chci

Ahoj..tak….kde začít..sama nevím..nevím, jestli vůbec někdo tady chce číst můj příběh, jestli to někoho zajímá, a jestli někoho zajímám já…Můj boj s dietou a s mým tělem začal už dávno, ještě když jsem byla na základní škole v 7 třídě..tehdy jsem neměla ani tušení co je nějaká anorexie, ani vlastně nevím, proč jsem tehdy tolik zhubla, a hlavně jak jsem zhubla. Byla jsem dítě, které nepotřebovalo nic z toho, co dětem dělalo a dělá radost..tomu dítěti k tomu aby bylo šťastné stačilo, když se na něj dívali spolužáci a učitelé, kteří si o něj dělali starost a měli strach, proč zhublo. Vzpomínám si jen, že jsem byla šťastná. To moje štěstí trvalo do doby, než jsem nastoupila na střední školu, kde už o letních prázdninách, jeden, dva měsíce předtím, než jsem měla nastoupit na novou školu, mezi cizí lidi, jsem přibrala. A když říkám „přibrala“ , tak myslím opravdu hodně (cca 10-15 kg).Sama nevím, jak jsem se k tomu vůbec dopracovala. Snažila jsem se dělat, že mi to nevadí, že jsem „taková“ byla vždycky, že jsem zvyklá, a že jsem se svojí váhou a tělem spokojená. Ale uvnítř jsem strašně trpěla. Když jsem viděla ty holky, se kterýma jsem měla strávit 4 roky života, tak to bylo ještě horší. Jedna hezčí než druhá, hezké postavy, oblečení. Chovaly se ke mě hezky…ale bohužel jen v mé přítomnosti. Dozvěděla jsem se, jak si o mě povídají, že vypadám hrozně, a proč se sebou proboha něco nedělám. Chtělo se mi utéct na konec světa. Vždycky, když zkončila škola, jsem rychle utíkala domů, abych se mohla před všemi a vším schovat, aby se na mě nikdo nedíval. Po dvou letech neúspěšných diet, se cosi stalo, nevímco, jako bych to zapomněla, ale přestala jsem jíst, a zhubla jsem. Zhubla jsem 20 kilo, a cítila jsem se nádherně, šťastně, jako vítěz. Všichni kolem říkali, jak mi to moc sluší, a že bych víc už hubnout neměla. Ale já chtěla. chtěla jsem hubnout, a už nikdy nebýt ta, co by ze sebou měla něco dělat. Ty zbylé 2 roky byly krásné. Váhu jsem si držela, ani nějaké zdravotní problémy se u mě neobjevily, jen jsem možná přišla o pár vlasů, což jsem byla schopná akceptovat. Úspěšně jsem odmaturovala, a i následující léto bylo krásné. Po dalších letních prázdninách jsem nastoupila na vysokou školu. A tam se to , zase nevím proč, zkazilo. přibrala jsem , a přibírám pořád.Zase jsem nešťastná, mám deprese, a je mi strašně, když potkám někoho třeba z té oné střední školy, a on vidí, jak teď zase vypadám. Zase jsem se vrátila do starých kolejí, kdy utíkám po škole zase domů, zase se schovat před všema lidma. Čím víc chci zase zhubout, tím víc ukazuje ručička na váze, a to mě ničí. Nevím proč, ale nedokážu nejíst. nejíst a hladovět, tak jak už jsem do dokázala předtím. jenže, já nevím, jak jsem to dokázala. Nevzpomínám si. Ale moc se snažím si vzpomenout. Vzpomenout si, jak se udělat zase šťastnou. Já vím, že máte spíš opačný problém. A to, jak se z toho dostat. Můj problém je, jak se doastat zase zpátky. Potřebuju „jí“. Nemyslím na nic jiného, než jak mít znova anorexii. nemůžu se ani nikomu svěřit, nebo požádat o radu, protože kdybych tohle vypustila z pusy před někým z přátel, tak se mi vysmějou a pošlou na psychiatrii. ale já mám jenom přání. tak jako má nějaké přání každý z nás, tak mým přáním je být zase šťastná a mít radost ze života, a k tomu mi může pomoct jen „ona“, „slečna Anna“. To byl můj příběh..Vlastně ve zkratce můj život, který se od dětství netočí kolem ničeho jiného, než je moje váha, moje tělo, a „ona“. Promiňte, jestli jste došli se čtením až sem, a čekali jste něco víc, ale já to potřebovala napsat. Potřebovala jsem to někomu říct, a i kdyby si to přečetl jenom jeden člověk, tak jsem ráda, že jsem se mohla svěřit aspon jemu. Přeju Vám všem hodně úspěchů. Všem. Všem, at se splní jejich přání, a at jsou šťastní.