Jak z toho ven?

Bude mi jednaadvacet let a s každým přibývajícím rokem se stále víc děsím toho, že s tím už nikdy nepřestanu. Už čtyři roky je ze mne hnusná odporná bulimička, která neumí nic jiného, než skuhrat, jak je svět na h…o, nadávat na svůj sk…..j život a veškeré věci, které se jí nepovedou řeší tím, že žere a žere a samozřejmě každý den nejméně jednou (někdy i třikrát) denně zvrací. Humus. Proč to dělám? Nemůžu s tím přestat. Prostě se mi něco nedaří, tak jdu jíst. Jenže má to háček. Ne to, že bych se tajk hrozně bála, abych nepřibrala náhodou kilo, ale to, že už skutečně neumím odhadnout velikost pore a pkud bych se přejedla a nešla to vyzvracet, bylo by mi hrozně moc špatně. Ono sníst např. místo 2 rohlíků 3 nebo 4 není až ba vůbec žádná tragédie, nebo si ještě přidat k obědu nebo jednou za čas sníst tabulku čokolády, nebo dva kousky šlehačkového dortu je naprosto normální. Kdybych takhle tedy blbla jednou za čas, vůbec bych to neřešila, ale když by měl člověk den sníst na posezení třeba 9 rohlíků se dvěma 200g čkami marmelády, nebo si uvařit půl kila těstovin, nasypat si na ně neskutečné množství cukru, nebo si místo jednoho pudingu uvařit tři a nasypat si do toho skoro půl pytle 500g kukuřičných lupínků, jít do města a nakoupit si 5 bebesušenek, 1 velkou čokoládu, 5 jogurtů a k tomu ještě půlkilový krájený chleba – ale ne do zásoby, ale na jedno jediné jídlo? Je to normální? A ještě jedna věc: Mám závislost na cukru. Ano slyšíte správně – ne na sladkém, ale na cukru. Přesně tak – to ono bílé, sypké, může být hrubé, jemné i v kostkách. Největší svinstvo, který vám rozhází celý metabolismus, okrádá vás o minerály, ucpává vám tepny, neustále narušuje rovnováhu inzulinu v těle a vy pak máte pořád hlad ikdyž jste se před chvílí najedli. Přesně to dokáže cukr. Nikdy bych tomu nevěřila, že na něj může být závislost stejně tak třeba jako na jiné drogy. Až když jsem zjistila že ji mám já. A nebudu vám tu rozepisovat, co se stane, když si ho nedám, protože asi víte, jak vypadá feťák co si nedal „dávku“. Tak tedy ve zkratce, co se mnou vlastně je. Nejsem žádná hloupá holka, která se v jídle omezuje, nejí a pak má jednou za čas hlad a sežere všechno na co příjde. Mám období, kdy jím celkem dobře a jelikož nemám přecpané břich a nemám bolesti žaludku, nemusím zvracet a ani to nedělám. Jen když mne to chytí. Stačí, když mám špatnou náladu, cítím se nervózní (např.mám nějaké zkoušky ve škole, nebo jsem pod velkým tlakem), nebo když mám problémy s láskou. A ty mám bohužel dost často. Nějak nemůžu najít k sopbě člověka. Když se zamiluju, je to nešťastná a neopětovaná láska a když má zase zájem někdo o mně, tak já o něj ne. Ne, že bych se s ním nechtěla bavit – jen mu kromě kamarádství nemůžu nabídnout nic jiného a to většinu lidí odradí. Nyní v tom lítám patřičně dlouhou dobu. Vždycky jsem měla aspoň třeba měsíc, kdy jsem to zvládala, ale teď už od září blbnu a nemůžu s tím nic udělat. Vydržím jíst normálně tak jeden dva dny a pak zase žeru. Neštve mě to jen kvůli mé postavě – s váhou se držím. nejsem sice štíhlounká jako před těmi čtyřmi lety, ale byla jsem na tom hůř. V roce 2004 napodzim jsem z 57 kg přibrala za dva měsíce na 70. Jinak pro upřesnění měřím 170 cm. Pak jsem ještě 6 kilo nabrala a to už jse musela jednat, protože jsem začala mít zdravotní potíže. Nikdy předtím jsem nadváhu neměla – byla jsem sportovec a rozhodně ne žádný povaleč u televize, takže se moje tělo s touho váhou smířit nechtělo za žádnou cenu. Sice mi lidi kolem říkali, abych se netrápila, že jsem ještě „dobrᓨ, že si na to časem zvyknu a ať se mám ráda jaká jsem, ale copak to jde? Jsou to čtyři roky a nezvykla jsem si. A nikdy si nezvyknu. Během