Možná jsem to zvládla…

Je to již dlouho, co jsem se svěřila na těchto stránkách o svém „problému“ – nevím, jestli to čím jsem trpěla byla byla bulimie nebo anorexie, ale jedna věc je jistá – díky zvracení a hladovkám jsem zhubla o 15,5 kg za 5 měsíců. Když jsem byla taková hubeňoučká, tak se mi poprvé v životě stalo, žejsem se líbila a kluci se za mnou otáčeli – bylo to krásné…ale vše krásné brzy skončilo, protože nebylo možné udržet si nízkou váhu (49,5 kg) dlouho, protože jsem zhubla moc rychle a drasticky…po lítání váhy nahory a dolů jsem nakonec přibrala až na 59 – 61 kg…hodně mě to trápilo, ale nyní už jsem se smířila se svou váhou, která je asi 57 kg. Sama seba jsem se hodněkrát ptala, jak to, že když jsem stále usilovala o minimální váhu, mi najednou k životu stačí „normální“ váha…odpověď jsem našla – jmenuje se Filip. Začali jsme spolu chodit v létě 2004 a mě se změnil celý svět – našla jsem něco, pro co má cenu žít a uvědomila jsem si, že žít život v utrpení z toho, že nedokážu „normálně“ jíst, že jídlo je pro mě utrpení, a že nezvládám jednu z nejjednodušších činností lidského bytí, nemá cenu. Jasně že se stále snažím udržet si nějakou rozumnou váhu, ale ne drasticky – mám sice jiný jídelníček něž zbytek mé rodiný, ale jím, nepřejídám se, nezvracím a nedržím hladovky, chodím na hodiny aerobiku, kde vždy načerpám novou energii, kde se nádherně odreáguju a kde si říkám dělám něco pro své tělo i duší… Moje rodina to se mnou měla rok a půl hodně těžké a ještě teď se někdy stane, že jsem podezírána, jestli chodím na obědy a jestli nezlobím – nezlobím a jsem šťastná, že jsem to v těch nejtěžších chvílích u záchodové mísy nevzdala a žiju…