu?to bylo od listopadu do května, tzn. Skoro půl roku, zhubla jsem nějakých 10 kg a byla moc spokojená. Chodila jsem hodně cvičit, aerobik, posilovna, běhání?všechno možné?už jsem začínala slýchávat narážky, že nic nejím, co to pořad jím za hnusy, že jsem moc hubená, atd?to už mě strašně štvalo. Měla jsem z toho nervy, myslela jsem si o všech, že oni jsou na hlavu, ne já! ,,Já jsem přece normální? Doma to bylo absolutně k nevydržení?Ted, když si na to po tak dlouhé době vzpomínám, mi je do breku a říkám si, ještě že už je to za mnou, ALE ONO TO ZA MNOU NENÍ, jen je to úplně v jiné fázi než to bylo kdysi? Takže byl květen, možná už červen a chtěla jsem závodit ve FITNESS, musela jsem ale trošku přibrat, takže začít víc papat?Velmi dobře si pamatuju na své první zvracení, jako by to bylo včera. Jedla jsem ráno. Ovoce, mussli a jogurt, strašné mi to chutnalo?párkrát jsem se toho ráno přejedla až mi bylo trochu špatně, ale zvracet mě hned napadlo, nevím odkud jsem to měla, ale ze začátku jsem to nějak zvládla. Takže jsem to vydržela. Jednou to samozřejmě přijít muselo a taky bohužel přišlo. Říkala jsem si jako všechny bulimičky, to ovládnu, přestanu, kdy se mi bude chtít?ale teď vím, že to není pravda, pokud se holka jednou vyzvrací, už v tom pěkně litá. No a tehdy to začalo a trvá až dodnes. A v této hrozné době jsem si našla přítele, který to se mnou vydržel 3 roky, za to ho strašně obdivuju a děkuju, jak se snažil mi pomoct?a někdy mi opravdu hodně pomohl. Vytrpěl si se mnou peklo?a už nikdy nechci tento problém přenášet na jiné lidi? poslední dobou mám hroznou chuť si o tom s někým promluvit, ale nemám s kým. Takže to všechno dusím v sobě a brzo se z toho asi zblázním  Za ty skoro už 4 roky (pane bože) bylo pár dnů, kdy jsem nezvracela. Byly to i v kuse 3 měsíce, a to jsem si opravdu myslela, že už nikdy nezažiju pocit, který zažívám denně. Ale jednou se to zvrtlo a šlo to zase do starých kolejí. Jinak moje příčiny se různě mění, kdysi byly úplně jiné než teď. Někdy jsem zvracela jen proto, že jsem se přejedla a měla výčitky, nebo mi bylo už fakt špatně, někdy jen že se mi chtělo, nudila jsem se, nebo jsem měla dělat něco jiného.. Pamatuju si i na stavy, kdy už jsem se dopředu těšila, že se přejím?hnus. Jak jsem se těšívala na oslavy?jejda. Ale opravdu mě mrzí akce, na kterých jsem chtěla být v pohodě a celé jsem si je sama zkazila tím, že jsem je prozvrcela, stejně jako třeba dnešní krásný slunný den, který jsem mohla strávit mnohem příjemněji. Někdy mi připadá, že mám místo mozku PRÁZDNO!!!! Třeba můj svatý týden před maturitou vypadal opravdu nádherně. Měla jsem se začít učit v sobotu, měla jsem plán na každý den. Zvracela jsem až do středy a neučila se nic?díky bohu jsem ji udělala, ale kdyby ne, mohla bych si za to POUZE já sama. A to nemluvím o třeba svatbě, kterou jsem prozvracela..:-( Když se zamyslím, kolik peněz jsem do jídla, které skončilo v záchodové míse, investovala, tak mě polívá horký pot?Myslím, že bych to mohla počítat na desetitisíce a tak od 5 nahoru(tzn. 50 000 a výš) ?pak čas, který jsem tímhle strávila?. Moje statistika mi říká asi tohle?.v průměru 15 dnů ze 30, někdy 1x denně, někdy i 20x denně, v průměru si myslím, že tak 8x (a to je ještě možná málo?tzn 365 x 2 x 8 =5840 XXXXX jsem zvracela, skláněla se nad záchodovou mísou; někdy se pěkně trápila, až jsem u toho brečela, jak mi bylo špatně. Ne jednou jsem zvracela krev, to mě pak aspoň na chvíli od toho hnusu odradilo. Strašně se divím, že za celou tu dobu mě nikdo nevyrušil a neviděl přímo v akci- Co já vlastně vím, možná že jo?ale to bych se asi hanbou propadla do země.!!!! To by moje ego nikdy nepřežilo.. No prostě je to kolotoč, ze kterého neumím, nebo snad někdy ani nechci vystoupit.. Samozřejmě , že CHCI, ale kdybych přece chtěla, tak můj život vypadá úplně jinak? Někdy si říkám, že bych raději fetovala, než tohle, ale myslím, že je to asi stejný hnus a velmi podobná závislost?ale stejně bych to asi vyměnila. Kdyby to jen tak šlo. Už nevím jak si pomoct, zkoušela jsem se léčit sama, chodím k psycholožce, k psychiatrovi. Brala jsem dokonce i prášky?sama se moc snažila?Vydržím to třeba nějakou dobu, ale pak to stejně sklouzne?.do :?!!! Jestli chcete, napište. Diky

