[smilan]

Je možné chodit po vodě? Poznejte mechanismus zázraku!

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné. V převážné míře se jedná o různá zázračná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázračné pomoci v nějakých kritických nebo vypjatých situacích.

Ale i když se v dnešní době stále dějí takovéto věci, málo se o nich mluví a píše, protože jde o něco, co přece jen stojí mimo rámec moderní medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického světonázoru. A tím není dobré otřásat a zbytečně znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto věci bokem a lidi, s nimi nějakým způsobem spojené, považovat za slušně řečeno „jiné“. Čili za méně normální a jistým způsobem vyšinuté.

Každopádně však takovéto věci zde jsou a stále budou. A lidé by měli vědět, že v podstatě nejde o žádné zázraky, ale o zcela zákonité dění. O zákonité dění za spolupůsobení vyšší duchovní reality, schopné ovlivňovat hmotnost až do takové míry, že se to jeví jako zázrak.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na tuto problematiku a zároveň zkusme poodhalit určité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.

My lidé žijeme v univerzu, ve kterém jsou činné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.

Princip materiální představuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co všichni tak důvěrně známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svět a který se snaží jeho fungování logicky vysvětlit a zdůvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání dokáže využít v reálný, materiální prospěch lidstva.

No a rozum samozřejmě dokonale zná, co je ve hmotném světě reálné, co je možné a co je naopak nemožné, neuskutečnitelné a nereálné, protože fyzikální zákony materiálního světa to nedovolují.

Ale jak již bylo řečeno, v našem univerzu je činný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvořitele. O existenci Tvůrce všeho, a tedy také světa hmoty. Svět ducha se nachází blíže ke Stvořiteli, zatímco svět hmoty je od něj více vzdálen. Avšak to, co je Stvořiteli blíž, je nezbytně nadřazeno tomu, co je od něj vzdáleno. Co je Stvořiteli blíže stojí tedy výše a co je od něj vzdáleno stojí celkem logicky níže.

A právě proto, že princip ducha stojí nad principem hmoty, může duch v mnoha věcech hmotu ovládat. A když někdy k takovému činu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázračné vyléčení, nebo jako jev, přesahující určité fyzické zákonitosti.

No a v tomto prostoru, čili mezi principem hmoty a principem ducha žije člověk se svou svobodnou vůlí. A právě na základě své svobodné vůle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principů se ve svém životě přikloní. Na každém jednotlivci záleží, který z nich se rozhodne považovat ve svém životě za dominantní. Na člověku záleží, zda se ve své svobodné vůli bezvýhradně přikloní jenom ke hmotě, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, že to duchovní stojí výše, než hmotné. A proto to má mít také v našem životě vyšší prioritu.

Kdybychom měli vyjádřit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmíněné principy by měla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvážené.

Ale žel, vnitřní obzor většiny lidí naší planety, čili celých sto procent jejich zájmu se zaměřuje pouze na princip hmotný. Existují samozřejmě určité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro ně význam třeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zaměřeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty poměry jsou různé a vznikají na základě svobodné vůle lidí ve výběru toho, kolik důležitosti jsou ve svém životě ochotni přisoudit jedné, nebo druhé straně.

No a po tomto nezbytném úvodním vysvětlení se už konečně dostáváme k objasnění mechanismu fungování zázraku. A ukažme si to na konkrétním příkladu, uvedeném v evangeliích. Na příběhu Petra, kráčejícího po moři.

Když se jednou v noci plavili učedníci v loďce na moři, jdouce po hladině se k ním blížil Kristus. Z dálky na ně zavolal, by se nebáli, že je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstříc. A tak, se souhlasem Páně skutečně vystoupil z loďky a kráčel mu naproti po mořské hladině. A nějakou chvíli se mu to také dařilo, ale pak se lekl a okamžitě začal tonout. Ježíš přišel k němu, podal mu ruku, vytáhl ho do loďky a řekl mu: „Proč jsi zapochyboval, ty ty malověrný?“

Tento příběh nám říká o tom, že člověk je schopen za určitých okolností chodit po vodě. Nebo v širším slova smyslu, že člověk je schopen za určitých okolností dělat zázraky.

Otázka je za jakých okolností? A tady je odpověď:

Hmotná a materiální zkušenost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznačně, že po vodě se chodit nedá. Avšak učedníci byli prostřednictvím osoby Ježíše, kráčejícího po moři, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvořitele.

Peter, vidoucí Ježíše kráčet po moři, celou hloubkou své bytosti uvěřil v realitu ducha a pomyslná ručička jeho svobodná vůle se plně posunula do této polohy. Ve své svobodné vůli si jednoduše dovolil uvěřit, že po vodě se kráčet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skutečně umožnila po vodě také kráčet.

Během tohoto zázraku se však ručička Petrovy svobodné vůle pod tlakem dlouholeté zkušenosti reality hmoty přesouvá do opačné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on začne tonout.

Kristus řekl: „Kdybyste měli tolik víry, jako hořčičné semínko a řekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moře, stane se tak!“

To znamená, že kdybychom dokázali přesunout ručičku barometru své svobodné vůle do reality ducha a naše pevná víra by se nezachvěla pod tlakem argumentů hmotných zkušeností rozumu, mohli bychom činit zázraky. Mohli bychom chodit po vodě, ale co je mnohem podstatnější, mohli bychom si vyléčit mnoho nemocí, nebo alespoň výrazně eliminovat jejich příznaky.

Při čtení Starého Zákona mi utkvělo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému židovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobě zavolat ty nejlepší doktory: „Proč ses spoléhal více na lékaře, jako na Mě?“ Čili: „Proč si podlehl tlaku reality hmoty a neměl si dostatek silné víry v moc reality ducha?“

A to, co dokáže realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobě mnoha zázračných uzdravení. Když je Ježíš konal, vždy se ptal dotyčného, zda věří, že to může udělat. A když se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením říkal jim: „Vaše víra vás uzdravila!“

To znamená, že když nemocný uvěřil v nadřazení reality ducha nad realitou hmoty, když uvěřil, že uzdravení, přicházející z ducha může zvítězit nad nemocí těla, jeho víra, čili jeho vnitřní posun barometru svobodné vůle do reality ducha mu přinesl uzdravení.

Proč o těchto věcech mluvíme? Protože ani po staletích se na nich nic nezměnilo! Protože tyto možnosti tu máme stále! Neboť jedině my ve své svobodné vůli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíčová.

Žel, většina lidstva věří jen v realitu hmoty a rozumu. Jedině tímto směrem trvale ukazuje ručička barometru jejich svobodné vůle. Pro co se však rozhodli, to také mají a v tom také žijí. A proto se spoléhají především na lékaře.

Netuší a nevěří, že ve stvoření proudí dobrotivá, léčiva, hojivá a uzdravující síla Páně, a že každý člověk může ve své vroucí prosbě o ni poprosit a přijmout její blahodárné účinky. A míra jeho čistoty, pokory a víry určí, jakou intenzitu této síly bude moci přijmout.

Když bude jeho pokora hluboká, jeho prosba čistá a jeho víra silná a neochvějná, léčivá síla Světla se v něm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.

Když bude jeho pokora méně hluboká, jeho duše i jeho prosba méně čistá, a jeho víra méně silná, může dojít alespoň k částečnému zlepšení jeho problémů.

Pokud ale nebude mít žádné pokory před velikostí a jsoucností Páně, pokud bude vnitřně vzdálený od čistoty a nebude mít žádné víry v sílu vítězství ducha nad nemocí těla, pak se musí spoléhat už jenom na lékaře.

Miliony lidí se ze své svobodné vůle přimkli k realitě materie a rozumu. A to až do takové míry, že nejsou schopni vnímat, ba ani jen připustit existencí reality ducha se všemi jejími možnostmi doslova zázračného vlivu na svět materie. To hmotné a rozumové jich dokonale duševně uvěznilo a argumentací rozumu všemožně brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vyšší reality.

Rozum těchto lidí najde tisíc důvodů, proč se něco nedá a proč je to nesmysl. Rozum totiž nechce ze svých spárů nijaký způsobem pustit takto uvězněnou osobnost člověka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostně nezboural všechny vězeňské zdi, které kolem něj vystavěl rozum. Aby se v žádném případě nestal pánem nad hmotou, prostřednictvím svého plného příklonu k realitě ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.

PS. Mluvili jsme o tom, že člověk má ve svém životě věnovat padesát procent své pozornosti věcem materiálním a padesát procent věcem duchovním. Co ale konkrétně má obsahovat těch padesát procent pozornosti, zaměřených na realitu ducha?

V první řadě to zahrnuje osobní rozvoj všech vysokých a ušlechtilých ctností, jako je například spravedlnost, čestnost, dobro a podobně. Kromě toho to má být také rozvoj poznání Vůle Páně, která se promítla do stvoření ve formě zákonů univerza. A je základní povinností člověka poznávat tyto zákony a naučit se žít s nimi v souladu. Naučit se je zohledňovat ve svém každodenním životě.

Pokud totiž bude člověk takto činit, pak pozná, že zázraky, v nichž duch vítězí nad hmotou nejsou žádnými činy libovůle, ale důsledně logickým děním, probíhajícím v rámci výše zmíněných zákonů stvoření. Neboť absolutně nic, co se děje ve stvoření, proniknutém zákony Nejvyššího, se nemůže dít mimo rámec těchto zákonů. V jejich rámci je duchovně znalý člověk schopen učinit mnoho opravdu neuvěřitelných věcí, které se z hlediska současné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.

Avšak takový znalý člověk si je zároveň dobře vědom, že není v žádném případě proveditelné to, co nějakým způsobem přesahuje rámec těchto zákonů. Co je jen obyčejnou fantazií a neopírá se o jejich účinky. Takové zázraky, totožné se svévoli, bez opory v zákonech stvoření není tedy možné vůbec uskutečnit, a člověk na určité duchovní výšce si je toho dobře vědom. Avšak na takovou duchovní výšku se lze vypracovat jedině vlastní, vážnou snahou o poznání fungování zákonů univerza, které jsou projevem Vůle Nejvyššího.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Dva důkazy toho, že jsme bytostmi citu

Existují miliony lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se máme řídit především rozumem. Že právě rozum v nás má být to nejdominantnější a nejvíce rozhodující. Jsou toho názoru, že cit je cosi příliš neurčité a nespolehlivé, o co se nelze s jistotou opřít. A navíc ještě existují také city nízké, jako například závist, nenávist a podobně, takže tvrzení, že člověk je bytostí citu a má se jím proto ve všem řídit dostává vážné trhliny.

Jak je to tedy? Více, než složité vysvětlování poslouží příklady. A my se proto nyní podívejme na dva z nich.

Prvním je existence lásky. Lásky, jako čehosi nehmotného a neuchopitelného. Jako čehosi obtížně definovatelného, ale přesto tak silného a zásadního, že to rozhodujícím způsobem ovlivňuje celý náš život. Na základě lásky uzavírají lidé partnerství a na základě lásky přicházejí na svět děti, které milujeme celý život.

Proč je láska tak silná a co je to vlastně láska? Láska je cit a cit je projevem našeho ducha. Je projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty, která se projevuje citem.

Nejdříve si něco řekněme o lásce pravé. Čili o lásce, která skutečně pochází z našeho ducha. Její poznávacím znakem je ušlechtilost a když vznikne, obdarovává člověka těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi a ctnostmi.

Jednou z nich je například nezištnost. Nezištné dávání ve vztahu k tomu, koho milujeme. Jde o ctnost nezištnosti, bez vypočítavého kalkulování co za to a kolik za to, jak jsme dnes zvyklí.

Jinou ctností je ochota ke službě. Ke službě milované, nebo milovanému až do takové míry, že jsme jim ochotni snést byť i modré z nebe. Prostě, že jsme pro ně ochotni udělat cokoliv.

No a snad tou nejzásadnější pozitivní vlastností, kterou v lidech vzbuzuje pravá láska je schopnost popřít vlastní ego tím, že dobro našich milovaných stavíme výš, než své vlastní. Tak člověk překonává své dávné, živočišně egoistické sobectví a stává se konečně lidskou bytostí, zapomínaje na sebe ve službě jiným.

O takové lásce se píše také v evangeliích. A sice, že člověk musí odumřít sám sobě, aby nakonec sám sebe našel. To znamená, že člověk musí odumřít svému vlastnímu, egoisticky živočišnému, sobeckému já, aby našel vznešenou velikost vlastního lidství, spočívající v zapomínání na vlastní já ve službě, v pomoci a podpoře jiných. A tuto velkou duchovní ctnost zcela automaticky, a jen jakoby mimochodem generuje pravá láska.

Ušlechtilá láska je totiž základní kvalitou ducha a probouzí se v nás čistým citem lásky k partnerovi, k partnerce, k dětem, k sourozencům, k rodičům, k přátelům, k vlasti a podobně. A tento silný cit lásky, ačkoli nehmatatelný a neuchopitelný, ale přece tak neuvěřitelně reálný, formuje v lidech ty nejušlechtilejší vlastnosti, zmíněné výše. Taková je tedy láska, kterou se prostřednictvím ušlechtilých citů projevuje naše nejvnitřnější duchovní podstata.

Ale pozor! Láska může být také padlá, nečistá, žárlivá, sobecká, nebo prodejní. Jak je to ale možné a kde se v člověku bere tento zkažený druh lásky?

Vzniká v nás tak, že v našem nitru začne převažovat rozumová složka naší osobnosti a spolu s pudy a špatným chtěním strhne pravou lásku z její původní duchovní ušlechtilosti. Tak je potom perla čisté lásky nahrazena city nečistými.

Jako konkrétní příklad nám může posloužit třeba prostituce, která je parodií na lásku. Je výsměchem lásky. Prostituce je totiž čistě rozumovou kalkulaci s nejnižšími pudy a jejím účelem je finanční zisk. No a symbolem takovéto padlé a nízké lásky bývá červené neonové srdce nad vchodem do nevěstince.

Srdce je však symbolem citu. Je symbolem citově duchovního člověka, jehož pravá láska obdarovává svět těmi nejušlechtilejšími lidskými vlastnostmi.

Jakmile však lidé začnou ve svém nitru stavět do popředí rozum a postaví ho na nejvyšší místo své osobnosti, chladně racionální vládce rozum strhne čisté cítění člověka dolů a s pravé, ušlechtilé lásky vytvoří její rozumově pokřivenou verzi. Tak pak vzniká láska žárlivá, láska zvrhlá, láska sobecká, nebo láska pudů.

