Archives

Všem kočičkám a kočákům,protože i chlapi jsou mezi námi děvčaty:) Lidi,i já patřím mezi vás a čím víc chodím na tyto stránky, tím víc zjišťuju jak je si všechno podobné…. Trápí nás neřešitelné starosti s jedinou možností východiska-jíst až člověk praská ve švech nebo naopak nejíst a nebo i oboje… Plno příběhů je tu dost smutných.To je jasný.Proto jsem se rozhodla napsat něco co je fajn a ty nerozhodnuté to snad hodí na druhou stranu nebo alespoň navede kudy vede cesta. Jde o prd,ale jak málo stačí člověku ke štěstí. Je to přes půl roku co se na mě moje bulimie provalila před rodiči mého přítele a před ním samotným.Dost mě to tenkrát dostalo a postavení jeho rodiny ke mě jsem znovu začala brát jako negativní. Díky bohu jsem si našla dost milého psychiatra,kterej mi po třech předchozích zkušenostech s těmito doktory naprosto vyhovoval.To je první věc,která mi tenkrát dost zvedla náladu.Vždycky se k němu těším a vždycky od něj odcházím s nějakým novým poznatkem do života. Pak je dost důležitej partner.Píšu ho sice na druhém místě,ale u mě to tak prostě je a myslím si,že ne vždy musí platit pravidlo opory v drahé polovičce. Ono pak když je toho moc…je nezávislá osoba mnohem užitečnější. Ten muj je dost hodnej kluk,dost uzavřenej,dost zásadovej a dost mě asi má rád,protože jinak už by se mnou nebyl.Teprve teď jsme jeden druhýmu schopný pomáhat a já snad co nejdřív přestanu lhát a budu k němu upřímná a rovnocená i s chybama na který má právo úplně každej. Zatím si můžeme bejt oba dva jistí tím,že jsem se přestala vážit přestala jsem pít projímavé čaje naučila jíst pečivo-po sedmi letech To je zhruba všechno,že pár dní nezvracim je sice hezký,ale já to napíšu jako fajn poznámku až to bude na tuty. A co se týká sluníčka po celý život….je to jen o tom jak si ho člověk sám v sobě umí rozzářit.Já jsem takovej blb,že mám vánoce když vidim ježka,rozkvetou u nás stromy nebo co…ono se na všem něco hezkého najde.Jde o to to tam chtít vidět:) Tím to vás chci všechny pozdravit a utěšit,že když to takhle šlape u mě… rozmazlený 🙂 – co je špatnýho na tom,že se ráda mazlim líný 🙂 – no tak si ráda hodim kopyta nahoru holky bez výhlídky do budoucnosti :)- žít přítomností je taky fajn půjde to i u vás.Jde hlavně o to si ze všeho udělat pozitivum a plus. Tak pa a sluníčko po celý život:)

Nikdy jsem váhu neřešila, než to všechno začalo měla jsem na 167/59. Párkrát jsem si ale něco vyslechla ( navíc ještě od kluků )a ten hnus se začal plížit. Asi tak před třemi lety jsem přestala jíst a postupně jsem se dostala až na 42kg. Všichni mí kamarádi mě hrozně nadávali, což bylo ale to, co jsem vůbec nepotřebovala. Kroutili jenom hlavou a říkali si jak jsem pitomá. Bylo mi to hrozně trapné, proto jsem to vždycky zamluvila, v čemž jsem byla opravdový mistr. Teď už vím, že jsem nebyla pitomá, ale prostě nemocná. Nepřiznávala jsem si to. Po roce a půl jsem začala s bulimií a to všemi možnými známými prostředky. Neskutečně mě to vyčerpávalo, neměla jsem chuť se s nikým stýkat. Vykašlala jsem se na všechny svoje kamarády, kluka, koníčky a téměř rok jsem byla zavřená doma. Byla jsem naprosto na dně. Paradoxem taky bylo, že jsem přes denní zvracení měla 64 kg. Nechtěla jsem aby mě „takhle“ kdokoliv viděl. Je pro mě neskutečně težké o tom už jenom psát, protože se o tomhle nikdy nikdo nedozvěděl a ani já jsem si to sama nahlas nikdy neřekla. Po pravdě řečeno je to takové moje malé přiznání a v tuhle chvíli mám trochu na krajíčku.Ale to bude spíš z těch odporných vzpomínek. Moc si vážím téhle možnosti a děkuju za ní. A moje situace teď : mám pocit, že jsem to zvládla, už dva měsíce jsem se nepřejedla, jím normálně a všechno, začala jsem zase sportovat a našla jsem si konečně práci, Ani nevím kdy naposledy jsem se vážila a přijde mi to i zbytečné. Dřív můj život řídila čísla, teď už jsou to konečně pocity, které se mi vrátily. A sakra, přes celoživotní zamindrákovanost, vypadám dobře :)). Držte mi palce, ať mi zase nerupne v kouli a ještě jednou díky. Hodně síly, vůle a podpory vám všem Anežka

