Poruchy příjmu potravy – léčba

Všude se píše, že poruchy příjmu potravy (dále jen PPP) jsou bio-psycho-sociálním onemocněním, to znamená, že nejde pouze o poruchu metabolizmu, individuálně psychickou či jen společensky podmíněnou. Od všeho něco.<br> <br> Také pokud se v odborné literatuře píše o příčinách, přichází v úvahu takové jako problematická rodina, v níž dcera soupeří se svou matkou; týrání či dokonce zneužívání v dětství; strach z dospívání, z mateřství, z opouštění rodiny a mnoho dalších. Přestože někdo může mít takové zkušenosti a v dospívání se u něj projevily příznaky PPP, vůbec to neznamená, že totéž platí u někoho jiného, majícího podobné potíže s jídlem.<br> <br> Zjednodušení problému na tělo, duši či společnost nebo pátrání po jedné příčině vzniku PPP je spíše matoucí a k pochopení a hlavně uzdravení nemocného to moc nepřispívá. PPP nejsou totiž jen odpovědí na nějaké životní trauma nebo pouze způsob řešení nějakých jiných problémů.<br> <br> Terapie mentální anorexie a bulimie by měla sledovat tři cíle (jejich následující pořadí nic nevypovídá o tom, je-li některý z nich důležitější než jiný):<br> <br> 1. léčba dlouhodobé podvýživy a tělesných obtíží, způsobených opakovaným zvracením, zneužíváním projímadel apod.,<br> 2. psychoterapie, která by nemocnému přinesla pochopení příčin jeho onemocnění a zejména pak úlohy, jakou v jeho současném životě onemocnění plní,<br> 3. psychoterapie, zaměřená pragmaticky na změnu „špatných“ jídelních návyků případně „špatného“ životního stylu nemocného.<br> <br> Jednotlivé body je nutné alespoň trochu rozvézt, vezměme to tedy popořádku. Při „léčbě těla“ (tělesných obtíží) nejde pouze o záchranu tělesného zdraví, které je samozřejmě velmi důležité. Nemocné tělo má vliv také na náš duševní stav, asi nejvýraznější jsou deprese a silné pocity únavy a vlastní neschopnosti, které přicházejí jako doprovod dlouhodobé podvýživy, kterou většina anorektiček v jisté fázi svého onemocnění trpí. Dalším doprovodným příznakem nemocného těla je zvýšena labilita – náladovost, předrážděnost, neadekvátní reakce na situace, které byly dříve zvládány v pohodě. Do třetice jsou tu poruchy spánku a soustředění. V těle dochází také k hormonálním poruchám, jejichž projevem je např. ztráta menstruace.<br> <br> Jak je vidět, nerovnováha v organismu je sama o sobě příčinou mnoha obtíží, projevujících se v duševní rovině. Léčení těla samo o sobě ale nestačí. I když se podaří uzdravit tělo, bez uzdravení duše tělo opět po nějakém čase onemocní. Na začátku článku jsem psal, že hledání jedné příčiny vzniku PPP většinou nic nevyřeší. To ale neznamená, že bychom se neměli ptát, kde se tyto problémy vzaly, jaká je osobní historie takto nemocného člověka? Nejde tu vůbec o hledání viníka – kdo nebo co za to může, ale o rozpletení uzlů osobních zkušeností, díky kterým se člověk dostane do takovéto situace. Vyplatí se při tomto dobrodružném a často i bolestném průzkumu soustředit se na vztahy s nejbližšími, na dětské zážitky, na rodinná pravidla, v nichž tento člověk vyrůstal… Jinou věcí je, proč je po rozhodnutí nemocného uzdravit se tak těžké anorexie či bulimie se opravdu zbavit. Pak se můžeme ptát, jakou úlohu v současné době PPP v jeho životě plní, k čemu tyto způsoby chování a prožívání nemocný člověk nyní ve svém životě potřebuje? Zní to možná podivně, ale je to celkem jednoduché. Jako příklad uvedu situaci jedné dívky, která svou nemocí vyvolala takové obavy rodičů o její život, že se i přes velké neshody v manželství dokázali po dlouhé době shodnout a všichni začali vystupovat jako jedna rodina. To byla ovšem pro ni samotnou past, protože dokud si toto plně neuvědomila, byla ve své nemoci uvězněna strachem, že pokud se uzdraví, bude zase vše při starém a rodiče se nakonec rozejdou. Toto pochopení umožnilo všem hledat jiný, zdravější způsob jak situaci řešit.<br> <br> A konečně je tu třetí cíl terapie – změna stravovacích návyků či životního stylu nemocného. Mentální anorexie i bulimie je v podstatě formou závislosti, v níž drogou je zvládání redukce hmotnosti či záchvaty přejídání. Jednou z věcí, která nemocného v jeho závislosti udržuje, je samotné ne-mocné chování, ne-mocný způsob zacházení s jídlem a s vlastním tělem. Do této chvíle jsme mluvili o psychoterapii „zevnitř“, závislost proti ní však staví velkou úzkost ze změny (zvýšení váhy, nemožnost zvracet atd.) a proto je třeba pomoci i „zvenčí“ – nácvikem změny jídelního režimu, zmapováním situací, v nichž se obtíže zhoršují (zvyšuje se nechutenství případně strach z tloušťky nebo se spouští záchvat přejídání). K tomu existuje řada úspěšných technik s nimiž umí odborníci pracovat.<br> <br> Při terapii je důležité:<br> <br> 1. podporovat zodpovědnost nemocného za vlastní osobu, jeho aktivní přístup a motivaci ke změně,<br> 2. dávat nemocnému informace, související s jeho onemocněním,<br> 3. vycházet z nynější situace nemocného,<br> 4. poskytovat nemocnému podporu při náročných změnách, kterými při uzdravování prochází<br> <br> Terapii, kterou zde popisuji, nelze zaškatulkovat do jednoho terapeutického směru. Je to vlastně takový výběr přístupu a technik, které se při léčbě PPP osvědčily, přičemž je třeba brát ohled na individuální potřeby nemocného. Tento článek je nahlédnutím do dílny psychoterapeuta a všem těm, kteří mají pocit, že s jejich situací nelze nic dělat, by mohl dát naději, že možností je více a nikdy není pozdě.