A tato nečistá láska, vytvořena špatným chtěním a nadřazením rozumu, sahá pak svýma špinavýma rukama také na symbol duchovnosti člověka, kterým je srdce. A v podobě neónového srdce nad vchodem nevěstince z něj dělá symbol zvrhlosti a nízkosti.

Pravá láska je postavena na principu dávání a láska stržena dolů a zmaterializovaná rozumem chce především brát. Toto je nejjednodušší kritérium pro odlišení pravé lásky od lásky padlé a zkažené.

A mimochodem, když mluvíme o srdci, ať si každý čtenář právě v této chvíli, při vyslovení slov: „to jsem já“ dobře všimne, kam bude směřovat jeho ukazováček. Se stoprocentní jistotou právě do oblasti srdce. Do oblasti solar plexus, nazývané také sluneční pleteň, kde skutečně reálně sídlí naše pravé já. Naše duchovní jádro, komunikující s námi a projevující se v nás ušlechtilými city. A tedy také ušlechtilou láskou.

Pokud ale chceme své duchovní jádro vnímat a řídit se jeho impulsy, měli bychom dbát na tři věci.

V první řadě bychom neměli dopustit, aby se rozum stal pánem naší osobnosti, protože postupně zdegraduje vše citové v nás tak, jak jsme si to ukázali na názorném příkladu lásky. To znamená, že z lásky čisté a ušlechtilé udělá lásku sobeckou, nečistou, žárlivou a podobně.

Zadruhé bychom měli dbát, aby naše chtění bylo vždy jen dobré, no a zatřetí, aby naše myšlenky byly vždy jen ušlechtilé.

Pokud splníme tyto tři body a budeme je stále dodržovat, umožní nám to v každé chvíli jasně vnímat impulsy našeho čistého citu, které k nám vysílá naše nejvnitřnější duchovní podstata. Tak se pak staneme lidmi ducha, lidmi citu a lidmi čisté lásky. Tak se pak staneme skutečně lidskými bytostmi, ke kterým se nikdo z nás nemůže počítat, dokud nezačne naslouchat impulsům vlastního ducha a řídit se jimi.

A ukažme si nyní ještě jeden příklad velikosti citu a malosti rozumu. Bude jím umění. Konkrétně hudba. Třeba hudba Vivaldiho, Bacha, nebo Mozarta. Jde o hudbu nadčasovou, v každé době nádhernou, a dá se říci věčnou.

Proč je tomu tak? Protože v umění, a zvláště v hudbě je dominantní cit. Protože hudba je něčím, co oslovuje zejména náš cit. A nádherná a ušlechtilá hudba vzniká tak, že se autoři při jejím komponování zaměřili právě přes své cítění směrem nahoru, a ve své inspiraci zachycovali tóny vyšších sfér. Zachycovali sférickou hudbu ducha, znějící ve výšinách, kterou pak zhmotnili a zmaterializovali do notové partitury.

No a taková hudba, přijatá prostřednictvím citu pak automaticky působí právě na city posluchačů, a tedy na jejich ducha. Rozechvívá v nich cosi krásného, povznášejícího a dává jim procítit a prožít nádheru vysokých úrovní univerza, které nás svou nádherou volají k sobě.

A protože duch je věčný, propůjčuje hudbě také prvek věčnosti. A proto dobrá hudba nezestárne ani o sto, ani o pět set, nebo tisíc let.

Pokud tuto skutečnost srovnáme třeba s čistě racionálně rozumovým výrobkem, jakým je automobil, jeho životnost je podstatně nižší. Zcela nové auto je po deseti letech ojeté a po třiceti letech jde do šrotu. Jde totiž jen o rozumově materiální výrobek, a protože materie nemá v sobě prvek věčnosti ducha, směřuje rychle k úpadku a zániku, který má ve své podstatě zakódován.

A proto racionalistický výrobek z kovu, plechů, skla a plastů, jakým je auto, má mnohem nižší životnost než hudba, napsána prostým perem na papír, která však v sobě nese prvek věčnosti ducha a proto je aktuální a svěží i o tisíc let.

Samozřejmě, může být také hudba padlá, nízká a neušlechtilá. A to tehdy, když je inspirace jejího autora stržena dolů jeho vlastní rozumovostí, jeho inklinováním k nízkým pudům a jeho nízkým chtěním a nízkými hodnotami. Toto vše strhuje osobnost autora hudby dolů a on ve svém citovém zakalení čerpá prostřednictvím své tvůrčí inspirace z nízkých sfér univerza.

Na základě zmíněných dvou příkladů, čili na základě lásky a umění můžeme tedy vidět, jak vysokou hodnotu má všechno to, co je prodchnuto ušlechtilým citem. Ušlechtilým citem, protože jen ušlechtilé city jsou projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty. A když její impulsy vložíme do čehokoliv, ať už do lásky, nebo do hudby, nebo kdekoliv jinde, vždy vznikne něco krásné, ušlechtilé, povznášející a věčné.

Pokud ale dopustíme zakalení svého ušlechtilého cítění tím, že klademe příliš velký důraz na rozumovou složku své osobnosti, nebo tím, že podléháme pudům, nebo tím, že naše chtění není dobré, znečišťujeme své cítění tak, že jeho vnější projevy jsou pak už jen málo ušlechtilé a jsou jen karikaturou toho, jaké by vše mělo a mohlo být.

Usilujme proto, aby byl celý náš vnitřní život ušlechtilý a aby z nás na základě toho mohla proudit směrem zevnitř navenek pouze původní ušlechtilost a vznešenost našeho ducha, projevující se třeba v pravé lásce, nebo v pravém umění, jakož také ve všech ostatních věcech. Neboť absolutně všem věcem je schopen dát náš duch svou ušlechtilostí mnohem vyšší rozměr, než je tomu v dnešní době.

Neboť žel tisíce věcí, vycházejících z lidí a vznikajících lidskýma rukama, nesou smutnou vnější pečeť znečištění citové schopnosti jejich ducha. A to především proto, že lidé nedbají na čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života, že podléhají pudům a že jejich chtění není vždy bezpodmínečně pouze dobré.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Katastrofa, zvaná vnitřní život jednotlivce!

Existují věci nesmírně důležité, jejichž dosah podceňujeme. Věci, kterým nepřikládáme velký význam, avšak ve skutečnosti právě oni zásadním způsobem ovlivňují celý náš život. Nevědět o nich, nepřikládat jim význam a podceňovat je pak musí mít nevyhnutelně katastrofální dopad na celé naše bytí.

No a jednou z takovýchto věcí je také náš vlastní, osobní vnitřní život, zahrnující naše cítění a myšlení. Abychom byli schopni pochopit, o čem konkrétně je řeč, uveďme si názorný příklad:

Představme si člověka, který si koupil byt. Nový byt nejprve celý nanovo vymaluje a pak si do něj velmi uvážlivě a pečlivě vybírá každý kus nábytku, aby ho měl co nejútulnější a aby se v něm co nejlépe cítil.

Představme si ale jiného člověka, který si také pořídí byt, ale dále už jedná úplně jinak, než by bylo normální a správné. Jde totiž na smetiště, kde se probírá a postupně zaplňuje svůj byt starými, poškozenými, špinavými a zapáchajícími věcmi.

Určitě není třeba zdůrazňovat, který z těchto dvou majitelů nového bytu prožívá ve své domácnosti vyšší kvalitu života. To je nám přece okamžitě každému jasné.

Nicméně paradoxně to, co je nám v tomto konkrétním příkladu tak jasné, nám není vůbec jasné ve vztahu k našemu vlastnímu, vnitřnímu životu. V této oblasti totiž jednáme úplně stejně, jako onen člověk, který vnáší do svého bytu nejrůznější odpad.

Neboť také náš vnitřní život je možné považovat za jakýsi osobní, vnitřní „bytový“ prostor, do kterého s neuvěřitelnou lehkomyslností a naivitou dovolujeme vstupovat té největší nečistotě a tomu největšímu balastu. Své nitro totiž důvěřivě otevíráme všem, i těm nejnečistějším podnětům, přicházejícím k nám zvenčí. Ať již prostřednictvím knih, filmů, internetu, nebo mnoha jiných věcí. A tento balast, odpad a nečistota se pak stává součástí našeho vnitřního života. Součástí naší vnitřní domácnosti.

Měli bychom tedy už konečně začít vnímat také prostor našeho vnitřního života podobně, jako náš osobní bytový prostor a měli bychom naprosto stejným způsobem rozhodovat, co si do do něj vneseme a co musí navždy zůstat venku za dveřmi.

Naše nitro je totiž místo, kde má svůj počátek vše, co z nás vychází. Ať již v podobě slov, nebo v podobě činů. Všemu tomuto předchází náš citový, nebo myšlenkový impuls.

Pokud ale máme své nitro zavalené různými odpadky a špínou, jaké pak mohou být naše slova, činy a celé naše jednání? Pokud totiž máme naše nitro nečisté, nevyhnutelně to ovlivňuje kvalitu všeho toho, co z nás vychází, protože vycházet z nás může vždy pouze to, co je stejnorodé kvalitě našeho vnitřního života.

Většina lidí dneška, kteří sice žijí v útulných a hezky zařízených domácnostech vůbec netuší, že vnitřně žijí mezi špínou a odpadky, které kvalitativně velmi negativně ovlivňují jejich osobnost, jakož také absolutně všechno, co z nich vychází.

Proč nejednáme ve vztahu k „bytovému“ prostoru našeho vnitřního života stejně, jako každý normální člověk ve vztahu k vlastnímu bytu, který si do něj vědomě a důkladně vybírá pouze věci krásné a vkusné, aby se mezi nimi dobře cítil?

Člověk by proto měl do svého nitra vpouštět pouze to, co je hezké, dobré a ušlechtilé. A naopak, měl by bránit vstupu tomu, co je ošklivé, nečisté, nemravné, neušlechtilé, zvrhlé a obscénní. Takovému něčemu by neměl v žádném případě dovolit vstupovat do osobního prostoru svého vnitřního života. Měli bychom si tedy vědomě vybírat! Vědomě vpouštět do svého nitra pouze věci dobré a ušlechtilé, a nekompromisně přibouchnout dveře onoho pomyslného bytu před vším zkaženým a nečistým, co by se chtělo dostat dovnitř.

Neboť vědomým výběrem toho, co prostřednictvím nejrozličnějších vnějších podnětů vpouštíme do svého nitra můžeme ze svého vnitřního života udělat nádherně a vkusně zařízený byt, ve kterém se budeme výborně cítit. Nebo dokonce jsme z něj schopni udělat chrám!

Avšak my z něj ve své naivitě a nevědomosti děláme místo plné nejrozličnější špíny a odpadků. A naivně si myslíme, že takové něco nemá žádný zásadní vliv na kvalitu celého našeho života. Že to nemá žádný zásadní vliv na naši současnost a naši budoucnost. Na celou naši osobnost a celý náš osud.

Existuje mnoho lidí, kteří se aktivně snaží hledat východiska z bídy a problémů našeho světa. Jde o politiky, státníky, vědce, žurnalisty, nebo umělce. Jejich snahy jsou častokrát upřímné, avšak přesto nejsou schopni dát světu jasné vize a najít cestu ke skutečně lepší budoucnosti.

Tito lidé totiž nevědí, že základním předpokladem k tomu, aby jejich úsilí mohlo být úspěšné, je snaha o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. Pokud tak totiž oni sami nečiní a podceňují to, okna bytu jejich vnitřního života jsou nevyhnutelně zanesená nečistotou, přes kterou není vůbec vidět, nebo je vidět jenom velmi matně. A proto jim ani nelze nalézt a spatřit pravou, pozitivní cestu vpřed.

Tuto pravou cestu vzestupu mohou totiž národu a společnosti ukázat pouze lidé, jejichž vnitřek je čistý! Lidé, jejichž okna bytu jejich vnitřního života jsou čisté a proto přes ně vidí jasně a daleka. Až tam, kam má lidstvo směřovat a oni jsou schopni ho tam vést. Nikdo jiný toho schopen není! Žádné jiné schopnosti a předpoklady to nezaručí!

Budoucnost a dobro lidstva jsou tedy přímo závislé od čistoty a ušlechtilosti našeho vnitřního života. Jedině v tomto a v ničem jiném se skrývá naše naše lepší, hezčí a lidsky mnohem hodnotnější budoucnost. Všechny ostatní cesty jsou jenom slepými uličkami, po kterých je sice možné určitou dobu kráčet a na kterých se nám může i nějakou dobu zdánlivě dařit, ale na jejich konci se vždy nachází neprostupná zeď v podobě nejrozličnějších krizí, recesí, konfliktů a agresí.

Náš svět si totiž myslí, že budoucnost je ve vzdělanosti a ve vědě. V učených, vzdělaných a inteligentních lidech. Toto je ale zásadní omyl! Pokud totiž vnitřek lidí nebude čistý, není možné v žádném případě zaručit, že vzdělání, kterého se jim dostalo, bude opravdu použito správně, čili ke prospěchu všech.

Znamená to tedy, že jakékoli vysoké vzdělání, jakékoliv vysoké poznatky a schopnosti budou lidmi vždy používány pouze způsobem, přesně odpovídajícím kvalitě jejich vlastního vnitřního života. Čili v současnosti způsobem ne nejčistším, nejspravedlivějším a nejmorálnějším.

Neboť každý člověk může jednat pouze tak, jak mu dovoluje stav jeho nitra. Nijak jinak! To je logická zákonitost. Skutečná realita je proto dnes žel taková, že nekvalita vnitřního života většiny lidí navzdory všem našim poznatkům, znalostem, vzdělanosti a blahobytu směřuje naši civilizaci do propasti.

Člověče, jestli chceš osobně přispět k tomu, aby se stal svět lepším místem pro život, dbej o ušlechtilost a čistou svého vlastního vnitřního života! Vpouštěj do něj pouze to, co je dobré, pěkné a ušlechtilé, a uzavírej ho před nízkým a nečistým. Vnitřně se nezaobírej žádnou nečistotou a neživ ji! Tím velmi pomůžeš sobě samému, ale i celému našemu světu.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Nebojte se! Je možné zlomit zlý osud i špatné záření hvězd!

