Archives

Nazdárek lidi, když si tu tak čtu ty vaše dopisy, aspoň vidím, že nejsem sama, kdo má tyhle problémy. Když tu čtu o pocitech, co tady všichni popisujou, PŘESNĚ vím, co tím myslí. Já sama jsem byla na pokraji mentální anorexie někdy už ve dvanácti letech. Nikdy sem jí neměla tak vážnou jako někteří jiní, kteří tady píšou své příběhy, ale stejně. Měřila sem tenkrát asi 173cm a z váhy 63 jsem zhubla asi na 51kg.Ne- na tom nebyla tak, že bych snědla za celej den jabko a třeba jogurt. Já sem jedla, ale tím způsobem, že sem si dala ke snídani půlku rohlíku (víc už sem si jíst zakázala) a pak sem s pohledem celou dobu upnutým na hodiny už jen toužebně čekala, až uplne několik a hodin a já si budu moct dát jabko nebo malou mrkvičku ke svadčině. To jsem snědla a pak už sem jen čekala, až si budu moct dát svůj miniaturní oběd. Furt sem myslela na jídlo. Sice sem jídla nevynechávala, ale myslím si, že už nezáleží na tom, jestli sem jedla takhle, nebo jestli sem nejdla vůbec. Já spíš furt chroupala nějakou zeleninu a jedla jogurty. Tohle je prostě psychická nemoc. Jednou se takhle například jela na ňákou akci, kde sme přespávali. Já dostala od mámy na snídani dvě malý buchty. Asi si dokážete představit, že sem se jich bála jak čert kříže. Celej večer sem se nehohla soustředit na nic jinýho, než že sem se furt potila a přemejšlela, jestli z těch dvou buchet neztloustnu, počítala sem, kolik přiberu kalorií. A nic sem si z toho večera neužila. Nemohla se soustředit na nic jinýho, než co můžu a nemůžu sníst. Trvalo to asi rok. Já už pak i věděla, že bych měla přibrat, že sem vychrtlá, ale na druhou stranu sem se kil děsila. Nakonec sem to překonala a vyhrabala se z toho. No a teď sem v tom zase. Bude mi šestnáct a za ty dva „normální“ roky sem vyrostla do výšky 179cm (a naštěstí už při tom zůstalo)a přibrala na 69. Všichni mi říkali, že takhle sem akorát. I klukům se to líbilo, když sem někdy před nima podotkla, že si myslím, že sem tlustá a po očku sem sledovala jejich reakci, většinou řekli něco jako: „Mě se to líbí, dyť seš tak akorát, ani tlustá ani hubená.“ Ale já do toho spadla zase. Ale tentokrát to bylo zákeřnější. Já se totiž od mé první zkušenosti vyhýbala hladovění a tak moje druhá dieta začala tím, že sem začala jíst, jak se říká, „málo a často.“ Takže já nehladověla, jen sem přestala jíst bílý pečivo,sladkosti, nejedla po šestý večer atd. atd. Jenže POSTUPNĚ malých porcí byli postupně porce miniaturní. Anorexii nemám, nehladovým, vychtlá nejsem (jen hubená-zhubla sem osm kilo), na to sem si totiž dávala pozor, ale spíš se mi vrátila ta psychická stránka nemoci. Ta mě nakonec tak vyčerpala (jelikož člověk se pak fakt na nic jinýho nesoustředí), že sem zašla za doktorkou na odběry (mám pocit, že přesně tohle tu už někdo taky psal) a zašla za psychiatričkou. Jelikož mi zmizel i menzes, mám za úkol přibrat natolik, až se mi zase objeví. A já chci přibrat (i když vychrtlá nejsem-spousta lidí mi řiká, že sem akorát, někteří že sem prej vychrtlá. Tak nevim-to se pak blbě přibírá). A hlavně mi to stejně nejde. Sice už jim víc, i sladkosti a bílý pečivo, kafe už si zase sladim :)) Jeden den jim normálně, a ten další se najim jako včra a je mi pak z toho tak blbě, že se jen silou vůle a strachem z dalších problému přinutim, abych si nestrčila prsty do krku. Jeden den jim normálně, další den snim deset kopečků zmrzliny. Ale nezvracim. To se jen pak vrátí všechny