Archives

Zdravím všechny zoufalce, tedy jestli Vás mohu takhle nazvat.Já osobně bych se nazvala ještě hůře.Je mi 21 let studuji chemii na UK, mam super kluka, kamarády…Tak proč to dělám?????!!V pubertě jsem neunesla dospívání, zájem kluků,nezájem rodičů o mé problémy a bůhví co ještě.V prváku na gymplu jsem strávila v nemocnici s mentální anorexií.Stala jsem se vyvrhelem rodiny.Rozhodla jsem se, že se z toho dostanu sama, cítila jsem se hrozně silná a odhodlaná změnit svůj život, začít žít!Cítila jsem, že už zvládnu všechno.Ale s normálním životním optimismem přibývala kila a vtipné připomínky typu:já bych tě ani nepoznala, vždycky jsi byla taková hubená.Normální člověk by se nad tím moc nepozastavil, ale já nejsem normální.Koupila jsem si prášky na hubnutí a začala zvracet. Nesnáším se za to a nejhorší na tom je, že jsem si podruhé jistá:SAMA TO NEZVLÁDNU! Nikdo o tom neví,připadám si bezmocná.

Tyhle stránky navštěvuji již hodně dlouho. Budou to asi tři roky co trpím mentální bulimii a v hlouby duše vím, že se ztoho budo dostávat hodně těžko, tedy, jestli se mi to vůbech podaří. Když to takhle píšu sama tomu nevěřím, proč jsem si uvědomila až teď, že je můj problém takhle važný. Jsem bulimička a i když to vím tak mi ta věta přijde hrozně cizí a vzdálená. Dneska jsem si uvědomila, že už si ani nepamatuji, kdy jse naposled dokázala celý den neblít. Chci toho moc nechat a pak se najednou přejím ani nevím proč ono mi už to jídlo ani nechutná, je to spíš ze zvyku a nudy. Ctěla bych být zase normální a štastná. Jsem zakřiknutá a nedokážu se bavit s lidmi, které neznám. Ještě, že mám pár dobrých přátel, kteří mě dokaží pomoct zapomenout na problémy. Nikdo to neví a já už to hrozně dlouho v sobě dusím. Začínám přemíšlet o tom, že to řeknu rodičům, přeruším školů a půjdu se léčit, ale jsem v prváků a nechci se kazit život. Navíc bydlím v malém městě a každý by se to hned dozvěděl taky se bojím, že příjdu o přátele. A co se mnou potom bude, bez vejšky, co horší bez matury a třeba mi to léčení stejně nepomůže. Co si myslíte vy? Já opravdu nevím jsem v koncích. Každý den se snažím začít znovu a nic.Asi to skusím ještě zítra a uvidím. Jedno je ale jisté už takhle nemohu žít. Můžete mi napsat na bulbull@seznam.cz

