Chlad, temno a já

…Procházím dlouhou, úzkou uličkou. Je jaro. Ze všech stran na mě zvědavě pokukují umělé figuríny z výkladních skříní.Pokouším se nemyslet na to, že mě sledují. Nedaří se.Ze všech koutů se na mě nemilosrdně valí teplé sluneční paprsky, světlo.Jdu sama. Nestojím o žádnou blízkou ani bližší společnost, nestojím o přátelský rozhovor, o smích ani o nic, co by se týkalo jakkoliv lidí. Snažím se před těmito slunečními paprsky schovat. Nemám je ráda. Začnu utíkat, přičemž se zvedne vítr a kolem mého pohybujícího se stínu víří pár osamělých cárů papíru. Kdysi z nich byl list, nebo stránka, dnes jsou jen zbytkem něčeho, co bývalo.Ruce v kapsách bundy stisknu v pěsti a hlavu zavrtám do límce.I já se stávám jenom „cárem“, pohozeným a opuštěným na ulici… Těch pár řádků nahoře zčásti vystihuje moje myšlenky. Vystihuje to, co se ve mně děje. Je těžké psát o něčem, co si člověk nerad přiznává. Mnohem hezčí je slepě si nalhávat, že váš život je vlastně krásný. Mojí chybou je ale to, že já vlastně NEVÍM, co se ve mně děje, nedokážu svoje pocity dost dobře popsat. Hlavou se mi denně míhá obrovské množství myšlenek, vzpomínek…Vzpomínek. Poslední vyloženě milá vzpomínka se mi datuje na už dosti dávno. Bylo to naposledy před dvěma lety. Byla jsem na prázdninách u rodiny na Slovensku. Jezdíváme tam často. Mám tam hodně přátel. Měla jsem tam i lásku. Před těmi dlouhými dvěma lety. Byl to můj první pan OPRAVDOVÝ a já se do něj naprosto pomátla. Žila jsem měsíc v krásném snu, ale po odjezdu jsem se vrátila do tvrdé reality. On to prostě skončil s tím, že není stavěný na delší vztahy a ještě k tomu na dálku. Pukla mi duše. Doslova se rozervala spolu se srdíčkem na kusy a dodnes se nezalepila…Ani nevím, jestli zrovna TOHLE byl ten pověstný spouštěč. Možná se stalo to co se stalo i díky tomu, že prakticky od 11 slýchám od matky trefné poznámky typu : Nežer, už jsi dost tlustá. Proboha kolik vážíš?! Jsi jako slon ty bečko…Pomalu si zvykám. Když tohle člověk slýší 24 hodin denně, svým způsobem otupí. Už dva roky s sebou táhnu diety, občasné zvracení, přejídání se atd. Začínám být unavená. Jeden den jogurt a jablko, druhý se přejím, třetí den voda, čtvrtý zkonzumuju obrovské množství potravy a všechno skončí v odpadu. Váha mi lítá mezi 60-65kg. V poslední době se věci horší. Moje deníky a archy popsaných papírů by vydaly za román. Když je ale zpětně čtu, zjistím, že vlastně jsou pořád o jednom a tom stejném. Nadávám na sebe, slibuju si, že OD ZÍTŘKA hubnu, proklínám svět, sebe a všechno kolem. Pořád ta samá pohádka. Teplý oběd jsem viděla naposled před měsícem. Chvíli vydržím, ale potom se stejně najím a mám výčitky. Až teď, po dlouhé době, mi došlo, že mám problém. Neumím normálně jíst. Nedokážu si s klidným svědomím dopřát ani tu zatracenou snídani. Když za den nesním jenom jablko, jogurt a kávu, mám deprese a je mi úzko. Člověk se celý život snaží zavděčit se okolí, překonat sám sebe. Být nejlepší. Mnohdy se díky touze po něčem, co nemůže mít žene přes křivolaké uličky na smrt.Ne na smrt, ale do prázdna. Prázdno je totiž ještě horší. Prázdno a bezradnost. Každou noc nad tím vším přemýšlím a říkám si, že zítra konečně začnu normálně hubnout. HUBNOUT. Nikdy si neřeknu, že začnu žít normálně. Namlouvám si, že zhubnu a teprve POTOM začnu jíst normálněji. Ale přitom dobře vím, že už je na „normálnost“ dávno zapomenuto. Jsem v louži a …….. největší hloupost je, že ……… že nechci ven. Važte si všech těch vašich „kil navíc“, protože když jenom jednou zapochybujete, sklouznete a skončíte jako já. Opuštění, zrazení, vyčerpaní životem, bez emocí, bez rozumného způsobu myšlení a bez nároků na štěstí. Věřte, že bude líp – Naděje je totiž moje jediné dřívko uprostřed oceánu krvavých slz. Budu ráda, když si bude chtít někdo pokecat. Když tak mi písněte na Mizzie@seznam.cz