Dnes mi začala umírat poslední naděje. Bože!kde jsi? …veď mé kroky, staň se vůle Tvá.

klesám stále níž a níž…nic, co by mi pomohlo, nedokážu přijmout. Jsem nádoba, která rozdává, ale sama o sobě zůstává prázdná. Studuju Vyšší Zdravku. Školu miluju. miluju svoje pacienty. Je to má naděje na budoucnost. ale ta dnes začala mířit ke konci. Vzhledem k práškům, které na mě zkoušela moje doktorka, jsem byla minulých 14 dní dezorientovaná a zmatená. Bylo to poznat. Mluvila jsem (i ve škole) nesouvisle, pletla se mi slova, zapomínala jsem v polovině rozvikládanou větu. A tím se můj osud spečetil. Před hodinou jsem mluvila se svojí třídní. Byla jsem k ní upřímná. ona mi oznámila, že si té zmatenosti taky všimla a že naznala, že nejsem vhodný typ pro povolání zdravotní školy. Takže řekla:“školné máte zaplacené, studujte si. Ale já udělám všechno pro to, abyste školu nedokončila“. A já teď? Brečím. jediná naděje, která mi slibovala jakous takous budoucnost, právě umírá. A teď už jen zbývá, abych zemřela já, protože tuhle školu jsem si dala jako poslední šanci. Nechci se vzdát. Budu studovat. Budu se snažit žít. ale moc to bolí, zvlášť teď, když vím, jak bude pro mě těžké se na škole udržet. mám anorexii, občas bulimii, mívám strašné úzkostné stavy. Už sedm let. a teď? Pořád nejsem připravená se uzdravit. Pořád mám z toho větší strach, než z hubnutí. Ale tato škola, je má poslední šance. Prosím Boha, aby moje kroky vedl, aby mi dal ke všemu sílu. Kéž se to stane. Bože, prosím, nezapomeň na mě, nenech mě samotnou, já už nemám ani trošku sil, já už …NEMŮŽU. snadné je umírat. těžké je žít. …bojím se těžkých věcí….