Od extrému k extrému

Byl únor 2000.Na krku jsem měla své patnácté narozeniny a s hrůzou jsem zjistila, že mám 97 kilo.Necítila jsem se dobře jak po fyzické, tak po psychické stránce.Rozhodla jsem se něco se sebou udělat.Omezila jsem tedy sladkosti a začala jíst do 17 h.Nic jsem si nezakazovala a kila šla pěkně dolů.Postupně jsem vyřadila tučné a smažené jídlo.O rok později jsem měla již 80 kg, což se mi už líbilo mnohem více, ale chtěla jsem pokračovat dál, na podzim mě čekaly taneční a navíc se mi líbil kluk, který určitě netoužil po takovém tělem jaké jsem měla.Vše se zvrhlo o prázdninách, kdy jsem měla dost času a pročítala jsem různé články o hubnutí z časopisů a internetu. Objevila jsem kalorické tabulky, které doslova ovládly můj život.Počítala jsem každé sousto a poctivě od toho odečítala kalorie spálené sportem, do kterého jsem se doslova nutila každý den. V září jsem nastoupila do školy s 63 kg.Cítila jsem se skvěle, každý mě obdivoval a já chtěla na té váze zůstat.Ale ouha, nešlo to zastavit.Bála jsem se, že když se zase začnu normálně stravovat, vše přiberu zpět.Paradoxně jsem proto ještě více omezila jídlo a mé porce se tak staly minimální.Váha šla stále dolů.Nevadilo mi to, byla jsem tomu ráda.V té době mě už tedy ovládla anorexie, která nahradila všechny mé přátelé, na které jsem neustále křičela a dělala scény.Následkem podvýživy jsem byla náladová, zimohřivná a bledá.Lezly mi kosti, špatně se mi spalo a měla jsem problémy udržet moč.Začala jsem se nenávidět.Nechtělo se mi nic proti tomu dělat, vše mi bylo jedno.Nepomohla mi ani psychiatrička, ke které jsem začala chodit.V únoru 2002 ukazovala ručička váhy 47 kg a mé tělo bylo velmi zesláblé.Začala jsem navštěvovat jiného doktora, který mě přiměl k tomu, abych konečně začala se svým problémem něco dělat.Snažila jsem se,ale nešlo to.Nadělala jsem si normální porci, ale bála se sníst ji celou.Většinu jsem tajně vyhazovala a rodině vyprávěla, jak moc mi to chutnalo.Vymýšlela jsem si jídla, co jsem údajně snědla a lhala nejen jim, ale i sama sobě.V květnu už byla situace neúnosná.Mé tělo mlelo z posledního a já cítila, že už ani nemám sílu učit se.Chtěla jsem být normální,ale nešlo to.Začala jsem poslouchat volání vyhladovělých buněk o potravu.Nedokázala jsem si však nandat normální jídlo.Přejídala jsem se sušenkami, oplatkami a čokoládou.Šlo to tak 14 dní a hlavou mi probleskla myšlenka, že když nezvládám něco tak obyčejného, jako je jídlo, nezvládám ani svůj život.7.května, při jednom z oněch záchvatů přejídání, jsem si zabalila do čokoládové tyčinky jed na krysy a snědla to. V přejídacích orgiích jsem pokračovala do chvíle, než mi bylo natolik zle, že jsem šla zvracet.Požádala jsem babičku o sanitku.Dál si pamatuji jen zvracení živočišného uhlí a zavádění trubiček do mého těla.Na JIP jsem strávila 3 dny a poté mě převezli na oddělení pro poruchy poříjmu potravy.Prošla jsem si 37 dní očistce, kdy jsem jedla 6x denně údajně normální porce (např.věčeře-150 g paštiky a 2 krajíce chleba nebo 2 smetanové jogurty s 3 krajíci chleba).Protože jsem nepřibírala rychle, omezili mi už tak minimální pohyb a zavřeli mě do klece o velikosti, která sotva stačila na moji vysokou postavu a jediné, co mi v této ohraničené posteli dělalo společnost, byla mísa na vykonávání potřeby.Jídlo mi donášeli na až pod nos a za sebemenší odkrytí peřiny ve třicetistupňových vedrech mě pokárili.Nemohla jsem vidět ani slyšet své blízké, protože jsem na to neměla právo.Nepřibrala jsem totiž tolik, abych si podle smlouvy mohla dovolit slyšet jejich hlas.Jednoho dne jednoduše mé mamince ruply nervy a podepsala mi revers. Byla jsem šťastná a věřila jsem, že vše zvládnu už doma.Bohužel se tak nestalo a po týdnu jsem se začala přejídat znovu.V současné době neuběhne den, kdy bych nestála u otevřené lednice a nevyjídala její obsah.Za měsíc jsem přibrala přes 10 kg a nevím, jak dál.Jsem zoufalá.Jako bych nedokázala žít v normálu.Nechci být zase jako metráček,ale pokud se nezastavím…