jeden příběh s dobrým koncem

Milé dámy, je to už spoustu let, co se začal odvíjet můj příběh. To mi bylo sladkých(?) 16 let a já byla zhruba ve 2.ročníku sš.Ale abych nepředbíhala. Byla jsem co do vzhledu vcelku obyč. holka, na základce jsem o kluky zájem neměla a stejně asi tak oni neměli zájem o mě:-).S rodiči jsem moc, dá se říci spíše vůbec nevycházela-matka byla věčná kritička, otec-mentor jí tzv. přicmrndával, no typická česká výchova…(na které dojede a dojela spousta z nás).Sebevědomí jsem tudíž měla nepatrné, obzvláště co se vzhledu týkalo.Ale bylo mi to vcelku jedno, já měla své kamarádky a ty mi stačily ke štěstí, byl to takový můj svět, kde jsem hledala útěchu, kterou jsem doma jen marně hledala. Léta uběhla a já byla právě v tom druháku. Nějak jsem se začala víc pozorovat, zjišťovat, co bych na sobě mohla vylepšit, zlepšit, abych oslnila. Úplně jsem změnila image a řekla bych, že se ze mě stala kočka. Všimněte si, že jsem se zatím nezmínila o váze. Jo, já totiž z váhou vůbec neměla problémy, spíš jsem byla vyžlina. Tím jak jsem se vizuelně změnila a stala jsem se objektem pro kluky, tím samozřejmě vzrostlo mé sebevědomí. Vždycky jsem přišla domů, mimochodem líčidly jsem nešetřila, tak jsem místo učení trávila čas u zrcadla, oblékala jsem si různé oblečení, prohlížela se a tím jsem se utvrzovala, jak jsem dobrá…Na diskotéce jsem si připadla jak největší hvězda( panebože jak mi je to teď k smíchu)a myslela jsem si, že hezčí holky není…Chtěla jsem se stát dokonalou. Problémy doma stále narůstaly, vztahy se zhoršovaly, výsledky ve škole taktéž. A TADY ZAČAL MŮJ PROBLÉM S JÍDLEM!Nějak jsem nepotřebovala jíst, neměla jsem na to ani moc času. Dojížděla jsem, takže ráno nebyl na snídani čas, o přestávce jsem snědla nějakej rohlík, na obědy jsem nechodila, protože jsem je utrácela za cigarety. Vštípila jsem si, že jenom když budu dobře vypadat, budu si věřit, budu se mít ráda. Myslím, že mi to na hodně let zatemnilo mozek. Opravdu je to nemoc a člověk – já jsem neuvažovala normálně, byla jsem nemocná.Pamatuji si, že nastalo léto a já vůbec nejedla, tím horkem, neměla jsem hlad, já to nepotřebovala, byla jsem přece něco víc.Tady bych viděla trochu rozdíl mezi mnou a typickou anorektičkou. Já si typickou začínající anorektičku představuji minimálně s pár kily navíc. A ty já neměla a přesto jsem přestala jíst, jako bych tím něco řešila. Začala jsem cvičit a moc dobře si pamatuju, jak jsem se trýznila až do úplného vyčerpání.To bylo pořád ještě období euforie a myslela jsem si, že jsem šťastná.Po zhruba roce se začaly objevovat špatné nálady, má váha se pohybovala někde u 44kg-jak já na ně tehdy byla pyšná. Co se týče studíjních výsledků, klesla jsem na průměr. To mi ale bylo jedno. Důležitý byl vzhled.I při hodinách jsem čuměla do zrcátka, jestli je vše ok.V každé vytríně jsem se musela kontrolovat, abych zase sama sebe utvrdila jak jsem dobrá.Proč mám tak suchou a popraskanou pleť, říkala jsem si často. Proč moje vlasy jsou tak suché a začínají padat? Asi používám špatnou kosmetiku, namlouvala jsem si. Deprese se dostavovaly čím dál častěji a já začala ztrácet chuť do života.Dostala jsem se do onoho začarovaného kruhu. Kamarádky mě upozorňovali, že jsem už moc hubená, ale já myslela, že my jen závidí…To už jsem dávno nebyla ta kočka, co se za ní kluci točí a lezou jí do zadku.Stávala se ze mě troska, co nemá v hlavě nic jiného, než VZHLED.Moc se divím tomu, že jsem takhle dopadla, jinak se považuju za celkem inteligentního jedince.Ve 4.ročníku sš jsem potkala svou velkou první lásku. Se kterou jsem strávila 4roky. Ze začátku jsem ho velmi milovala, postupně se naše cesty začaly rozcházet, neměli jsme si co říct. Byl o 2roky starší a přitom se choval jako dítě. Měl partičku zakomplexovaných kamarádů, se kterými trávil dosti času, navíc na věc neměl svůj názor. To už bylo dávno po maturitě a já se neustále protloukala životem, ve kterém převažovaly deprese a úzkosti, které se staly mou součástí. Já myslela, že