Krok zpět nebo vpřed?

Ahoj, dnes sem píšu poprvé, nebo alespoň poprvé pod novým jménem. Ne že by se to minulé, mimochodem také smyšlené jméno někde častěji objevovalo … Jen mě zase přepadl ten známý strach, podnícený ohromným studem, že by mě NĚKDO mohl odhalit. Přestože vím, že nikdo takový není. Dnes je pro mě významný den, bohužel ne v dobrém. Až do teď jsem mohla konstatovat, že je 63.dnem, kdy se držím. Tím nemyslím, že bych začala jíst, nebo přestala zvracet.Tyto velké výhry mám už za sebou. Můj problém se teď jmenuje záchvatovité přejídání. Dost z Vás si teď možná ve skrytu znechuceně pomyslí, že se ho to netýká a tohle „obyčejné přežírání“ by v podstatě mělo patřit někam jinam. Přicházím na to, že v anorexii a oproti dnešku dokonce i jako bulimička jsem si přišla lepší a čistší. Nezní to hezky, ale už si nechci nalhávat, že nemám nikdy chuť vrátit se zas zpátky, mám a jakou! Na druhou stranu, po tom všem, čím jsem si při léčení musela projít, mi i při nejhorším záchvatu přejezení v hlavě plné výčitek zabliká jakási kontrolka. Hlavně nezvracet, přiznávám, že je to po ohromném kvantě jídla pro normálního člověka úkol těžko splnitelný, pro mě je to zároveň velký trest. V té chvíli, kdy ho začnu pociťovat se ho snažím oddálit a tak se přejídám dál. Zuřivě, nelítostně se plním k prasknutí. Naposled jsem skoro 2 měsíce prospala a projedla. Své rozbolavělé tělo jsem nebyla schopná dopravit do školy-a kvůli jeho rychle rostoucím rozměrům doprovázeným odpudivými otoky, jak metabolismus nestíhal-vlastně nikam. Došlo mi, že školu nedodělám a že kromě rodiny, které nedokážu splnit to jediné, co ode mě ještě může čekat,tedy naději na vlastní uzdravení-nemám NIC a NIKOHO. Když už jsem nemohla přehlížet, jak ničím sebe i celou rodinu, rozhodla jsem se pro nejjednodušší řešní. Odpovědí na otázku proč vlastně, by mohlo být pokrční ramen, stejně jako by zodpovězení vydalo na rozsáhlou knihu. ´Tím hlavním bylo jak? Ano, zabít se zdálo lehké, myšlenka na umírání byla horší. Těžko říct, jestli mě tentokrát zabrzdil nemocemi dost oslabený pud sebezáchovy, představa, co by teprve tohle udělalo s mou již tak rozvrácenou rodinou, či do jaké míry přispěla neodbytná představa spolužáků kolem rakve s ohromě nafouklou bledou mrtvolou. Jisté je jen to, že jsem dokázala, to co se nejen mě zdálo nemožné. Vrátila jsem se-ohromě za tu dobu nafouklá a z toho jak jsem nevycházela z domu bledá, ale živá mezi spolužáky. Sebevraždu jsem prostě odložila a dala si poslední šanci, která byla zároveň jakýmsi pokusem o „normální“ život. Světe div se, šlo to ztuha, ale i přes strach a neustálou nedůvěru sama v sebe, jsem se tentokrát vrátila něják jinak. Asi to bylo tím, že jsem opravdu věřila, že je to jen dokoud to zase nezkazím, ale protože to najednou šlo-umřít se mi vůbec nechtělo. Začala jsem školou, po letech, co jsem se styděla vylézt ven jsem přidala pohyb (i když na tělocvik se spolužáky si stále netroufám) a dokonce i pravidelnou stravu. Po nějáké době jsem se začala znova dívat kolem sebe a naopak přestala jen ustupovat strachu, víc jsem se otevřela. Konečně mám kamarádku (kterou dokonce netrápí ppp). Pravidelným jídlem jsem se už skoro dostala z pásma mírné nadváhy, vlastně aniž bych to čekala, zhubla jsem ( a tohle určitě nemohly být jen otoky) skoro o 11 kilo. Přesto jsem zase začala řešit-ani nevím co: že nejsem až tak oblíbená?, stále se cítím dost sama?, ve škole ani doma neprobíhá vždycky vše podle plánu?, nehladovím?, nezvracím? a až do teď jsem se nepřejedla…?! Tzn. musela jsem všem nepříjemným věcem čelit a ne utíkat do jakékoli formy nemoci. Proč dnes? Asi proto, že naše paměť horší vzpomínky automaticky vytěsňuje, nechci se vymlouvat na problémy. Ty jsou a budou. A já si teď půjdu přečíst svůj dopis na rozloučenou, ne abych ho dala na dobře viditelné místo a mohla se v klidu zasebevraždit, ale proto, abych si připomněla, jak mi bylo, když jsem jej psala. Nechci pokračovat dál, roztáčet kolo přejídání a trestat se. Třeba je na řadě udělat v uzdravování další krok a to je naučit se odpouštět i sobě. Hlavně sama sobě. PS: Jestli jste někdo dočetl až sem, řešíte podobný problém, nebo si občas nemáte s kým popovídat, napište do komentáře e-mail nebo icq a já se ráda ozvu. Hodně sil do boje s nemocí, a do života:)!