někdy stačí zaplakat

Ahoj. Strašně ráda bych vám řekla jak se jmenuju, dokonce svou adresu, datum narození, prostě všechno to co ke mě patří, ale nedokážu to z jediného důvodu – tak strašně se za sebe stydím, že kdyby se někdo dozvěděl o tom jak vnímám svět asi bych se mu nikdy nedokázala podívat do očí. Strach z toho, že se někdo třeba náhodou dozví to tajemství, které řídí všechno to co dělám mě děsí tak, že si to nikdo nedovede představit a to mi možná nedává šanci napsat příběh, který by byl tak pravdivý. Je mi dvacet, před rokem jsem maturovala a nedostala se na vysokou a tam to začalo. Vždy jsem měla skvělý známky, na střední to šlo dolů a nepřijetí na VŠ mi tak shodilo sebevědomí, že jsem se rozhodla si ho zvýšit. Bouhužel tim nejpitomějším způsobem, který exituje. Zhubnout jsem chtěla vždycky, ale když se to nepovedlo nikdy jsem si z toho hlavu nedělala. Až po tom kdy jsem nemusela myslet na školu, kamarádky neměly čas, protže studovaly, jsem se mohla soustředit sama na sebe. Hubla jsem pomalu a sedm kilo přineslo krásný výsledek. Začala jsem se líbit sama sobě, ale okolí ten rozdíl moc nepozorovalo a já jsem o pozornost stála. Tak jsem se rozhodla, že zhubnu, ale můj ideál se trochu změnil. Nevím co mě to v tý době napadlo, ale všimla jsem si toho, že krásnej obličej mají holky kterým vystupují lícní kosti a dala jsem si za cíl, že chci, aby mi šla vidět první tři žebra pod klíčníma kostma. Tohle se mi povedlo. V tý době už na mě všechno pladnalo, dole bylo asi deset kilo a okolí mě nepoznávalo. Když jsem potkala nějákýho kámoše ze základky jenom zíral jak mi to sekne, mladší mě obdivovali ty rozumnější se strachovali a rodiče vyhrožovaly. To mě, ale neodradilo, dál jsem chodila spát s tím známým pocitem prázdnoty v podbríšku a se zvuky kručícího žaludku. Tváře se propadly, břicho bylo ploché, kyčelní výstupky mě tlačily když jsem ležela na břiše a žebra se začala rýsovat i na zádech. Ale když jsem zamaskovala ty hrozné kruhy pod očima, namalovala si zdravíčka a moderně se oblékla do nově pořízených věcí, které bych před půl rokem sotva oblékla byla ze mě kočka, sice nemocná, ale krásná. No a v týhle masce jsem potkala svého současného přítele. Nikdy před tím jsem s nikým nechodila. Mého přítele mi kámošky závidely, je to fešák, vtipnej, ale je taky chytrej a to že něco neni v pořádku mu neuniklo. Ale já jsem chytrá /no spíš mazaná//taky a zatim se mi vždy podařilo vytvořit iluzi, že má vedle sebe zdravou, inteligentí holku a ne zamindrákovanou hladovějící husu co má strach ze selhání u dalších příjmaček. Musim říct, že partener má na mě dobrej vliv a v jeho společnosti mi občas chutná jíst, ale často má hodně práce a tak na sebe máme málo času a já místo abych přibrala nějáké to kilo tak se vyžívám v tom když mě na ulici potká někdo kdo mě dlouho neviděl a prohlásí “ nejsi nemocná?, ty si nějáká hubená? “ , mě tyhle řeči místo toho, aby mě odradily od dalšího hubnutí, spíš motivujou a vůbec si nedovedu vysvětlit proč to tak je? ¨Ten kdo čekal štastný konec bude asi zklamaný, ale moje posedlost trvá do teď, moje tělo se mi líbí, ale uvědomuju si dobře, že to neni v pořádku. Uvědomila jsem si to před pár týdny, kdy jsem se chtěla učit na příjmačky a nedokázala se vůbec soustředit, před dvěma dny se mi taky podařilo prospat celý den, protože jsem vůbec neměla energii dojít si na úřady něco vyřídit. Když jsem si se setřenkou hrála tak se mi třásly ruce, že jsem nedokázala postavit hrad z kostek. Navíc se máma začala spolčovat s mým přítelem ať mě donutí víc jíst, že jinak mi zakáže se s ním stýkat. I když jsem plnoletá poslouchat jí musím a taky chci, protože vím¨, že když se sebou nic neudělam na školu na kterou tolik chci se nedostanu. Nechci, jít momentálně na žádný léčení, aby mi příjmačky neutekly mezi prstama, ale zároveň se potřebuju nějak zkoncentrovat, abych byla schopná se na ně připravit. Nevim jak to všechno zkloubit aby se mi povedlo dokázat to co chci a při tom vypadat tak jak chci. Je to prostě těžký. Jestli jste si můj příběh přečetli tak vám moc děkuju a ještě víc děkuju těm kdo mě i přesto co dělám neodsoudil vím že těch bude asi menšina, protože důvody proč to došlo až sem se někomu můžou zdát pošetilý, ale já v sobě cítím, že v tom je ještě něco víc, myslím že to souvisí se strachem z normálního života, někdy mi příjde hrozně složitej ve srovnání s tím jak jednoduše funguje proces hubnutí – nejíš/zhubneš , jíš/přibereš. …jestli mi bude chtít někdo napsat ať to prosím udělá, ať mi klidně vynadá, třeba to pomůže …darina.skalova@seznam.cz