Články | Anorexie, bulimie, přejídání

Informace pro rodiče

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

10 bodů, kterými by se měli rodiče řídit, aby předešli vzniku poruch příjmu potravy u svých dětí l. Zamyslete se nad tím, jak tělesná hmotnost ovlivňuje Vaše sebevědomí a vztah k vlastnímu tělu. Poučte své děti o základních sexuálních rozdílech, fyzickém vývoji a různých tělesných typech a také o tom, jak škodlivé může být vytváření předsudků vůči určitému typu. 2. Zkoumejte do hloubky své sny, cíle a požadavky, které kladete na blízké a milované. Dáváte velký důraz na fyzickou krásu? Vyvarujte se výroků typu: „Když zhubneš, budeme tě mít víc rádi.“ „Nejez moc, budeš se víc podobat modelkám z časopisů.“ „Snaž se vejít do užších šatů…“ apod. 3. Naučte se povídat si se svými dětmi o následujícím – jak je nebezpečné držet diety – jak je důležité jíst pestrou a vyváženou stravu, v pravidelných denních dávkách. 4. Vyhýbejte se rozdělování jídel na dobrá a bezpečná- tzn. netučná a nízkokalorická a špatná a nebezpečná – tzn. tučná nebo vysokokalorická. Snažte se být dobrým vzorem pro své dítě v oblasti stravování, cvičení a přijímání sebe sama. 5. Cvičení berte jako činnost, kterou děláte pro radost a pro udržení dobré kondice a ne jako způsob redukce hmotnosti nebo kompenzace spořádaných kalorií. 6. Nevyhýbejte se aktivitám, přitahujícím pozornost k Vašemu tělu, jako je plavání, opalování či tancování. Zbavte se oblečení, které je Vám nepohodlné a které zdůrazňuje nedostatky Vaší postavy. 7. Pomozte svým dětem bránit se vlivu médií, propagujícím tělesnou krásu spojenou s vyhublostí a nadměrnou štíhlostí.Nejen štíhlé tělo může být přitažlivé a krásné. 8. Poučte chlapce o tom, jak důležité a mocné jsou jejich názory na ženskou krásu a jaký mohou mít vliv jejich výroky na dívčí sebevědomí. 9. Povzbuďte své děti k tomu, aby byli aktivní pro radost a nezabývali se zbytečně počtem přijatých a vydaných kalorií /samozřejmě pokud to není doporučeno lékařem ze zdravotních důvodů/. 10. Snažte se zvýšit sebedůvěru svých dětí i v jiných oblastech než je fyzický vzhled /škola, sport, kultura, koníčky, vztahy/. Dávejte stejnou šanci, možnosti a povzbuzení dětem obou pohlaví. Kladné přijímání sebe sama je nejlepším lékem proti nesmyslným dietám a špatným stravovacím návykům.

Anorexie má vliv na kvalitu kostní hmoty i po letech

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Osoba, u níž byla diagnostikována mentální anorexie, je dokonce i po letech ohrožena zlomeninou kosti dvakrát více než lidé bez této poruchy. Dokazuje to alespoň nová studie z Dánska publikovaná v odborném časopise International Journal of Eating Disorders. Nové závěry naznačují, že poškození kostí způsobené poruchami příjmu potravy může být stálé. Je však možné, že pacienti zmínění ve studii dosud s tímto onemocněním bojují a to brání kostem získat původní sílu. Dřívější studie zjistily, že lidé s poruchami příjmu potravy, jako jsou anorexie nebo bulimie, mohou trpět oslabením kostí v důsledku špatné výživy. To podle odborníků může zvyšovat riziko osteoporózy a zlomenin. Během nejnovějších výzkumů se vědci z Aarhusovy univerzitní kliniky v Dánsku zaměřili na 2149 pacientů s mentální anorexií, 1294 lidí s bulimií a na 942 osob s jiným typem poruchy. Všichni pacienti, z nichž více než 90 procent byly ženy, byli srovnáváni se skupinou asi 4000 zdravých jedinců. V porovnání s nimi byla u nemocných zaznamenána dvakrát vyšší pravděpodobnost zlomenin a toto riziko zůstalo vysoké i v období deseti let po zjištění poruchy příjmu potravy. Nejvyšší ohrožení přitom bylo zjištěno u anorektiků. Badatelé se domnívají, že anorexie může způsobit stálé poškození kostry, které později doprovází ztráta kostní hmoty v důsledku stárnutí. Na druhé straně vědci poukázali na to, že ani po diagnostikování a léčbě nemusí být tato porucha zcela odstraněna, což způsobí trvalý deficit důležitých látek v těle.

Anorexie a bulímie – tři pověry o našem těle

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Kdo je hubený a kdo už tlustý? Kolik musí kdo vážit, aby „vypadal dobře“? Jak to všechno začalo? Pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, především pak se svou váhou, možná nějaká ta poznámka spolužáků či rodičů k postavě, touha nějaké kilo ubrat, dokázat všem, že své tělo mám pod kontrolou? V psychologii existují teorie, které říkají, že hlavní činností našeho rozumu v každodenním životě je hodnocení. Hodnotíme svět kolem nás, naše blízké okolí a také sami sebe. Podle svého hodnocení pak předjímáme, co můžeme od ostatních i od sebe očekávat. Při svém hodnocení jsme zatíženi svou vlastní minulostí – zkušeností, také náladou, strachem a samozřejmě reakcí svého okolí. S tím se někdy shodneme, jindy ne. Většina z nás má tendenci spíše shody dosáhnout – alespoň s někým. Sebehodnocení podléhá úplně stejným zákonům jako hodnocení čehokoliv jiného, jen se nás to týká o něco víc. K sebehodnocení patří také náš vztah k vlastnímu tělu – a lze to říci i naopak, své tělo hodnotíme s ohledem na to, jak se vnímáme „celí“. Toto je velmi důležité, neboť tak můžeme získat porozumění pro ty, kdo veškerou svou pozornost, vůli i čas věnují svému tělu. Tělo i duše jsou dvě spojené nádoby, s tím se dnes už smířila i západní medicína. Vztah k vlastnímu tělu, jeho hodnocení, vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, to vše je práce duše vedená duchem doby, vulgárně řečeno společenskými normami. Že takový duch doby existuje si může každý ověřit sám na vlastní oči, stačí navštívit galerie obrazů či výstavy sochařského umění a prohlédnout si ideály krásy v historii světových kultur. Kromě estetických zážitků si z takové výpravy odneseme jistý nadhled nad normami dneška, nad relativitou jejich platnosti. První pověrou je, že ideál krásy je objektivní skutečnost, které stojí za to věnovat celý svůj život. Cituji z dopisu: „Začala jsem sledovat svou váhu asi před čtyřmi lety. Bylo mi 13 let, začal mi v té době růst zadek a prsa, připadala jsem si taková oplácaná. Neuměla jsem tou dobou zapadnout mezi spolužáky tak jak by se mi líbilo a myslela jsem, že je to mou nadváhou. Začala jsem tedy omezovat stravu, vážit se a počítat kalorie. Dnes měřím 165 cm, vážím – jak kdy, momentálně 43 kg. Asi jsem nemocná, všichni to říkají, ale stejně mám pocit, že jsem ty kila přemohla. Je to to jediné, co jsem v životě opravdu zvládla dokonale – zhubnout.“ Toto je jeden z mnoha příběhů, jejichž hrdinka se ve snaze zlepšit své sebehodnocení (což si zpočátku sama neuvědomovala) vydává na cestu boje se svým vlastním tělem. Je to cesta askeze (někdy střídaná záchvaty „dopřávání si všeho“), neustálého sledování a počítání,vše ostatní přestává být důležité. Lidé, o něž zpočátku stála, s nimiž se chtěla cítit lépe, se pomalu ztrácejí a na míst nich přichází váha a zrcadlo. Strach z jídla a strach z kil. Každé jídlo v sobě nese potenciální nebezpečí vyššího čísla na váze, jeho chuť přestává být pro naši hrdinku důležitá. Ještě větším strašidlem se pro ni stává slovo tuk. Ten považuje za vrchol něčeho nezdravého, za nadbytek v těle, který ho jen hyzdí a přináší tak nepříjemné pocity. Do tuku si tak vlastně promítá vše, co považuje pro svůj život za nepřijatelné, čeho se chce za každou cenu zbavit. Dávám zde čtenáři k zamyšlení, čím bychom v našem životě tuk jako symbol něčeho zavrženíhodného nahradili? Co je pro náš život nepřijatelné a přitom je to nadosah? Druhou pověrou je, že tuk v našem těle nemá co dělat! Přiměřená hladina tuku plní v těle životně důležité funkce – pomáhá udržovat tělesnou teplotu, tlumí klouby, chrání orgány, uchovává vitamíny a pomáhá tělu při nedostatku potravy. Zvýšená hladina tuku může být samozřejmě zdraví škodlivá, v této oblasti se ale při sledování příběhu naší hrdinky rozhodně nepohybujeme. Většina lidí si myslí, že hladinu tuku ve svém těle může objektivně sledovat na své váze. I naše hrdinka si myslela, že méně kilogramů znamená více krásy a více zdraví. Tělesná hmotnost v sobě zahrnuje ovšem i zcela jiné složky našeho těla – kosti a svaly. Můžeme mít jinak rostlou – a tedy i těžkou kostru než jiný, stejně vysoký člověk, stejně tak se lišíme i objemem svalové hmoty. Proto všechna čísla, vycházející z měření tělesné hmotnosti a výšky vzrůstu jsou jen orientační. Příkladem toho je počítání Indexu tělesné hmotnosti (Body Mass Index, BMI). Pomocí jednoduchého vzorce dostaneme na desetiny přesné číslo, které dosazením do normativních tabulek vypovídá, jak jsme na tom s hmotností vzhledem k normě. To je v pořádku, počítáme-li však s BMI jako s přesnou hodnotou, vyjadřující míru naší tloušťky či hubenosti, jsme na velkém omylu. Třetí pověrou je, že číslo na váze je přesným vyjádřením naší tloušťky či hubenosti, že přesně vypovídá o míře tuku v našem těle. Toto nám nesdělí ani BMI či jiné přepočty. Hmotnost je pouze orientační číslo, které se často mění. Začal jsem ideály, končím poněkud prozaičtěji u kilogramů. Pověr samozřejmě existuje mnohem více. Jednu ještě přeci jen přidám na konec – mnoho lidí, kteří svůj svět zúžili na starost o své tělo a především o své kilogramy, si myslí, že tento svět je jediný, v němž umějí žít. Člověk dostal do vínku velký dar a tím je možnost změny. A tu má samozřejmě i hrdinka z dopisu, možná by mohla začít své dobrodružství změny rozlišováním pověr od skutečností. Musí ovšem překonat strach z nového. A to bych jí přál.

