Chci jen trochu zhubnout

Ahoj všichni, píši, protože se s Vámi chci podělit o svůj příběh s bulimií a anorexií. Jak to vlastně začalo? Bylo mi šestnáct let, navštěvovala jsem SOU-Beroun, obor kuchařka.Jaká jsem byla dívka? Velmi nesmělá, bázlivá, měla jsem příliš nízké sebevědomí, jednoduše jsem se, už v té době nenáviděla. Nenáviděla jsem své tělo! Žila jsem se svím otem a nevlastní matkou.Můj otec míval, časté poznámky o mé postavě. V té době jsem vážila 62kg, při výšce 1,60m. Poslední kapkou byla poznámka od mé nevlastní matky. Jednou mi řekla podívej se,ta tvoje kamarádka“ jakou má krásnou postavu“. Myslela jsem si já hloupá, že kydž budu štíhlá konečně mě bude mít ráda! Ale bohužel, nikdy se mi to nesplnilo! Jak jsem vlastně začala hubnout? Přestávala jsem jíst, až jsem přestala úplně. Zhubla jsem ze 62kg na 41kg. Byla jsem na to hrdá! Ale nebyla jsem štasná, což jsem přehlížela. Najednou to nešlo zastavit, celý den jsem nemyslela na nic jiného než na hubnutí, kalorie, cvičení. Všechno se točilo jen kolem jídla, byla jsem tím úplně posedlá, třikrát denně jsem se vážila. Ve škole jsem se výrazně zhoršila, spadla jsem z jedniček na trojky. Učitelé šokoval můj podivný přístup k učení. Před nemocí jsem se chovala, jako melancholik( perfektcionista) během nemoci, jako flegmatik. Nezvládala jsem to, na školu jsem neměla sílu. Stratila jsem menstruaci, padali mi silně vlasy, měla jsem příliš nízký tlak a špatný krevní obraz. Ale to nebylo, ještě to nejhorší. Později přišli, úzkosti, deprese, pocity viny, zbytečnosti a nakonec sebevražedné myšlenyky.Nejprve jsem se koupala v Anorexii, později jsem přešla do bulimíe. Nevím co je horší! Mívala jsem záchvaty i sedmkrát denně.Bylo to strašný, cokoliv jsem snědla hned jsem vyzvracela. Pamatuji si, že jsem se bála pít i čistou vodu, nebo jsem se bála si čistit zuby.Měla jsem strach, že je tam snad nějaká kalorie. Atak se u mě střídali epizody anorexie a bulímie. Někyd to bylo, až k nevidržení! Když jsem to pokaždé vyzvracela, únavou jsem seděla na zemi u záchodové mísy, neměla jsem sílu se vůbec zvednoud, nenáviděla jsem se, říkala jsem si“ si hnusná, odporná, normální člověk tohle nedělá, ani zvíře. Nezasloužíš si nis lepšího než smrt“ Zvíře“. Někdy jsem po záchvatu měla na sebe takový vztek, že jsem si musela ublížit, pořezat se! Tak moc jsem se nenáviděla! A jak z toho ven? Pomohla mi víra, také pomoc odborníka. Za všechno chci poděkovat paní doktorce Charvátové, Řehulkové, Vitinové. Tato nemoc se nedá vyléčit ze dne na den, chce to čas! Člověk na sobě musí hodně pracovat! Také jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, moc mi to nepomohlo, ale na najednu stranu vlastně ano, otevřelo mi to tam oči. Začala jsem si konečně uvědomovat v jaké situaci se nacházím. Teď jsem z nejhoršího venku, doufám, že už nikdy do ní nezklouznu! Ale přesto děkuji Bohu, že mi dovolil onemocnět PPP. Kdyby se to nestalo, nikdy bych nechtěla pracovat, jako terapeut u PPP. <p> Prosím holky, nedělejte hlouposti, nemá to cenu. Přijměte své tělo, jaké Vám Bůh dal. Nenič te si zbytečně život, je to hloupost!!! Já vím, že je někdy těžké přijmout se! Moc dobře to znám! Ale hlavně nehrajte si s dietami, někdy je to hra se smrtí!!!! Vaše přítelkyně Verča. Pokud máte problém s PPP a nemáte nikoho, komu se můžete svěřit klidně mi zavolejte -605448456.