Jíme proto, abychom žili, nežijeme proto, abychom jedli

Tenhle citát se mi děsně líbí. Škoda, že se jím nedokážu řídit. Ale teď už vím, že se nepřestanu snažit a najdu sílu a jednou to půjde…. Už si ani vlastně nepamatuju, kdy jsem naposledy jedla normálně. Zato si úplně přesně pamatuju, kdy jsem si poprvé strčila prst do krku. Byla jsem v prvním ročníku střední školy. Před tím jsem se asi tak dva roky plácala v dietách střídaných hladovkama. To jsem sice zhubla asi 8 – 10 kg, ale byla jsem unavená, slabá, podrážděná a všichni kolem mě neustále otravovali s jídlem. Nejprve mi ty narážky typu: Najez se, jsi moc hubená! Proboha ty vypadáš! dělaly dobře. Byla jsem přesvědčená, že mi všichni závidí. Ale pak mě to otravovalo, nakonec jsem ztratila i sílu nejíst a přešla na bulimii. Mohla jsem jíst, co jsem chtěla a co jsem si celou tu dobu odpírala. Jak úžasné! Stačí strčit prst do krku, váha se nehne, máma mě přestala kontrolovat a nakonec i kamarádky. Sama jsem se chytila do pasti. Víte, myslíte si (jako jsem si myslela já), že bulimie je vaše kamarádka. Ale opak je pravdou. Je to ten nejhorší nepřítel. Tváří se mile, ale pomalu vás ničí. A až vás přemůže, nevíte jak z toho ven. Dlouhá léta jsem to neviděla a bulimie se stala součástí mého života. Jakmile nešlo něco podle plánu, šup, bylo tu jídlo! Nešlo ani tak o hubnutí, spíš to bylo o jídle. Bylo (je) to jako droga, moje hobby. Na nic jiného jsem nemyslela (nemyslím), nic jiného mě nebavilo. Postupem času se ovšem objevili první problémy – bylo mi zle. Po každém záchvatu strašná slabost, třes, studený pot. Následovala deprese, proč to dělám, co mi je. Strach, že se mi něco stane. Ovšem, když se snažíte bulimie zbavit, objeví se to, na co už třeba ani tolik nemyslíte – strach z tloušťky. Začala jsem chodit do práce, našla si skvělého přítele a bulimie už mi nepřišla tak skvělá. Ale ne, ona se vás drží, ví jak na vás…..zastrašuje a jde jí to. Až jsem narazila na tyto stránky. Pečlivě jsem si přečetla všechny možné následky PPP a stašně se lekla. Samozřejmě, o bulimii jsem věděla mnoho, i následky mi byly známé. Ale asi až teď jsem tak nějak uzrála k tomu, abych to všechno pochopila. Přehodnotila, co je důležité a co ne. Dospěla jsem k názoru, že bulimie to se mnou rozhodně dobře nemyslí a takové věci ve svém životě nepotřebuju. A nechci. Ještě nejsem na konci cesty k úplnému uzdravení, ale jdu tím směrem. Věřím, že to dokážu a věřím, že to dokážete i vy…. Držím palce všem, kteří vykročili stejným směrem, co já.