Chybné počítání kalorií

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Je třeba uznat, že pokud se počítání kalorií provádí, je tento výpočet vždy velice teoretický, a dokonce zcela přibližný, a to z těchto důvodů: <ul> <li>Porovnáváme-li jednotlivé tabulky, zjistíme, že se hodnoty uváděné pro tutéž potravinu mezi jednotlivými knihami podstatně liší.</li> <li>Kalorická hodnota potravin se podstatně liší podle toho, zda jsou konzumovány syrové nebo tepelně zpracované (s tukem či bez tuku). <li>Podíl tuku (který kalorickou hodnotu podstatně mění) se může výrazně lišit od kusu ke kusu, jako je tomu například u masa. Závisí totiž na způsobu výkrmu živočicha, na způsobu přípravy a na způsobu tepelného zpracování. <li>Výpočet (teoretický) kalorií nebere nikdy v úvahu podmínky absorpce lipidů a glycidů v tenkém střevě, které se výrazně liší podle toho, zda pokrm obsahuje vlákninu či nikoliv. Absorpci těchto kalorií může totiž podstatně snížit výrazný podíl vláknin (zvláště rozpustných) pocházejících ze zeleniny, z luštěnin apod. <li>Pokud jde o kvašené sýry (ementál), práce L. Falcambiho dokázaly, že jsou bohaté na kalcium a toto kalcium je pastí na část tuků, k jejichž absorpci tak nedochází. Příslušné kalorie nalezneme tedy ve stolici. <li>Na osud kalorií má vliv i jejich „povaha“: tuky s obsahem nasycených mastných kyselin se například ukládají snáze, zatímco tuky obsahující kyseliny polynenasycené (zvláště typu omega-3) se snáze využívají, a jsou tedy spáleny. <li>A konečně, prostý kalorický výpočet nebere v úvahu čas, kdy jsou potraviny tráveny. Bylo dokázáno, že se absorpce glycidů, lipidů a proteinů liší podle denní hodiny, a dokonce podle ročního období (chronobiologie), ale závisí i na chemickém prostředí, s nímž se potraviny při vstupu do střev setkají, a toto prostředí závisí zase na povaze živin, na pořadí jejich přísunu a na jejich objemu.</li> </ul> Proto je tedy absurdní každý kalorický propočet, který nebere v úvahu tyto přídatné parametry.

Psychoterapie – potřebujeme ji?

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Psychoterapie je slovo, které dnes skloňujeme ve všech pádech. Není velkou výjimkou, dozvíme-li se, že někdo z našich známých či z rodiny navštívil psychiatra a ten mu nabídl „léčbu duše“. K čemu psychoterapie je a jaké jsou její možnosti – na tyto otázky se pokusí stručně odpovědět tento článek. Psychoterapie – léčba duše – je stručně řečeno způsob, kterým může „odborník na duši“ (psychiatr či psycholog) pomoci s problémy člověku, který za ním přijde. Každý kdo chce terapii provádět, musí mít speciální vzdělání, výcvik a praxi – to vše by mělo zaručit nám všem kvalitní odbornou pomoc. Dnes existuje celá řada nabídek péče o naši duši – od různých výtvarných, tanečních či relaxačních technik až třeba po jógu. Psychoterapie mezi ně jistě patří, je více méně spojena s péčí lékařskou a sama má mnoho podob. Kdy můžeme být psychoterapie pro nás užitečná: 1. jsme-li v krizi a chceme si nechat poradit od odborníka, 2. trpíme-li nějakými duševními příznaky jako např. depresemi, úzkostmi, fobiemi a nespokojíme-li se pouze s pojídáním prášků, 3. trpíme-li nějakou neurózou nebo psychosomatickým onemocněním jako např. mentální anorexií či bulímií, 4. chceme-li se lépe poznat a svobodněji se pak v životě rozhodovat či naučit se změnit některé věci ve svém životě, které se nám opakovaně nedaří, 5. potřebujeme-li podporu při závažném duševním či tělesném onemocnění Tento výčet jistě není kompletní, ovšem naznačuje velice široké uplatnění psychoterapie v životě moderního člověka. I v Čechách už nastal čas, kdy se lidé za návštěvu psychologa či psychiatra přestávají stydět a v některých vrstvách se to naopak stává módou. Jaké jsou formy a směry psychoterapie? Formou rozumíme způsob, jakým terapie probíhá. Buď můžete jít na sezení s terapeutem z očí do očí – celou hodinu se věnuje jen vám, nikdo další není přítomen. To má své velké výhody – o některých věcech se těžko mluví i ve dvou, natož pak s více lidmi. Další výhodou je to, když víte, že terapeut se věnuje v tuto chvíli pouze vám a nikomu jinému. Má to i své nevýhody – je to dražší (pokud musíte terapii platit) a dostane se vám názoru či pohledu na věc pouze od jednoho člověka. Jiné tomu je ve skupinové terapii – počáteční rozpaky sdílet své problémy s více lidmi se časem rozplynou a vy můžete ve skupině již známých tváří získat velkou oporu, porozumění, názory a zkušenosti více lidí, můžete také získat nové sociální dovednosti – například se naučit lépe se prosadit v kolektivu. Směrů – tedy škol – je v psychoterapii poměrně dost a rozhodně se nedá říci, který je lepší či horší. Spíše záleží na druhu problému a na vaší osobnosti (co je vám bližší). K jednotlivým směrům a k jejich praktickému užití bych rád něco napsal podrobněji v příštích článcích, zde se ještě zmíním krátce o tom, kam za psychoterapií. Můžete se ptát, kolikrát na takové psychoterapeutické sezení půjdete? I to je různé, záleží na typu problému a také na počtu sezení do týdne (měsíce). Při krizové intervenci navštívíte terapeute třeba jen jednou, při krátkodobé terapii možná desetkrát. Dlouhodobá terapie může trvat i několik měsíců až let, vždy záleží na vás, zda máte pocit, že ještě potřebujete na terapii chodit.

