Jak to bylo, jak to je…

Můj příběh… Kdybych se měla dostat až na začátek, musím někam na základní školu. Podotýkám, že dnes je mi přes 25 let. Tehdy jsem nebyla rozhodně modelka, lišila jsem se vzhledem, náplní volného času, prostě jsem byla jiná. No a dostávala jsem to pěkně naservírováno. Tehdy se ještě nemluvilo o šikaně. Šikana neexistovala. Jo, jo, pěkná blbost. Já jsem si jí prošla a říkám upřimně, že mě to ovlivnilo na celý život. Zejména co se týká vztahu k vrstevníkům. Pak následovala střední škola – babinec. No a já si pomalu „léčila rány“. Pak vysoká. Do toho občasné narážky na moji postavu od blízkých:“nemůžeš jezdit na koni, žádný by tě neunesl“, „jsi moc velká“, … Sebevědomí na bodu mrazu a ne a ne stoupnout.Následoval odjezd do zahraničí – pár takových příběhů jsem tady četla. A tam jsem si řekla, že všem tedy ukážu. Rodina tam nebyla nic moc, ale já se začala soustředit na jídlo a sport. Takže jsem po třech měsících přijela minimálně o 15 kg lehčí. Tehdy se mě doma všichni lekli. Za další 3 měsíce pobytu jsem shodila ještě nějaké to kilo a vrátila se vychrtlá kostra. Každý den běhání, cvičení, plavání – dohromady minimálně 4 hodiny intenzivního pohybu spolu se stravou na úrovni jedné mrkve k večeři udělaly své. Ztráta menstruace, problémy s klouby, se zády, se vším. Po návratu jsem se doslova vrhla na lednici a špajz. Měsíce jsem jedla a jedla a výsledkem bylo ještě nějaké to kilo navíc oproti původnímu. Myslela jsem, že je vše v pohodě. Taky jsem se začala trochu poohlížet po nějakém „človíčkovi“. No a tam to byl druhý kámen úrazu. Párkrát neúspěšné „rande na slepo“ a já byla přesvědčená, že je to všechno moje vina. Jsem tlustá, hnusná. Tak jsem do toho spadla. Tedy ne do anorexie, jako tehdy, ale do bulimie. Najíst se a pak… všechno ven a cvičit. Obrovské výčitky svědomí z jídla. Zvracení, projímadla… pořád dokola. Začarovaný kruh. Plácám se v tom už 3. rok. Všichni říkají, jak mi to teď sluší, jak jsem štíhlá, občas se nějaký kluk otočí… hrozně, opravdu hrozně mě to trápí. Když večer usínám, říkám si, že od zítřka už ne!!! Nejde to. Uvažovala jsem, prakticky stále uvažuji o pomoci psychologa, ale mám strach, že by se to moje rodina dozvěděla. Neví to nikdo. Rodina, přítel, kamarádi, známí. Nikdo. Nechci, aby to věděli, stydím se, mám strach, že by mě prostě zavrhli. A tak hledám pomoc, kde se dá. Jsem ráda, že existují tyhle stránky a doufám, že se tady najde někdo, s kým si budu moci prostě jen psát. Třeba to pomůže. Doufám…