AHOJ LIDIČKY, NEDALO MI TO NENAPSAT SVOJI ZKUŠENOST. OD SVÝCH 16 DO 23 JSEM BYLA BULIMIČKA JAK VYŠITÁ. DO DVACETI JSEM BYDLELA DOMA. TAKOVÝCH NÁPADŮ JAK TUTO SITUACI KAMUFLOVAT- NO AŽ SE TOMU DIVÍM. NAKUPOVALA JSEM JÍDLO JAK ZBĚSILÁ- KILOGRAMY DŘÍVE SPORADICKÝCH DOBROT A TY KOMBINACE. VLAŠÁK A ČOKOLÁDA….. NO VŠAK TO ZNÁTE. A PAK ZVRACENÍ- JAK SKRÝT, ŽE PO KAŽDÝM JÍDLE MUSÍM NA ZÁCHOD- NIJAK ZVRACELA JSEM DO PYTLÍKŮ, VANY…. STAL SE ZE MĚ PŘÍMO AGENT KAMUFLÁŽE. A VÍTE, PROČ JSEM ZAČALA? PROTOŽE TO MÉMU SLEPIČÍMU MOZEČKU PŘIPADALA NEJSNAŽŠÍ CESTA K VYSNĚNÉ POSTAVĚ. NASTALA KLASIKA- STŘÍDAVÁ EUFORIE ZE ZAČÁTKU, V DUCHU JSEM SE UJIŠŤOVALA, ŽE AŽ DOSÁHNU SVÉ POSTAVY, TAK PŘESTANU. AŽ SE OBJEVILA ZÁVISLOST. OPOJENÍ Z JÍDLA, NE Z HROMADY JÍDLA A OBROVSKÁ ÚLEVA, KDYŽ TO ŠLO VEN. JÁ MĚLA DEN ROZDĚLENÝ NA ČAS OBŽERSTVÍ, ABSOLUTNÍHO SOUKROMÉHO ŠTĚSTÍ A SKRÝVÁNÍ. TRVALO, NEŽ SE TĚLO PŘIHLÁSILO, ALE TO UŽ BYLA PSÝCHÉ NA SVÉM DNĚ. LIDI, PROSÍM, BĚHEM PRVNÍCH DVOU LET SE ZAČÍNALY KAZIT ZUBY, AKNÉ, PAK HORMONY A MENSTRUACE- NEBYLA, NEBO SLABÁ A NAKONEC NEMOCNÝ JÍCEN, TOTÁLNĚ ROZHOZENÝ ŽALUDEK, JEHO KYSELINY. ALE POŘÁD JSEM SI PRO OSTATNÍ ZACHOVÁVALA TVÁŘ A LHALA, ÚPLNĚ SMĚŠNĚ JSEM LHALA. NAKONEC SE MI KILA VRÁTILA, ALE BULÍMIE ZŮSTALA A NENÁVIST. KDYŽ JSEM SI ŘEKLA SVÉ VÁŽNÉ DOST, ANI JSEM S NIKÝM NECHODILA, NIKAM SE NESTĚHOVALA, PROSTĚ BYLO MI 23 A ZVRACENÍ A ŽRAVOST MI DIKTOVALA DENNÍ PROGRAM, KTERÉMU SE PODŘIZOVALI NETUŠÍCÍ PŘÁTELÉ, RODINA I ŠKOLA. TO DOST NEBYLO PRVNÍ, ALE BYLO OPRAVDOVÉ- KVŮLI SVÉMU TĚLU, KVŮLI SOBĚ JSEM SI ŘEKLA KONEC. KDYŽ JSEM SI NATVRDO PŘIZNALA SVŮJ VZTAH K NÍ- NEBYLO MI VŮBEC DOBŘE, ALE POPRVÉ JSEM SE STYDĚLA NAHLAS. PAK JSEM TO ŘEKLA DOMA. BYLO TO TĚŽKÝ PŘIZNAT SVOJÍ NEDOKONALOST A TO, ŽE JSEM NA DNĚ. ALE NEOMLOUVALA JSEM SVŮJ DOSAVADNÍ ŽIVOT. STRAŠNĚ SE MI NAJEDNOU ULEVILO A POPRVÉ HO VZALA TAKOVÝ JAKÝ JE, I S NÍ. PAK ZAČALO NEJTĚŽŠÍ OBDOBÍ. ZAČALA JSEM JÍST PRAVIDELNĚ A NORMÁLNÍ PORCE. JÁ SI JE DOKONCE MUSELA NASTUDOVAT V KNÍŽCE A ODKOUKAT OD SPOLUBYDLÍCÍCH. ZA TY ROKY JSEM UŽ NEVĚDĚLA, CO JE NORMÁLNÍ JÍDLO-PORCE- ZNALA JSEM NAVENEK NEJÍST A V SOUKROMÍ SE PŘEŽÍRAT. ZAKÁZALA JSEM SI ZVRACET, NAKONEC JSEM REZIGNOVALA NA ZÁKAZY A SNAŽILA SE JÍDLO V SOBĚ UDRŽET. VYHÝBALA SE SITUACÍM, KTERÉ LÁKALY. NO JO BYLA JSEM HYSTERICKÁ, POŘÁD MĚ TO LÁKALO UDĚLAT SI