Případ mentální anorexie

15.3.2014/0 Komentáře/v Odborné texty/přidal admin

Rodina 13-leté Jany přišla s žádostí o rodinnou terapii na doporučení pedopsychiatra s diagnosou mentální anorexie. Rodičům se zdálo, že mají nejhorší za sebou, úbytek váhy z 59 kg na 48 kg se zastavil, Jana přibrala (v době přijetí 54 kg/162 cm) a s jistou opatrností byla podle rodičů ochotná normálně jíst. Ale znepokojení všech zúčastněných trvalo a psychiatr uvažoval o hospitalizaci. Obával se známek počínající bulimie a pak u Jany propukla školní fobie. Bez významné, hluboké změny v systému rodiny hrozila chronifikace. Před sedmi lety jsem pracovala s jinou rodinou, kde se mi podobná proměna symptomu za symptomem odehrávala přímo před očima. Rodina se tehdy vzdala během několika setkání jídla jako ohniska dění, ale konstelace vazeb mezi členy rodiny zůstávala zhoubně skrytá, neuvědomovaná a neproměněná. Problémy s jídlem se transponovaly do problému se školou. Tyté interakční sekvence, tatáž úzkost, jen na jiné téma. Vnímala jsem, jak povrchní změna se stala, a že je potřeba pracovat dál, hlouběji. Vzpomínka na tuhle zkušenost jistě ovlivnila moje první dojmy při setkání s rodinou Jany. 1. sezení Otec s dcerou bez matky. To je v praxi dětské ambulance nezvyklé, otce získat pro spolupráci bývá nesnadné. Janin přišel sám. Žensky vláčné pohyby. Jana na svůj věk velká, tělesně vyspělá, ve tváři podivně strnulý, voskový výraz dítěte. Seděli dlouho v prázdné čekárně ani zaklepali – to se taky nestává. Velmi způsobní. Přinesli kytku a první slova díků, že jsem se jich ujala, budila dojem, že přede mnou ohýbají záda. Úvodní věty otce o Janě mě udivily. Jak silně žensky může působit mu ! Zatím se neptám, jak se to stalo, že přišli právě oni dva bez matky. Rozhodně to však zaznamenávám. Provizorním důvodem se stane omluva, že matka musela zůstat doma s 6-ti měsíčním mladším sourozencem Jany. Krátce popisují vznik a vývoj obtíží mentální anorexie. Jana vždycky hodně jedla, podle otce prý zaháněla úzkosti a strachy jídlem, připadala si tlustá a děti se jí posmívaly. O prázdninách před 5. třídou si řekla, že s tím skoncuje a rodiče ji zprvu podporovali: „Vidíš, že to jde!“ Pak však nejedla a nejedla, „a ta mentální anorexie, trvala asi rok, než se z toho dostala“, říká otec. Chodili na psychiatrii a doma vedli otec s dcerou dlouhé noční rozhovory o jídle, kdy ji otec přímo prosil, aby trochu jedla a ona si vařila různé lektvary a čokolády. Nezvracela. „Nemohla pozřít sousto, zhubla skoro o 20 kg!“, sděluje otec a cítím z něj dosud živou úzkost o dceru. Matka v telefonu uváděla úbytek váhy jen o 11 kg, všimnu si. Vypadají oba jako u zkoušky. Co nejlépe odpovídají na otázky, kdy se neptám, zdvořile mlčí a čekají. Na dotaz, jestli je něco důležitého, co by mi chtěli sdělit, než se pustíme do testového vyšetření Jany, rozhovoří se otec o neobyčejné citlivosti a úzkostnosti dcery. Vrací se do doby, kdy byly Janě 4 roky. Snad špatně usínala – ani slovo o tom, že to bylo v kontextu velké změny v rodině (o té se dozvím později): Stěhovali se od babičky do vlastního bytu. Tehdy se rodina poprvé obrátila na dětského psychiatra, ten předepsal Minitixen, který matka dítěti stejně nedávala, a „ono se to do půl roku samo upravilo“. Víc než obsah, vnímám způsob projevu otce a poprvé mě napadá, že mluví o své vlastní úzkosti o dítě, ne o úzkosti dítěte. Testové vyšetření Zadáno: 1. Kresba rodiny 2. PDW 3. CMAS 4. ADOR Testy CMAS a ADOR zadávám ve třech verzích: a) Janě b) matce, jak si myslí, že vyplní test Jana (dotazník posíláme matce domů) c) totéž otci Kresba rodiny Holčičí jemná nenadaná kresba, formálně bez nápadností, nenese známky organicity. Výraz kresby se nijak nepodobá kresbám konstitučně úzkostných dětí. Využila celé plochy papíru a linka je sice jemná, ale není nepevná. Ve středu obrázku trůní veliká dětská postýlka, vedle vlevo stojí máma s miminkem, 6-ti měsíčním bráškou v náručí, a kousek od nich, ještě víc vlevo, otec, který ty dva fotografuje. Sebe nakreslila vpravo, samotnou ve svém pokoji. Sedí vzpřímeně a upjatě s učebnicí na klíně, orámovaná otvorem otevřených dveří. Cítí se v rodině osamocená? Kdy má členy rodiny začarovat, umístí všechny do řady. Zleva usměvavá kočka („maminka“), jemně tvarovaný žabák („od malička mu říkám žabáčku“) a dál jakoby v zástupu otočeni k rodičům, nejdřív pěkný, silný pes (6-ti měsíční Pavlík a jako poslední usměvavý zajíc („já“). Přemýšlím o zajíci. PDW Intelektové schopnosti celkově v dobrém průměru (IQ = 103), vývoj specifických schopností značně nerovnoměrný. Zatímco názorová složka je v pásmu mírného nadprůměru (IQ = 117), verbální jen na dolní hranici průměru (IQ = 92). Zjištění je šokující v konfrontaci s tím, že se Jana učí ve škole na samé jedničky. Do konce 5. třídy nedostala na vysvědčení jedinou dvojku. Nápadná a z hlediska psychoterapeutického významná je další skutečnost. Oba subtesty, které vypovídají o schopnosti dítěte porozumět sociálním situacím a vztahům (subtest „Porozumění“ ve verbální části testu a subtest „Řazení obrázků“ v názorové části), jsou bez konkurence nejnižší. Standardní skóry „čtyři“ a „pět“ ve srovnání s vrstevníky hluboce pod průměrem upozorňují, že Jana potřebuje víc než jiní empatii a podporu dospělých při orientaci v sociálních vztazích. Pokusíme se. CMAS V testu, který informuje o pravděpodobnosti tendence k úzkostnému prožívání dítěte, dopadla Jana (sten 6) jako docela normální, „l iskor“ nesvědčí o neobvyklé míře sebestylizace. Co se však ukázalo významným? Kdy vyplnili dotazník rodiče za dceru, projevila se jejich vlastní pravděpodobná vysoká úzkost, kterou zřejmě do dcery promítají. U otce (sten 9) ještě vyšší než u matky (sten 8). A co víc, oběma vyšel tak vysoký „l iskor“ (10 a 9), že se stává validita testu v jejich podání problematickou. Jaká podezření při takovém výsledku vyvstávají? Dítě, které potřebuje víc empatie a porozumění než jiné stejně staré děti, má rodiče se zcela chybným odhadem jeho prožitků a řečeno obrazně a příhodně vzhledem k diagnóze: „Krmí“ dítě podle vlastního hladu a ne podle přirozených potřeb a „hladu“ dítěte. To pak logicky musí často zůstávat „hladové“. Cpou ho něčím, co ono samo nepotřebuje, a do znechucení, a v tom, co by osudově, existenciálně potřebovalo, chronicky strádá. Vídám, jak jsou dívky trpící mentální anorexií zoufalé. Ony by to tak neřekly, ale jakoby říkaly: Myslíš, že jsem sytá, ale já mám hlad. Jak ti to mám dokázat? Předvedu ti to, vyhubnu na kost, to si pak konečně všimneš! Jejich tělo promlouvá symbolicky o tom, nač nelze ukázat prstem. Má to vnitřní neuvědomovanou logiku. Uvědomění obvykle přispívá k uzdravování. Také rozvoj empatie a porozumění v síti rodinných vztah , ale o tom a později. ADOR Trojí zadání testu vypovídajícího o atmosféře v rodině očima dospívajícího, potvrzuje hypotézy vyslovované nad dotazníkem CMAS. Téměř nikde se odpovědi na jednoduše kladené otázky neshodují u všech tří členů rodiny a nikde jsou rozdíly extrémní. Tak např. rodiče si myslí (a v tom se shodují, takže tvoří zřejmě jednotný val beznadějného nepochopení Jany), že jsou nadprůměrně direktivní a neposkytují Janě téměř žádnou autonomii. Jana to cítí úplně opačně. Oba rodiče vidí jako krajně nedirektivní a zvlášť vedle otce si může připadat bez pevných pravidel, bez vedení. Poměrně nízký pozitivní zájem u obou rodičů doplněn vysokou hostilitou matky v očích Jany a podivně nízkým a idealizujícím skóre hostility u otce ukazuje chaotický obraz vztahů v rodině, kde se nikdo moc nevcítí do nikoho a nikdo nerozumí nikomu. Tolik testové vyšetření. Dynamicky chápaná diagnóza vystupuje s naléhavou zřetelností. První setkání s rodinou uzavíráme rozhovorem s otcem bez Jany. Není překvapený rozporem mezi intelektovými předpoklady a prospěchem. S manželkou si dávno myslí, že Janiny jedničky jsou zbytečně vydřené, nechápou, proč se Jana doma tolik učí. Dovídám se další skutečnost, ke které jsem právě u dívky s mentální anorexií pozorná: Rodina žije v malém bytě 1 + 1. Všímám si, že rodiče spí odděleně. Jediný pokoj je pokládán za Janin. Dříve s ní v jejím pokoji spala matka, od narození bratříčka před šesti měsíci (doba se zhruba shoduje se změnou projevů anorexie v bulimii!) spí v pokoji s Janou otec. A to na přistýlce těsně vedle Janina lůžka, uspořádání nutně připomene manželské postele. Matka spí s kojencem v kuchyni. Mívám dojem, že anorektické chování a prožívání se týká spíše vztahu s matkou, kdežto bulimie spíše vztahu s otcem. Navrhuji, abychom se příště setkali společně s Janou, otcem i matkou. Matka si zařídí hlídání Pavlíka. 