je to normální stav, už dávno jsem se neradovala z maličkostí.Namísto ideálu z dob studií, že budu mít skvělé místo,pokud možno za co nejvíc peněz, jsem skončila v supermarketu….Já si vůbec nevěřila. Úzkosti narůstaly, v té době se všechno vyhrotilo-vztah s přítelem, s rodiči, nespokojenost s prací, se sama sebou. To vše se promítalo v jídle a následně na mém vzhledu. Jedla jsem velmi málo, stačily cigaretky. Úzkosti byly už natolik neúnosné, že jsem vyhledala psycholožku paní Syřínkovou, která v té době vedla denní stacionář v Olomouci.Na ten jsem pak 6 týdnů docházela.Dosti mi to pročistilo hlavu a v té době ve mě uzrála myšlenka, že ujedu za hranice jako au-pair. A tak se stalo. Byla jsem tam strašně štastná, dokonce jsem tam měla paralelní vztah z jedním cizincem. Najednou jsem se cítila báječně, svobodná, spokojená. Jestli si ale myslíte, že tady příběh končí, pletete se. Po půl roce pobytu jsem se dozvěděla, že můj otec umírá na rakovinu.Můj psychický stav se zhoršil a já opět přestala jíst. Dostala jsem se na 42kilo a opět ze mě byla troska.Každý říkal jak jsem strašně zhubla, ale já to neviděla, připadala jsem si normální.Po dalším půl roce jsem natrvalo přijela do ČR, akorát jsem se stihla s tátou usmířit, párkrát jsme si stačili říct,že se máme rádi a on zemřel-10dní po Vánocích. Horší Vánoce jsem nezažila, umíral doma v bolestech,záchvatech-děs a hrůza…V tu dobu jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem, v té době jsem poznala svého nynějšího manžela. Imponoval mi svou přirozeností, na nic si nehrál a hlavně byl o 6 let starší. Dnes vím, že kdybych ho nepoznala, dnes tu nejsem. Jestli jsem si totiž myslela, že jsem si období hrůzy a depresí vybrala, byla jsem na omylu. To už mi bylo 21let a já začala trpět panickou úzkostí. Kdo to zažil, dá mi za pravdu. Neustálý pocit, že se všude vyvrátím, strach, že něco strašného provedu, strach sama ze sebe, z jiných lidí, bušení srdce, pocení. Můj stav se zhoršoval ale já to nějak nevnímala. V té době už jsem měla vcelku slušné pracovní místo a pamatuju si, jak pro mě přijela rychlá záchranka.Myslela jsem, že umírám. Planý poplach, sdělil mi lékař. Dal mi kalciovku a ptal se jestli to není spíš psychika. Já zapírala. Styděla jsem se sama za sebe.Samozřejmě jsem byla na dně. Už jsem prosila přítele ať mě zaveze na psychinu, že to nevydržím.Neodvezl mě ale já si tam zašla zanedlouho sama. Dostavála jsem se z toho strašně pomalu.Přece jen po čase to začalo být lepší a lepší. Nějak jsem si začala konečně uvědomovat sama sebe.Zkrátím to.Vdala jsem se, našla jsem si ještě lepší práci, kde naplno zůročím své jazyk.znalosti.Stával se ze mě spokojenější člověk, začala jsem si uvědomovat své hodnoty, začala jsem se mít ráda. Nutno podotnkout, že cesta byla velice trnitá a zdlouhává, protože stavy úzkostí se vracely a já často propadala zoufalství a říkala si,že by bylo lepší, kdybych tady nebyla….Ale jak se říká, že po bouřce vyleze sluníčko, tak i já se z toho dostala, po čase jsem navíc zjistila, že čekám mimčo, takže jsem naprosto, změnila svůj život a hlavně způsob myšlení. Vůbec jsem ráda, že jsem otěhotněla, při 48kilech. V těhotenství jsem jedla, na co přišla, přibrala krásných 16kg.Který jsem ale pak hravě shodila.Je ze mě úplně jinej člověk, vážím si sama sebe, uvědomuji si svou hodnotu a jenom mě moooc mrzí, že jsem musela spadnout až na dno a že jsem tím zabila spoustu let, který jsem mohla využít třeba studiem vysoké školy. Mimochodem, dnes při svých 26letech jsem v pondělí dělala přijímací zkoušky na vejšku na fildu a přijali mě, takže moje sebevědomí opět vzrostlo. Takže budu při mimču studovat a věnovat se užitečným věcem. Chci aby moje dítě bylo spokojené, sebevědomé a aby nikdy nepoznalo to,co já.Moc mě mrzí, že řada z vás je ještě na začátku té dlouhatánské cesty k uzdravení a sebeuvědomění se. Ale moc vám všem přeju, abyste to zvládli a byli spokojené a doopravdy si ten život užívali a né jen bojovali o přežití.Všem vám moc držím pěsti