Bezmocnost

Zdravim všechny, co se rozhodnou přečíst si tento článek plný zoufalství a bezmocnosti. Celý můj bludný kruh, z kterého nenacházím cesty ven začal v mmých 12ti letech, byl leden, měsíc po Vámocích. Snad každý zná ty žrací orgie na Vánoce, mě se podařilo během Vánoc přibrat 8kg a řekla jsem si dost, od zítřka mi začne nový režim, žádné sladkosti, dobrůtky a večerní návštěvy ledničky! Mimořádně jsem prokázala silnou vůli a mé odhodlání vydrželo měsíc. Jen to mělo háček…během toho měsíce jsem shodila 12 kg, bývala jsem unavená,. nic mě nebavilo a nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, jak oklamat okolí, že něco jím…Všimli si toho všichni a tak mamča zakročila, začla vařit má nejoblíbenější jídla a seděla nade mnou, dokud jsem to celé nesnědla, to bylo utrpení! Chytal mě chaos, když jsem si předtstavila, jak se mi ten tuk ukládá v mém těla a fuj, to odporné jídlo do sebe cpát…a tím počal můj první únik k záchodové míse. Cítila jsem se nesmírně chytrá, jak dokážu všechny oklamat, že to vypadá, jak jím, ale přesto vše vyzvracím. Jak jen jsem byla hloupá..Takto to pokračovalo a stále pokračuje už šest let. Dnes je mi 18 a již nemám já kontrolu nad tím, co s ním, ale jídlo ovládá mě! Nedokážu se udržet, je to jako bych byla feťák závyslý na svém heráku. Nedovedu přijít domů a sníst jen jeden krajíc chleba. dokud jich nesním pět a k tomu jogurt a sušenku, polívku, oříšky, prostě vše, co v mém úchylném záchvatu najdu…tak do té doby nejsem spokojena, až když to vše vyzvracím, cítím se spokojeně. Jak je to paradoxní, ale já už si svůj život ani bez zvracení nedovedu představit, jako by to bylo mou součástí. Snad je to i zvykem, snad je to psychicky…každopádně, nevím co dál…Cítím na sobě zvláštní změny..Nedovedu se bavit ve společnosti, nedokážu se na nic soustředit, v hlavě mi jen míří myšlenky na jídlo, jídlo, jíííídloo!!! Cítím se unavená, padám do depresí a snažím se necítit se sama sobě tak odporná. Bolí mě žaludek, ať už jím, či nejím, bolest žaludku je již snad také mou součástí jako bulimie. Mé okolí o ničem neví, za těch pár let o sobě můžu prohlásit, že jsem profík ve lhaní a skrývání stop, které by mě mohly prozradit. Dokonce jsem si vymyslela svůj způsob utajovaného zvracení…Je to odporné, ale musím se někomu svěřit:( Záchod je příliš riskantní a frekventované místo, za to pokojíček, tam má člověk soukromí. Stačí si vzít naši starou mísu, pár kapesníku, pustit nahlas písničky…a zbytek už si asi domyslíte. Odporného smrdutého obsahu se zbavuji zásadně v noci, kdy je jistota, že nikdo nepřijde a nebudu přistižena. Mísu vymeju, vysuším, stopy jsou zahlazeny. Kéž by taklhe šly zahladit stopy zoufalství a naprostého selhání sebe sama v mé mysli. Po každé, když to udělám, cítím to jako zradu od sebe samotné. V poslední době se nemohu bránit slzám, propadám se do naprosté netečnosti, nestarám se o své kamarády, cítím se ztracena, osamělá na své planetě, která se skládá z tun jídla a z jedné špinavé mísy, kolem jsou slané potoky mých slz. Já sedím uprostřed této ohavnosti se zarudlýma očima a přecpaným břichem! Ale proč! Proč nedokážu žít jako normální holka:( Nedovedu si již pomoci, ale rozhodla jsem se, že prostě musím něco dělat. Našla jsem si na internetu psychologa a zavolala mu, že bych chtěla na léčení. Ptal se na důvod, i když jsem řikala ten důvod to telefonu, neubránila jsem se slzám. Ale zrada! On mi řekl, že musím mít doporučení od mého lékaře…Moje milá stará doktorka, která ve mě vidí hodnou holčičku, která je vždy usměvavá..Musím tam přijít a říct to, odhalit něco, co mě ničí psychicky a fyzicky šest let…odhalit mou uzavřenost a říct to!! Já nevím jestli to dokážu:( Strašně se stydím, ale jsem už rozhodnutá. Zítra jdu k mé lékařce a vše jí řeknu. Poznala jsem, že já sama si již nedokáži z této ohavnosti pomoci ven, že musím vyhledat odbornou pomoc. Dávám do toho všechny naděje…jiné východisko pro mě již skutečně není..Takto zní můj příběh. Pokud mi k tomu budete chtít cokoliv napsat, budu moc ráda a odepíší všem..Holky, musíme to zvládnout! Pokud už nevíte jak dál, zkuste taky se obrátit k odborníkům…snad je to ta správná cesta..