2. sezení Jana a oba rodiče. S matkou se seznamujeme, vidíme se spolu poprvé. Je otevřená, aktivní, vstřícná. Brzy se dozvím důležitou věc. Druhé dítě si matka velmi přála, je mateřství plná a spokojená. Ne tak otec. Ten mluví o obavách z budoucnosti lidstva a odpovědnosti za plození dětí do takové nejistoty. Uvědomím si, že počátek obtíží Jany spadá přibližně do období pravděpodobného konfliktu mezi rodiči, zda mít či nemít další dítě, vyostřeného neplánovaným otěhotněním. Mu těhotenství odmítal, žena odmítla interrupci. Matka pronese větu: „Kdy bylo Janě nejhůř, byla jsem v porodnici a otec s ni chodil po doktorech.“ Říkám si, kdy mělo dítě přijít na svět, musel být otec šílený úzkostí, ale nevyslovím to. Je příliš brzy, mohu se mýlit. Sáhnu po neverbální technice, v paměti Janin podstatně lepší výsledek v názorových než ve verbálních subtestech. Mají symbolicky znázornit rodinu z plastelíny, každý ve svém pojetí. Matka: „To jsem nevěděla, že obrázek může tolik ukázat!“ Pracuji s obsahem výtvorů a s interakcí nad nimi. Otec vymodeloval obrázek nejjednodušší: Tři rovnocenné kuličky odlišené jen barevně, spojené pevně do trojúhelníku, uvnitř kterého malá bílá kulička – Pavlík. Matka má obrázek nejbohatší. Dvě sytě žluté hvězdy jsou děti, červený měsíc a modrý Saturn s prstencem rodiče. Všichni čtyři obkroužení drobnými bílými body, kruh není neprodyšný jako otcův trojúhelník. Vně kruhu mraky, blesky a kapky deště. Rozpoutá se dohadování, kdo je červený měsíc. Matka myslela na otce, Jana v něm uviděla sebe a svůj omyl komentuje: „Hledám u taťky ochranu!“ Otec i já jsme viděli v červeném měsíci matku. Panují nejasnosti o tom, kde je vlastně v téhle rodině matka? Jana udělala čtyři vlasaté hlavičky volně v ploše, žádné spojnice. Matku s Pavlíkem, otce s fotoaparátem a sebe s učebnicí, všichni hledí jedním směrem. Matka interpretuje: „Každý má své.“ Nabídnu, aby otočili figurky k sobě a Jana vyhoví. Matka vyčte otci, že se od narození Pavla Janě nevěnují. Otec nesouhlasí, věnují se jí a moc, a to je důvod, proč Jana nevyhledává kamarády. Vyslovím, co několikrát zpozoruji: Jana snadno vyhovuje kdekomu. „Kde jsi ty? Co si myslíš? Co cítíš?“, ptám se v konkrétních situacích. Zapůsobí to. Rodiče pustí Janu do popředí. Ta je zpočátku bezradná, nejistá, ke konci si dává záležet a hledá neobratně vlastní myšlenky, pocity, formulace. „Já se neopičím“, upozorňuje. Před koncem sezení mezi námi vládne vřelá atmosféra. Hlavně díky matce, otec zůstává zdrženlivý, vážný, odpovědný, schizoidní. Jana se snadno vyjadřuje a očima hledá oporu u otce. Vážím Janu, má 54 kg, bojí se tloustnutí, přála by si mít 50 kg. (Minule říkala 47 – 48 kg.) Včera si šla do kuchyně pro bábovku, když se jí nechtělo učit. Matka jí bábovku znechutila a Jana něčím praštila. Oceňuji, že se Jana odreagovala. To uvede matku do zmatku: „Co bychom si počali, kdybych se i já začala odreagovávat?“ Usměju se, nejdůležitější věci se říkají na konec. Matka při loučení připomíná, že se nedostali k Janiným ranním rozladám, před školou pláče a nechce do školy. Ukládám na cestu paradox: „Během tohoto měsíce musíš dostat ve škole dvě pětky, dvě čtyřky a čtyři trojky. Jedničky a dvojky mě nezajímají.“ 3. sezení Otec a dcera, matka přišla později, zdržela se s Pavlíkem. Atmosféra zase jako ve špatné škole. Nutím svou poslušností, abych se ptala, oni zdvořile a snaživě odpovídají – a nic. Upozorním na to, zkarikuji, zasmějí se, uznají to a dál je to stejné. Jak jsou si vlastně všichni tři podobní! Rodiče se shodnou, že se i oni v mnohých situacích cítí a chovají jako Jana, když se bojí jít do školy. Pedanterie, pečlivost. Všichni jsou rádi, když mohou dělat jen jednu věc, tu perfektně dokončit, teprve pak v klidu začít s další. Nejsou družní, nevyhledávají společnost, stačí jim, že mají doma jeden druhého. Stačí? Působí jako rodina-monolit. Hledám slabiny, místa pozitivní deviace a některé pokusy vycházejí. Otec by např. rád navštěvoval známé (ovšem jen s celou rodinou). Matku kdysi bavilo tancování. Otec do tanečních nechodil a ona by ho na ples nedostala a tak ustoupila, teď u po tanci ani netouží. Dlouhé, namáhavé hledání toho, co by chtěli změnit. Chtějí, ale nevědí co a jak. Sezení je statické, nevyvíjí se. Motáme se kolem Jany. Rodiče poukazují na její krajně nespolečenskou povahu, na Janě dobře vidí to, čím sami trpí. Jsou k ní tolerantní a bezzubě kritičtí zároveň. Zvedám atmosféru direktivně: 1. úkol pro celou rodinu: Hledat příležitosti pro kontakty Jany s vrstevníky. To v téhle rodině vyžaduje vynalézavost. 2. úkol pro Janu: Do příště napsat seznam těchto příležitostí seřazených podle obtížnosti. 3. úkol: Jana bude dojíždět sama 1x týdně na relaxační cvičení. Jednak přitom myslím na generační hranici, kterou chci posílit tím, že odejmu Janu pro některá sezení rodičům, jednak uvažuji o tom, zkusit se domlouvat s Janiným tělem. Ještě nevím jak, autogenní trénink pro začátek je rodině srozumitelný. 4. úkol: S celou rodinou se setkáme za měsíc, je možné, aby přišli i s Pavlíkem. 4. sezení Jana poprvé bez rodičů. Ptám se, co je nového. Vyjádří se ke cvičení. Dvakrát zapomněla a nemá problém se sdělením, že nesplnila úkol dokonale. Pocit uvolnění se prý prohloubil a tíhu už má i v nohách. Komentuji a oceňuji: „To je rychlost!“ Svádím ji ke spontánní sdílnosti, zatím se to nedaří, tedy rovnou ke cvičení. Nemluvím o hypnóze a hypnotizuji. Indukce fixací bodu na lampě, leží na zemi na dece. Trvá velmi dlouho, než se jí zavřou oči. Sugeruji uvolnění, tíhu, teplo při dosud otevřených somnambulních očích. Orientačně testuji hypnabilitu: Nemožnost zvednout ruku „ne“, levitace ruky také „ne“. Možná zatím „ne“, nepropracováním, necháváme při relaxačních formulkách. Probouzím na počítání od pěti do jedné. Probírá se pomalu, když otevře oči, je ihned střízlivá. Celá udivená sděluje, že to bylo jakoby spala a přitom mě pořád jasně slyšela. Cítí se dobře, měla těžkou hlavu a bylo to příjemné. Tíha v rukách i nohách, teplo jen v rukách, ze hřbetů do dlaní. Říká nespokojeně: „Do nohou jsem to nemohla dostat.“ O hypnóze stále nemluvím. Sama připomíná, že žebříček obtížnosti sestavila, ale nepřinesla, myslela, že až s rodiči. Říkám, že záleží na ní, kdy ho přinese. Rozhoduje se, že nebude čekat na rodiče a donese ho příště. 