V současnosti je dost rozšířeným, neblahým zvykem obracet se na různé věštce. Jde o spornou věc z několika důvodů. Třeba proto, že předpověď špatného osudu ještě vůbec neznamená, že vás zlý osud také postihne. Každý z nás je totiž pánem nad vlastním osudem až do takové míry, že ho dokáže změnit v pravý opak. A to dokonce i tehdy, kdyby mu nějaký věštec předpověděl blízké neštěstí.

A podobné je to také s astrologickými předpověďmi. Člověk je totiž za určitých okolností schopen překonat i objektivně negativní záření hvězd a odvrátit od sebe neštěstí, které bylo pro něj zapsáno ve hvězdách. A takto je to také s jinými věšteckými předpověďmi, protože každý z nás disponuje obrovskou silou, schopnou zlomit je. Žel, o této síle nevíme a nevyužíváme ji.

Podívejme se proto nyní na dva příběhy z různých historických období a poznejme, v čem spočívá výše zmíněná síla a jak ji lze vyžít.

První příběh:

Jistá žena byla u lékaře a ten jí diagnostikoval rakovinu, s prognózou dvou až tří let života. Když vyšla z ordinace byla v šoku a točil se s ní celý svět. Vyšla na ulici a kráčela po ní jako v nějakém špatném snu. A najednou se ocitla před dveřmi kostela. Vešla do něj a strávila v něm dvě hodiny. A když vyšla opět na ulici, s jistotou věděla, že nad nemocí zvítězí a bude žít.

Příběh druhý:

Za dávných časů onemocněl jistý židovský král. Dal si zavolat Hospodinova proroka a zeptal se ho, jestli se uzdraví, nebo zemře. Prorok mu řekl, že mu zbývají poslední tři dny života. Po jeho slovech se král obrátil ke zdi a modlil se:

„Pane, vím že jsem nežil správně. Vím, že jsem provedl mnoho špatného a býval jsem nespravedlivý. Vím, že jsem vždy poctivě nekráčel Tvými cestami a nežil podle Tvé Vůle.

Pane, kdybys mi ale daroval ještě několik let života, změnil bych to. A zároveň si nyní, před tváří smrti hluboko uvědomuji, kolik dobrého bych ještě mohl vykonat pro vlastní národ.“

Prorok právě procházel nádvořím hradu a vycházel na ulici, když najednou v sobě jasně zaslechl Pánův hlas: „Obrať se a jdi za králem. Vyslechl jsem jeho modlitbu a dávám mu sedm let života“.

Ano, čtete dobře! I kdyby vám samotný prorok Hospodinův předpověděl vaši smrt do tří dnů tak, jak je to zaznamenáno v Bibli, jste schopni to změnit! Je však ale samozřejmě nutné ujasnit si, za jakých okolností a jakým způsobem.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že byly schválně uvedeny dva příběhy. Jeden z dávné minulosti a jeden ze současnosti, aby nám bylo jasné, že tyto věci stále fungují absolutně stejně, bez ohledu na staletí, nebo tisíciletí. A jak asi konkrétně to funguje, naznačuje příběh o židovském králi. No a něco velmi podobné musela po dobu dvou hodin, strávených v chrámu učinit také paní z našeho druhého příběhu ze současnosti.

Oč celkem konkrétně tu tedy jde?

Každý člověk kráčí svým životem určitou cestou. Cestou určité konkrétní, specifické hodnotové orientace. Pokud je jeho hodnotová orientace negativní, falešná a pokřivená, musí to dotyčného nevyhnutelně dříve, nebo později uvrhnout do neštěstí, do nemoci, nebo do jiných, vážných osobních problémů.

Nesprávná hodnotová orientace znamená podléhání nenávisti, závisti, chamtivosti, bezohlednosti, nespravedlnosti, nečestnosti, nemorálnosti, vnitřní nečistotě, lži, podvodu, bezduchému materialismu a mnoha jiným, podobným negativním vlastnostem. Pokud má někdo schopnost nahlížet do života a do osudu takového člověka, musí v něm nutně vidět blížící se neštěstí, nemoc, nebo i smrt, ke kterým dotyčný s jistotou směřuje svou vlastní, nesprávné nastavenou hodnotovou orientací.

Za dané situace musí být potom samozřejmě předpověď budoucnosti zcela logicky velmi negativní, a to ať už ve větším, nebo menším časovém horizontu. Život dotyčného totiž směřuje právě k tomuto cíli jako po ocelových kolejích.

Nicméně v momentě, kdy se dozví, jaký osud ho čeká, má dvě možnosti. Hodnotově, vnitřně i navenek setrvat na své nesprávné cestě a tím dojít k osudu, který byl předpovězen, čímž se proroctví naplní.

Druhá možnost spočívá v přesměrování výhybky ve formě hodnotového přeorientování se na mnohem pozitivnější dráhu. A tato okamžitá, zásadní a pozitivní změna životního směrování musí mít okamžitě také radikálně odlišné, konečné důsledky. Důsledky, samozřejmě mnohem pozitivnější, což znamená, že původní negativní předpověď se nenaplní.

Je to celé přesně tak, jako když vlak, jedoucí do záhuby, přehodí na své cestě výhybku, čímž změní směr a záhubě se vyhne. Jakkoliv špatná věštba se pak stává bezpředmětnou a nevyplní se.

Znamená to tedy, že žádný špatný osud, žádné vyzařování hvězd, ani žádné negativní věštby nemají nad člověkem moc, pokud sebere jejich varování vážně a zásadním způsobem změní svou dosavadní hodnotovou orientaci, která ho vede do neštěstí. Pokud ji ale nezmění, negativní proroctví bude pravdivé a vyplní se.

Vraťme se však ještě k oběma našim příběhům, ale zejména k tomu o židovském králi a ukažme si, v čem se skrývá nejzásadnější klíčový moment předpokladu vítězství nad jakoukoli negativní prognózou, věštbou, nebo proroctvím.

Onen klíčový moment spočívá ve spojení vůle člověka s Vůlí Stvořitele! V odhodlaní člověka žít a řídit se Vůlí Nejvyššího, protože dosavadní život podle jeho vlastní vůle ho přivedl na pokraj neštěstí.

Neboť Vůle Pána, která byla lidem zprostředkována ve formě Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení jim ukazuje cestu dobra. Ukazuje jim cestu pozitivní hodnotové životní orientace, která nemůže nikoho, kdo po ní kráčí, přivést k ničemu jinému, než k míru, štěstí a k dobrému osudu. Vůli Nejvyššího, jasně definovanou do srozumitelné podoby pro novodobého člověka můžeme najít také v Poselství Grálu.

No a výše zmíněný židovský král, nebo paní ze současnosti nemocná na rakovinu, dokázali uskutečnit takovou zásadní proměnu vlastní hodnotové orientace, spočívající v odvrácení se od svých dosavadních falešných cest a v odhodlání žít po novém. V odhodláni ztotožnit svou vlastní vůli s Vůlí Nejvyššího a s jeho požadavky vůči všem lidským bytostem, které jsou obsaženy v Desateru a v Ježíšově učení. Takto dokázali změnit svůj osud.

No a tímto způsobem je každý z nás schopen změnit svůj vlastní osud. Tímto způsobem je lidstvo schopno změnit osud vlastní civilizace, která se v současnosti řítí do záhuby po železných kolejích nesprávné hodnotové orientace. Záhubu lidstvu předpověděli nespočetné prastaré i novější proroctví. A tato proroctví se budou muset nevyhnutelně vyplnit, pokud lidé nezmění své nesprávné, špatné a falešné hodnotové směřování.

Záleží jen na nás, a dá se říci, že na každém jednotlivci, zda se negativní proroctví vyplní, nebo ne. Pokud vše půjde tak, jako dosud, naplní se určitě!

Pokud ale chceme, aby se osud naší civilizace změnil, musíme nutně změnit směr své cesty, a to zásadní změnou naší základní hodnotové orientace, protože jedině tímto způsobem změníme také charakter cílové stanice, ke které nakonec dojdeme. Jedině takto se můžeme vyhnout neštěstí, katastrofě a tragédii nevídaných rozměrů.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Něco zásadního o Stvořiteli, určeno ateistům

Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.

Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.

No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.

A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.

Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.

Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.

Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.

Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.

S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.

Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.

No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat „rozhlasový signál“ vysílání Stvořitele do stvoření.

Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v „rozhlasovém éteru“ něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.

Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.

Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici „Peníze“, protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio „Užívání si“, na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio „Smyslové požitky“, rádio „Majetek“, rádio „Kariéra“, rádio „Materialismus“, rádio „Osobní prospěch“, rádio „Zisk“, rádio „Konzumní způsob života“ a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.

A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio „Stvořitel“ neexistuje.

Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia „Stvořitel“, zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.

Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.

Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.

PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Tragické důsledky nepochopení skutečné podstaty vzkříšení Krista

Pokud lidé vnímají určité zásadní věci nesprávně a podle toho se pak ve svém životě řídí, musí nutně kráčet nesprávnou cestou, na jejímž konci je čeká tragédie. A přesně tak je tomu také s pohledem na vzkříšení Krista. Víra křesťanů totiž v tomto případě nekoresponduje se zákony univerza, to jest s tím, jak ve skutečnosti vstal Ježíš z mrtvých.

Křesťané věří, že vstal ve svém hrubohmotném, fyzickém těle. A toto své přesvědčení potvrzují třeba katolíci na každé mši, kde se ve vyznání víry (Credo) modlí: „věřím ve vzkříšení těla a v život věčný“. Věří tedy, že stejně, jako podle nich vstal Ježíš ve svém fyzickém těle, stejně také oni vstanou z mrtvých ve svém současném, fyzickém těle, a v něm budou žít věčně.

Zkusme však nyní podrobit jejich víru hlubšímu zkoumání a polomu si otázku: Je možné fyzickému a materiálnímu tělu člověka projít přes zamčené dveře? V evangeliích je totiž zaznamenáno, že když se učedníci po smrti Krista tajně setkali, ve strachu před židy zamkli za sebou dveře. A jak se začali modlit, najednou se mezi nimi objevil jejich Mistr.

Mnozí jistě namítnou, že Ježíš dělal během svého života mnoho zázraků, takže něco takového by pro něj nemělo být problémem. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že zázraky, které dělal Pán, byly ve skutečnosti zcela jiného charakteru, než se lidé domnívají. Nešlo totiž o žádné činy libovůle, ale o přísně zákonitý děj. Vše se vždy dělo v dokonalém zohlednění zákonů, na jejichž základě funguje univerzum. Ať už jde o zákony fyzické, nebo o zákony duchovní. Obojí byly do podstaty fungování stvoření vloženy samotným Stvořitelem. A jeho Syn Ježíš zvlášť zdůrazňoval, že na Zemi nepřišel žádné zákony rušit, ale naopak naplňovat. Proto se narodil jako člověk, proto byl podroben hladu, žízni, únavě, i všemu ostatnímu, čemuž je podroben každý z nás ve fyzickém těle.

A to tedy znamená, že pokud nikdo z lidí nemůže projít do místnosti přes zdi, nebo přes zamčené dveře, nebylo to možné ani Ježíšovi v hrubohmotném těle, respektujícím fyzikální zákony jeho Otce.

Ale pozor! Je velmi jednoduché a snadné procházet přes zamčené dveře v těle jemnohmotném! A právě v tomto jemnohmotném těle vstal Ježíš Kristus z mrtvých! Právě v tomto jemnějším těle mu bylo možné po čtyřiceti dnech vystoupit na nebesa tak, jak ho viděli jeho učedníci, aby nakonec, v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté, boží podstatě se znovu sjednotil s Bohem Otcem, po pravici jehož kraluje na věčné věky.

No a jedině tímto způsobem, jakým byl vzkříšen Kristus a vystoupil na nebesa, jedině tímto způsobem může být vzkříšen a vystoupit na nebesa každý člověk, který žije podle jeho učení! To znamená, že také on bude po své fyzické smrti nejdříve vzkříšen v jemnohmotném těle, aby v něm pak začal pozvolna stoupat k výšinám, a nakonec, aby v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo a vstoupil ve své čisté duchovní podstatě do blízkosti Nejvyššího. Do jeho království nebeského! Do věčné říše Ducha!

Neboť do království Ducha je možné vstoupit pouze duchu člověka! Vždyť přece fyzické, materiální a hrubohmotné tělo je jenom z prachu země a na prach se nakonec také obrátí.

A právě proto je nesmírným neštěstím, pokud lidé věří, že budou k životu věčnému vzkříšení ve svém hrubohmotném těle, a v tomto zásadním omylu se neustále utvrzují, jako třeba katolíci v modlitbě vyznání víry. To však musí mít za následek, že si tito lidé po fyzické smrti odnesou své přesvědčení také do jemnohmotnosti. A jejich mylné přesvědčení je bude zadržovat od skutečného duchovního vzestupu. Nedovolí jim totiž stoupat k výšinám Ducha, ale bude jich stále držet pouze tam, kde očekávají splnění svého vzkříšení. Čili v blízkosti nejhrubší hmoty.

Pohnout se dál a odpoutat se z dosahu nejhrubší hmotnosti však budou moci jedině tehdy, pokud se zbaví svého chybného přesvědčení. Ale to bude nesmírně těžké, protože tak se to přece modlili na každé mši a takto je to učili nimi respektovány, duchovní autority.

Svým dlouhodobým setrváváním v blízkosti nejhrubší hmotnosti se však vystavují velkému nebezpečí. Nebezpečí definitivního zániku vlastní osobnosti! Vše hmotné je totiž podrobeno vzniku a zániku. Neboť tak, jak vznikne naše fyzické tělo a potom zanikne a promění se v prach, tak se stane i s tělem zvířete i s každou rostlinou. Ale stejně to dopadne i s naší planetou, s naší sluneční soustavou, ba dokonce i s jemnohmotnými světy, obydlenými lidskými dušemi. A proto bude muset být podrobeno zániku také každé vědomé lidské já, které se nedokázalo včas odpoutat od hmoty a zůstalo s ní svázané. Svázané buď prostřednictvím různých omylů a dogmat, kterým křečovitě věří, nebo prostřednictvím různých materialistických vášní, žádostí a sklonů, od kterých se nedokáže odpoutat.

Uniknout osudu rozkladu hmoty může jen ten, kdo dokáže zrealizovat své vlastní vzkříšení z hmoty tak, jak nám to svým vzkříšením ukázal Kristus.