Nevim vlastne ani, jak zacit. Ve sve podstate se mezi vas asi prilis nehodim, protoze si o sobe nemyslim, ze bych kdy doopravdy mela bulimii nebo anorexii, ale urcite problemy s jidlem tu byly. Taky jsem uz starsi, nez vetsina z vas, nestacim se divit, jak mlade holky maji tyhle slozite problemy. Nikdy jsem nezvracela, akorat jsem cas od casu nejedla, ale jenom treba 3 nebo 4 dny v mesici, doma jsem to zduvodnoval tim, ze jsem nekde vycetla, ze to ma priznivy vliv na organismus. Taky, pokud jsem nebyla pod dozorem, vecerela jsem jen bily jogurt s rohlikem nebo jabka. To bylo jeste na gymplu, mela jsem 155 cm/52 kg. Trochu oplacana, ale celkem v pohode. Nicmene jsem trpela strasnym nedostatkem sebevedomi v cemkoli. Po maturite jsem se uz tesila na VS kolej, kde budu bydlet sama a upravim si vahu. Na VS prisly vsechny zakladni impulsy, ktere nastesti uplne zabranily jakemukoli dalsimu blbnuti. V zari jsem mela 54 kg. Zacal se mi libit jeden kluk-vlaste jsem se zamilovala na prvni pohled. Tenhle kluk (ackoliv nakonec nebylo zadne chozeni) mi pomohl zmenit cele smysleni o sobe. Umel me presvedcit o tom, ze jsem pekna holka. Stacilo to k tomu, ze jsem naprosto prestala mit nouzi o kluky. V tomhle okamziku jsem to ale opet prehnala a zacala si uzivat s kym se dalo, taky jista zavislost. Nic moc. Bylo to stresujici, ale zhubla jsem zcela bez meho povsimnuti na 47 kg. (kdyz vedle sebe vidim 155/47, jsem pro vas mozna porad nejaka tlustoska:-), ale diky neustale podpore (a lichotkam) meho kamarada, co jsem do nej byla tak zamilovana, si udrzuju dobrou pohodu, s chlapama jsem taky prestala, ted uz mam 5 let staleho pritele, chodime spolu 2krat tydne plavat (tak 2 km), coz me drzi v kondici, zvetsila se mi prsa… Ted doufam, ze uz me snad zadne blbnuti neceka a vam vsem preji, at taky potkate cloveka, ktery vas dokaze vratit do pohody. A neblbnete ve 14, mne bylo uz 19, kdyz jsem se poprve milovala, mela prvniho kluka, potkala prvni dulezitou osubku v mem zivote. Drzim vsem palecky. Deedee

Dlouho jsme se již neozvala, nebyl také důvod… ted ho ale „bohužel“ mám. 🙁 A anorexií, bulimí jsem se snažila skončit a nějakou dobu se mi to dařilo. jistě, stále jsem chtěla být hubená jen se mi už pro to nechtělo nic moc dělat… a tak se stalo, že z 56kg jsem přibrala na nauvěřitelných 62-63kg, tedy o sedm kilo 🙁 a přestože to bylo takové množství kil, nebyl rozdíl znát, jak mi trdí okolí… ale mě děsí už jenom ta číslíčka, která jsou namoui výšku 165cm zatraceně moc… 🙁 A ještě k tomu se blíží léto a já zas, jako loni nevyáhnu nohy z dlouhých džínů, v plavkách se s touto postavou neukáži… 🙁 A tak mi od zítřka nastává tvrdý režim 🙁 nesnáším své tělo a do léta to hodlám na tech 50 dotáhnout 🙁 nemohu přeci vypadat takto 🙁 „Hurá“ anorexie, vítej zpět 🙁 🙁 🙁

„Bulimíe“ slovo pod kterým se skrývá už asi tak pět let mého života.Jasně 17.letech když to začalo, jsem neměla o tomto slovu ani ponětí. Proč vlastně zvracím? Jako každá ženská, chci být štíhlá, ale není to ten hlavní důvod.Našla jsem v tom určitý nahraný pocit uvolnění,pocit, že můžu ovládat co dělám. Co mi to vzalo? Troufám si říct, že mi to bere osobnot.Nejen že jsem stále unavená, nevrlá, protivná ale přestávám mít chuť žít.Není to tak, že bych chtěla páchat sebevraždu,jen mě to ubíjí a ničí.Bere mi to radost ze života…………. Bojuju? Nejsem hloupá a nechci umřít, takže bojuju.Jenže ta má vůle na to nějak nestačí.Začínám, končím.Svěřila jsem se rodině, což mi přineslo hroznou úlevu.Taky jsem navštívila psychyatra.Docela mě vylekal, měl ale pravdu, brala jsem svou nemoc na lehkou váhu, on to je ale važně VAŽNEJ PROBLÉM.Nejsem si jistá, jestli je pro mě ale jeho lečba tou pravou, nechci to řešit pomocí léků.Teď hledám nějakou alternativní pomoc.Léčitelku, bilinky,……..Tak uvidím. Co mi moc pomohlo? Poznala jsem holku se stejným problémem.Mluvili jsme a mluvili a brečeli a mluvili.A já přišla na to, že v tom nejsem sama a dostala novou chuť bojovat.Nenáviděla jsem se za to co dělám, ale nenávist a odpor mi nepomůže.Takže jsem odhodlaná s tím přestat. Vim že to je dlouhá a trnitá cesta a že možná spadnu k zemi, ale zase se zvednu a půjdu dál. Držte se………