ALESPOŇ POSLEDNÍ MEJDAN ŽRAVOSTI, ALE VYDRŽELA JSEM. TĚCH PÁR TÝDNŮ JSEM CHODILA, KDYKOLIV TO NA MĚ PŘIŠLO, VEN A NEBO DO KINA. VIDĚLA JSEM TOLIK FILMŮ, CO DO TÉ DOBY NIKDY. JO CHUTĚ PŘICHÁZELY, ALE JÁ SI OPRAVDU ŘEKLA DOST. A TAK JSEM UTÍKALA MEZI LIDI- TAM MNĚ PŘIPADALO TRAPNÝ SE PŘEŽÍRAT. POPRVÉ JSEM NEŘEŠILA, CO SI O MNĚ KDO MYSLÍ, BYLO MI TO JEDNO, HLAVNĚ, ŽE JSEM NEMĚLA DŮVOD SE PŘEJÍST A ZVRACET. TO BYLA PRIORITA A PAK TEPRVE VŠE OSTATNÍ. UPOZADILY SE OSTATNÍ PROBLÉMY,…. . A NASTAL ZLOM. NAJEDNOU MI PRAVIDELNÝ PORCE NEVADILY, TĚLO SI ASI ZVYKALO, ALE JÁ JSEM SE HLAVNĚ ZAČALA MÍT RÁDA. BYLO MI LÍP. LÍBILI SE MI I ŠPEKY, PROTOŽE JE NIKDO NEŘEŠIL. NEDRŽELA JSEM DIETU, PROTOŽE TO BYCH ZASE SPADLA NA ZAČÁTEK. PO ROCE JSEM SI DOKÁZALA JÍT KOUPIT OBLEČENÍ BEZE STUDU, JAKO ZNOVUZROZENÁ OBJEVOVALA UTAJOVANÉ POTĚŠENÍ ZE SEXU, BEZE STRACHU, CO SI PROBOHA TEN DOTYČNÝ BUDE MYSLET O MÉM TĚLE, PROTOŽE JÁ TO TĚLO MĚLA RÁDA. DOKONCE SE I PŘEJÍST S HOLKAMA A NEZVRACET. DOMA BÝT U LEDNIČKY A NEVYPLENIT JI. JEN, KDYŽ SE OBJEVIL NĚJAKÝ PROBLÉM, NEBO JSEM BYLA SAMA A NUDILA JSEM SE- TAK V TÉ CHVÍLI JSEM BYLA OPATRNÁ. PO DVOU LETECH JSEM UJELA. STÁLA JSEM NAD ZÁCHODOVOU MÍSOU A SNAŽILA SE ZVRACET. A NAJEDNOU, JAKO BYCH BYLA NA ZAČÁTKU, TENKRÁT MI TO V 16 S PRSTEM V KRKU NEŠLO, DÁVILA JSEM SE TŘEBA ČTVRT HODINY, NEŽ SE DOSÁHLO NĚJAKÝCH VÝSLEDKŮ. JAK SE MI TA PŘEDSTAVA VYBAVILA, JAK TO NEŠLO A JÁ CELÁ RUDÁ SE DRŽELA PRKÝNKA. ZAČALA JSEM SE SMÁT. TĚLO SI VYBUDOVALO ZASE V ŽALUDKU A KRKU ZÁKLOPKU A JÁ ZA NI BYLA VDĚČNÁ. NEVYZVRACELA JSEM SE. URČITĚ BY TO ŠLO, JEN SE TROCHU SNAŽIT, ALE NECHTĚLA JSEM. TO BYL POSLEDNÍ ZLOM. TEĎ MÁM 26, NEZVRACÍM A MÁM SE RÁDA- TAKOVÁ NEDOKONALÁ, ALE HRDÁ. VÍM, ŽE KDYKOLIV BUDOU PROBLÉMY, TAK JE VE MNĚ UKRYTÁ TA POTVORA, JSEM OPATRNÁ, ALE NEPUSTÍM JI VEN. NĚKDY DRŽÍM DIETU, ALE NAJEDNOU ZE MNĚ ODPADL TEN EXTREMISMUS. ZHUBNU MAXIMÁLNĚ 3 KILA, POMALU,ALE SPOKOJENĚ A V PODSTATĚ VÍC ANI NEPOTŘEBUJU. VÍM TO, ALE TRVALO TO. MIMOCHODEM MÁM KOLEM SEBE PRIMA LIDI. JSOU TAKY RŮZNĚ NEDOKONALÍ. TAK NAKONEC, POKUD SE ROZHODNETE SKONČIT, TAK NEVÁHAJTE. VYHLEDEJTE POMOC, UDĚLEJTE COKOLIV, PROTOŽE ZA TO STOJÍTE A ŠKODA, ABY SI TO ČLOVĚK UVĚDOMIL PO TOLIKA LETECH JAKO JÁ A NECHAL SE TAK DLOUHO VYDÍRAT. PAPA A VŠEM DRŽÍM PALCE, POTAŽMO I SOBĚ.