To znamená, že pokud bude na Zemi žít, myslet a jednat v souladu s učením Spasitele, po fyzické smrti začne ve svém jemnohmotném těle okamžitě stoupat na nebesa, aby v nejvyšších výšinách odložil i jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupil do království Ducha, které je věčné, a proto v něm už nic nepodléhá vzniku ani zániku tak, jak je tomu ve hmotném, nebo v jemnohmotném světě.

Vzkříšení Ježíše Krista a jeho nanebevzetí musí být proto poznáno tak, jak k němu opravdu došlo a jak to koresponduje se zákony univerza, vloženými do něj jeho Otcem nebeským.

Kdo ale tyto věci odmítá poznat, kdo se křečovitě drží omylu, protože tak ho to učí duchovní autority, odnese si svůj omyl sebou na takzvaný druhý svět. A pokud svůj omyl ani tam nedokáže prohlédnout a zříci se ho, stane se mu nakonec záhubou a zničením, protože ho bude neustále zadržovat v blízkosti nejhrubší hmoty až do chvíle, kdy se hmotné světy začnou hroutit sami v sobě. A konečný zánik hmotnosti, to jest její hrubohmotné i jemnohmotné části, bude pak nevyhnutelným zánikem každé osobnosti, která v hmotnosti z jakéhokoliv důvodu uvízla, a nedokázala se od ní včas odpoutat a uniknout do bezpečí království nebeského.

Názvosloví:

Hrubohmotnost: Fyzická a materiální realita, v níž se nacházíme v současnosti.

Jemnohmotnost: Jemná materiální realita, do které odchází naše vědomí po fyzické smrti. Křesťané ji nazývají očistcem.

Jemnohmotnost má mnoho úrovní a každý se dostane do takové, která přesně odpovídá mravní a duchovní výši jeho osobnosti. Existují jemnohmotné úrovně nízké, totožné s takzvaným peklem a jemnohmotné úrovně vysoké, plné radosti a ušlechtilosti. Přesto to však stále není nebe, ani takzvaný ráj. Jsou to jen vysoké úrovně jemnohmotnosti.

Ráj, nebo duchovní říše: Nachází se nad hmotností, konkrétně nad její jemnohmotnou částí. Dostat se do ráje může jen člověk, který se ve vysokých jemnohmotných úrovních zušlechtí natolik, že může odložit i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupit do ráje

Celé je to velmi podobné tomu, jako když na zemi fyzicky zemřeme. Tím dochází k odložení našeho fyzického těla a našemu vzkříšení v jemnohmotnosti, nebo na takzvaném druhém světě. Stejně tedy také ve vysokých úrovních jemnohmotnosti, po svém maximálním zušlechtění odložíme i své jemnohmotné tělo a prožijeme vlastní vzkříšení v říši Ducha. A právě toto naše vzkříšení z hmoty do věčné říše Ducha je skutečným smyslem celého našeho bytí.

Poslední soud: Čas začátku přirozeného rozkladu hmotného univerza, a to jak jeho hrubohmotné, tak i jemnohmotné části. Kdo se do této doby z jakéhokoli důvodu nedokáže odpoutat od materie a vstoupit do věčné říše Ducha, odsuzuje sám sebe k zániku v nezbytně následujícím, rozkladném procesu hmotného světa.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Řiďte se svým instinktem!

Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.

A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.

Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.

Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.

Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.

První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.

Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.

Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.

Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.

A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.

Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito „hodnotami“ přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.

Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.

A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.

My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.

A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.

Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.

Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.

Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.

Začněme proto skutečně řídit svýma „instinkty“, jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.

A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Horúčavy odhaľujú obludný egoizmus našej civilizácie

Vonku, v prírode vládnu extrémne horúčavy a medzi ľuďmi vládne zase extrémna hlúposť, ktorá pramení z ich nekonečného sebectva. Chcete dôkaz? Na vlastné uši si ho môžete vypočuť takmer vždy, keď si naladíte nejaké komerčné hudobné rádio. Súčasťou tohto typu rádií totiž bývajú krátke správy s predpoveďou počasia. No a práve o predpoveď počasia ide! Jednu z nich som si vypočul a musel som okamžite napísať tento text.

Všetci vieme, že prázdninové mesiace sú obdobím vrcholu leta, čo sa prejavuje horúčavami a suchom. Tak tomu bolo aj 17.7. 2018, kedy som náhodou zachytil inkriminované správy. Vonku všetko pomaly vysychalo, chradlo a živorilo. Už dlhšie výdatne nenapršalo, bolo veľmi teplo a sucho, s výrazným deficitom vlahy. Kukuriciam sa od sucha stáčali listy, vysychali tekvice, zemiaky i ostatné plodiny. Celá príroda až doslova prahla po vlahe a čakala na ňu ako na požehnanie.

No a za tohto stavu oznamoval v predpovedi počasia bodrý hlas moderátora, že žiaľ, počasie sa zhorší, zamračí sa a na väčšine územia bude hroziť dážď.

Tieto jeho slová sú svedectvom neuveriteľného sebectva a fatálneho odtrhnutia od reality. Dotyčný pán a jemu podobní totiž vnímajú každý dážď počas leta ako hrozbu.

Ale hrozbu čoho? No predsa ich osobných voľnočasových aktivít! Ako nebezpečnú hrozbu ich piknikov, výletov, grilovačiek, žúrov, hudobných festivalov a iných príjemných spôsobov letného užívania si. Podľa tohto druhu konzumne zameraných ľudí by bolo najlepšie, keby stále svietilo slnko s teplotou okolo tridsať stupňov. To by bolo leto, aké má byť a aké by im dokonale vyhovovalo. Dážď je pre nich hrozba, pretože im znepríjemňuje ich plány, alebo ich dokonca dakedy celkom znemožňuje.

Títo ľudia totiž vôbec netušia, a ani ich to nezaujíma, že rastlinné produkty, ktoré sú pestované pre našu obživu potrebujú optimálny počet slnečných dní, ale aj optimálne množstvo zrážok a vlahy. A to kvôli tomu, aby mohlo byť všetkého hojnosť na našom stole.

K jednoduchosti takéhoto pochopenia však títo ľudia nikdy nedošli, pretože oni predsa nakupujú v obchodných reťazcoch a tam je vždy dostatok všetkého. Súvis dažďa s týmto dostatkom vôbec nechápu a ani nad tým nikdy neuvažovali.

Ale všetko je inak! Avizovaná „hrozba“ dažďa, ktorá sa potom naozaj na základe spomínanej predpovede počasia naplnila, nebola vôbec žiadnou hrozbou, ale požehnaním. Veľkým požehnaním pre prírodu a všetko rastlinstvo, ktoré mohlo konečne doplniť aspoň časť svojho deficitu vlahy, a ktoré si po ochladení mohlo aspoň na chvíľu odpočinúť od horúčav.

Celá táto záležitosť nám ale ukazuje oveľa viac, než sa na prvý pohľad zdá. Ukazuje nám neuveriteľnú hĺbku sebectva mnohých súčasných ľudí, ktorí vnímajú realitu života jedine cez prizmu toho, čo je pre nich osobne výhodné, pričom nie sú schopní chápať širšie súvislosti života.

Nie dážď je hrozbou milí priatelia! Vy sami, s vašim úzkoprsým zmýšľaním a sebectvom ste hrozbou pre tento svet! Lebo vo svojom egoizme a absolútnej odtrhnutosti od reality vidíte hrozbu tam, kde ide v skutočnosti o požehnanie. Vidíte teda zlo tam, kde ide o dobro. A naopak, to čo vy osobne považujete za dobro, je v skutočnosti len vašim vlastným sebectvom, a teda zlom.

Je však katastrofou, že tento konkrétny príklad, ktorý tu spomíname, je obrazom vzťahu mnohých ľudí k celému životu ako takému. Podobne sebeckým spôsobom totiž neuvažujú len vo vzťahu k počasiu, ale vo vzťahu ku všetkému. Je tým poznačená celá ich štruktúra myslenia, ako aj ich základná hodnotová orientácia.

Po celý svoj život preto žijú v kráľovstve krivých zrkadiel, v ktorom im ich egoistické zameranie iba na seba samého kriví vnímanie skutočnej reality. A preto v mene svojho sebeckého kultu takzvaného „dobra“ pustošia prírodu, drancujú planétu a vykorisťujú ľudí. Deje sa tak pre ich „dobro“ a ich blahobyt, ktoré sú v skutočnosti len sebeckou bezohľadnosťou, neschopnou vnímať, ako všetkému okolo seba ubližujú.

Takáto je pravda o našom svete a na našej civilizácii. Takáto je pravda o egoisticky bezohľadných ľuďoch nášho sveta, ktorí chcú žiť naplno a užívať si. To je pre nich hlavným meradlom vecí! To je rozhodujúce! Všetko ostatné je vedľajšie a nezaujímavé.

Ako ale nazvať takéto bytosti? Ako ich označiť a ako ich pomenovať? Sú to naozaj ľudia? Lebo pravá ľudskosť, skutočná ľudskosť začína až tam, kde sme schopní povzniesť sa nad svoje vlastné, sebecké záujmy.

Pravá ľudskosť začína až tam, kde sme schopní vnímať všetko živé okolo nás v širších súvislostiach a nie iba cez prizmu vlastných sebeckých prianí. V súvislostiach toho, že nie moje priania sú stredom vesmíru a meradlom všetkých vecí, ale že každý z nás je drobnou súčasťou veľkého celku univerza. A podstata ľudskosti spočíva v chcení dobra tohto veľkého celku. V chcení dobra, ktoré prináša požehnanie všetkým bytostiam a berie ohľad na všetko, čo je jestvuje.

Hľadieť iba na svoje vlastné dobro a svoje vlastné priania bez ohľadu na čokoľvek iného je naopak nešťastím a hrozbou nášho sveta. Je to niečo úbohé a nízke, čo nás ľudsky devalvuje a znehodnocuje.

Buďme preto ľuďmi a nie sebcami! Myslime ako ľudia, hovorme ako ľudia, jednajme ako ľudia a vnímajme svet ako ľudia!

A zároveň nebuďme povrchnými! Povrchne neprijímajme najrozličnejšie konzumné hlúposti, ktoré sa do nás snažia zo všetkých strán hustiť a ktorých nekritickým prijímaním pozvoľna degeneruje naša ľudskosť.

Buďme ľuďmi a nikdy nezabúdajme, že skutočná ľudskosť začína až tam, kde je v mysli, vo vedomí a v jednaní rozhodujúce dobro celku. Lebo keď sa bude dariť celku, bude sa dariť aj všetkým jeho častiam, teda aj nám osobne.

Ak však budeme poškodzovať celok našimi osobnými prianiami, ak ich budeme uskutočňovať na jeho úkor, nepredstaviteľná sila celku univerza sa začne pozvoľna stavať proti nám. Začne sa proti nám búriť, začne nás biť a nakoniec, ak sa ani pod údermi prírodných síl nespamätáme a nezbavíme vlastného sebectva, budeme musieť byť v prirodzenej sebaobrane celku vymazaní z povrchu zemského, i celého tohto stvorenia, ktorému svojim egoistickým vnímaním dobra iba škodíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

[smilan]

Minulost a současnost ovládání mas elitou. Změnilo se jen málo!

Už v dávné minulosti lidstva se vyprofilovaly tři základní společenské vrstvy, přetrvávající až dodnes. První je na vrcholu stojící, úzká elita. Třetí jsou masy, které se elita snaží co nejefektivněji ovládat a držet v područí, ba až v otroctví, nejlépe s možností rozhodování o životě a smrti.

No a druhou, mezi nimi stojící vrstvou je společenská vrstva výkonné moci elity, reprezentující různé stupně řízení společnosti, která reálně uskutečňuje nejšpinavější práci směrem k ovládání a zotročování mas. Odměnou za to je vyšší příjem a vyšší společenské postavení.

V různých dobách se tato základní struktura uplatňovala různým způsobem a úspěšně se uplatňuje dodnes. To jediné, co se vždy měnilo byly jen vnější formy, ale podstata zůstává stále stejná.

Už ze starých egyptských maleb je známé zobrazení tří otroků, pracujících na poli, jejichž pohánějí do práce čtyři dozorci. Šlo o dobu otevřeného a bezohledného zotročení mas elitou, přičemž rozdíl mezi otrokem a obyčejným, chudým, manuálně pracujícím svobodným člověkem byl pouze minimální.

Elita vládla lidu tvrdou rukou a samozřejmě vždy se našlo dostatek dobře placených poskoků, kteří drželi masy v poslušnosti prostřednictvím hrubého fyzického násilí. Tyto bezohledné lidské kreatury, i když samy pocházely z mas, se kvůli svému vyššímu finančnímu příjmu a společenskému postavení neváhali stát krutým nástrojem v rukou elity a její bezohledné nadvlády nad obyčejným lidem.

Po nástupu feudálního systému vše dále pokračovalo, jen v trochu jiné, změněné podobě. Masy, zejména venkovského obyvatelstva, už sice nebyly otroky, měly však povinnost odpracovat zdarma určitý objem práce na majetcích tehdejších elit. Ale protože šlo o objem mimořádně vysoký, byly nutné donucovací složky, které bezohledně a pod hrozbou tvrdých fyzických trestů zajišťovaly plnění těchto povinností.

Zajímavé však je, že feudalismem vstupuje do hry kromě dosavadní, tvrdé formy nadvlády elit nad masami také prvek mentálního ovlivňování. Jeho účelem bylo již v zárodku, v myšlení lidí potlačit narůstající, přirozený odpor vůči nespravedlnosti.

Žel, k této roli se propůjčila církev, která namísto svého poslání hájit spravedlnost, lásku k bližním a práva slabých, působila v zájmech silných, za co získávala peníze, majetky a vysoké společenské postavení.

Feudalismem však do určité míry končí epocha tvrdé a otevřené nadvlády elit nad masami a začíná epocha nová. Epocha nadvlády měkké, v níž pozvolna začíná nabývat stále větší převahu mentální manipulace a mentální ovládání. Zdánlivě se tedy vše jakoby zhumanizovalo, avšak ve skutečnosti se změnila pouze vnější forma, přičemž cíl zůstal stále stejný.

Jakýmsi přechodem k novodobé epoše měkkého ovládání mas jsou dva společenské systémy dvacátého století, ve kterých to bylo ještě půl na půl. To znamená, že se vyznačovaly jednak tvrdým vynucováním absolutní poslušnosti mas prostřednictvím státního teroru a jednak intenzivním propagandistickým ovlivňováním obyvatelstva požadovaným ideologickým směrem. Šlo o komunismus a fašismus.

