O tom, jak bojuju…

ahoj, znovu všechny zdravím a chtěla bych se s vámi podělit o události posledních měsíců. Nebylo to nic veselého, ale pravděpodobně se to muselo stát, abych se alespoň trochu vzpamatovala a začala si uvědomovat,že s mým problémem se dá skutečně něco dělat. Držela jsem se na svých 45 kilech ( měřím 168), cvičila jsem skoro každý den a jedla jsem na minimální porce ovoce, zeleniny a jogurtů. Občas jsem si dovolila nějaký větší oběd ve vegetariánské jídelně, ale měla jsem hned výčitky svědomí. Pak jsem znovu spadla do bulimie. Přejídání, zvracení, neustálý kolotoč, který stále nabíral na obrátkách. Jednou večer jsem se znovu přejedla a najednou už jsem nemohla. Jako bych z ničeho nic ztratila veškerou sílu, odvahu i naději. Seděla jsem, brečela a nedovedla už jsem si představit, jak budu žít dál. V budoucnosti jsem viděla už jenom přejídání, zvracení nebo hladovění. Bylo mi tak hrozně, že se to nedá ani vypovědět. Rozhodla jsem se, že to celé skončím. Vzala jsem si prášky na spaní. Bylo jich hodně… a pak už jsem jenom čekala, že budu spát a nic mě nebude trápit. Objevil mě můj přítel, který přijel nečekaně domů. Zavolal záchranku a já se probudila až v nemocnici, když mi vyplachovali žaludek. Skončila jsem na psychiatrickém oddělení s kapačkou na ruce. Byly to nejhorší dny mého života. Po necelém týdnu jsem na vlastní žádost odešla domů. A zároveň jsem se pevně rozhodla, že začnu skutečně bojovat. Za pár dnů mě potkala další velká rána. Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem byla vyhozena z práce, kterou jsem měla ráda a dělala jsem jí 4 roky. Hned po tom, co se to stalo, jsem se dobrovolně nechala odvézt na psychiatrii. Moje doktorka se mi hodně věnovala a pomohla mi v těch nejtěžších okamžicích, abych to zvládla a znovu se nezhroutila. Ale já už druhý den věděla, že to MUSÍM zvládnout. Sice ve mně bylo tolik strachu, že jsem nemohla skoro ani dýchat, ale rozhodnutí bylo silnější. Odjela jsem k rodičům a našla jsem si novou psychoterapeutku. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v poslední době udělala. Začala jsem o svých problémech mluvit s přítelem, s rodiči, a všichni mi moc a moc pomáhají. Nová paní doktorka je úžasná paní, která se mnou probírá vše od mého dětství po současnost a pomáhá mi pochopit, co se to vlastně v mém životě děje. Začala jsem taky chodit na skupinovou terapii a poznala jsem spoustu nových lidí. Začínám si uvědomovat, že existuje svět, ve kterém se všechno netočí jen kolem jídla. A že lidé jsou na tom mnohdy hůř než já. Neříkám, že je všechno růžové. Už jsem se párkrát znovu přejedla, ale vydržela jsem nezvracet. Teď jím celkem pravidelně, vařím si spousty voňavých čajů a věnuju se jen sama sobě. Odpočívám, cvičím, čtu, řídím se svými pocity a pomaličku se dostávám z nejhoršího. Můj přítel mě požádal o ruku a v srpnu se budeme brát. I když vím, že mě čeká ještě hodně dlouhá a složitá cesta, můžu dnes říct, že jsem ráda, že žiju. A teprve teď zjišťuju, o kolik báječných věcí jsem se záměrně šidila, když jsem myslela jenom na jídlo. Chci teď žít daleko pomalejší život než dřív. Chci si najít klidnější práci, která mě bude bavit. Chci přečíst spousty knih, na které jsem neměla čas, chci cestovat a věnovat se svému příteli a rodině. A nedopustím, aby mi v tom zabránila ta strašlivá bulimie nebo anorexie!!! Budu s nimi bojovat, dokud nevyhraju! A vám všem držím palce, aby se vám povedlo totéž. A pokud mohu poradit, tak asi tohle: nezůstávejte se svým problémem sami! Svěřte se někomu, ať je to kamarádka nebo vaši nejbližší, protože vám pomůžou. Není žádná ostuda jít k psychiatrovi nebo na psychoterapii. Je to jen první krok k tomu, abyste začli bojovat a vyhrávat. Vaše Dagmar.