Marný boj

Ahoj,zdravim všechny.Asi před rokem jsem sem psala svůj životní příběh,kdy jsem spadla do anorexie,vyléčila se a znova jsem do toho spadla(nechtíc).Příběh končil tím,jak se již podruhé snažim vyléčit,protože chci jak já,tak mě k tomu nutí i mé okolí.Je tomu již rok a jak jsem na tom teď? Bídně. Moje snaha připrat vyšla nějak naprázdno.Ne že bych nechtěla,ale ono to jde těžko,když si do jídelníčku nechcete vpustit nic tučného,sladkého,prostě nic, po čem se tak obvykle přibýrá.Před tím rokem jsem měla asi 48kg, teď vážim na 172cm pohých 42kg.Na jednu stranu si říkám,že je to hrozně málo,že musim přibrat jak kvůli sobě tak i kvůli svému okolí,který tím hrozně trpí, ale na druhou stranu je tam pořád to druhé já,které mi říká „A co když to přibýrání už nikdy nezastavíš? Kdo tě bude po přibrání znova odnaučovat jíst to sladké,tučné jídlo,které je sice výborné a jedla bys ho hrozně ráda,ale u kterého ti tak dlouho trvalo,než ses ho odvykla jíst?“ Nemám problémy s tím jíst, jím 5x denně celkem velké porce,ale musí to být jídlo, o kterým vím,že je nízkokalorické,skoro bez tuku a jakžtakž zdravé.Musím si ho uvařit sama, abych věděla,co v něm je.A s tímhle přístupem se těžko nabýrá.Taky chodim cvičit.Sice už ne nějak časno,asi 2x týdně do posilovny,1xtýdně na step aerobic a 1xtýdně na p-class,ale asi to je dost,i když mám zase sedavý zaměstnání. Je to všechno hrozně zamotaný.Rodiče mi vyhrožájí tím,že mě dají do léčebny,táta už je tak napolo domluvený s primářem u nás v nemocnici,byl u něho na konzultaci,protože už se na mě nemohl dívat.Pokaždý,když k rodičům příjdu(bydlím s přítelem),provní věc,na kterou se mě zaptají je,jestli už sem připrala a nutí mě stoupnout na váhu.Samozřejmě že ta je buď stále stejná(to v tom lepší případě) a nebo nižší.Já sama už sem si zjišťovala info o hospitalizace z vlastní vůle a dokonce jsem domluvená s jednou paní,která by mi mohla pomoct sestavit jídelníček,ale pořád je tam to druhý já,který mi našeptává,že až na tu nízkou váhu jsem v pořádku.Že se snad nic tak hroznéh neděje a nemusí se okolo toho dělat tolik povyku.Prostě v jednu sekundu mám hroznou chuť začít zase normálně jíst a vyléčit se,ale v druhé sekundě se objeví myšlenka,že budu raději vyhublá než zase silná.Musim říct,že psychicky je to fakt na nervy,v některých chvílích bych to nejraději všechno vzdala.Jenže můžu takhle zklamat svoje okolí,své rodiče a svého přítele, když ve mě všichni tak moc věří?Nevíte, jak z toho všeho ven?Nevíte,jak být zase normální?