Někdy si říkám…

Někdy si říkám, jestli mi to stálo za to. Nikdy nebudu hubená tak, jak si přeju. Dokonce i když budu mít 40 kg, budu pořád přesvědčená, že to chce ještě 5. Nikdy nebudu mít dost a nikdy s tím neskončím. I když bych moc chtěla. Sem tam mě popadne myšlenka, že jídlo vyzvracím, vezmu si laxativa, nebudu celý den i dýl jíst, budu jenom cvičit, běhat, jezdit na rotopedu a tak dál, však to vy všichni tady znáte… Sem tam tu myšlenku uskutečním, přejím se, nasoukám do sebe ohromné množství jídla, ale pak si to vyčtu a běžím na záchod. Sem tam si řeknu, že teda druhý den se nenajím, sem tam si vezmu projímadlo a pak utíkám i ze školy, protože mám průjem skoro celý týden. Když jsem nemocná a jsem celý den doma, pořád jenom cvičím, když koukám na televizi, skáču na míči, když poslouchám mp3, jezdím na rotopedu. Když ráno vstanu, jdu se zvážit, než jdu spát, jdu se zvážit a přeměřím svoje míry. Stačí jenom půl kila navíc a už se nenávidím a nejradši bych druhý den nešla ani do školy. Svoje tělo a jídlo řeším pořád. Už se nedokážu normálně najíst. Už nedokážu ani normálně žít. Za pár dní jedu do Francie. A i přes všechny ty úžasné fotky na internetu, kam pojedu, kde budu spát, co uvidím, já se netěším. Paradox. Netěším se jenom proto, že budu na pokoji s dalšíma dvěma lidma a nebudu mít možnost cvičit. A tak si říkám, že to vyrovnám tak, že nebudu jíst. Kvůli svému řešení jídla jsem už ztratila spoustu kamarádů. Už si s nimi nemám co říct, všechno je to jen o jídle, nebo já jsem na něj tak zaměřená. ,,Půjdeme do pizzerky, koupíme si sýrový rohlík, nedáme si čokoládu, neskočíme tam a tam? Já mám hlad, sedneme si někde a najíme se.“ Copak na tohle se dá kamarádce odpovědět-promiň, ale já celý týden nejím a nechci to porušit, promiň, ale já jsem si nekoupila projímadlo a to je strašně kalorické… Nedá. Z prváku věčně vysmátá holka, která ze všeho měla legraci, chodila na diskotéky a takové ty normální věci, které 16tileté holky dělají, jsem se uzavřela do sebe a zavřela se do kouta mého pokoje, začala kreslit návrhy šatů, číst si, učit se. A když jednou přijde smska, jestli nepůjdu ven, rozklepou se mi kolena. Někdy si říkám, jestli takový život stojí za to. Jednou jsem dokonce vzala nůž a přiložila ho k ruce. Jen přiložila, neřízla. A řekla si, jestli jednou budu mít na to to udělat. Skončit s tím vším řešením jídla, skončit s tím řešením kamarádů, skončit se vším.