Ana & Mia

Jednoho dne milovat jsem chtěla, ale nebyla jsem krásná jak jsem býti měla. Změnila jsem život svůj, chtěla jsem dosáhnout cíle stůj co stůj. Zahodila jsem radost a slast, přišel jen smutek a strast. Tehdy přišla ona, řekla, že mi dá vše, že se jmenuje Mia (bulimie) toď vše. Řekla, že budeme spolu šťastně žít, že bude jen moje a já budu moct její být. Zdála se být hodná, milá, jenže pak už nebyla cesta jiná. Musela jsem dělat, to co káže, bylo jedno, že mě tím vším sváže. Slabá, malá, hloupá, tlustá, napovrch krásná, uvnitř pustá. Nebylo slunce, bylo jen tma, nebylo přátel, byla jen ONA. Skoro jsem umřela, nedalo se už jinak jít, na hlad se umírá, s ním nejde žít. Pak sem ji zahnala, hluboko do sebe, ukryla se do mě, avšak nenechá mě jít do nebe. Stále tam čeká, stále tam je, její sestra Ana možná taky příjde. Myslím si, že jsem volná? Ale ne, ona tam zůstala a čeká jen, až její den příjde vyleze opět ven. Nevím dne ani hodiny, kdy se tak stane, ale má další láska chřadne. Možná, že příjde už zase teď, pomoct mi od smutku a to hned. Příjde a obejme mě zas a znova, zase uslyším ta její slova. Miluji tě, víc než oni, dám ti vše pro co tvé srdce roní. Na tuto nabídku se nedá říci ne, zvláště když je smutek hlavní na pořadu dne. Tehdy, když tě ten, jehož miluješ opustí, tak tehdy ji tvá vůle ke své mysli opět propustí…