5. sezení Přinesla žebříček obtížnosti. Sestavila jej ze 7 úkolů – nejsnadnější bude pozvat spolužačku domů, nejobtížnější jet na letní tábor mezi cizí děti. Stupně logicky a detailně seřazené, chválím. Navrhuji termíny: Každý měsíc splnit jeden úkol. To ji vyděsí, slzy jí vstoupí do očí. Dopomáhám paradoxem: „Musí ti to být hodně nepříjemné. Čím nepříjemnější to bude, tím lépe splníš úkol. A teď si pojď zacvičit, to zas bude příjemné, viď?“ (Chudinka malá, cukr a bič. Vedle křehkých lidí taky cítím, jak je ten život mizerný, plný nepříjemností!) Indukce fixací bodu na lustru, oči se zavírají pomalu a pevně. Při cvičení klidná, bez nápadných minimálních klíčů. Sama se moc nepamatuji, o čem jsem k ní mluvila. Nejspíš jsem jí hlasem kolébala. Učí se pobývat v hypnóze. Počítám od deseti do jedné, už ví, co to znamená. Ona je nadaná pacientka. Probere se usměvavá, oči jí zkrásněly. Voskově nepřirozený výraz, který často vídáme u „mentálek“, se rozpouští. Měla prý pocit, jakoby se otáčela na nějaké točně. Teplo i v nohách. Všechny pocity vnímá citlivěji na levé straně těla. Hm, leží pravou stranou ke mně, budu si muset příště sednout dál. Sděluje pochopitelně, že jí to doma nejde tak dobře jako tady. Přesto ji od domácího cvičení relaxace neosvobozuji a přidávám deník – pocity, které objeví má zaznamenat. 6. sezení Opět Jana bez rodičů. Všimnu si, že vypadá žensky, zvlášť tvarem boků – dřív mě to nenapadlo. Zjemní vždycky, kdy si sundá brýle a po cvičení. Deník píše, vesměs příjemné a bohaté pocity. Houpání, kolébání. Splnila první stupeň obtížnosti. Pozvala kamarádku domů, ani to nebylo nepříjemné. Chválím a do příště ukládám návštěvu kamarádky na delší dobu. Nepříjemnost se nazakazuje, smějeme se. Indukce známým způsobem. Objeví s pevné zamknutí víček, tremor, známky hlubokého transu. Udržuji jej, spíše jen prázdná hypnóza, obecné sugesce klidu, odpočinku, spokojenosti, čištění. Pokus o levitaci ruky, kdy se nedaří, zasévám ji pro příště. Po probuzení je celá prosvícená, zkrásněla, nezapomenu jí to říct. Diví se, co všechno se v ní děje. Spolu s výdechem jakoby sestupovala do nějakého kráteru. Realizují se u ní i mé bezděčné sugesce. Vyprávěla jsem jí, jak hypnotizuji jiné děti a poprvé jsem začala používat slovo „hypnóza“. Řekla jsem, že pro hypnózu je potřeba nadání a ona je, jak jsem si všimla, velmi nadaná. Pak se v jejím transu objevily některé jevy, o kterých jsem vyprávěla. Ptá se, kdy pozvu také rodiče. Zdá se jí to dlouho, co tady nebyli. Chci dodržet interval jednoho měsíce a to bude a přespříště. Uvažuji o tom, není-li to vzkaz od rodičů, ale nezeptám se. Na další sezení matka Janu telefonicky omlouvá. Je nemocná, má T = 39. Na další termín zvu kohokoliv z rodiny, kdo nebude nemocný. 7. sezení Jana a rodiče. Poprvé všichni volně hovoří, školáčkovství je pryč. Nejen se mnou, interakce je velmi živá i mezi členy rodiny. Odkrývají se velmi důležité obsahy. Vracejí se k počátkům obtíží Jany, minou problémy s jídlem a sestupují v čase níž až do 4 let Jany. Stěhovali se tehdy od prarodičů do svého. Popisují obtíže s usínáním Jany, a jak se u ní právě tehdy poprvé objevil atopický ekzém. Ten se od té doby horší a lepší v závislosti na stressu ze školy, říká otec. Rozpoznáváme vleklou separační úzkost. Škoda, to znamená především ohrožující odchody z domova. Všichni si to začínáme uvědomovat. Otec zaznamenává rytmus ekzému do detailů. Např. nyní jsou jarní prázdniny a ekzém je lepší. Včera se snažila Jana trochu učit a hned se zhoršil. Říkám Janě: „To musí být děsné, kdy tě táta takhle sleduje.“ Rozesmějí se – děsné je to pro všechny. Rozpovídají se o dalším tématu, které se z rozhovoru vylupuje jako čerstvý plod. Klasický interakční model v triádě, ve kterém se vytváří symptom dítěte. Skryté konflikty mezi rodiči navenek uhlazené pracují vespod nekontrolovaně jako hnis, když o nich nelze otevřeně hovořit. Dítě je cítí a prožívá pocity viny. Nejsem to já, ale oni, kdo první odhalí zhoubnou smyčku, ve které uvízli. Nejpůsobivější je Janino svědectví. Zeptám se: „Co cítíš, kdy se vaši hádají?“ Dlouho hledá odpověď: „Táta je unavený, máma je unavená, proto se hádají a já za to můžu.“ Teprve teď popíšu známý mechanismus, vyprávím jim o jiných rodinách, kde tomu bylo taky tak. Jakoby se v něm náhle objevovali. Každý jinak a po svém, to zvýrazním. Nalézají se v mýtu: „Rodina je dobrá a nehrozí jí rozpad jen tehdy, když se v ní lidi nehádají.“ Jana zoufale, se slzami v očích vysvětluje, že by chtěla, aby byli rodiče k sobě otevření, i kdyby to mělo být nepříjemné, skrývání konfliktů je stokrát horší. Cítí, že se něco děje, neví, co to je a má pak bujnou fantazii. Rozpláče se. To nesnese matka. Ukáže se, že se Janiných slz bojí. Ona sama jako dítě neplakala, slzy vnímá jako své vlastní ohrožení. Jana v slzách: „Ale mami, tak to není, mně se dobře brečí, ulevuje se mi!“ Rodina může o odlišnostech náhle mluvit. Dlouhé, a pro nás všechny namáhavé setkání, končí. Odcházejí podivně vděční, opakují každý zvlášť „děkujeme“, až je mi to hloupé. Sobě by měli děkovat, jsou velmi poctiví a pracovití. Říkám to. Dál budeme pokračovat individuálně s hypnózou a celá rodina zase za měsíc. 8. sezení Jsme spolu opět samy bez rodičů. Prohlížím si Janin deník o tom, jak doma cvičí každý den. Pečlivá úprava, pravidelné, dobře čitelné písmo. Popisuje živou dynamiku pocitů při relaxaci. Tíha, teplo, houpání – to už znám. Objevil se pocit ponořování do hloubky a prožitek vznášení rukou nejprve od ramene, pak až do prstů, aniž by se navenek projevil pohybem. V rozhovoru před hypnotizací zasévám možnost rozvíjení pocitů vznášení. Indukce je pomalá a bezpečně vede k dobrému transu. Nečekám a sáhnu hned po tom, co je připravené – sugeruji levitaci pravé ruky. Váhavě, pomalu se ruka zvedá a do předpažení, její bloumavý hladký pohyb mi připomene let ptáka. Nedělám nic jiného, než že popisuji, co mi Jana ukazuje, a metaforu rozvinu. Napadne m , že pták je modrý – plachtí vysoko v oblacích, vyprávím o svobodném letu. Žádnou známku nepokoje, úzkosti Jany nepozoruji, a tak si dávám záležet, abych jí slovy vymalovala vlastní, důvěrně známý prožitek volnosti, nezávislosti. Svádím ji, aby se nebála. Je jako zaťaté poupě, které se má rozvinout v ženu a váhá, obklopená úzkostí těch, kteří by ji měli vyvést z hnízda, a kteří tím, jací jsou, ji zastrašují, místo aby ji povzbuzovali. Během mého povídání začne ruka opisovat táhlé křivky vzduchem. Mám radost, že se nebojí, a využívám chvíle, kdy se dokonce usmívá. Udělám jí to těžší. Sama už létá, co takhle kamarádku? A tak povídám: „Dobře se rozhlédni, podívej, tam dole vlevo sedí na zemi červený ptáček, také by lítal, zkus ho zavolat!“ Levá ruka ochotně levituje a do předpažení. Dvě ruce, dva plachtící ptáci. Mohu je seznamovat, přibližovat k sobě, oddalovat, vyptávat se, která vzdálenost je jí nejmilejší, upozorňovat, že se souhlas či odpor může proměňovat – chvíli blízko, chvíli mi zas dej pokoj, chci si lítat sama. Pro mně nic nového, pro ni objevování. A protože ničím nenaznačuje, že už má dost, odvažuji se pokračovat k celému společenství ptáků známých i neznámých, různých druhů, milých i protivných a ona si přeci může mezi nimi vybírat a vzdálenost volně upravovat. Víc než dvě ruce nemá, aby mi ukazovala, co prožívá, spoléhám, že je v transu schopná halucinovat, přijímat to, co jí nabízím. Nechám se vést mimikou v jejím obličeji – je uvolněný, plný života. Řekla bych, že je toho pro dnešek dost. Ptáky bolí křídla, mají se snést a najít si bezpečné místo na zemi. Ruce klesají na deku. Asi strčí zobáček pod křídlo a jde spát. Bude se jí zdát sen o tom, co prožila a teprve pak se může probudit do téhle místnosti, kde spolu cvičíme. Jistím tak, aby se mohlo dokončit všechno, co ještě nevědomí nabízelo, abych příkře nepřerušila, co má svůj vlastní rytmus a čas. Počítám od deseti do jedné, probírám Janu z transu. Vypráví co zažila, chvílemi nad sebou kroutí hlavou. Vzpomíná, jak měla poprvé přiblížit ruce k sobě a jakou prý cítila velkou odpudivou sílu a jak ten odpor postupně slábl. Ve chvíli, kdy jsem se zmínila o tom, že ptáky bolí křídla, pocítila bolest v pravém rameni. Neříká ?ptáci?, říká ?ruce?, a já se nevyptávám. 