myslím jen na jídlo

Ani moc nevím, kde jsem se tu vzala. Nechci se litovat, všechno je jen moje blbost… Ale asi si chci něco srovnat v hlavě. prostě jen něco říct… Když píšu básničky, kterým skoro nikdo nerozumí, uleví se mi… Třeba tohle zabere ještě víc… Kdy to začalo nevím… Možná na zakládce, kde mě neměli rádi (šprtka no…), možná ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že jsem tlustý dítě, možná ve chvíli, kdy mi kluk v nejromantičtější chvilce sáhl na břicho a řekl:“Ty jo, fakt bys mohla trochu zhubnout…“ Při svých 163 cm jsem vždycky vážívala něco kolem 56, 57 kilo. Samozřejmě že mi to přišlo moc, spokojená jsem nebyla, ale jídlo a diety jsem moc nehrotila. Jen jsem se obyčejně neměla ráda, jen jsem se za sebe obyčejně styděla… 2.květen 2006. Bude to za chvilku rok a mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu (jakože vzpomínám častěji a častěji). Měla jsem tehdy dva dny do přijímaček na vysokou, čtrnáct dnů do maturity… a můj kluk, se kterým jsem měla strávit podle předpokladů svých i všech lidí, co nás znali, zbytek života, mi dal kopačky… Přebrala mi ho holka z prváku… Zhroutila jsem se z toho. Bohužel doslova. Byl to nejhorší stav, jaký jsem kdy zažila-nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem se hýbat.. několik dnů jsem prostě nemohla vůbec nic dostat do pusy, všechno se mi v ústech vzpříčilo a chtělo to ven. Za týden jsem tak bez jakéhokoliv přičinění zhubla asi čtyři kila.. Když jsem se vrátila do školy (týden jsem do ní nechodila, on byl můj spolužák, prostě to nešlo), tak mi každej říkal, že jsem fakt hodně shodila, že vypadám nádherně a že ho to teda musí pěkně štvát… Dostala jsem se na vysokou, odmaturovala a začaly mi dlouhý prázdniny. Prázdniny, kdy jsem neměla skoro nic na starost. Teda… Jen jednu věc. Nepřibrat, hlavně nepřibrat! Nebo ještě líp.. ještě trochu zhubnout… Hodně jsem sportovala a začala se omezovat v jídle. Snídaně byla ještě jakžtakž normální, ale na oběd jsem začala využívat trik malejch talířů, k večeři jsem měla jen zeleninu, ovoce jsem si někdy dávala jen za odměnu po sportovních výkonech… Lidé kolem mě mi říkali, že jsem fakt vyžle a žížala (to mi tak lichotilo!!!), brácha se prostě jen zeptal:“žereš vůbec?!“ a já byla opravdu po každé takové větě neskonale šťastná. Jen jsem si jídlo vyčítala víc a víc, na váhu jsem lezla po čemkoli jsem snědla a jakmile se ručička váhy blížila 52 kilům, histerčila jsem… Plánovala jsem si každý jídlo, dny očisty, kdy nebudu jíst, pak když jsem se najedla nadmíru, zkoušela jsem zvracet… a už to jelo. Jako krásná, opálená, 51 kilová holka jsem potkala kluka, kterej mě konečně zajímal. Když mě pak nevybíravým způsobem ke konci prázdnin poslal k šípku, dostala jsem se do další fáze. Rozežrala jsem se. Cpala jsem se pořád, od rána dovečera, vším, co mi přišlo pod ruku, i tím, co mi nikdy nechutnalo. Pořád jsem přibírala, šla jsem už přes šedesát kilo, utápěla jsem se v depkách, nenáviděla se, styděla se za sebe, nechtěla mezi lidi jen ležela na posteli a přála si nebýt… Až si toho všimla moje starší ségra a prostě se to nutně muselo provalit… Sehnala mi v Brně, kde bývám přes týden, skvělou doktorku, za kterou se snažím chodit, a pomáhá to, ale jde to tak strašně pomalu… Myslím pořád jen na jídlo, pořád.. jen co se probudím, běžím ještě neumytá a rozdrbaná na snídani, počítám minuty, kdy bude čas na svačiny, nebo oběd a večeři… V hlavě mi pořád běhají kilojouly… Když jsem na víkendy doma, připadám si jako zloděj, ujídám potají, třeba dnes, třeba před chvíli, když jsem zůstala sama, jsem se dala do všeho, co bylo v ledničce a žrala a žrala… Nechápu, že ostatní lidi nad jídlem nepřemýšlí… Nevím, jaký to bylo, když jsem nad tím nepřemýšlela ani já… Díky každodennímu sportování jsem sice zhubla pod dohledem doktorky na 57 kilo, ale já chci mít zas 52, a chtěla jsem to stihnout do léta, ale nejde to, protože tak často nevydržím a žeru… Cpu do sebe věci, až mi padají od pusy, jako by mi to měl někdo ukrást… Stydím se, opravdu jo, je to nechutný a hlavně ta racionální část mě ví, že to není normální… Proto s tím něco dělám, už asi dva měsíce, ale to myšlení… to se mění tak pomalu… Přesto ale pořád doufám, že jednou jídlo nebude středobod mýho života… že jednou bude den, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nebudu bezmocně bulet, že jsem tlustá… snažím se, a tak to prostě musí jednout být zase dobré…