Po druhé světové válce, možná také trochu důsledkem hrůz, jaké musel svět prožít, se postupně začíná zejména na západě dostávat do popředí měkká forma ovládání mas, jejíž vrchol prožíváme v současnosti.

Cíl však zůstává stále neměnný. Je jím dosažení co nejefektivnější poslušnosti mas a jejich co nejefektivnějšího zotročení. Jediný rozdíl je v tom, že v minulosti byly nástrojem tohoto zotročení reálné fyzické okovy a řetězy, zatímco v současnosti jde o okovy a řetězy duší a myslí. Toto novodobé spoutávání vědomí obyvatelstva se totiž děje prostřednictvím médií, nebo jiných, především nevládních organizací, s možností vlivu na společenské povědomí.

Probíhá to tak, že zejména mediálně, ale i mnoha jinými způsoby jsou do povědomí společnosti cíleně vnášeny různé destruktivní prvky, jejichž implementace má za následek dezintegraci osobnosti, protože s osobností, vnitřně dezintegrovanou se dá mnohem snadněji manipulovat a dostat ji právě tam, kam elita potřebuje.

Jedním z takovýchto dezintegračních prvků, zaměřených už na děti útlého věku je prosazování gender ideologie. Ta tvrdí, že dosavadní základní členění pohlaví na chlapce a dívku podle očividné fyzické stavby je již zastaralé a moderní době nevyhovující. Takovýto názor dokonce spadá do kategorie škodlivých rodových stereotypů a musí být překonán možností svobodné volby jedince z padesáti dalších rodů, z nichž si lze volně vybírat a identifikovat se s nimi.

Konfrontace osobnostně ještě nevyzrálých dětí a mladistvých s těmito skutečnostmi má však za následek, ba přímo způsobuje jejich vnitřní dezintegraci. Dítě totiž začíná být na pochybách, kým vlastně je. Začíná tápat v základních věcech, které byly dosud jasné a o kterých se nepochybovalo.

Osobnost dítěte a jeho vnímání reality je otřeseno. Bez pevné opory v samém sobě se pak stává snadno manipulovatelným jedincem. A to je cíl! O dosažení populace právě takovéhoto typu jedinců elitám jde, přičemž toto je jenom jeden ze způsobů cíleného, destruktivního vlivu na současnou mládež.

Úspěšným výsledkem dlouhodobého, širokospektrálního sociálně inženýrského působení je stav dnešní mládeže, která v Čechách ve formě protestů proti prezidentovi Zemanovi, nebo na Slovensku ve formě protestů za slušné Slovensko, vytváří atmosféru společenského neklidu a snaží se prosadit zájmy nadnárodních elit, jdouce proti reálným zájmům vlastního národa .

Mezi další prvky, cíleně otřásající integritou osobnosti je odstraňování a potlačování národních kořenů prostřednictvím multikulturní rozmanitosti. Prosazování imigrace a snaha o rasové míchání bílých Evropanů s tmavým obyvatelstvem je opět pouze sociálně inženýrským pokusem elit o vytvoření nové, národně i rasově dezintegrované masy, která, vytržená z vlastních kořenů, bude mnohem snadněji ovladatelná a manipulovatelná.

V jisté moudré knize je totiž psáno: „Původ dává oporu pro celé bytí každého jednotlivce.“ A tak také náš národní původ a naše národní identita mají velký význam pro celé naše současné pozemské bytí. Cílem všech multikulturních snah není tedy žádný humanismus, ale je jím snaha o odstranění nejpřirozenější a nejelementárnější opory bytí člověka a dosažení jeho národní dezintegrace.

Dalším z takovýchto osobnostně a mentálně destruktivních prvků je takzvaná společenská korektnost. Médii a dalšími tvůrci veřejného mínění v rukou světových elit bylo cíleně vytvořeno společenské povědomí toho, co je správné, co se má a co se může. A zároveň povědomí toho, co je nesprávné, co se nemá a co nemůže. No a každý, kdo vybočí z tohoto elitami nastaveného rámce je okamžitě společensky znevažován označeními jako islamofob, homofob, xenofob, nacionalista, konspirátor a podobně.

Pokud tedy například v socialismu vládla přímá státní cenzura, tak v současnosti úplně stejně vládne elitami mentálně vynucená autocenzura, na jejímž základě si lidé dovolí mluvit a psát jenom to, co je společensky korektní. Pokud jsou totiž třeba nějak politicky, nebo společensky činní, nebo chtějí něco znamenat, nemohou přece riskovat, aby byli obviněni z politické nekorektnosti a tím pádem mohli být profesionálně, morálně, nebo jinak znemožnění.

I když tedy lidé vnímají mnohé věci jako nesprávné a nemohou se s nimi vnitřně ztotožnit, proti svému vlastnímu přesvědčení o nich hovoří jedině v souladu s politickou korektností. Jinak myslet a jinak mluvit však v dlouhodobějším horizontu vede opět pouze k určité míře dezintegrace osobnosti.

Dalším destruktivním prvkem, s cílem dezintegrace celého společenského povědomí je prosazování homosexuality, jako čehosi úplně normálního, s možností adopce dětí homosexuálními páry.

Není samozřejmě správné přechovávat nevraživost vůči homosexuálům, ale stejně není správné, aby úchylku, kterou homosexualita přece jen je, začala většinová společnost akceptovat jako normu. Ba dokonce, jak se to děje v současnosti, cosi víc, než normu. Kdo totiž například není v umělecké branži homosexuál, není téměř žádnou osobností, hodnou mediální pozornosti.

Společným cílem všech výše zmíněných, ale také mnoha jiných praktik, jako je třeba každodenní záměrné šíření myšlenkového a hodnotového balastu v médiích, který ohlupuje osobnost, jako je úpadková pop kultura, a tak dále, a tak dále, je vyprodukovat vnitřně absolutně a po všech stránkách dezintegrované masy, podobné třtině, která se bude vždy poslušně ohýbat v souladu s tím, kam vane vítr přání světových elit.

A to ještě není všechno, protože do budoucna jsou připraveny mnohé další kroky, zaměřené na dosažení absolutní kontroly nad masami a jejich slepé a bezvýhradné poslušnosti. Je to třeba elitami připravovaný bezhotovostní styk, který bude znamenat absolutní odstranění reálných papírových peněz a mincí. Jde o trend, podporovaný bankéři, politiky, ekonomy, médii a ostatními, dobře placenými poskoky elit, s cílem dosáhnout absolutní kontrolu nad lidmi prostřednictvím absolutní kontroly nad jejich finančními prostředky a nad každou jejich obchodní transakcí.

Pokud totiž někdo vlastní hotovost, je relativně finančně svobodný. Kdo ale hotovost nemá, je bankám vydán na milost, protože v případě potřeby může být zcela lidsky eliminován zablokováním účtu a tak dokonce zemřít hlady.

V souvislosti se současným povinným čipováním psů na Slovensku možná ještě zmínit, že po tomto zákeřném kroku, kterému jak se zdá, povrchní masy vůbec neodporují, bude logicky následovat další krok, který byl avizován již v Janově Apokalypse, kdy budou také lidé samotní na povel elit čipování jako psi. A jako se psy bude pak s nimi také zacházeno!

Jak se všem těmto věcem bránit?

V dobách tvrdé nadvlády elit nad masami se lidé často stavěli vůči jejich bezohlednosti a nespravedlnosti se zbraní v ruce a platili za to vlastními životy.

V současnosti, v období měkké nadvlády elit nad masami, se je proti tomu možné postavit poznáním. Poznáním toho, co se vlastně děje, jakým způsobem je cíleně rozkladná osobnost lidí a jaké se k tomu používají konkrétní prostředky. Hlavními sociálně inženýrskými nástroji v rukou elity jsou média, nevládní organizace, ale třeba také moderní, konzumní, úpadková pop kultura. Tito všichni společně se snaží o dosažení požadované úrovně osobnostní dezintegrace jednotlivců, kteří se mají změnit na tupé, poslušné a nemyslící konzumní stádo, sloužící jedině elitě a jejím zájmům.

Myslím, tedy jsem!

Kdo se v dnešní době měkkého ovládání mas elitami na principu mentálních manipulací nesnaží samostatně kriticky myslet, kdo pouze naivně přijímá to, co pro něj vymysleli jiní a nabízejí mu to v médiích, kdo se bez jakéhokoliv odporu zařazuje do povrchní a živočišné mělké masy konzumních spotřebitelů, ten v podstatě ani nežije! Ten není žádnou skutečnou a samostatnou osobností. Ten je jen bezduchým produktem promyšleného, sociálně inženýrského mechanismu, který bez vlastního vědomí slouží elitě, přičemž tato elita ho sérií postupných kroků žene do absolutního otroctví.

Pravda vás vysvobodí!

Částí velké, osvobozující Pravdy je také poznání podstaty a charakteru současné manipulace a ovládání mas elitami, které dává každému člověku možnost osvobodit se a vymanit se z těchto manipulací. Dává mu možnost nabýt vlastní lidskou důstojnost prostřednictvím plného rozvinutí schopnosti samostatného, kritického myšlení a zvažování.

A pokud člověk dá nejen na rozum a rozumové zvažování, ale zapojí do toho také vlastní cítění, nebo jinak řečeno tušení, které vyvěrá z největších hlubin jeho osobnosti, stane se opravdu schopným rozlišit skutečné dobro od dobra domnělého a skutečnou pravdu od pravdy domnělé.

Široká cesta sebevražedné plytkosti mas, nekriticky podléhajících mainstreamovým médiím je širokou cestou, vedoucí k úplnému zotročení každé takovéto nezralé osobnosti v područí elity.

Jenom úzká cesta je cestou ke svobodě! Je jí cesta vlastního zvažování a zohledňování impulsů svého citu. Toto je cesta, vedoucí k svobodnému bytí člověka na Zemi bez otrockých okovů, kterými spoutává v současnosti elita duše a vědomí většiny lidí.

A zcela na závěr otázka pro čtenáře. Kam podle vás směřuje dnešní elita masy a dění na naší planetě? Myslíte si, že k míru, k porozumění mezi národy, ke spolupráci a k harmonii, nebo naopak ke sporům, ke konfliktům, k napětí a k přípravě nového světového válečného požáru?

Odpovědí na tuto otázku dostáváme odpověď na to, co je vlastně současná elita zač. Jsou to služebníci Temnoty, kteří pod pláštíkem pěkně znějících slov směřují celý náš svět do temnoty a sebezničení. A právě proto se je třeba vymanit ze všech jejich manipulací a nejít cestami, které nám ukazují všichni současní mediální, političtí, umělečtí, intelektuální, duchovní a jiní služebníci elit jako jedině správné.

PS. V současnosti je na celém světě aktivně využívána rozličná míra tvrdého, nebo měkkého ovládání mas, v různých vzájemných kombinacích.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Odkaz všem starým lidem: nejste zbyteční!

Stáří přináší mnoho problémů. Jak fyzických, tak psychických. No a jedním ze zásadních psychických problémů bývá to, že mnozí staří lidé se po ukončení svého aktivního života nedokážou dlouhodobě vypořádat se silným pocitem zbytečnosti. S pocitem, ještě navíc podporovaným charakterem současné doby, která vidí celý smysl lidského bytí jedině v schopnosti vytváření materiálních hodnot. Je pak samozřejmě snadno pochopitelné, že pokud někdo tuto schopnost ztratí, cítí se zbytečný. Cítí se na obtíž. Cítí se, jak se říká, už jenom do počtu. Toto trápí mnohé staré lidi a vnitřně jich to užírá.

Vše je však ve skutečnosti úplně jinak a dokonce také zcela nemocný člověk, odkázán na cizí péči, může být za určitých okolností pro náš svět a naši planetu mnohem užitečnější, než tisíce lidí v nejproduktivnějším věku.

Tyto skutečnosti jsem si velmi silně uvědomil při slovech jistého starého člověka, kterého opravdu hluboko trápilo, že je už jenom do počtu. Ale co když právě on patří do počtu spravedlivých, kteří světlou hodnotou své spravedlnosti stále udržují opodstatnění trvání lidské existence a bytí na naší planetě?

Naše planeta, ale v širším kontextu také celé naše univerzum je totiž velkým jevištěm boje dvou protichůdných sil. Síly Světla a síly temnoty. No a každý z nás, jednotlivců, se svými postoji, myšlením, hodnotami a jednáním vždy zařazuje do první, nebo do druhé kategorie.

Jinými slovy řečeno, vždy se stáváme buď služebníky Světla, nebo služebníky temnoty. Vždy se musíme nakonec rozhodnout, na kterou stranu se přidáme, protože na obou židlích se dlouhodobě sedět nedá. Vždy totiž musíme tak, jak se píše, pouze „jednoho z těchto dvou pánů milovat a druhého nenávidět“. No a to, na kterou stranu se přidá většina lidí, většina národa a většina světové populace pak formuje konkrétní osud každého jednotlivce, každého národa, nebo celé naší planety.

Pokud se tedy většina z nás rozhodne pro Světlo a jeho hodnoty, budeme určitě kráčet ke světlé budoucnosti. Pokud se ale rozhodneme pro temnotu a její hodnoty, čeká nás nevyhnutelně temná budoucnost.

Světlem a jeho hodnotami je spravedlnost, ušlechtilost, dobro, nezištnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, úcta, čestnost, mravnost, vnitřní čistota a v reálném životě žitá duchovnost.

Temnotou a její hodnotami je nespravedlnost, zlo, bezohlednost, nečestnost, lež, podvod, chamtivost, kariérismus, nemravnost, vnitřní nečistota, formální duchovnost, ale také bezmyšlenkovitost, konzum, plytkost a nízký materialismus.

Většina lidí našeho světa se svou hodnotovou orientací dobrovolně rozhodla kráčet cestou temnoty a proto svůj osobní osud, osud vlastního národa i osud celé naší planety směřují do temnoty. Do temnoty zničení! Do temnoty a zkázy naší planety, ale i do absolutního konečného rozkladu vlastní osobnosti. Toto musí být jasné každému, kdo žije v současném světě a vnímá jeho základní hodnotové směřování.

No a za situace, kdy si většina obyvatelstva světa vybrala cestu temnoty, směřující ke zničení, je nesmírně cenný každý člověk, jednotlivec, který si naopak svou celkovou životní orientací zvolil cestu Světla. Cestu pozitivních, konstruktivních a budujících hodnot dobra, které drží náš svět a zabraňují jeho totálnímu zhroucení.