9. sezení Přišla celá rozkvetlá, mohu na ní oči nechat a dávám jí to najevo. Přitažlivé oblečení, v elastických kalhotách vynikají žensky modelované boky. To kontrastuje se stále dětským výrazem tváře beze stopy koketérie. Zkrásněla, ale jakoby dětskost a ženskost zůstávaly zvláštním způsobem odděleny. Dítě oděné do podoby ženy. Myslím na jejího otce. Co pro jeho mužství její náhlá podoba znamená? Rozhovoří se poprvé bez pobízení. Pryč je žáčkovství. Do cvičení nepospíchá, je zřejmé, že ji něco tíží. Říká neklidně, že „je něco mezi rodiči“. Otec je divný, chová se tak, jak ho s matkou neznají. Jakoby rád odcházel pryč, doma je mlčenlivý. Byly zvyklé, že chodí z práce kolem čtvrté hodiny, teď prý říká, že se courá městem po nákupech a domů přijde třeba po sedmé. Včera řekla matka před Janou, že se otec chová jako chlap, který má někde ženskou. Otvírá se skrytý manželský konflikt? Nahlas jsem zdrženlivá. Nakreslím schéma čtyřčlenné rodiny a tři varianty hranic, které ji dělí od okolí. Extrémně uzavřenou, na té si dávám záležet, výklad musí působit až sugestivně, není možné, aby se v něm nepoznala. Extrémně otevřenou, tu odbudu, jich se přeci netýká – myslím si – a popíšu také rodinu s normální hranicí, přiměřeně propustnou oběma směry. Naslouchá mi s napětím a pak úzkostně poznamenává, že oni patří k těm extrémně otevřeným, kterým hrozí rozpad. A málem se rozpláče. Vidí můj nehraný úžas. Ukážu rozdíl mezi našimi pohledy a zvýrazním ho. Přeformuluji její tvrzení: „Jano, já si myslím, že jste tak uzavřená rodina, jakou málokdy vidím. Ale ty se bojíš, abyste se nerozpadli, že čekáš hrozbu za každým rohem!“ Visí mi na rtech. Relativizuji včerejší výrok matky: Nevěra je přeci jen jedna z podob odcházení z kruhu rodiny. Člověk si musí od rodiny někdy odpočinout. V tom vašem mrňavém bytě bych se zbláznila, kdybych taky někdy nevypadla ven. Je v transu. Vedu ericksonovský rozhovor, v něm pomáhám rozšířit pole, v němž dochází k sebeuvědomování o nové možnosti. Dobře pozoruje a vnímá, jen nebyla zvyklá takhle přemýšlet. Jakoby se otevřela nějaká její třináctá komnata, stává se korunním svědkem života v jejich rodině. Cítí, jak se otec změnil po dvou událostech. Od narození Pavlíka a jasnozřivě spojí otcovu změnu se vznikem svého onemocnění mentální anorexií. Má pocit, že otec špatně snáší, jak se matka Pavlíkovi věnuje, jakoby se cítil odstrčený. Současně se o dítě, které si původně nepřál, ale dnes ho miluje, ve dne v noci bojí – dětský pláč ho zneklidňuje, ohrožuje. Mámu ne, ta říká, že je to u miminka normální. Objevuje s mou dopomocí, že každý člověk potřebuje možnost uzavřít se a oddělit od druhých, potřebuje i odvahu k otevřenosti a sdílení. Máma byla před svatbou společenská a otec byl zvyklý žít sám se svým koníčkem – fotografováním. Snad se po svatbě přizpůsobovali jeden druhému až moc na úkor vlastní přirozenosti. Matka nechala společenských kontaktů, otec povýšil rodinu nad všechny koníčky. Stává se mi, že děti ve vzácných chvílích promluví, jakoby byli dospělí. Nebývá mi dobře. Zdá se mi, že není široko daleko nikdo dospělejší, kdo by je vzhledem k jejich věku ještě chránil. A tak říkám, abych ji ocenila. Škoda, že tu nebyli rodiče. Ale zároveň zdůrazním, a snímám z ní odpovědnost, která způsobuje pocity viny: Vztah mezi sebou si musí vaši řešit sami – bez tebe! Jejich vztah není tvoje věc. Můžeš o něm přemýšlet, jednou se ti to bude hodit, ale nic víc. Nabízím ti, abys nechala starosti o rodiče na mně. (Pro sebe si myslím a doufám, holka,že jsem dospělejší než ty.) Vidím před sebou matku Jany. Jak se cítí asi vedle bojácného muže? Osamělá? Hladová – hodilo by se říci. V rodinách pacientek s mentální anorexií – bulimií pravidelně nacházím konstelaci vztahů, kterou pracovně nazývám „Trojúhelník hladu“. Zdraví je tak uvězněno na tři zámky. Každému z těch tří něco životně důležitého chybí. Je čas, abychom se věnovaly cvičení. Překvapí mě, že se metafora o ptácích ujala a po celý týden vyvíjela! Řekne to jen mimochodem, jakoby to bylo samozřejmé. Co se vlastně dělo dál? Zažila při cvičení doma znovu tu odpudivou sílu ve vztahu dvou ptáků – kamarádek. A pak zmizela, je zmatená. Směju se: „No, asi je pryč, to je fajn!“ Moje radostná reakce ji upokojí a vypráví dál. Při minulé hypnotizaci u mne v ordinaci byli ptáčci malí, patřili ještě do hnízda. Ale pak vyspěli, z hnízda vylétli a osamostatnili se. „Začali sami hledat žížaly“, řekne. Ukládám ji na deku a chystám se navázat. Stačí málo a nastoupí velmi dobrý trans při zavřených očích. Levá ruka snadno levituje až do předpažení – nechávám ptáka dlouho svobodně plachtit. Vede mě živá mimika v Janině tváři. Poté nabídnu kamarádku, pravá ruka ochotně levituje a levá ji výmluvným pohybem přivolává. Propracovávám vzdálenost a doprovázím Janu historkami o holčičím hašteření a usmiřování. Náhle mě začne Janina poslušnost nudit – chtělo by to změnu! Vymyslím bouřku. Zkouším, co Jana unese. Upozorním, že bouřka přijde, teprve potom ji přivolám a postupně rozvíjím v Janině i své obrazotvornosti a do dramatického lítání blesků a hromu. Ptáci celí promoklí se schovají do listí. Strach a nutnost vydržet. V rukou se objeví prudké záškuby, chaos v gestech i v mimice. Obličej se křečovitě svírá. Kdy je hřmotu a lijáku dost, bouřka odchází, vzduch se čistí, peří usychá. A se dobře podívá dolů na zem. I lidé vycházejí ze svých domovů do zahrad, manželé každý jinam za prací. Teprve k večeru se sejdou u společného stolu. Po probuzení se Jana cítí jako vykoupaná – líčí, jak hrozná byla bouřka a jak živě viděla lidi hluboko pod sebou. Vynášeli prý po bouřce židle a stolky před dům na trávu. Příště přijdou rodiče. Upozorňuje mě, že má jít na kontrolu k psychiatrovi, který už ji vysadil všechny léky. 10. sezení Jana s oběma rodiči. Zpočátku se zdá, že nebude o čem mluvit, ale z pomalého, váhavého úvodu se rozvine dlouhé a bohaté setkání. Otec si pochvaluje, jak dobře se v poslední době cítí, a matka to potvrdí. Dohadují se, čím by to mohlo být. Přestaly jste mě napadat a kritizovat, tvrdí otec. Matka nesouhlasí: „To ty ses změnil!“ Je mi s nimi dobře. Atmosféra se nedá srovnat s tou, která vládla při prvních setkáních. Jsou k sobě otevření, rozhovor plyne v bystrém tempu. Po letech, kdy žili každý sám se svou úzkostí, že rodině hrozí rozpad, je to zázrak. Vzpomínají na minulost, jakoby ji nežili spolu a teď si sdělují, co prožili. Všudypřítomná úzkost jak knedlík nerozlišitelné hmoty. A přece měla svou pochopitelnou vnitřní strukturu a dynamiku, kterou společně odhalujeme pomocí jednoduchých myšlenek a slov. O proměně otce po narození dítěte řekne matka výstižně, že to pro něj byl šok. Ochromen úzkostí, ke které má osobnostně sklon, otevřel neblahý zdroj, který po měsíce zaplavoval rodinu. Matka:“Postavila jsem tě před hotovou věc, když jsem odmítla interrupci, viď!“ Otec: „Nemohl jsem se připravit.“ Popisuje, jak musí všechny důležité změny ve svém životě pečlivě zvážit a přivyknout myšlence na ně. Matka: „On se z toho dodnes vzpamatovává.