Nekonečný kolotoč

Zdravim vsechny pritomne, nemocne, vylecene i ty co se v tom motaji porad dokola jako ja. A jak to zacalo u me? Tak jako mnoha anorekticek. Bylo mi sestnact a ja necekene onemocnela, skoncila jsem v nemocnici, kde jsem byla mesic, samozrejme při nemocnicni strave clovek nemá problem zhubnout, a tak se to povedlo i me, i když tenkrat to ještě bylo neumyslne a nejak jsem si to neuvedomila, Jenze po navratu domu jsem si uvedomila, ze se sama sobe prvne v zivote libim. Vzdycky jsem byla silnejsi, 175cm od 62 do 67kg- podle rocniho obdobi. Když jsem se ze spitalu vratila mela jsem 57kilo. Vsichni mi zacali rikat, jak mi to slusi a podobne ty kecy, které člověka nuti vahu si udrzet, ba dokonce ještě zhubnout. A tak i ja jsem zacala jist minimalne, zkraje to nebyl problem, mela jsem scvrkly zaludek ještě ze spitalu a chut k jidlu také byla minimalni. Casem se sice chut vracela, ale ta touha po tom si vahu udrzet byla silnejsi. Zacala jsem jist pouze? zdrave?, jsem od malinka vegetarian, takze jsem zaradila jen nizkotucne jogurty, ovoce a zeleninu. Byla jsem na sebe pysna, během nasledujich par mesicu jsem se dostala na vahu 49kilo. To uz jsem zacala mit porblemy s matkou, se kterou jsme si nikdy nerozumneli. Bohuzel jsem také byla vecne pod dozorem svoji detske doktorky, neustale kontroly a podobne věci. I ona si zacala vsimat, ze hubnu, zacala si me zvat jednou tydne na prevazeni- každý zname ty triky, jak mit o par kilo vic, ze?:0),zpocatku hubnuti pricitala nemoci a ja ji v tom utvrzovala, tvrdila jsem ze jim, ze se cpu, ale ve skutecnosti uz jsem jedla tak jeden jogurt a jedno jabko denne. Asi za pul roku uz jsem mela jen 41kilo- oficialne, ale ve skutecnosti jsem mela 38kilo a byla jsem chodici kostra. Jednoho dne volali ze skoly domu, co se u nas deje, ze hubnu, ze nechci jist. Doma me mama servala a to me nastartovalo ještě vic, budu se alespon mstit a nebudu jist, konec koncu mama byla vzdycky také oplacana, takze jsem to brala tak jako, ze mi mou vahu zavidi. Pak uz mi ani doktorka neverila, ze jim a objednala me na psychiatrii. Tam jsem tenkrat jela jen s tatkou, hodne si rozumime, jen tata je takovy ten typ mouchy snezte si me, nikdy se o nic nestara, nic ho nezajima. Byl hrozne hodny, moc me tam podporil, i moje vypraveni o matce, o jejich vycitkach, ze jsem se vubec narodila, ze jsem byla v nemocnici jen prot, abych jim zpusobila problemy a podobne. Na psychiatricku jsem kaslala. Vždy před navstevou jsem do sebe nalila hektolitry vody abych nemela na vaze mensi cislo nez tam bylo minule. Nejak jsem to vsechno obchazela. Doma jsem nemohla vydrzet, nechvala jsem si schvalne ujet vlaky, abych nemusela domu a hlavne abych s nima nemusela jist. I když každý jsme sice jedli jinde, ale pac me mama hlidala tak sedela u me v kuchyni u stolu. Ted uz se nedalo něco schovat, jako driv. Vzdycky jsem mela v kapse u teplaku kapesnik, kam jsem vsechno schovala a pak hodila do kotle. Něco slo splachnout, něco jsem vyhodila druhy den, když jsem sla do skoly a tak dále, vsechny to zname. Tata nakonec dosple k zaveru, ze doma to nezvladnu, tak me vzal ke sve mamince, babicce. Tam to byla pohoda, nemusela jsem jist, tedy musela, ale babicka me nenutila a ja jsem tu snahu pocitovala sama, zacala jsem opatrne a po pocatecnich vycitkach jsem to zvladala. Na psychiatrii jsem dojizdela asi pul roku, byla to doktorka na nic, vzdycky se zeptala akorat na skolu a postavila me na vahu. Tim to z jeji strany skoncilo. Zacalo mi chutnat vic a vic. Takze během roku jsem ztloustla na 70kilo. Byla jsem v permanentni depresi. Vsechno a vsichni me stvali. Vzpominala jsem na dobu, kdy jsem tezkou podvahu a litovala toho, ze jsem to neudrzela. Rozhodla jsem se hubnout, tentokrat uz pomoci projimadel, ale jinak jsem to neprehanela. Povedlo se mi zhubnout během pul roku na 56kilo a byla jsem spokojena, to uz bylo na konci ctvrteho rocniku gymplu. Byly prazdniny, ja si vahu udrzovala aniz bych se