Bez těchto lidí by se už totiž muselo všechno dávno sesypat, protože oprávněnost existence života a bytí na každé planetě je podmíněna pouze zachováváním konstruktivních a budujících hodnot Světla. Bez nich ztrácí oprávnění své existence jakýkoli život a jakékoliv bytí. Bez nich musí proto vše nevyhnutelně samovolně směřovat do zkázy a sebe destrukce.

Pokud ho od ní nezadržuje odpovídající počet spravedlivých!

Neboť jedině tento, relativně malý počet spravedlivých drží při životě i naši planetu a zabraňuje zániku všeho, co se na ní nachází. Taková je žel realita, aniž by si její nesmírnou závažnost uvědomovala většina lidí, sloužících temnotě.

Pokud se ale máme vrátit zpět k našemu tématu o starých lidech, kteří se cítí být zbyteční a už jenom do počtu, měli by si hluboko uvědomit, že vůbec nejsou zbyteční a vůbec nejsou do počtu, pokud svou celkovou životní hodnotovou orientací patří právě do toho počtu spravedlivých, kteří drží naši Zemi a zabraňují jejímu zániku. A to je nesmírně cenné! To totiž přináší Světlo na Zemi! A toto Světlo rozhání temnotu, která by se jí chtěla zmocnit úplně.

Proto není zbytečný život žádného člověka, který je v tomto smyslu nositelem Světla. Ať by byl jakkoli starý a jakkoli nemocný. Nejvíce rozhodující kritériem kvality života a jeho skutečné hodnoty není totiž nic jiného, než právě míra Světla, kterou jsme schopni kotvit a zprostředkovávat svou existencí.

To je skutečná hodnota! To jsou skutečně hodnotní lidé! Jediný takový člověk, i kdyby byl jakkoli nemocný, nebo starý, je ve skutečnosti mnohem větším přínosem pro naši planetu, jako tisíce jiných lidí v produktivním věku, ponořených do průměrného, standardního sobectví své služby temným hodnotám.

Proto bylo také řečeno, že první budou poslední a poslední první. Neboť prvními ve světě temných hodnot se stávají především lidé, kteří sami tyto temné hodnoty preferují. Velká čest všem výjimkám!

Pravé hodnoty a tím pádem i opravdu hodnotní lidé jsou naopak našim světem odsouváni bokem, až na poslední místo, i když právě oni jsou ve skutečnosti těmi prvními. Prvními v linii Světla, dávající ještě opodstatnění životu na zemi. Jsou prvními, protože jsou skutečně lidmi! A lidskost, pravé lidství člověku propůjčuje pouze jeho úsilí o hodnoty Světla.

Tam totiž, kde tohoto úsilí není se postupně ztrácí také lidskost, až se nakonec ztratí úplně. Pak zůstane už jenom živočich temných hodnot, stále více stahující do temnoty sebe samého i celý svět. Jedině vznešené hodnoty Světla mohou dát vysokou hodnotu každému člověku, který se na ně orientuje bez ohledu na to, jakého je věku.

No a právě k této vysoké metě, k této hluboké životní moudrosti by měl dospět na sklonku svého života, ve svém stáří každý člověk. Neboť jedině ten žil správně, kdo dospěl až sem, i když třeba v mladším věku určitý čas holdoval falešným hodnotám.

Není ale nic smutnější, když starý člověk na sklonku svého života nedozrál k takovémuto druhu moudrosti. Když nakonec zůstal pouze malicherným, hádavým, trvale nespokojeným a plným negativity, kterou vrší na svém okolí. Takovýmto způsobem se pak žel v jistém smyslu stává mnoho starých lidí opravdu přítěží. Ne však svým věkem, ani svou nemohoucností, ale svým ustavičně negativním duševním naladěním, bez pravé moudrosti. Tím se totiž přidávají k obecnému směřování našeho světa do zkázy úplně stejně, jako většina ostatních lidí v produktivním věku, vědomě nebo nevědomě sloužících temnotě.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

Slušní lidé nepotřebují dělat žádné revoluce!

Tento článek je hloubkovou analýzou toho, proč jsou také z duchovního hlediska všechny pouliční protesty kontraproduktivní a nikdy nemohou přinést žádné zlepšení situace. Je už totiž nejvyšší čas, aby konečně padl mýtus o tom, že hlavní odpovědnost za všechno zlé, co prožíváme u nás doma, nebo i ve světě mohou politici, pak velké nadnárodní korporace a nakonec světová elita nejmocnějších a nejbohatších.

Vše je však úplně jinak a my si ukažme, jak ve skutečnosti vzniká výše zmiňovaná, mocenská hierarchie bezohlednosti, která opravdu utlačuje obyčejné lidi a oni mají dojem, že jsou pouze bezbrannými oběťmi. Oběťmi bezcharakterních politiků, oběťmi dravého nadnárodního kapitálu, nebo oběťmi úzké světové elity, která má s lidstvem své vlastní temné plány.

Otevřeně a bez obalu je třeba zdůraznit, že obyčejní lidé nejsou žádnými nevinnými oběťmi systému a poměrů, které musí snášet. Obyčejní lidé totiž zplodili tento systém, podporují ho a stále ho udržují při životě!

Jak to celé funguje?

Představte si spoře a provokativně oděnou ženu, kráčející po ulici, která na sebe doslova přitahuje chlípné pohledy mužů. Ba nejednou provokuje i vulgární poznámky. Jde samozřejmě o opravdu nízké mužské jednání, které nelze ospravedlnit, ale třeba si uvědomit, že největší podíl na tom nese především ten, kdo tomu dává prvotní podnět. Ten, z koho pohoršení pochází!

Proč o tom mluvíme? Protože na základě zcela stejného mechanismu vznikají i vnější poměry, ve kterých musí lidé žít!

Lidé jsou totiž žel obecně většinou povrchní, mělcí a materialističtí. Upoutali se pouze na sebe a svůj vlastní prospěch, za kterým jdou slepě, jako jakési obrovské stádo ovcí. A tyto ovce, tato masa ve své povrchnosti a plytkosti života, zaměřeného úzkoprse jenom na sebe doslova provokuje jinou kategorii lidí, takzvaných „chytrých“ k tomu, aby těžili z jejich obecné plytkosti a malosti. Aby tuto negativní povahu mas obratně vyžili na jejich ovládání a zotročení, prostřednictvím jejich vlastních chyb a nedostatků.

Protože masy přitahuje živočišná tělesnost, dopřejme jim ji štědře ve filmech, v knihách, v časopisech, nebo na internetu, ať se do ní ponoří tak intenzivně, že už nebudou mít zájem o nic jiného.

Protože masy přitahuje mělká, až primitivní zábava nejrůznějšího druhu, dopřejme jim ji. Ať už v televizi, v rozhlase, nebo v bulvárním tisku. Ať jim vyplňuje celý jejich volný čas a celý jejich duševní obzor, abychom my, ti šikovnější, mohli potom poza jejich záda dělat, co se nám jen zlíbí.

Masy chtějí žít v iluzi, že se někdo snaží o jejich dobro a proto jim bohatě, ale pouze slovně dopřejme tuto iluzi a neustále je bombardujme pojmy jako lidská práva, demokracie, mír, multikulturalismus, boj proti terorismu, nebo jiným světovým hrozbám a nepřítelům. Živme v nich takovou iluzi dobra, přičemž pod její pláštíkem si dělejme, co jen chceme. Vždyť oni jsou tak naivní a nemyslící, že nikdy nepoznají naše skutečné úmysly. A pokud se někdo myslící mezi nimi najde, většina i tak neuvěří jeho takzvaným konspiračním bludům

Současný systém se podobá stupňovité pyramidě. Její základ, její první stupeň tvoří obyčejní lidé se všemi, výše zmíněnýma chybami a nectnostmi. No a každý další stupeň pyramidy představuje o trochu vyšší, hierarchický stupeň moci, profitující z negativních vlastností mas.

A tak to jde od jednoho stupně pyramidy k druhému, stále výš a výš. Až se nakonec v tomto stupňování moci dostaneme k našim domácím politickým špičkám a pak k politickým lídrům světového formátu, stojícím nad nimi. Ti jsou zase ovládání mocnými nadnárodními korporacemi, a tyto jsou ovládány takzvanou elitou, čili nejbohatšími lidmi světa, stojícími na samém vrcholu pyramidy a soustřeďujícími ve svých rukou obrovskou moc.

Avšak stabilita každé pyramidy, ba každé stavby je možná jedině tehdy, pokud stojí na pevném základě. No a tím pevným základem, na kterém stojí současný pyramidální systém moci je plytkost, povrchnost, konzum, materialismus, nízké vášně a ubohý duševní a duchovní obzor obyčejných lidí, kteří jdou jako slepé stádo jedině za svým vlastním prospěchem.

Toto je základ, na němž celá stavba vznikla a který celou stavbu drží. A pokud se i střídají různí vládci, různé společenské systémy, nebo různá politická garnitura, charakter ovládání mas zůstává stále stejný. Stále stejný, protože to nejpodstatnější, to nejzákladnější, čili lidé ze svýma chybami, nedostatky a nízkostmi zůstávají stále stejní.

Je to tedy celé tak, že ti nahoře se všemi jejich negativními vlastnostmi ve skutečnosti lidem nevládnou, ale obyčejní lidé samotní svýma chybami a nízkostí své duše umožňují, aby jim vládli právě lidé takovéhoto druhu. Lidé plní bezohlednosti, chamtivosti, egoismu, pokrytectví, kariérismu a touhy po neomezené moci.

Z poznání všech těchto zásadních skutečností ale zároveň vyplývá, že k obratu k lepšímu může dojít pouze zdola. Pokud se totiž hodnotově změní základ, neboli obyčejní lidé, změní se tím absolutně všechno. Pokud se tedy změní směrem k vyšším a ušlechtilejším hodnotám první stupeň pyramidy, musí být také nezbytně nahrazena celá stará hierarchie moci lidmi nové hodnotové linie.

Netřeba proto vůbec žádných revolucí v dosavadním slova smyslu! To, co je třeba, aby se celkový život lidí změnil k lepšímu je jedině velká, revoluční změna hodnot! Revoluční změna hodnotového zaměření mas, která je schopna změnit tvář celého nynějšího světa, protože pokud se změní základ, musí se nutně změnit také všechno to, co bude stát na tomto základě. A to od základu až po samotný vrchol pyramidy.

Pochopme už přece konečně jednoduchou pravdu a dětsky jednoduchou zákonitost, že spravedlnosti se může přece dostat jedině tomu, kdo je sám spravedlivý! Že dobra se může dostat jedině tomu, kdo je sám dobrý! Že lidskosti a ohleduplnosti se může dostat pouze tomu, kdo je sám lidský a ohleduplný! Že čestně může být přistupováno pouze k tomu, kdo je sám čestný! A tak dále, a tak dále.

Avšak všeobecný sklon lidí k nečestnosti, zlu, nespravedlnosti, bezohlednosti a jiným nízkým negativním vlastnostem musel nutně zplodit právě takovýto negativní a zvrácený systém moci, jaký nám vládne v současnosti.

Lidé! Obyčejní, prostí lidé změňte se! Změňte se k lepšímu a tím změníte všechno! Tím přivodíte tu nejzásadnější změnu v dějinách, protože pohnete základem, na kterém všechno stojí! Neboť jedině ve změně jednotlivců, těch nejobyčejnějších lidí, v jejich hodnotovému obratu k vyššímu, lepšímu a ušlechtilejšímu se skrývá klíč k zásadní změně charakteru lidské civilizace na planetě Zemi.

O tom, v koho rukách se skrývá skutečná moc se však zarytě mlčí! Je naopak intenzivně živeno přesvědčení, že jednotlivec a takzvaný obyčejný člověk nic nezmůže. A dělá se ještě mnoho jiných věcí proto, aby lidé nikdy neprocitli a zůstali žít navždy v bludu, že jim skutečně vládnou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách pyramidy moci.

Mocní našeho světa srážejí nejrůznějšími způsoby obyčejné lidi dolů a všemožně jich duševně a osobnostně devalvují, jen aby neprocitli k poznání moci, která se skrývá v jejich rukou. V neuvěřitelné moci změnit svět prostřednictvím změny sebe samých!

Ano, skutečná moc nespočívá v rukou těch, kteří nám vládnou, ale v rukou těch, kteří je nechávají vládnout! A proto budou takzvaní mocní tohoto světa donekonečna, ať už mediálně, nebo mnoha jinými způsoby podvádět masy a duševně je degradovat, jen aby to nepochopili. Aby nikdy nepochopili, že jedině oni sami mají v rukou skutečnou moc! Moc měnit a změnit věci kolem sebe! Moc změnit celou společnost i celý svět!

Takovéhoto procitnutí jednotlivců se doslova hrozí současná hierarchie moci, profitující z toho nejnižšího, co v lidech existuje a všemožně to podporující, protože příklonem obyčejných lidí k lepšímu, morálnějšímu, vyššímu, spravedlivějšímu, čestnějšímu a ušlechtilejšímu by nevyhnutelně povážlivě zakolísala pyramida současného systému moci, aby se následně zcela zhroutila a navždy pohřbila celý tento zvrácený systém pod sebou.

Aby konečně na nových, obrozených základech dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a podobných vysokých lidských a duchovních hodnot mohla vyrůst nová pyramida úplně jiného druhu. Pyramida, která vynese na vrchol mistrů všech těchto ctností, zatímco žel dnes stojí na jejím vrcholu pouze mistři všech našich vlastních chyb, nízkosti a nectností. Neboť v konečném důsledku má a bude mít naše civilizace i každý národ na svém vrcholu vždy jenom takové lidi, takové vlády a takové společenské elity, jaké si zaslouží a jaké dokonale odrážejí základní hodnotovou orientaci nejširších mas obyvatelstva.

PS. Takzvaní slušní lidé a další, s nimi spřízněné iniciativy bojují v současnosti na Slovensku za výměnu morálně nevyhovujících politiků za morálně více vyhovujících. Neuvědomují si však zákonitost, že tito politici jsou pouze dokonalým odrazem celkového morálního a hodnotového klimatu ve společnosti. A pokud se v tomto směru nic nezemní a vše zůstane při starém, noví politici, kteří nahradí staré budou stejní.