těch let jsem s váhou kolísala kolem 66 – 70 kg. Už jsem se dostala loni v srpnu na 64 a měla jsem moc velkou radost. Dva měsíce předtím jsem se nepřejídala a ani nezvracela. Sice jsem nejedla 5 x denně malé porce jak doporučují, ale 3 x normální – nijak obrovské a cvičila jsem každý den alespoň hodinu. Jenže pak jsem šla do školy a musela jsem být na intru. Už jsem měla jednu střední za sebou, ale chtěla jsem vyzkoušet úplně jiný obor a když jsem se radila s učitelema, bylo mi řečeno, že musím znovu na střední, abych později mohla v tomto oboru studovat vysokou. Později jsem se však dozvěděla že to tak není a že jsem mohla jít na vejšku rovnou – ale to je už jedno. Nastoupila jsem na střední. A tam to začalo nanovo. Jelikož jsem v létě měla moc rodinných problémů a teď to toho nová škola v neznámém městě víc jak 200 kiláků od domova – intr, na který jsem nikdy nechtěla, když jsem byla mladší. Zkrátka zase stresy. KOlektiv tam byl sice dobrý, ale po měsíci jsem se tam cítila jako ve vězení. Chtěla jsem domů.Koncem října jsem psychicky zkolabovala a chtěla jen jedno – skončit to tam. Nyní už jsem na jiné škole – nedaleko mého bydliště – žádný intr, dojíždím, je to jen 15 min cesty a mám klid. Jenže díky těm předchozím problémům jsem zase přibrala na 70. Teď se snažím alespoň cvičit a méně zvracet – už to nechci dělat, protože se bojím o své zdraví – raději budu jezdit dvě hodiny na rotopedu denně, chodit, plavat, bruslit a jinak se pohybovat než zvracet. Stejně to k ničemu není, protože já ani zvracením nehubnu. jen si tím můžu udržet váhu, aby nestoupala. Teď mám tak kolem 68. Chtěla bych zhubnout na 58 – 60 kg. Myslím, že je to vzhledem k mému věku a výšce úplně normální váha. Nechci být žádná anorektička, ale taky nechci být oplácaná a mít nadváhu už ve 20 letech. Co budu dělat za 10 let? Teď bych měla třeba těch 70 – 75 ale za deset let bych mohla mít i 100. A s mým přístupem i dřív. A hlavně! Hlavně mi ani tak hrozně moc nezáleží na tom jestli budu mít 90 -60-90 (stejně tyhle míry ve většině případech nejsou možnné a nechápu, kdo to mohl vymyslet, aby měly mít třeba holky s různou výškou stejné parametry, ale na tom, abych se cítila fyzicky dobře – to znamená pokud mi prostě vadí moje hmotnost, tak proč si ji nechávat jen proto, že to ostatním nevadí. Mně to vadí. Ostatní jsou stejně jen závistivci. Já to znám, protože mi, ještě před tím než jsem přibrala, bylo řečeno, že jsem anorektička. Opravdu? No nevím jestli je hmotnost 56 kg na výšku 170 cm ve věku 16 let anorektická. A samožřejmě mi tohle neřekl nikdo, kdo by byl štíhlý nebo měl normální hmotnost, ale vždy to byli lidé s nadváhou nebo lidé obézní, kterým se nedařilo hubnout a proto se mi snažili kazit život. Proč jsem před těmi lety nabrala? To byste se měli zeptat právě jich, protže oni byli tou první příčinou. Nechci tím říct žě za to nemůžu – to ne. můžu za to, že jsem je poslouchala a nechala si jimi radit. Je to těžké, když člověku někdo vyhrožuje, že když bude takhle hubenej, že umře a že bude muset na léčení a ovlivňuje tím a štve proti němu i celou rodinu. Kdybych třeba nejedla, vyhýbala se lidem, byla nějaká divná, nemluvila, a kdybych byla opravdu hubená, tak neřeknu ani slovo. Ale ti dotyční si prostě umínili, že když nejím opečený maso na ohni, párky, uzeniny, salámy, tučné maso a jídla připravovaná na sádle, že držím dietu a že nejím nic jenom ovoce a zeleninu. No a co? 6e si místo toho humusu, kterej skutečně nejím ani teď – a ne protože se bojim že bych přibrala, ale proto že mi prostě nechutná a zvedá se mi po tom žaludek, je mi špatně, bolí mě břicho a navíc to ani nemá žádné vitamíny. Tal proč bych to jedla? To si radši fakt