výčitky, proti kterejm v duchu bojuju argumenty, že stejně potřebuju přibrat. Chtěla bych, aby mě někdo naučil, jak správně jíst. nechci na to furt myslet, i když ty myšlenky se teď už netočí kolem toho, jestli ztloustnu nebo ne, ale kolem toho, jestli když sním tohle, jestli mi z toho nebyde blbě. Ale když na to nemyslim, tak se nekontroluju a přeženu to. Sem teď docela s psychikou v háji. Takže sem aspoň ráda, ža mám svoji mamku a kámošky (naštěstí se počet mých kámošů ani kámošek nesnížil-a já, aspoň když sem s nima, na jídlo vůbec nemyslím a mám chvíli oddech), kteří mě podporují,jak můžou a tak mi zbývá naděje, že se z toho zase vyhrabu jako poprvé a tentokrát už natrvalo a už s tim nikdy, nikdy nechci začít blbnout. Na počátku totiž pokáždé stálo mé pevně dané rozhodnutí, že zhubnu pár kilo a člověk ano nemusí hladovět, aby se mu zcvrkl žaludek tak jako mně, že když by si vzal sousto navíc, tak bude přejedený. A taky sem zapomněla napsat, co mě dostalo z tý první nemoci a díky čemu se nyní pomalu hrabu i z tý druhý-je to víra v Boha, v Ježíše. A vážně-pokaždý, když ho prosím o pomoc, přijde úleva a zlepší se to. Ale stejně jako poprvý to je boj, v němž je třeba vytrvat, ale boj, ve kterym Bůh opravdu pomáhá, i když většinou to není jednorázově. možná je tenhle konec takovou modlitbou za všechny, kteří touhle nemocí trpí. Mě už Bůh pomohl jednou a věřím mu i teď!

První věc, kterou se člověk naučí, když se narodí je dýchat a jíst. Tak, aby mu nebylo špatně…jo, někdy se z toho mimino pozvrací, někdy má prdíky, jak se říká…po nějaké době se dítě naučí jíst tak, by mu z toho nebylo ani jedno. Mě je dvacet a takovou dovednost nemám. Jak je to možný? dělám státnice z angliny, hlásím se na vysoký, mám práci a řidičák, ale NEUMÍM SE NAJÍST…co se nepovedlo??

Nechci Vám vyprávět, jak to všechno začalo.Bylo stejné jako u většiny jiných lidí s PPP.Přestala jsem jíst.Proč?Nenáviděla jsem se, jako každý s touhle nemocí. Prošla jsem si A i B, co bylo horší? Anorexie Vám dává pocit, že jste něco víc,že jste lepší, äle jen na chvíli. Bulimie pro mě však byla mnohem horší, taky trvla mnohem dýl.Pamatuju si ty nehorší dny svého života.Byly letní prázdniny a já pomalu umírala. Každý den jsem,díky alkoholu alespň trošku uvolněná, usínala s myšlenkou, že zítra už bude líp. Nebylo. Kolikrát jsem ty dny zvracela?Desetkrát, dvacetkrát?Už se to nedalo ani počítat. Tak moc jsem chtěl bojovat, ale… V hlavě jsem měla jídlo,kalorie, svoje kilogramy.Moc jsem chtěla dát to vše pryč a prostě jen žít. Žít jako dřív, bezstarostně, tak šťastně. Jenže ta klec kolem mě, jako by neměla východ.Každou minutu jsem doufala, že se někde objeví a s každou minutou byl plamínek mojí naděje menší. Tak moc jsem se bála, protože jsem před sebou viděla už jen jedinou cestu.Smrt. Nechtěla jsem to udělat, ale zdálo se mi,že už je to jediné vysvobození. Dřív jsem se 2krát pokusila o sebvraždu nebo spíš o takové to volání o pomc,ale teď jsem cítila, že jestli si znovu sáhnu na život, bude to naposledy. Ze starchu sama ze sebe, jsem se přihlásila k hospitalizaci.Moje poslední naděje, pak už jen… Nemocnice jako taková by mi asi nepomohla, kdyby se 2 týdny před nástupem hospitalizace, nestalo něco, co mi změnilo život. Potkala jsem člověka, který mi, ač to vůbec netuší, ukázal, jak moc může být svět krásný.Jak moc jsem krásná já. Měla jsem za sebou 2 dlouhodobé vztahy, aletohle bylo úplně jiné.Jako sen. Bože, jak