Můj druhý dopis bulimii

Kolotoč pokračuje. Ty to nikdy nevzdáš co? I kdybych utekla na severní pól, tak ty prostě půjdeš všude se mnou. I kdybych na sto let usnula, tak vím, že se vzbudím, a ty se vzbudíš se mnou. Jedna moje část s tebou chce zůstat. Jedna moje část tě pořád poslouchá. Nutíš mě zase zmenšovat porce a vyhýbat se některým jídlům. Zhnusila jsi mi moje oblíbený jídla a řekla jsi, že jsou odporný. Když přede mnou někdo jí, hučíš do mě tak dlouho, že málem panikařím. Řekni mi, čím jsem si zasloužila tvojí obětavou péči? Jsi jako karma z minulýho života. Jako nějaká stopa, po který prostě musím jít, protože to nedokážu ovládnout. Jakoby mě to hodilo do toho hnusnýho kruhu, ze kterýho se nemůžu vymotat. Ještě loni, kdy jsem tě ignorovala, bych měla radost z toho, že málo jím. Teď z toho mám strach. Je to týden, co zase mlčíš. Zbývaj dva, kdy se nejspíš zase ozveš. Chtěla bych, aby se mi podařilo tvoje mlčení protáhnout aspoň na čtyři tejdny, pak na pět, na šest? napořád. I kdybych měla popsat tuny papírů v mým deníku a jídelních záznamech, tak se tě zbavím. Nechci ti už dál otročit. Nechci se po každým zvracení hroutit v pláči a depresích, i když se mi přechodně uleví. Minule jsem věděla, co dělám špatně a co mám udělat, abys mě neovládla. Ale vykašlala jsem se na to. Bylo tak snadný tě poslechnout. Jsi rádce, kterej je tu se mnou pokaždý, když se objeví nějakej problém. Když je tu starost, nevyřešená hádka, negativní pocit, začneš mě hnát do lednice a do kuchyně. Když nejdu, zpanikařím. Ale den po dni, co odolávám, je tvůj hlas pořád slabší a slabší a dělá mi to pořád menší problém. Pamatuj si, ty mrcho. Čtyři tejdny. Minimálně. Zbavím se tě.