na tom ohýnku opeču chleba a jablíčko než ňákej párek. Jenže tím jsem byla jiná a člověk, který se něčím vymyká je prostě divnej, nemocnej, šílenej a kdovíco ještě. No nic, tak jsem se vypovídala a snad mi to odnaučení se přejídat půjde lépe. Už jsem byla i u psychologa, ale stejně to všechno závisi na VAŠÍ VŮLI – jestli to CHCETE VY tak psychologa nepotřebujete a jestli to VY NECHCETE, tak je vám psycholog na nic. Věřte mi. Jinak vám všem přeji, abyste také našly cestu ven z toho strašlivého pekla, protože tato cesta nevede jinam než na smrt. Hlavně neposlouchejte druhé – pokud vám někdo bude říkat, že jste tlusté – pošlete je do patřičných míst stejně tak když vám bude říkat někdo, že jste hubené. Jste to VY a jen VY musíte vědět jak se cítíte dobře. Hlavně snížení hmotnosti neřeště tím, že nebudete jíst, protože pokud neumřete, nevydežíte to a až se k tomu jídlu vrátíte a kousnete do něj, budete žrát a žrát a mít na sebe vztek jako já. Cukr je prevít a je na něj návyk – ale jen pokud se nedodržují pravidla – buď pokud dlouhodobě hladovíte a nebo si ho dlouhodobě dopřáváte až moc. Pak ho budete chtít pořád a čím dál víc. Pak teprve budete tlusté a ošklivé a buudete mít na sebe vztek. Já jsem sice nehladověla, ale jedla jsem ho abych si „obalila nervy“ a co se stalo? Nemůžu si na něj odvyknout. Takže se na omezování v jídle nebo na léčení depresí sladkostmi vykašlete. Samozřejmě že to není tak, že sníte jednu sladkou sušenku nebo trochu čokolády jednou za čas, jen nejezte gigaporce a denně. Nejlepší způsob, jak si hlídat váhu je jíst pravidelně, několikkrát denně, nejíst před spaním a mít pohyb. A pokud máte nějaké ty problematické pratie (já vím jak je to složité – já osobně sice nemám problém s pozadím, ale spíše s pažemi, břichem a obličejem), není jediné řešení, než se obrátit na nějakého odborníka, který vám poradí jaké specielní cviky provádět, nebo existují různé léčebné metody na podporu lymfatického systému. Já sama mám teď vztek, protože mám trochu povislou kůži na břiše a na stehnech pod kůží mám znatelně rozšířené tukové buňky a pokud budu takto pokračovat, mohlo by se to zhoršovat. Je sice pravda, že celulitida může být dědičná, ale moje mamka byla př těle a nohy měla hezčí než já a babička také nic podobného neměla. Tudíž – po kom bych to asi zdědila. A začalo se mi to objevovat až když jsem tak hrozně přibrala. Ale cvičím a piju různé čaje na podporu metabolismu a doufám, že ještě není pozdě a že to zmizí. Kdybych teď držela dietu, tak by mi to tam stejně zůstalo a bylo by to ještě horší. Já osobně říkám (protože za ty roky co se potýkám s tímhle svinstvem jsem už prostudovala tolik knížek a přečetla tolik rad, že bych o tom mohla přednášet) – že jinak to nejde a pokud to jinak jde, tak to rozhodně není v souladu s vaším zdravím. Těžko se to říká, taky bych chtěla být štíhlá a hezká jako ty modelky v novinách a televizi, jenže když si tak řeknu, co všechno s nimi provádějí, jak je upravují, kolik mají plastik atd., tak na nich vlastně nic není – jen to, že některé opravdu slouží jako ramínko či věšák na oblečení. Já jsem si stanovila cíl – že nebudu vyzáblá, ale že nebudu oplácaná a toho se budu držet. Zajistila jsem si podle indexu BMI kolik bych měla vážit a kolik mohu vážit minimálně a kolik maximálně. Tak s tou max hmotností je mi jasné že přes 70 kg nemůžu a úpokud jde o ti min hmotnost, měla bych vážit alespoň 54 kg. Průměr mezi tím je nějakých 62 kg. Já chci být ale hezky štíhlá, takže chci 60 a v létě do plavek 58. Nemůže se mi nic stát protože se pořád budu pohybovat v normálním rozmezí. A pokud se to někomu nebude líbit, tak má prostě smůlu. Mějte se hezky a držte (diety ne!) se!!!!!!!!!!!