“ Otec přisvědčuje a ujišťuje mě, jak má dnes Pavlíka rád. Náhle zahlédne, jak se musela cítit žena po celou dobu těhotenství, porodu a vlastně až dodnes s dítětem osamocená. A ona? Zdá se mi to neuvěřitelné, nic manželovi nevyčítá. Druhé dítě chtěla, rozhodla se pro ně při plném vědomí, že muž nesouhlasí, připravená, že od něho nemůže očekávat pomoc. V žádném případě si nepřála, aby její rozhodnutí pokazilo manželský vztah. On zas koneckonců respektoval její právo dítě mít, ale úzkost mu nedovolila prožívat narození syna plně. Nové a nové obavy nerozptýlila ani zdatnost manželky poradit si sama. Zahanbeně připustí, že se na všem mohla podílet také ješitnost. Kdysi vyslovil se silným emočním nábojem zlověstné proroctví: „Počkej, jak to bude se dvěma dětmi těžké!“ Bylo a je to těžké, normálně těžké“, říká žena. Jeho úzkost jakoby vytrvale lpěla na tom, co si sám předpověděl a bránila mu uznat, že na jeho slova nedošlo. „Co je pro vás vlastně teď, když už je klouček na světě a vy ho máte rád, ještě těžké?“ – obracím se na otce. Začne mluvit o tom, jak pláč dítěte působí špatně na Janu. Žena to nevydrží: „Nevymlouvej se na Janu!“ – Odhalí, jak snadno otec promítá nepříjemné pocity do druhých a Jana bývá nejblíže. Teď se vloží Jana. Minule jsme spolu mluvily o tom, jak se otec Pavlíka bojí, když pláče. Objevuje: „Ale mně Pavlův pláč taky vadí. Chtěla bych být někde pryč, kdy ho slyším.“ Jak je to zamotané! Kdo do koho promítá své nepříjemné pocity a sám si je nemůže připustit? Vždy je to jednoduché, dohodnou se Jana s otcem: Otec si uvědomuje, že je to on, kdo se bojí a Jana si uvědomuje, že je to ona, která se bojí. Strach je nyní autentický a lze o něm hovořit jako o svém. Strach se dá unést, protože mu rozumíme, to jen nesrozumitelná úzkost je nesnesitelná. Matka spokojeně poznamenává: „Vy dva se léčíte současně!“ Kam pohlédnu, tam musím konstatovat uzdravování. Jana zkrásněla, z neopeřeného ošklivého káčátka se vyloupla krásná holka s živou proměnlivou tváří. To má blahodárný vliv na celou rodinu. Pochvalují si vliv hypnózy. Zmizel mýtus o hrozbě rozpadu rodiny a s ním jako dominovým efektem padají další mýty. Jsou tím tak překvapení, že dodatečně hledají, „jak všechno vlastně vzniklo a jak se to zase vyléčilo“. Hypotetizováním o nedávno minulém docházejí k odhalením o sobě samých a nezajímá je, kdo co zavinil. To je otevírá a obšťastňuje, sbližuje. Překvapují se navzájem, co si kdo myslel, a ono to bylo ve skutečnosti úplně jinak. Otec na neděli řekl: „Já od vás odejdu!“ – myslel z bytu ven, teď říká „vypustit“. Kdežto žena rozuměla: „Má někde ženskou, udělal by to!“ Fenomén únavy a potřeba „vypustit“ se objevuje u všech – jak si umožnit, aby druzí dva nepokládali odchod za něco nepatřičného, dokonce ohrožujícího? Před časem jsem nabízela rodině, aby přivedli Pavlíka, kdyby nesehnali hlídání a bylo a komické, jak se všichni mé nabídce bránili. Pavlíka jsem nikdy neviděla. Uvědomují si dnes, že návštěvy u mne se staly první a zatím jedinou příležitostí, jak se bez dítěte a v klidu věnovat sobě navzájem. Přirozeně, že si od něho potřebují odpočinout, přestože ho milují. Otec přináší svědectví o tom, jak je Jana zase normální. Dostala nabídku, aby šla s kamarádkou a jejími rodiči na Matějskou pouť a Jana odmítla. Otec zdůrazňuje, že neodmítla z úzkosti před cizími lidmi, jak tomu bylo dřív, ale protože na Matějské už byla. Jiná příhoda: Nesla otci k autu tepláky. On neměl čas a požádal Janu, aby je chvíli podržela. Sekla s nimi na lavičku a odešla. Všichni s smějí, kotvím a posiluji nezávislé chování: „Přikazuju ti zlobit!“ A ona: „To je teda povedené – já se přijdu léčit a vy mi nařídíte, abych se špatně učila a abych zlobila!“ Nemůže tomu uvěřit a cítí se zázračně uvolněně. Matka: „Vždy my tady získáváme všichni, přitom Jana je přeci pacientka!“ Dospívají k vnitřnímu poznání, že pacientem byla celá rodina. Myslím na to, že bych měla začít zasévat rozloučení, když otec začne zacházet, jak se mi zdá, příliš daleko. Všiml si, že se současně se vznikem mentální anorexie začal Janě zhoršovat zrak a zabíhá do nových podrobností. Teoreticky nevylučuji ani takovou možnost psychosomatických souvislostí, prakticky však věnuji větší pozornost další vlně úzkosti otce. Začíná všechno znova od začátku? Ne. Ostatní už na jeho úzkost nebudou reagovat stejně jako dřív. Doufejme. 11. sezení Jana bez rodičů. Zlepšení, minule tak dramaticky reflektované, se stabilizovalo a zevšednělo. Není příliš o čem mluvit. Cítí se dobře, doma všechno v pořádku. Ve škole je hrozné období (6. tř.), samé písemky. Včera zkazila matematiku – je jí to divné, ale měla přesto dobrou náladu. Dávám ji pusu. S jistou opatrností se zmíním o rozchodu. Kdy uvidím, že se neleká, zesiluji: „Prohlašuji tě za zdravou!“ Říká: „To jsem si nemyslela, že to půjde tak rychle, moc vám děkuju.“ Bez separační úzkosti, která loučení někdy doprovází. Přeje si zakusit ještě naposled „hypnózu o ptácích“. Rychle hluboký trans známým způsobem. Dvě kamarádky – ruce plavou vzduchem dřív, než sugesci vyslovím, stačí ji potvrdit. Pohrávám si se vztahem dvou bytostí. Jedna se může schoulit do dlaně druhé, zase se vzdálit a obejmout se příště naopak. Nabídnu jí touhu létat zase chvíli sama. Vyhoví a po dlouhé latenci. Sugeruji, že přilétají tatínek a maminka a volají k návratu na zem – současně vybídnu, že nemusí poslechnout. Ruce se na moment sevřou v pěst, usmívám se, jak „zlobí“ – postupně povolují a klesají. „Křídla ji bolí“, souhlasím. Dodatečně mě překvapí, že prý ji nevolali rodiče, otec a matka, ale přilétaly k ní dvě maminky! Vzpomenu si na svůj první dojem z otce – jak silně žensky působil! Na příště zvu naposledy rodiče. 12. sezení S rodiči se loučíme, Janu pro jistotu pozvu na kontrolu ještě za měsíc. Otec shrnuje: „Začal jsem se na Janu dívat úplně jinak. Věřím jí, zvládne víc než jsem si myslel.“ Matka konstatuje: „Janě přibylo sebevědomí.“ Jsou spokojeni, trochu zaraženi. Hlídám separační úzkost. Zajímá mě, jestli se klinicky pozitivní vývoj v rodině projeví i objektivně v testech. Zadávám testy CMAS a ADOR opět ve třech verzích. Janě, matce, aby test vyplnila jakoby za Janu a otci také za Janu. Z výsledků stojí za zaznamenání: Jana hodnotí atmosféru v rodině podle dotazníku ADOR proti stavu před léčbou s malými posuny směrem k normě – nikdy víc než o jeden dvojsten a jen jednou směrem dále od normy. Významně se změnila empatie obou rodičů – mnohem častěji se blíží oba tomu, jak je hodnotí Jana. Ze 14 položek se hodnocení otce posunulo ve směru hodnocení Jany 7x, hodnocení matky 5x. Ani v jedné položce se od Janina hodnocení nevzdálilo. Zatímco před léčbou se shodovali všichni tři jen 1x, po léčbě se shoda zvýšila na 5x. Skór úzkostnosti (CMAS) se u Jany nezměnil a zůstává průměrný (sten 6). Odhad rodičů o tom, jak se cítí Jana, se zlepšil u obou – u matky lehce (ze stenu 8 se přiblížila Janě na sten 7), u otce dramaticky (původní hodnocení stenem 9 se snížilo a do pásma průměru na sten 5!). Přestal se bát, že Jana trpí úzkostmi víc, než je normální. Jak řekl: „Jana zvládne víc než jsem si myslel.“ 13. sezení Přišla krásná, moderně oblečená dívka. Nové brýle, černé kalhoty, fialový svetřík. Uvolněná, usměvavá, spokojená. Ve škole má trojky a nevadí jí. Otec je po úraze – v práci si při zvedání skříně uřízl bříško ukazováku na pravé ruce a musel podstoupit plastickou operaci. Jana o tom mluví s humorem. Rozloučily jsme se. Závěr Stav zcela kompenzován, projevy mentální anorexie – bulimie i školní fobie vymizely. Váha 54 kg na 162 cm výšky stabilizovaná, pacientka je s ní subjektivně spokojená. Primárně bez menzes. Kontrola v případě potřeby.

