Metamorfóza

METAMORFÓZA Příroda usíná, tajemné sychravo se rozvaluje v zalesněném údolí. Mlha, chladivá, vlezlá, prostupuje vším, co jí to dovolí. Cosi se brání, ale vlhkost se nevzdává, zebe těla živých, bez povšimnutí nechává vše neživé. Přitom kámen by nepocítil, kdyby jím chlad pronikl. Rostlinky a zvířátka se připravují na zimu, člověk bláhově sní šlapajíc po opadaném listí. Namlouvá si, jak je příroda důmyslně krásná. Ona přitom jen podléhá zákonům biologie, že vše v chladu usíná a v teple se probouzí. Já sním o podobě lístku, být lehká jako on, unášená větrem. Poletovat si mezi hejny ptáků. Nic nepotřebovat, necítit nadcházející mráz, nejíst, nepít, nedýchat, jen se tak vznášet. Čistá od lidské nedokonalosti. Spět k zániku s přírodou? Ale to ne, já se chci vznášet věčně. Proč tlít jako ošklivý hnědý list? Či červený? Ale ne, shnijí všechny? To já nechci. Bráním se, zima přichází a já bych zmrzla? Ale proč ne, proč nebýt sněhovou vločkou? Chladivá, bez života, ale tak krásná a lehčí než špinavé listí nacucané dešťovou vodou. Odporný humus, co se povaluje po lesích i chodnících. Lidé, v naivní touze přiblížit se přírodě, vysázeli stromy kolem svých obydlí. Já jim tu jejich barevnou inspiraci zakryji bílou dečkou. Padající v paprscích slabého slunka, cítím svou moc, která si tak odporuje s mou malostí. Jsem jedna z miliónů takových vloček. Jsme pravidelné, na první pohled stejné, ale já jediná budu vločka s duší. Ty ostatní, pouhé krystalky zmítané mrazivým severákem, necítí volnost, svobodu; necítí nic? Ani ke mně, jsem sama. Lidé si mě nevšímají a má stálost je klamavá. Zima nepotrvá věčně, jistě se rozpustím pod tíhou slunečních paprsků, když ne jarních, tak letních. Ale co by to bylo za jaro, kdyby neprorazilo mrazivou pokrývku umačkávající vše živé? Jaro mě zabije, nebudu, má trvalost byla pouhým bludem. Proč jsem vlastně toužila být obří sněhovou vločkou? Ty velké bílé obludy, proměnily se v lehký jarní deštík. Kapky, sotva viditelné, křísí probouzející se krajinu. Rostlinky vystrkují růžky zpod posledních ostrůvků sněhu, špinavého sněhu. Jak jsem mohla snít o podobě těžké ohavné vločky. Tak čistý a průzračný je tento déšť. Oživuje, dává sílu, příroda je na něm bezpochyby závislá. Beze mě byste, živočichové, rostliny i ty, člověče, byli bezradní. Dávám vám vláhu, dávám vám život. Stále sama, mezi ostatními kapkami deště; opět cítím svou tíhu? Dopadám na zem. Stávám se bahnem, špinavým blátem. Odtékám do kanálu. Ani kapička není tak lehoučká, aby ji zemská gravitace nepřivedla k zániku. Jak nespravedlivý zánik něčeho tak něžného jako je kapka vody. Zvolila jsem si špatnou podobu. Stále příliš těžká, prahnoucí po svobodě, po nezávislosti. Zaujímám příliš velký prostor v tomto vesmíru, abych byla uvolněná z pout přírodních zákonů. Už jsem se rozhodla, nebudu nikomu sloužit jako obživa. Žádného vděku se mi za to nedostává; ani o něj nestojím, ale zneužívat se nenechám. To se raději rozplynu úplně. Vždyť proč ne… Letní sluníčko prosvítá mezi zelenými lístky stromů. Růžová omamná vůně se šíří vzduchem. Jak příroda žije, je vidět i cítit. Je to jako sen? Pro jednoho krásný, plný života, naděje a touhy. Pro druhého smutný? Nesplněné přání? Splním si ho! Už vím, kde je cesta z mého trápení. Stanu se slunečním paprskem. Jsem silná, mocná, a přece mě nelze nahmatat, změřit, zvážit, nijak označit. Nikdo mě neuvězní, nikam nezavře, neschová na příští časy. Budu věčná a život na Zemi se beze mě neobejde. Až znovu přijde zima, já stále budu. Slabší, ale přece. Naopak, budou si mne vážit o to víc, jak budu vzácná. Nedostatkové zboží, hřející jejich zmrzlá těla. Teď prosvítám vzduch, dovoluji jim žít, bavit se. Dopadám na jejich polonahá těla. Vesele laškují ve vodě i na pláži, objímají se, kluci i holky, muži i ženy. Nikdo však není dokonalý, jen já sluneční paprsek? Jak hladím ta lidská těla, má mysl se rozpomíná? I já měla tělo. Kam se podělo? Chtěla bych také dovádět pod slunečními paprsky! Ptám se ostatních paprsků, zda neví, kam ztratilo se mé tělo. Mlčí, nemají duši. Přes svou horkost jsou němé, tyto žhavé prsty slunce. Ignorují mě? Ne, neignorují, oni necítí. Ti lidé pode mnou jsou plni lásky, mají se rádi, milují se. Já nemohu. Jsem sama, už vidím, kde tělo mé leží. Svou hmotnost neztratilo. Teď, plné červů a nasáklé vodou, mnohem větší a ohavnější zdá se být než za časů našich vzájemných válek. Jak ráda bych se do něj navrátila. Jak ráda bych se s ním usmířila. Ale toto tělo nevnímá mé omluvy. Urazilo se? Ne, leží netečně pod zemí, ani ono už necítí, je chladivé, je mrtvé. Todle jsem napsala už dávno, tak mi odpuste, že je z toho cítit dětinskost. Nechtěla jsem to měnit. Je to z doby, kdy jsem se rozhodla poslat anorexii k vodě.