Moc se trápím

Já uz nevím, co mám delat dál, jsem úplne bezradná a nestastná.. Uz asi víc nez dva roky se potýkám s anorexií: pred temi dvema lety jsem zhubla 16 kg, potom se ta moje nemoc provalila, tak jsem znova nejakých 10 kg pribrala, ted jsem zase neco zhubla, ale znova pribírám a to me neuveritelne desí..:-( Byla jsem v Praze na Karláku na jednotce ppp, odkud jsem na revers utekla, desilo me to tam, chodím na terapii, kde tu mou anorexii rozebíráme, ale i tak je mi ze me jenom víc a víc smutno. Pred Vánocemi jsem byla mesíc na psychiatrii (byl to muj jiz 6. pobyt v roce 2006) a tam se mi podarilo zhubnout na 48 kg, bylo to super. Vcera jsem se po dlouhém odhodlávání zvázila a najednou vidím, 52,7 kg!!! Hruza!!! Proc? Vzdyt skoro nic nejím!!! Zivím se ovocem a zeleninou, obcas nejaký ten sýr, nejím maso, cokoládu, jen obcas sezeru treba balícek bonbonu a piju mléko a obcas nejakou tu slazenou stávu. Pri pohledu do zrcadla to je k nevydrzení, pripadám si tak neuveritelne tlustá a osklivá, chce se mi brecet.Príteli tyhle patálie tajím, tvárím se navenek jakoby nic, ale uvnitr mám pred sebou obrázek té tlusté prísery a je mi z toho nanic. V únoru se máme s prítelem stehovat do spolecného bytu, nevím, jak to zvládnu. Prítel je totiz krásný stíhly vysoký chlap, taktéz jako já vegetarián, s jídlem samozrejme nemá nejmensí problém. Jí prirozene málo a pranic o tom nepremýslí. Ráno si uvarí dobrý caj, cestou do práce nebo do skoly sní celozrnný rohlík, na obed vetsinou nemá cas, pokud jo, tak si dá neco lehkého, treba zeleninový salát s pecivem nebo vyjímecne testoviny ci pizzu a vecerí take trochu, zase treba pecivo se sýrem nebo neco podobného. Na chlapa jí málo. Jenze vtip je v tom, ze on o svém stravování nepremýslí, netráví hodiny pred zrcadlem jako já, jídlo není jeho ústrední myslenkou dne. Já to mám úplne jinak. První, co me ráno po probuzení napadne, je obava, jak se vyporádám s nadcházejícím dnem, co sním a nesním, jak moc mám nafouklé bricho, jak moc mám zadek a stehna. Já vím, je to ubohé, ale já si neumím pomoci.. Stydím se za to, ale nevím, jak z toho ven. Jedu treba po Praze metrem a merím si svoje telo s postavami tech druhých holek, porovnávám, jsem jako úchyl. Natrefím-li pohledem na nejakou vyzáblou anorektickou dívku, cítím obdiv a závidím jí. Presne, jak to psala zde na techto stránkách jedna slecna: vím, ze jsou povetsinou anorekticky sice vyhublé, ale smutné, jenze já jsem smutná a tlustá!!! Chtela bych být hubená a nestastná. Ach jo, nekdy me to dovádí k takovému stavu zoufalství, ze prestávám kloudne myslet a hlavou se mi honí ruzné myslenky, vcetne tech sebevrazedných (mám uz nekolik pokusu za sebou). Pripadám si jako primitiv, co mu zálezí jen ta telesné váze, kdyz já tomu ale vázne neumím ucinit prítrz. Jsem z toho hrozne smutná, moc moc..:-(( Minulou noc se mi zdálo, ze jsem se neuhlídala a snedla krome dvou kousku chleba taky celý cottage sýr, byla to nocní mura.. Probudila jsem se úplne zpocená a vydesená. No, jak vidno, jsem uz doopravdy úplne zpitomelá. Chtela bych merit méne centimetru, ne 172, a vázit nanejvýs 45 kg, ne 52,7 kg!!! Ano, jsem pobláznená, to asi urcite, ale kdyz já se tím tolik trápím..:-(((