Často chodím na tieto stránky, niekedy mám pocit, že sa ma týkajú, niekedy nie… Ťahá sa to už štyri roky. Vždy som mala priemernú postavu, možno nejaké to kilečko navyše. Asi v dvietej triede som začala trochu priberať a v druhom ročníku na gymnáziu som už mala 72kg pri 175cm. Bola som ale šťastná. Začala som chudnúť, túžila som po krásnej postave. Dotiahla som to až na psychiatriu. To som mala po vyše pol roku 45kg. Tam som sa dala do poriadku, zdalo sa, že problémom s jedlom je koniec. Po necelom roku som však bola späť, tentokrát s ťažkými depresiami, ale za všetkým bola zase váha. Som chorobná perfekcionistka. Keď nie som najlepšia, ide ma roztrhnúť od zlosti a je to pre mňa výzva pracovať na sebe ešte viac. Je to tak vo všetkom. Teraz som na výške a bývam na intráku. Nikto ma nekontroluje a teda nikto netuší, že trpím bulímiou. Na prvý pohľad vyzerám možno normálne, aj keď som dosť pribrala. Nezvravciam, ale striedam obdobia krutej hladovky so strašným prejedaním. Jeden deň som schopná zjesť 10 čokoládových tyčiniek, 3 bagety, min. 5 koláčov, hranolky, pizzu, 5 keksov… Pchám do seba jedno cez druhé, kým mi nie je strašne zle, chvíľu si oddýchnem, kým to prejde a celé to zopakujem. V poslednej dobe moje prežieracie dni a hladovky idú do extrémov. Môj rekord v udržaní hladovky bol tri a pol týždňa, schudla som asi desať kíl a za dva dni to bolo všetko späť. Niekedy túžim po anorexii, ale v skutočnosti by som len chcela normálne jesť. Veď to dokážu aj zvieratká, len ja nie. Raz mi jedna psychiatrička povedala, že je budem mať vždy nejaký problém. Dostanem sa z jedného, príde ďalší a v triciatke skončím na invalidnom dôchodku. Čo ak mala pravdu? Zatiaľ tam smerujem… Pohŕdam všetkými, čo nie sú dokonalí, a hlavne sebou. Som tučná a nemám žiadnych kamarátov, lebo nikto mi nie je dosť dobrý. Toľko krát som začínala od znova a vždy to dopadne rovnako… Pointu v tomto príbehu nehľadajte. Ja som len mala potrebu to zo seba dostať a počkať, kým mi trochu vytrávi, aby som mohla ísť na ďalšie kolo napchávania sa…

Ahoj lidičky, nevím, jestli jsem ten pravý člověk, který může psát na tyto stránky. Nikdy jsem neměla problémy s váhou, moje normální váha byla něco přes 50kg při 170 cm, což není moc, ale máme to v rodině. Na gymlpu mi holky záviděly, že můžu sníst co chci, nikdy jsem nemusela jídlo řešit… Po maturitě jsem nastoupila na VŠE do Prahy (pocházim z malýho města) a tehdy to začalo…Takový nervy, co jsem prožívala ty 2 roky, jsem neprožívala ani u maturity. Každodenní dojíždění do školy, každý týden domů a do Prahy, tj. 300 km, přednášky, cvičení, ..Někdy jsem jela v 6 ráno do školy a přijel v 8 večer. Za ty dva roky jsem zhubla přes 6 kilo, ale s čistou hlavou můžu říct, že NEÚMYSLNĚ, prostě jsem jela každej den až na dno. CO BY ČLOVĚK NEUDĚLAL PRO VZDĚLÁNÍ! Známí okolo mi začaly říkat, jak jsem podezřele hubená, kruhy pod očima, elán tentam, jen spát a spát a spát… Ale já si říkala, když tu školu udělají větší blbcí než jsem já, tak to přece nevzdam. Maturovala jsem se samýma jedničkama, tak bylo ode mně i jaksi „očekáváno“, že budu na vejšce. A po druháku jsem se psychicky a fyzicky zhroutila. Nebyla jsem schopná vůbec nic sníst, jak mě bylo po každém jídle zle. Začal kolotoč s doktory. Jsou to žaludeční vředy, na dvanáctníku, nebo něco jiného???Proto jsem byla na ultrazcvuku, nesčíslněkrát mi brali krev, dělali mi gastroskopii…A vše negativní. Je to už skoro rok, a stále se s tim peru. Teď jsem u jedné paní internistky, která se zdá být dobrá, a řekla mi právě tu diagnózu, jaká je v nadpisu: mentální anorexie ze strachu před zklamáním ostatních lidí a vyčerpání. NIKDYJ SEM SEI NEMYSLELA, ŽE I TAKTO MŮŽE ANOREXIE VZNIKNOUT. MYSLELA JSEM, ŽE JÍ MAJÍ JEN HOLKY, KTERÉ HUBNOU ÚMYSLNĚ!!! Držte mi prosím palce, bojuju dál:)