já byla zamilovaná. Byl to týden, co jsem byla v nemocnici, kdy mě opustil.Ano, byli jsme spolu jen 3 týdny. Nebyla to ničí vina, jen nám nepřál osud. Tu chvíli si pamtuji přesně, zastavil se mi dech a podlomily kolena.Bezvládná jsem zírala do tmy.Nemohla jsem uvěřit. Další dny byly těžké, ale bojovala jsem a nevzdávala se. Bojovala jsem za to, co mě naučil. Bohužel přišly chvíle, kdy mi jedinou oporou byla láhev vína.A právě v těch chvílích jsem zoufalými hysterickými scénami zpečetila náš budoucí osud. Už o mě nechtěl ani slyšet. Až po čase jsem pochopila, že kdybych byla trpělivá, mohlo dopadnout vše jinak.Kdyby…. Je to třičtvrtě roku, jídlo už zvládám. Učím se mít se ráda se vším všudy,ale nebýt tolik sebestředná,jako dřív. Miluju svůj život a snažím se v něm lidem s podobnými problémy pomáhat. Vím,jsem dost silná a nemám strach z ničeho v životě. S klidem přecházím věci, ze kterých mají jiní starch a k problémům už se stavím čelem. A přesto, kdybych se s Ním právě teď setkala, vím, že by se mi znovu podlomily kolena a zastavil dech, přesto, že bych to chtěla úplně jinak…

Včera jsem opět měla svou zvracecí náladu… Včera jsem akorát zvracela, když někdo přišel domů. Jo momochodem- zvracim ve vaně, protože přes dveře našeho vécé je slyšet prakticky vše… A tak jsem usoudila, že to je můj osmiletý bratr, který je v tomto směru neškodný. A tak jsem vesele blila dál. Ale když jsem vyšla z koupelny, čekalo mě hrůzné překvapení- ta osoba, která je doma, není můj neškodný bratr, ale docela nebezpečná máma… Modlila jsem se, aby se neptala, proč jsem se dvacet minut sprchovala, ale bohužel, mé motlitby vyslyšeny nebyly. Kupodivu jí stačila odpověď, že jsem se včera večer nestačila vysprchovat. Dneska mě vezla k zubákovi, a celou cestu měla divný narážky. Ptala se mě, co bylo k obědu, já, že maso s rejží, a ona, že ne vždycky najíst se znamená opravdu se najíst. Což jsem vážně nepochopila. Napadlo mě, jestli nenaráží na tan včerejšek, ale to jsem připisovala tomu, že jsem patrně paranoidní, jak by tohle mohlo mámu napadnout… Zbytek cesty do mě pořád rejpala, a mě bylo dost jasný, kam tim míří… Doma jsem našla svůj deník, který deno denně obohacuji trapnými žvásty z mého života bulimičky, v jiný pozici než ráno… ale myslim, že i kdyby si ho nečetla, tak jí moje včerejší návštěva koupelny napověděla leccos… Zvracela jsem od listopadu 03 do dubna 04, pak pauza (s lehkou formou anorexie) a pak od Vánoc až do včerejška… Musim říct, že v posledních dnech sem blila jenom proto, že mi bylo blbý s tim teĎ přestávat, když už jsem v tom zaběhnutá a popravdě- rok přece nebleju pronic zanic… Teď po dnešku to ale nabralo úplně jinej směr, než to mělo doposud. Najedla jsem se, a zvracet jít nechci. Tím, že mi na to máma přišla to zvracení už nemá takový „kouzlo“. Zní to hůř jak blbě, ale jít zvracet teď, když o tom ona ví, je blbý. Mam pocit, že jsem vlastně dosáhla toho, čeho jsem chtěla. Po roce a půl ppp. Třeba se tim, že o tom ví, spousta věcí vyřeší. Dneska muj život má ale úplně jinou budoucnost, než měl včera. Jasnější, hezčí, vyrovnanější… takhle si představuju život bez bulimie…