Pokud by ale opravdu všem těmto iniciativám takzvaných slušných lidí šlo o dobro společnosti, nesoustředily by se s takovou vehemencí pouze na výměnu jednotlivých osob ve vládě, která prakticky nic nezmění, i kdyby se tam dostala opozice, ale bojovaly by za systémovou změnu celkové hodnotového a morálního klimatu ve společnosti, zakotveného jednak do podoby konkrétních zákonů a jednak do změny hodnotových společenských priorit. Jedině takovéto pozitivní změny by pak postupně samy o sobě začaly generovat mnohem slušnější politickou garnituru.

Z hlediska všech těchto zákonitostí se revoluční dění slušných lidí, bojujících za slušné Slovensko jeví jako pokrytectví, které sice požaduje změnu nevyhovujících lidí, ale ne změnu morálně a hodnotově nevyhovujícího systému, který musí vždy nutně produkovat pouze tomu odpovídající, morální a hodnotovou lidskou nekvalitu.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

[smilan]

O principu manipulace revolučními davy na Slovensku. Poučme se!

Tisíce slušných lidí, protestujících proti vládě na Slovensku má dojem, že na náměstí přišli sami a dobrovolně vyjádřit svou osobní nespokojenost. A přece to není pravda! A přece jsou skrytými silami v pozadí manipulováni jako stádo ovcí, které naivně bojuje za temné cíle těch, kteří jej manipulují. Procitněme proto a pochopme, na jakém principu to funguje.

Neuvěřitelně propastné jsou hlubiny zla a normálnímu, slušnému člověku je nepochopitelné, čeho všeho jsou schopní lidé, sloužící tomuto principu. Jaké jsou schopni lsti, zákeřnosti, přetvářky, podvodu a lži. Takové něco se doslova vymyká pochopení dobrosrdečných, slušných lidí, kterým jsou podobné věci bytostně cizí. Avšak právě proto jsou v současnosti služebníky tohoto destruktivního principu slušní lidé na Slovensku nedůstojně manipulováni!

Většina z nich přichází na náměstí vyjádřit své lidské a občanské rozhořčení nad vraždou novináře Jana Kuciaka a Martiny Kušnírové. Zároveň přicházejí vyjádřit svou nelibost vůči současné vládě, která již delší dobu selhává v základních mravních principech.

A mají pravdu! Mají pravdu v tom, že vláda je prohnilá, protože dlouhodobě kryje nekalou činnost vícero svých členů, jakož také mnohých, vládě blízkých osob. Vládě Roberta Fica se dostává také z hlediska vyšších zákonitostí přesně toho, co si ve své aroganci moci, nerespektující základní mravní principy zaslouží. Neboť jak se říká, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!

Proto slušní lidé na náměstích zcela oprávněně požadují novou kvalitu a čisté ruce. A právě v této změně nekvality za novou kvalitu vidí oprávnění a hlavní účel všech demonstrací, které v současnosti probíhají na Slovensku.

Toto vše je však pouze částí celkové pravdy! Je to pouze lícová strana mince! Ale jak víme, každá mince má také svůj rub! Avšak právě tento rub, tuto odvrácenou tvář současného dění není většina slušných lidí schopná vnímat, protože se ve své zvrácenosti jednoduše vymyká hranicím chápání průměrného, pozitivně uvažujícího člověka.

Oním tragickým a děsivým rubem současného dění je skutečnost, že síly, bažící po moci a dokonale znalé naivity dobrosrdečných lidí, promyšleně a rafinovaně manipulují jejich legitimním rozhořčením ze společenské a politické situace, aby dosáhly své vlastní cíle. Vědomě tedy manipulují s jejich legitimním odporem vůči prohnilé vládě a také s jejich oprávněným rozhořčením nad vraždou dvou mladých lidí. Lidé byli vyburcováni, aby vyšli do ulic, svrhli vládu a vyvolali rozvrat společnosti. A v tomto rozvratu se má vyprofilovat nová státní moc, která bude mnohem více nakloněna prozápadním, a vůči Slovensku destruktivním snahám.

Současné demonstrace, na kterých projevují slušní lidé své oprávněné rozhořčení se tedy ve skutečnosti dějí v režii transatlantických struktur a jejich domácích přisluhovačů, kteří se touží dostat k moci a okrást národ o vše, co mu ještě zbylo. O pitnou vodu, o půdu, nebo o podniky ve vlastnictví státu. Jde zde tedy ve skutečnosti jenom o boj o moc a o geopolitický vliv, přičemž k dosažení tohoto účelu dokonale posloužilo promyšlené zneužití oprávněného rozhořčení slušných lidí z vraždy novináře a z prohnilé vlády. A slušní lidé ve své naivní dobrosrdečnosti nepoznávají, jak se tímto způsobem stali pouze nástrojem v cizích rukou, určeným k dosažení vytčených cílů. Dále bude následovat už jenom dění v duchu slov: po použití odhodit!

Jde o osvědčený postup, který byl už mnohokrát v různých částech světa úspěšně aplikován. Ať už v Libyi, v Sýrii, nebo na Ukrajině. No a konečným cílem toho osvědčeného, manipulujícího zneužívání oprávněné nespokojenosti slušných lidí, v režii transatlantických destruktivních sil nebylo dosud nic jiného, než destrukce. Destrukce společnosti a národa, z níž vždy nakonec profitují pouze tyto zákeřné skryté síly a jejich poslušní domácí lokajové. Ale nikdy ne národ, protestující za zlepšení domácích poměrů.

Mnozí ze slušných lidí, kteří jsou dnes na Slovensku ve svém oprávněném rozhořčení ze současné vlády takto manipulováni jsou věřící. A tito věřící, ale také všichni ostatní by měli vědět, že Kristus, dokonale znající zákeřnou záludnost zla, nás před ní varoval slovy: Dávejte si dobrý pozor na všechny, kteří k vám budou přicházet jako beránci, ale uvnitř to budou draví vlci!

A přesně takovými vlky jsou současní opoziční, nevládní a západní beránci, nabádající slovenský národ ke svržení vlády. Jsou to vlci, kteří slušné lidi oklamali svým rouchem beránka a prostřednictvím jejich oprávněných protestů se snaží dosáhnout svých dravčích cílů. Štvou národ proti současné vládě mafiánů a zlodějů, aby po jejím násilném svržení sestavili svou vlastní vládu ještě horších zlodějů, mafiánů a lichvářů. A navíc zaprodanců a slepých poskoků západu.

Milí slušní lidé, protestující na náměstích! Vaše oprávněná nespokojenost se stala pouhým nástrojem v rukou transatlantických struktur, jejichž lokajové, to jest většina opozičních poslanců, nevládní organizace, mainstreamová média, herci, spisovatelé a jiní pseudo intelektuálové se snaží o převzetí moci. O nic jiného tu nejde! Nejde vůbec o vaše dobro, ani o dobro slovenského národa! Jde jen o nastolení takové vlády, která by byla mnohem vstřícnější záměrům transatlantických sil k dosažení úplného zotročení a rozkradení Slovenska, než byla současná vláda Roberta Fica.

Kdysi dávno žil národ Inků. Inkové sami sebe nazývali dětmi Slunce. A přestože šlo o národ maximálně dobrosrdečný, bílí dobyvatelé mu přivodili strašný konec. Tento národ byl totiž tak dobrosrdečně naivní, že nedokázal čelit lsti, přehnanosti a zákeřnosti bílého člověka, s jeho touhou po zlatě a moci. Byli totiž jednoduše jako beránci, neschopní čelit vlkům.

Poučení, které by si z toho mohli vzít všichni současní slušní lidé na Slovensku je následující: člověk může být sám o sobě dobrý, slušný, čestný a mravní, ale protože žije ve světě zla, lstivosti a bezohlednosti, musí být zároveň nutně ostražitý! Má žít ideálu dobra, ale musí si být také vědom úkladů, úskoků a zákeřnosti zla! Musí se mít před ním na pozoru, protože jinak, ve své dobrosrdečné naivitě utrpí nevyhnutelně škodu. Svým nedostatkem ostražitosti a bdělosti totiž umožňuje zlovolným, aby ho oklamali, aby jím manipulovali a jeho dobrosrdečnosti zneužili k dosažení svých vlastních, zištných, mocenských a bezohledných cílů, zaměřených v konečném důsledku právě proti těmto dobrákům.

A mimochodem, pokud mluvíme o osudu indiánů, zejména těch severoamerických ve vztahu k bílým dobyvatelům, je to něco víc než symbolické. Mezi bělochy a indiány bylo uzavřeno mnoho vzájemných smluv, z nichž běloši porušili více než devadesát procent, což je historicky dokázáno. Indiáni totiž smlouvám naivně důvěřovali, zatímco pro bělochy to byli téměř vždy jenom akty lstivosti, prostřednictvím kterých postupně připravovali naivní indiány o další a další území. Až je nakonec zákeřně zbavili jakýchkoliv práv na svou vlastní zemi a zvřeli do rezervací.

A tento princip falešné lstivosti, jehož prostřednictvím služebníci principu zla dosahují svých vlastních zištných cílů se stal v posledních desetiletích nedílnou součástí americké zahraniční politiky. Jde o princip, který je již samozřejmě moderním způsobem sofistikován, ale ve svém základním rysu je to stále stejné. Právě takovýmto způsobem to bylo efektivně uplatněno vůči mnohým národům světa, které byli nakonec zbaveny všeho ekonomického a přírodního bohatství a stali se cizinci na svém vlastním území.

A tento osvědčený princip lsti, kdy jedna strana naivně prvoplánově věří, že věci se dějí ve jménu dobra a spravedlnosti, zatímco druhá strana od samého začátku zneužívá tuto dobrosrdečnou naivitu na dosažení svých vlastních, nekalých cílů, tento osvědčený princip manipulující lstivosti se v současnosti odvíjí před našima očima v přímém přenosu na náměstích na Slovensku.

A nakonec ještě jedna důležitá věc. Skutečný vzestup národa se nikdy nerodí z pokřiku davů! Skutečný vzestup národa se odvíjí jedině od vnitřního, duchovního, morálního a mravního vzestupu každého jednotlivce, tvořícího základní buňku národa.

Neboť jedině národ, usilující o dobro, spravedlnost, lidskost a ušlechtilost může doufat, že se mu dostane společenské a politické reprezentace stejných kvalit. Právě takto to totiž funguje na základě železné logiky zákona zpětného působení, činného v našem univerzu, jehož prostřednictvím se každému jednotlivci, ale také každému národu dostane přesně toho, co si zaslouží. Bez zásadní vnitřní změny k lepšímu je proto jakákoliv vnější změna vlády vždy jenom kosmetická a kontraproduktivní.

V roce 1989 jsme byli nespokojeni se socialistickým zřízením a svrhli jsme ho, protože jsme se cítili být utlačováni a doufali jsme, že bude lépe.

Dnes, v roce 2018 jsou lidé opět na náměstích, protože nejsou spokojeni s vládou a doufají, že když vládu svrhnou, budou se mít lépe.

Je však téměř stoprocentně jisté, že se tím nic zásadního nezmění, protože lidé samotní se duchovně nezměnili a zůstávají stále stejnými. A proto tak, jako jsme v roce 89 změnili jenom tehdejší formu útlaku ideologie na novou formu útlaku kapitálu a peněz, tak v roce 2018 změníme pouze Ficovu nemorální vládu, za novou vládu přesně stejných, ne-li ještě více nemorálních lidí s jediným zásadním rozdílem: že budou mnohem více vycházet vstříc záměrům transatlantických struktur, které se v skrytu samy, prostřednictvím svých nastrčených a financovaných loutek podílejí na organizování nepokojů.

Změnou vlády se tedy v podstatě vůbec nic nezmění, pokud se nezmění současný politický systém. Ve světě již existují dobré a fungující příklady, jak by se to dalo po novém. Třeba princip přímé demokracie ve Švýcarsku.

Ale ani to není samospasitelné, pokud národ samotný neprocitne duchovně, morálně a mravně. Neboť pouze morální, mravní a duchovní pozvednutí národa mu může přinést spravedlnost, čestnost a lidskost, za které v současnosti bojuje na náměstích. Tohoto cíle však nikdy nedosáhne skandováním, ani demonstracemi, ale jedině snahou každého jednotlivce, nebo minimálně alespoň větší části národa o spravedlnost, lidskost a čestnost. Jedině pak budeme moci mít nakonec takovou vládu, která bude sama reprezentovat všechny tyto kvality.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.

[smilan]

Kde se vzal duch člověka? Poznávejme sami sebe, svůj původ a svou cestu!

Duch člověka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze možností jejího rozvinutí, což znamená, že pokud v sobě tento potenciál plně neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennější, co máme. Promrháme totiž svou šanci na dosažení nesmrtelnosti ducha tím, že svůj život promarníme honbou za věcmi druhořadými a podružnými. Za věcmi hmotnými.

Odkud se ale vzal v člověku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás, i když ne každý z nás ji v sobě plně rozvine?

Lidský duch! Už tento pojem samotný nám napovídá, že jeho původ je v říši Ducha. Čili v duchovní říši, která je totožná s královstvím nebeským, nebo s rájem.

Podívejme se na celou věc nejdříve zdola, od pozemského člověka směrem nahoru. Pokud žijeme na zemi ve fyzickém těle, disponujeme v sobě třemi složkami. Tělem, duší a duchem.

V křesťanství je zažitý pojem takzvaného očistce, to jest určité úrovně bytí, ve které naše duše, smrtí zbavena fyzického těla tráví kratší, ale zpravidla delší dobu za účelem potřebného očištění a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do říše ducha. Očistec je tedy jakýmsi přechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a říší ducha. Do očistce tedy vstupuje člověk ve své čistě duševní podobě po odložení fyzického těla. Je tomu tak proto, že po fyzické smrti je málokdo duchovně natolik rozvinutý, aby mohl jít přímo do říše ducha, čili do ráje.

Taková je cesta lidské bytosti směrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora směrem dolů, abychom pochopili, odkud se vzal náš duch.

Duch každého z lidí žil ve věčné duchovní říši v jakémsi nevědomém stavu. Ve stavu nevědomého duchovního zárodku, nebo nevědomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvědomění. Tímto prvotním popudem věčné jiskry našeho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvědomělém bytí začíná duchovní pouť každého z nás.

Na základě toho tedy malá jiskřička světla, jiskřička ducha tryská z věčné říše Ducha směrem dolů do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostřednictvím rozvoje vysokých a vznešených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezištnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, světlé jiskřičky stává stále jasnější plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout až do takové míry světlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a žít tam, jako vědomá osobnost.

