Něco z mých myšlenek :-)

Už jsem na těchto stránkách dlouho nebyla. Ale problém s bulimií jsem ještě stále nevyřešila, takže jsem se sem opět vrátila. Můj příběh je asi podobný jako většina těch co jsou tu. V 16 letech jsem odjela na rok do Kanady kvůli studiu angličtiny, byl to hlavně sen mého taťky a já jako hodná dcera poslechla. Ano byla to skvělá příležitost, ale na mě to bylo příliš brzy. Po 3 měsících jsem se vrátila na vánoce a byla jsem o 15 kg lehčí. Na 175 cm jsem měla 45 kg. Byla jsem hodně hubená, ale včera jsem viděla nějaké fotky jiných dívek a zjistila jsem že jsem měla ještě štěstí v neštěstí.Po celou dobu hubnutí jsem se viděla stále téměř stejně jako dřív, ale změnilo se to v okamžiku, kdy se na mě podívala moje máma a já v jejích očích viděla takovou bolest, že mě až zamrazilo.Pak jsem se podívala do zrcadla a konečně uviděla skutečnost. Rozhodla jsem se že začnu pořádně jíst, ale nebylo to jednoduché, seděla jsem nad jedním rohlíkem s tofu a brečela u toho jak malá a nemohla to do sebe dostat. Slíbila jsem našim že začnu jíst a i když s těžkým srdcem, ale přece jen mě pustili zpět do Kanady. Taťka tam přijel na poslední 3 měsíce učit se angličtinu, ale myslím že to bylo hlavně proto že mě tam chtěl pohlídat ,měl o mě strach a dával si to za vinu. A já mu ostatně podvědomně taky. V červnu jsem měla asi 50 kg a pak jsem se kolem té váhy držela asi další 2 roky, takových 53, někdy 55 kg. Jídlem jsem se ale stále stresovala, jíst či nejíst? Ztloustnu či ne? No a pak přišel zlom. Začala jsem se přejídat.Za dva měsíce jsem přibrala tak 10 kg. Ještě jsem nezvracela, nešlo to. Byla jsem v Brně Černovicích v psychiatrické léčebně, protože jsem byla v maturitním ročníku a nesoustředila se absolutně na učení. Tak jsem pak musela učení dohánět. Maturita mi vyšla výborně, teď mi připadá že nebyla tak těžká, ale podle mé mámy jsem byla hrozná, myslím tím ve velkém stresu.Dala jsem si 5 přihlášek na vysokou, 3 z toho na medicínu. A víte jak to dopadlo? Nedostala jsem se ani na jednu. To byla velká rána pro mé ego, co na to řeknou ostatní? Výborná studentka, pro někoho šprtka, ode mě se očekávalo že se dostanu. Tak jsem ztrávila rok v nultém ročníku.I když jsem tam potkala skvělé lidi, stále to pro mě byla ostuda. Napodruhé to vyšlo, ale už jsem si dala přihlášku trochu na jiný obor a to léčebná rehabilitace a fyzioterapie.To mě zajímá víc. Teď jsem ukončila druhý ročník. Ale bulimie je stále se mnou. Měla jsem vztahy s kluky a bulimie byla stále se mnou, na zkouškách a při učení je stále se mnou. Teď jsem prožila skvělý měsíc na praxi na Slovensku, kde jsem neměla téměř žábný problém s jídlem a dopadlo to tak, že jsem teď sama doma, můj přítel se kterým jsem se seznámila je na Slovensku a já jsem ze sebe nešťastná. Jedna věc co jsem ale zjistila je, že jídlo je jen zástěrka toho co je můj skutečný problém. Ten je ukryt uvnitř mě samotné a je tam opravdu hluboko.Dřív jsem vůbec nebyla zvyklá dávat najevo své city, teď už jsem se vylepšila, dokonce jdu někdy do opačného extrému. A to je taky problém. Můj život je už dlouhých 7 let jeden velký extrém. Sama se divím jak jsem to mohla vydržet. Kde jsem na ty věčné pády a vzestupy brala sílu? Asi podvědomně vím, že to mělo a má cenu. Vím ale že uvnitř mě jsem si schovala něco co za každou cenu nechci vidět. Pro někoho by to äsi nebyla tak hrozná věc, ale pro mě je asi tak děsivá, že jsem schopna se trápit už 7 let a to tím nejhorším způsobem pro mě a to psychicky.Už tak rok či 2 si říkám, že na další vzestup nemám sílu a že se pád už nemůže opakovat, ale jak jsem zjistila, tak mohl. Ale jak dlouho to ještě potrvá?Před kolika kluky se ještě budu stydět, kolikrát ještě budu muset vysvětlovat proč jsem tak rychle ztloustla,kolika lidem se ještě budu vyhýbat, kolik schůzek ještě zruším a kdy už konečně vyženu to špatný svědomí ze své duše? Necítím se jako člověk, ztratila jsem svou hrdost už když jsem kradla bráchovi jídlo z pokoje a jedla a zvracela za zády rodičů a kamarádů. Ale není ta hrdost právě ten problém? Kolikrát jsem přemýšlela o tom, že dřív to bylo lepší, když jsem byla hubená, ale čím to bylo lepší? No přišla jsem na to, že trápila jsem se stejně, jen to na mém vzhledu nebylo poznat. Takže navenek skvělý. Uvnitř troska-ale to se nepočítá ne? Ego vyhrálo. Takže pokud navenek není nic vidět, tak je vše v pořádku- to je asi hlavní heslo bulimie- pro mě. Ale co to prázdné místo co stále zaplňujeme?????????????