I já??

Ahojky.Pročítám si vaše příběhu tak jsem se taky rozhodla napsat sem ten svůj. Táhne mi na 15.Začalo to asi před 4 měsíci.Vždycky jsem byla tlustá a při výšce 160+(nevím to přesně) jsem vážila 64kg. Všichni se mě smáli,spolužáci mě jenom uráželi(i když máme ve třídě holku,která je mnohem tlustější než jsem byla já).Vždcky mě to mrzelo,ale nikdy jsem si z toho nic nedělala a když jsem si řekla,že budu držet dietu tak mě to drželo maximálně 1 den.No jenomže jednou i mamka řekla,že bych se s sebou měla něco dělat.Řekla jsem si:JÁ TO DOKÁŽU ZHUBNU NA 50KG!!!Ze začtku to šlo velmi dobře.Snídaně,svačina,oběd a pak třeba nějaké jablko.Byla jsem pořád lehčí a šťastnější.Pak se ručička na váze zastavila 55kg a trvalo to asi měsíc. Začala jsem vynechávat obědy a vůbec jsem se vyhýbala jídlu.Svoje školní obědy jsem dávala kámošce.Jenomže jednou jsem měla pocit,že musím jíst.Snědla jsem toho opravdu hodně.Asi 5 krajíců chleba.Jenomže když jsem si stoupla na váhu,zděsila jsem se!Měla jsem o kilo víc!!!Jediné co mě napadlo bylo,vyzvracet to!!!No a ond té doby to se mnou jde tak pořád.Přejím se,jdu zvracet,druhý den celý nejím a pak je to to stejný.Odhlásila jsem se z obědu,ale jak to zjistili naši domluvili mě obědy u babičky a já se vymlouvám jak jenom to jde.Pořád se s rodiči hádám kvůli jídle.Taťka mě obviňuje z toho,že je to začátek anorexie,že vůbec nic nejím.Je to hrozný neustále myslet na svoji postavu.Moje nejlepší kamarádkou se stala kalorická tabulka a váha. Teď vářím 51kg.Ještě 1kg a budu mět svoji vysněnou váhu,ale pořád si připadám tlustá jako prase.A taky mám zakazaný už hubnout.Nemám skoro menstruaci,bývá mi zima,točí se mě hlava,je mi nevolno.Tak se ptám…Mám já tu nemoc které se říká bulimie??Prosím ozvěte se někdo.Budu Vám moc vděčná.Pa

Čím vším musíme projít….

Nevim jak vy ostatní, ale já bych řekla,že těch špatností za celej svuj krátkej život, jsem zažila dost. Počínaje braním drog a konče bulímií. Toho prvního jsem se během dvou let zdárně zbavila, to druhé se se mnou snad taky rozloučí.Pevně v to doufám.Přece nejsem takovej slaboch…? Upřímně, oboje dvoje je závislost,tak proč je to s bulímií tak těžký? Jedno vim jistě….zatím co drogy mi hodně braly a to dost viditelně.Bulímie je větší mrcha.Uspokojuje mě,je stále se mnou,nic mi nevyčítá.Proč,když vim co je to za neřáda,znám všechny její praktiky,vím čím je živená i co mi bere…jí neumím říct sbohem? Je to otřepaná fráze-chtěla bych být zdravá…,když vím,že ta část mozku ovládaná nemocí PPP je proti. Bojim se,že se jí nikdy nezbavim i toho,že mě opustí. Jak rozpolcení osobnosti. Pomalé umírání.