Toto je účelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skutečným smyslem bytí každého z nás. Máme se, podobně jako bájný pták Fénix, vznést jako zářiví duchové z hmoty do království nebeského.

Ale vraťme se k sestupu duchovního zárodku z duchovní říše do hmotnosti. Při jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrubší, ale nejdříve ta jemnější, kterou je proto možné nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnější hmotnosti si duchovní zárodek obleče jako šaty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá duše. No a potom, v dalším sledu se onen duchovno duševní člověk zrodí na zemi ve fyzickém těle.

Žel hmotnost, čili ta hrubá v její fyzické rovině, nebo ta jemná v její duševní rovině, se vším co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud přišli a proč přišli. Zapomínají na to, že jsou duchovní jiskry a že jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního světelného duchovního potenciálu.

Lidé se tedy stávají pouze lidmi duševno tělesnými, kteří berou ohled pouze na tyto dvě složky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potřeby naplňují.

V tělesné oblasti to zahrnuje obrovské množství uspokojování hmotných potřeb a hmotných požitků. V duševní oblasti to zahrnuje uspokojování potřeb duševních, jako je třeba hudba, literatura, dramatické umění, výtvarné umění a podobně.

Skutečným smyslem celého našeho bytí je však jedině náš rozvoj duchovní. Ten musí být proto vždy na prvním místě!

Pokud si ale přestaneme být tohoto vědomi, pokud zapomeneme na svůj cíl, kterým je opětovný návrat do říše ducha, stáváme se lidmi mrtvými. Žijeme sice na úrovni těla i na úrovni duše, ale duchovně jsme mrtví, protože nás zajímají pouze věci hmotné. Věci hmotné z hlediska dobra našeho fyzického těla, nebo věci jemno hmotné z hlediska dobra naší duše.

Když ale člověk nehledí na zájmy svého ducha, když se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, když neustále nezhlíží ke Světlu a k jeho Zdroji, kterým je věčný Bůh, když se nesnaží poznávat Vůli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní žít, když žije jen životem těla a duše, podle svých vlastních představ a podle své vlastní vůle, když žije pouze ve světě hmoty hrubé a hmoty jemnější a jedině v těchto hranicích se pohybuje všechno jeho myšlení, všechny jeho touhy a všechny jeho cíle, když iluzi života v hmotě považuje za skutečnou realitu a naopak, skutečnou realitu věčného bytí v říši ducha za iluzi, musí to mít pro něj katastrofální následky.

Hmota totiž, ať již ta hrubá, nebo i ta jemnější, jako vše co je hmotné, podléhá koloběhu vzniku a zániku. Tak je to s každým tělem, tak je to s naší planetou a tak je to i s celým naším okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou částí.

A ty katastrofální následky spočívají v tom, že pokud včas nestihneme rozvázat všechny své vazby s hmotou, pokud včas nestihneme duchovně dozrát a vstoupit do říše ducha, budeme muset být podrobeni zániku všeho hmotného, se kterým zůstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti každého člověka, svázaného s hmotností je totožný s věčným zavržením.

Člověk je tedy určitou jiskřičkou světla a tato jiskřička v něm je tím největším pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzářit ji. Rozjasnit ji v zářivé světlo čistoty a ušlechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak může vrátit zpět do říše Světla.

Člověče, buď jsi tedy tohoto stále vědom! Jednej podle toho v každé chvíli a budeš žít!

Pokud však zapomeneš, odkud jsi, zahyneš! Zahyneš v hrůzách rozkladu hmoty, kterou jsi považoval za to jediné a proto s ní zůstaneš až do samého konce pevně svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tě bude táhnout k definitivní záhubě můžeš přetnout jedině tehdy, pokud poznáš odkud jsi a ze všech sil se vynasnažíš dostat tam, odkud jsi přišel. Dávej si však dobrý pozor člověče, aby si to nakonec stihl!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[smilan]

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil.

Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita.

Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami!

Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější?

Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní?

Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky?

Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně.

Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci.

Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita.

Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků.

Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné.

A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu.

Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo.

Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci!

Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie!

Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin.

V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů.

Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů.

No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout.

Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění.

Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity.

Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni!

Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost.

Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu.

Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země.

No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci.

Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie.

Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat!

Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly?

Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha.

V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků.

A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům.

To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha.

Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí!

Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky.

Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí.

Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země.

A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby.

Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[smilan]

Co bylo podstatou původní duchovnosti dávných Slovanů?

Jaká byla duchovnost našich slovanských předků před příchodem Cyrila a Metoděje? Je opravdu jen nějakými bájemi to, v co věřili, co uctívali a co považovali za realitu? Kdo byli ve skutečnosti jejich takzvaní „bohové“?

Všem nám je jasné, že lidé v minulosti žili v úplně jiném vztahu k přírodě, jako my dnes. Můžeme to vidět třeba na životě našich předků před sto lety. A to samozřejmě již ani nemluvě o lidech před více než tisíc lety, tedy v období Velké Moravy, o kterém budeme hovořit.

Pro tehdejší lidi byla příroda přirozeným partnerem. Byla jim soupeřem, se kterým bylo třeba počítat a jehož nebylo hodné podceňovat. Naši předkové měli vůči ní patřičnou úctu, cítili k ní bázeň, ba dokonce až určitou posvátnost.

No a právě prostřednictvím tohoto svého postoje začali časem nabývat schopnost reálně vnímat vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění.

Pouze my dnes si totiž myslíme, že v přírodě se vše děje jaksi samo od sebe. Že po jaru samo od sebe přichází léto, pak podzim a zima. Že sám od sebe přichází déšť, vítr, atd.

To je ale omyl, protože nic se neděje jen tak samo od sebe. Za všem přírodním děním stojí vědoma inteligence, která jej spravuje, řídí a udržuje.

Jen si třeba zkusme vzpomenout na staré lidové pohádky. Najdeme v nich množství zmínek o různých vílách, rusalka, vodnících, skřítcích, nebo jiných bytostech, které jsou spojeny s určitým konkrétním přírodním děním.

Tyto bytosti však nejsou žádným výmyslem, jak se my dnes domníváme. Jsou ve skutečnosti personifikací a zosobněním vědomé inteligence, spravující přírodní dění, protože naši předkové ji mohli vnímat, komunikovat s ní a částečně s ní také spolupracovat.

Celkem prakticky to tedy znamená, že třeba vědomou inteligenci, kterou vnímali za správou vodstva nazvali vodníky. Vědomou inteligenci, stojící za spravováním rostlin a stromů nazvali elfy. Vědomou inteligenci, stojící za péčí o půdu nazvali gnómy. Vědomou inteligenci, schopnou hýbat pohořími nazvali obry, a tak dále, a tak dále.

Podstata duchovnosti našich slovanských předků tedy spočívala v uctívání vědomé inteligence, stojící za přírodním děním.

A pokud se podíváme na přírodu, na její nádheru, účelovost a pořádek, na to, že v podstatě umožňuje život člověka na Zemi, musí nám být jasné, že inteligence za ní stojící může být jen pozitivní. Že může stát jedině v službách Světla!

Když totiž čteme v evangeliích, že bez Vůle Stvořitele nespadne na zem ani lísteček ze stromu, tak je to právě tato vědomá inteligence, stojící za přírodním děním, která Vůli Stvořitele ve světě přírody reálně naplňuje. Představuje to tedy nespočet věrných služebníků Nejvyššího, naplňujících v přírodním světě jeho Vůli.

Zkusme se nyní podívat na některé konkrétní služebníky, a podívejme se na ně nejen z hlediska slovanské mytologie, ale také s průnikem do mytologie starogermánské, řecké, nebo římské, protože všechny tyto dávné národy měli své vlastní kontakty s onou vědomou inteligencí a samozřejmě, nazvali ji svými vlastními jmény. Při hlubším pozorování je ale zjevné, že zde vždy jde stále o totéž.

Nejvyšším slovanským vládcem živlů byl Perun, správce hromů, blesků a bouří. Jeho obdobou v starogermánské mytologii byl Thor. V řecké mytologii zase Zeus a v římské Jupiter.

Nejvyšší vládce světa přírody, nazvaný různými národy různými jmény měl své sídlo na určité hoře. Ve starověkém Řecku se jmenovala Olymp, zatímco staří Germáni ji nazvali Valhalla.

Ale vraťme se zpět k slovanským jménům vládců nejrozmanitějšího přírodního dění. Tak například Svarog byl vládcem Slunce a ohně, čili vědomou inteligencí, stojící za spravováním Slunce a ohně.

Morena byla vládkyní zimy a smrti.

Vesna vládkyní jara, mládí a života. Zaháněla Morenu, oživovala zmrzlou přírodu a přinášela svěží zeleň.

Devana byla Perunova dcera a vládla světlu nebeskému i světlu pozemskému.

Ve světě vědomé inteligence přírody však vládlo určité hierarchické uspořádání. Začínalo to od správy nejmenších rostlin, pak stromů, pohoří a pokračovalo to přes zprávu živlů, až po správu těch největších celků. A tak existuje například také vědomá inteligence, která má na starosti planetu Zemi a nazývá se Erda, nebo inteligence, spravující Měsíc, nazvaná Luna.

Starověké národy však prostřednictvím svého jemnějšího vidění dospěli ještě k vyššímu poznání. A sice, že určitý druh vědomé inteligence stojí i za správou všech vysokých a ušlechtilých ctností.

Tak například starověcí Řekové nazvali inteligenci, stojící za spravováním ctnosti moudrosti Pallas Athéna. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti cudnosti Artemis. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti věrnosti a mateřství Héra, a tak dále, a tak dále.

Dávné národy tedy neuctívali pouze vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění, ale také inteligenci, stojící za spravováním vysokých a ušlechtilých ctností. A tyto skutečnosti, ať již přímo, nebo nepřímo kladli na stoupence tohoto typu duchovnosti požadavek zachovávat vysoké a ušlechtilé ctnosti ve svém každodenním životě. V podstatě zde tedy šlo o všestranný osobnostní růst jednotlivců prostřednictvím rozvíjení ušlechtilých ctností.

Máte dojem, že všechno toto jsou pouze nějaké výmysly, jejichž reálné potvrzení nelze nikde najít? Pokud ano, tak se mýlíte, protože o těchto skutečnostech existují dokonce historické písemné zmínky. V určitých klíčových momentech dějin totiž výše zmíněná inteligence zasahovala reálným a viditelným způsobem do vývoje věcí lidských. Uveďme si konkrétní příklady:

V evangeliích můžeme najít příběh o tom, jak se učedníci plavili s Ježíšem v loďce po moři a on usnul. Po čase se strhl vítr a začaly se vzdouvat velké vlny, až hrozilo, že se loďka potopí. Tehdy přišli učedníci za Pánem a řekli: „Pane, ty si tu spíš a nedbáš, že hyneme“. A Pán vstal, pohrozil větru i moři, takže okamžitě nastalo velké ticho.

Tento příběh popisuje zázrak, ale my dnes můžeme znát charakter tohoto zázraku, který nebyl ničím jiným, než vědomou komunikací s inteligenci, stojící za spravováním živlu větru a moře. A tato inteligence, stojící ve službách Stvořitele musela okamžitě uposlechnout příkaz toho, který sám přímo od Stvořitele na Zemi přišel.

Nebo další příklad z Bible, a sice přechod Izraelitů přes Rudé moře, když prošli jeho středem suchou nohou a jak je psáno: „voda stála jako zeď po jejich levé i po jejich pravé straně“.

Jde zde opět o krásnou ukázku toho, jak inteligence, nacházející se za přírodním děním ochraňovala národ, který byl povolán k přímé službě Stvořiteli.

Nebo ještě jiný příklad z naší nejaktuálnější současnosti. Je tomu pár let dozadu, kdy asijské země zasáhla vražedná vlna tsunami, která měla na svědomí tisíce lidských životů. Ba šlo to dokonce až do desítek tisíců.

Zajímavé ale je, že všechny volně žijící zvířata se dokázaly včas vzdálit do bezpečí, takže se jim nic nestalo. A tak paradoxně, ten nejmenší šneček se bezpečně plazil pár centimetrů od místa, kam až dosáhla vražedná přívalová vlna, která měla na svědomí tisíce lidských životů.

Proč se zvířata zachránily, ale lidé ne? Protože zvířata mají své spojení s inteligencí, stojící za správou přírodního dění a ta je včas varovala a dala jim přesně vědět, kolik stovek metrů od pobřeží se nachází bezpečná zóna.

A tato inteligence by samozřejmě varovala také lidi, kdyby byli otevřenější. Ale žel, lidé jsou přece realisté! Lidé přece nevěří v žádné pověsti, bajky a pohádky! A proto tito racionální lidé dnešní doby museli vlastními životy zaplatit na svou nevíru.

Nebo se podívejme třeba na léčivé rostliny, které každodenně používáme. Myslíte si, že jejich léčivé účinky byly objeveny pouze náhodně?

Vůbec ne? Toto poznání k nám přišlo prostřednictvím vnímavých jedinců, schopných komunikovat s inteligenci, stojící za správou přírodního světa, která jim prozradila, jaké konkrétní rostliny mají léčivé účinky na ten, nebo onen lidský neduh.

A dalších, podobných příkladů by se dalo samozřejmě uvést ještě mnohem více.

Co dodat na závěr? Snad jen to, co kdysi řekl Kristus: „Pokud byste měli víry byť jen jako hořčičné semínko a řekli byste této hoře: vstaň, zvedni se a vrhni se do moře, amen pravím vám, stane se tak!“

Pokud se ale takové a jim podobné věci dnes na zemi nedějí, neznamená to, že by se dít nemohly. Znamená to pouze, že lidem chybí podobná víra. Lidé totiž nemají ani jen za máček skutečné a pevné víry v Stvořitele, a již vůbec ne víru v nějakou vědomou inteligenci, stojící za správou přírody, která je však právě zde na zemi schopna ve světě přírodního dění reálně naplňovat Vůli Nejvyššího, v určitých zlomových momentech rovnající se zázrakům.

A proto realističtí lidé dneška mají pouze své vlastní zázraky. Zázraky svého rozumu, vědy a techniky, které jsou však žel pouze ubohou náhradou toho, co by byl člověk na Zemi schopen dokázat prostřednictvím své pravé a pevné víry v Páně a za podpory, pomoci a spolupráce vědomé inteligence, stojící za správou přírodního dění.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[Autor]

Příspěvky