Kde jen jsem tedy já? Tam mezi lidmi, plna optimismu se smichem na tváři, nebo teď tady uplakaná a plná tmy a bolesti…Jsem bulimička 3 roky. Nezačalo to touhou po „skvělé“postavě, já byla štíhlá, tancovala jsem. Ale moje rodina. táta je alkoholik, máma je mírně labilní a brácha vždy zlobil…sídlištní dítě. Do toho mi zemrel strejda – muj 2.tata. sebevrazda. máma má přítele, ale žijeme všichni v jednom bytě. už mám dobré období, zvracím jen od cca2 odpoledne do 12 do vecera…uz to není 8x denně…Já vážně nevím, nvím jak s tím skončit…Léčila jsem se, ne jednou. beru prášky. a porád nic…snazim se a porad me neco tahne dolu…nevim jak znovu videt svetlo… Tady jsou nektere z mych uvah, kdyz mi je treba spatne… V mém životě je totální tma. Jako bych už byla dlouhé tři roky mrtvá. Duševně mrtvá. Je to jako temná komora. Ale tys do ní vnesl světlo. Možná zničilo pár fotek, snímků minulosti, ale s dobrým úmyslem. Jenže tak, jako se moje oči naučily znovu se smát, tak se znovu naplnily slzami, slzami bolesti a ničeho. Slzami samoty. Já se zamilovala a myslela jsem že mi ten optimismus třeba vydrží, že se naučím mít se ráda, ale není pomíjivá jen krása, je pomíjivé i štěstí. Ale duševní krása neumře, nezmění se, i když já umřu. Já nedokážu respektovat podmínky života lidí. Nedokážu chápat jejich zášť a zlobu, marnivost a lži. tu povrchní bezduchou povýšenost. Neumím se na to povznést, já ne, a možná právě tak to má být. Chci aby mi to bylo všechno jedno, jenže není. Nemůže být. Ale moje sny jsou fuč, rozplynuly se jako pára nad jezerem a nelze to vrátit. A byla tma. Nebe se zatáhlo. Jenže místo hvězd kolem, milion pochybností. Jako by snad ani sama netušila kdy se rozední, jako by nevěděla, že zákonitě se musí rozednít. Jenže slunce stávkovalo a tak čekala. Čekala. Nejprve plná touhy a napětí, potom už nepochopení a hořkosti. Čekala. Čekala na zázrak. Možná. Očekávala nic, jenže to nic pro ni znamenalo nesmírně mnoho. Znamenalo naději. Naději i šanci. Šanci na život. Pršelo Chtěla jsem změnit svůj život, ale asi to nejde. Měla bych spíš změnit způsob svého postoje k životu. Já už nejsem ta co dřív. Nepoznávám naprosto nic. Mám dva celky. Mé já ? mou duši. A mé tělo. Jsem neschopná; nedokážu vlastní duší, myšlenkou ovládat své tělo. Domov pro bulimii. Místo k vyřádění hříchů. Je to stop pro prožívání veškerých emocí. A přitom na začátku to bylo přesně naopak. Měla jsem pocit, že tím, že dokážu naklonit hlavu nad mísu, že tím mám své tělo a vnímání, prožívání, život samotný, pevně pod kontrolou, mylně jsem se domnívala, že jsem vyhrála, že jsem silná, vyjímečná. Potřebuju zvracet. To prejedeni me bude zase stat par slz, par vlasu, buseni srdce a ohromnou tihu zklamani?Vzdyt je to jenom na me. Tak proc se nechavam unaset tim proudem sebenenávisti. Vždyt mám pro co žít, mám proč ráno vstávat??.. Zase je to tu. Přejídání a zvracení.Co jen mám dělat?Jak zastavit ten šíleně rychlej kolotoč?Jak. Zvládnu to. Musím to zvládnout. Jsem to přece já ? ta která měla vždycky spoustu kamarádů, která věděla jak být šťastná a jako by se všechno mávnutím proutku změnilo. Změnilo k horšímu. Jako by mě někdo chtěl potrestat za nějaké hříchy, třeba z minulého života, nebo já nevím, co jsem udělala tak špatného že musím tolik trpět. A nebo je to naopak? Byla jsem tak vzorná, že mi život připravil tu nejtěžší zkoušku? Kontrolní otázka, umíš pomoci sama sobě? Třeba když se dostanu přes tuhle fázi, nebo teda spíše fáze, apak mě čeká poklidný život. Teď trochu pochybuji o přísloví, jaký si to uděláš, takoví ato máš, protože copak já na tomhle celou dobu pracovala? Tak chtěla jsem to? Tohle jsou střípky. Střípky mě samé… SNAD BUDE LÍP… Holky prosím neblbněte, musíme se uzdravit.. Léňa