Enjoy it

Víte na to, že je mi patnáct, jsem toho stihla neuvěřitelně mnoho a zároveň takřka nic. Nevim, jestli to patří k mýmu věku, ale přijdu si tlustá. Naprosto odporná, tlustá a příšerně vysoká. Když slyšim, že někdo menší váží víc než já, mám z toho neuvěřitelnou radost a dobrou náladu skrývám za větami typu: ?Ale váha ještě nic neznamená ? vždyť máš skvělou postavu. A navíc hlavní je, že jsi spokojená ?? nebo ?Prosimtě, já bejt na tvym místě, jsem štastná jako blecha?? Já bejt na tvym místě tak okamžitě skočim do Vltavy. Panebože jak můžeš žít s tak příšernejma stehnama? Ne nejsem anorektička. Ani bulimička. Jsem nejspíš něco mezi. Někdy celý dny nejim, skoro brečim nad každym jabkem a pak mám stavy, kdy sežeru na posezení tři čokolády a je mi to fuk. Hodinu na to ale do sebe cpu neúměrný množství jakýchkoliv prášků na hubnutí nebo trpim skrčená nad toaletní mísou. Někdy se sama sobě strašně líbim, vidim se jakou hubeňoučkou, vysokou holku s krásnejma dlouhejma nohama, ale to je velmi občasný a chvilkový. Vlastně si ani nemyslim, že bych byla nějak přehnaně tlustá ? spíš mám obavu z toho, abych nebyla zase tlustá. A to vyjde skoro nastejno. Abyste to totiž pochopili ? rok zpátky jsem byla ještě zdravé, veselé a především notně mohutné děvče s 68 kily na 180 cm a k obědu si dala bez jakýchkoliv výčitek klidně bigmaca s půllitrem koly navrch. Nesportovala sem, ale všem jsem tvrdila, že závodně plavu (kde jsou ty časy!) a občasné poznámky ostatních ani nevnímala. Vždyť to přeci byla naprosto normální váha ? Hlavní problém byl v tom, že jsem tehdy ještě neměla kluka. Nikdy, žádného. Měla jsem pocit, že všechny spolužačky kolem mě už něco prožily, ale já prostě ne. Nevim, jestli sem byla tak náročná, nebo tak ošklivá. Ale předevšim jsem byla dost naivní, protože která holka toho může ve čtrnácti hodně prožít? Je to jenom tlakem médií a ve svý podstatě i společnosti, že si holka ve čtrnácti připadá jako stará panna. Jo, chvilkama jsem se cejtila strašně sama, ale většinou jsem byla spokojená, obklopená houfem kamarádek a užívající si pohody základky. Nevim, kdy se co zlomilo. Asi když sem viděla svý fotky v plavkách nebo když jsem se nechtěla vzdát snu stát se modelkou ? anebo prostě když jsem se vrátila o tři kila lehčí z tábora a najednou se vešla do takové spousty věcí ? Prostě jsem postupem času začala zjišťovat, že ať si psycholožky a terapeuti říkaj co chtěj, zájem je především o ty hubený holky. A zájem opravdu byl ? jenom já byla stále přespříliš náročná. A navíc pohlcena novejma možnostma velikosti 36 a cítěním se skvěle vedle své nejlepší kamarádky, která byla v Česku zastupována jednou velmi prestižní modelingovou agenturou. Přešla jsem na novou, myslim že velmi náročnou školu a celkem bez problémů všechno zvládala ? čas jsem prokládala oddílem, občasnym učenim a polykáním nejrůznějších medikamentů. Víte, bydlim s tátou, jehož příjem se stabilně pohybuje okolo půl milionu měsíčně a s jeho přítelkyní, máma, která se do mě jako jediná neustále snaží něco nacpat (a už mi s tim fakt leze na nervy), bydlí se sestrou a vídám se s ní tak maximálně jednou do tejdne. Možná by se naše rodinné poměry daly připsat do seznamu ?mých problémů s příjmem potravy,? zvlášť když do mě máma, ač prý neúmyslně, pokaždé když mě vidí, reje. Já nemůžu za to, že ona i sestra neustále kynou a kynou! Ale zpátky k věci. Zásadní zlom v mém dosavadním stravování přišel totiž o Vánocích a nyní se také dostávám ke svému největšímu problému (tedy hned po tom, že stále nemůžu najít pana Pravého) ? mám, co se především sladkého týče, příšerně slabou vůli. Dokážete si tedy představit ty sladké orgie během celého prosince ? které se ovšem stále více mísily se strachem z opětovného přibrání a tudíž s nenalezením pana Pravého ? a tak jsem se dostala do víru pilulek, depresí, a zběsilého požírání všeho možného i nemožného. Víte, strašně se teďka když to zpátky čtu, stydim. Ne proto, že bych si konečně uvědomila, že život není jen o jídle, ale proto, že se to se mnou táhne od těch Vánoc až do teďka, do února. Myslim na jídlo neustále a jsem zpátky v kolotoči stresu z ?kobylovitosti.? Další vedlejší příznaky? Blahopřeji, jestli se v nich taky poznáte: chronická nespavost, neustálá unavenost, rozladěnost, mrzutost, nutnost jakékoliv fyzické aktivity, nesoustředěnost, výrazné kruhy pod očima, migrény a jako bonus absolutní neschopnost mít někoho rád. Všichni jsou totiž mým měřítkům příliš nedokonalý ? ale to je pravděpodobně dlouhodobější problém a navíc už docela mimo, radši vás se svejma dalšíma malichernejma problémama nebudu zatěžovat, vlastně sem celý tohle napsala jenom proto, že sem měla vážně depku a říkala sem si, že kdybych se přeci jenom někdy zabila (možnost podřezání žil už mi nepřijde tak neuskutečnitelná jako dřív) tak nechám na světě aspoň malý náhled do duše obyčejné patnácky. Enjoy it!