musela nejak omezovat. Pak jsem odesla do brna na vysokou. Ted uz jsem byla mimo dosah matky a všech a zacinala jsem znovu zit podle svého. Prvak byl uzasny, byla jsem spokojena sama se sebou i se skolou, nasla jsem skvelou kamosku a vsechno bylo idealni. Ale pak jsem byla opet vazne nemocna a byla v nemocnici. Hadate spravne, opet zacal kolotoc nejedeni. Zase jsem se dostala na svou vysnenou vahu 41. byly prazdniny a ja musela jet alespon na vikend domu, tam opet byly sceny a podobne věci, ale bylo mi to u zadku, pac jsem vedela, ze zase odjedu a nikdo na me nemuze. Postupem casu jsem si uvedomila, ze tohle není optimalni, ze se ani klukum nelibim, ze jsem moc hubena, vsechny holky kolem mne uz chlapi mely a ja furt o zadneho nemohla zakpnout. Zacala jsem se rozumne stravovat, povedlo se mi pribrat na 49-50kilo a byla jsem stastna. Nasla jsem kluka, který me miloval a vubec mu nevadila moje vaha a mala prsa. Byla jsem stastna, po par mesicich jsme spolu zacali bydlet, pro me to byl sok, prestal se me vsimat, venoval se jen sobe a me to trapilo, cele dny jsem brecela, domu jsem chodila tri kilometry pesky, jen abych s nim nemusela byt moc dlouho. Zacala jsem se vic a vic vyhybat sexu, který on potrebuje nekolikrat denne a ja k nemu mam naopak velice spatny vztah, jako mala holka jsem byla opakovane znasilnena sousedem a nikdo nikdy se to nedovedel. Problemy v partnerskem zivote jsem resila jidlem. Zase jsem ztloustla na vahu 62 kilo a byla nestastna ještě vic, to byl konec leta minuleho roku. Muj chlap zacal mit narazky na mou vahu a to me hodne ranilo. Opet jsem si rekla, ze s tim něco udelam, takze jsem zacala vice cvicit a méně jist. Krom toho jsem na jidlo stejne nemela cas, škola, práce, praxe, projekty, dlouhe hodiny v labinach. Pridala jsem projimadla a vaha sla postupne dolu, hodne pomalu, ale sla.. nedavno jsem zjistila, ze mi jsou zase kalhoty, které jsem nosila před lety na gymplu. Moc me to potesilo. Jenze je obdobi, kdy zase stres zahanim jedenim. Musela jsem nechat skoly, ten kolotoc uz jsem nezvladala, rozplynuly se vsechny moje sny, partnera mam sice rada, hodne se zmenil, je hodny, pozorny a miluje me, ale ja nemohu rici s cistym svedomim, ze ho miluju. Prestala jsem cvicit. Strasne se bojim ze pribiram, hrozne moc se bojim, ted si rikam, ze jestli je to pravda, tak me ceka aktivni dovolena plna sportu a téměř bez jidla, povede se mi zhubnout. Mzna me v tento moment zachranuje to ze nemam vahu. Mozna je to jen muj pocit, ze tloustnu, protože obleceni je mi porad stejne, ale preci jen, ten cervik pochybnosti tam je. Je to celkove kolotoc, který trva uz několik let skoro osm. A stále i když vim,ze vsechno delam spatne tak nemohu to delat jinak. Když se clovek porozhledne po ulici a vidi tam same dokonale slecny v minisuknich, jak muze mit dve tri kila navíc? To nejde. A proc to cele pisi? Asi proto, ze bych si potrebovala ulevit, ze vim, ze bych mela byt stastna mlada zenska a pritom se potykam s pubertackymi problemy. Nevim, jestli se z toho nekdy dostanu, asi ne. Snaha nejist a pak vecer, když jsem doma sama a muj je pryc, vyzrat kompletne celou lednicku, nasledne pokus o zvraceni, coz mi nevychazi a to je dobře, takze spolknu během dne kolem 50 pilulek projimadel- doporucena davka 3tabletky, tohle asi nejde zmenit. Nevim jak. Dobře si uvedomuju, ze před lety jsem mela mit lepsi psychiatricku, protože jeji práce se mnou nebyla optimalni a hlavne mi vubec nepomohla. Mozna kdyby ona byla opravdu clovek na pravem miste jsem ted zila jinak. Nepropadal bych vecnym depresim, studu za sebe samotnou, jak jsem tlusta, ze nemuzu byt před svým chlapem svlecena?. Poradi někdo, jak tu mysl obejit? Co mam delat? Samozrejme muj partner o tech problemech v minulosti nevi a o tech soucasnych také ne, vsechno pricita memu zdravi, ze jsem vazne nemocna, ale o další nemoci jmenem anorexie nevi. Kdyby jste mi někdo chtel napsat nebo dat nejakou radu, tak tady je email zuzi.jaro@atlas.cz.