Pozor na diety

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Tak jako auto potřebuje k jízdě palivo, potřebuje i tělo ke svému fungování energii. Pro naše tělo jsou palivem potraviny, které mu umožňují, aby správně fungovalo – srdci, aby rozvádělo krev do celého těla, plicím k dýchání, svalům k pohybu a mozku k myšlení, zkrátka umožňují nám žít. Jestliže sníte přesně to množství, které tělo potřebuje k vykonávání svých funkcí, máte stálou váhu. Jestliže dodáte tělu paliva (jídla) mnoho a tělo ho na svou činnost nespotřebuje, mění si energii z potravin na tuk, ukládá si ho na různých místech těla a Vy tloustnete. Každý má v těle nějakou zásobu tuku – i hubení – to pro případ, kdybyste nemohli dodat tělu živiny. Krmíte-li však tělo moc, ukládá si stále více a více tuku a následky už znáte sami. Je to jako v bance – čím víc si do svého těla uložíte, tím víc tam toho máte. Jak se ale tuku zbavíte, když jste byli spořiví a máte ho v těle uloženo větší množství? Jedině tak, že vydáváte více energie než přijímáte v potravě, a chybějící energie musí pak být brána z tukových zásob. Můžete tedy redukovat váhu tím, že budete méně jíst, nebo tím, že budete vydávat více energie pohybem. Je pravda, že nelze příčiny obezity redukovat jen na nekázeň v jídle a nedostatek pohybu, u někoho jsou regulační mechanismy narušeny. Když však spojíte oba přístupy – méně jíst a více se hýbat, alespoň dílčího úspěchu dosáhnete. Pojďme tedy na to. Nejčastěji se lidé pokoušejí hubnout pomocí přísných diet. I když základní požadavek pro hubnutí – snížení energie dodané tělu – je splněn, má tento způsob řadu úskalí. <ul> <li>Když nadměrně omezíte příjem potravy, Váš organismus si zvykne na snížený příjem energie, sníží se Vám bazální metabolismus, tedy množství energie potřebné k základnímu fungování Vašeho těla. Je to výhodné, pokud jste na pustém ostrově a potřebujete přežít, ale ne když hubnete v moderní společnosti obklopeni spoustou jídla. <li>Při rychlém hubnutí odchází z Vašeho těla nejenom tuk, ale ztrácí se i svalová hmota. Když přestanete držet dietu, tělo si ukládá z přijímané potravy zvýšeně tukové zásoby na případnou další hladovku. Bylo to chytře zařízeno, aby lidé přežili hladomory, ale v současnosti je tento atavismus již škodlivý. Při kolísání váhy se Vám tedy zvyšuje i při stejné váze procento tuku v těle, a tím se dále snižuje bazální metabolismus a vydáváte tedy trvale méně energie. <li>Kolísáním váhy se mohou zvětšovat nerovnoměrnosti v rozložení tuku ve Vašem těle. Mnohý z Vás má už jistě vyzkoušené, že celkovým hubnutím nemůže docílit, aby víc zhubl na určitých místech těla, kde to potřebuje. <li>Jak z vědeckých studií, tak ze zkušeností hubnoucích vyplývá, že dodržování přísných diet doprovázejí záporné emoční reakce. Strádáte tedy nejen na těle, ale i na duši. Jste obecně labilnější, nervóznější, podrážděnější, občas na Vás padnou i chmury, netečnost, slabost.</li> </ul> Pokud se extrémně omezujete v něčem, co Vám přináší libý pocit, pocit uspokojení, musí zákonitě dojít ke zvratu. Vyhladovělé tělo i duše touží po vysokoenergetických potravinách a dochází k „záchvatům žravosti“. A co následuje potom? Většinou pocity viny. A znovu začínáte s novými zaručenými a drastickými dietami a bludný kruh pokračuje. Tento kolotoč nejen snižuje Vaše sebevědomí, ale je i jednou z vážných příčin zvyšujícího se výskytu poruch příjmu potravy – bulimie a mentální anorexie. Není to dostatek důvodů k tomu již provždy se přísným dietám vyhnout?

Bulimie a anorexie – informace o léčbě

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Informace pro pacientky a jejich příbuzné Vážená slečno, paní, vážený pane, dovolte, abychom Vás informovali o naší jednotce a některých organizačních opatřeních z posledních let, tak aby se vám co nejdříve dostalo péče, jakou potřebujete. Doufáme, že tyto informace pomohou zkvalitnit naši spolupráci především s postiženými dívkami, ale i s jejich rodinou či přáteli, kteří jim chtějí pomoci. Kritéria pro přijetí na JSPPPP Jednotka přijímá pacientky starší 18ti let, v kompenzovamém somatickém stavu (stav bezprosteředního ohrožení života je řešen na interních metabolických jednotkách nebo odděleních dle místa bydlište). Protože podmínkou úspěchu léčby je motivace pacientek, dáváme přednost žádostem o hospitalizaci od dívek samotných. Hospitalizace přichází v úvahu většinou u pacientek, u kterých ambulantní léčba byla neúčinná, nebo mají další závažná onemocnění. Pacientky po sebevražedném pokusu bývají přijímány na uzavřená oddělení a posléze mohou být po dohodě přeloženy na naší jednotku. Při současné diagnóze závislosti na návykovch látkách vetšinou přijímáme pacientky, které prošly léčbou závislosti, po dohodě s terapeuty daného zařízení. Doporučení k hospitalizaci U pacientek, které potřebují hospitalizaci doporučujeme, aby jejich ambulantní psychiatr zaslal na adresu jednotky doporučení k hospitalizaci, které by mělo obsahovat adresu bydlište nemocné a telefoní číslo, základní osobní a anamnestické údaje, průběh nynějšího onemocnění a případnou další psychiatrickou či tělesnou nemoc. Sociální pracovnce, paní Dlouhá, doporučení zařazuje, po diskusi týmu o naléhavosti přijetí do čekacího listu.Čekací doba je v současné době v průměru tři měsíce. Termín nástupu je oznámen písemně na uvedenou adresu pacientce, kterou požádáme, aby telefonicky potvrdila, že má ješte o hospitalizaci zájem. Z historie a filozofie JSPPPP Jednotka byla založena v roce 1983 na základě zkušeností Jednotky pro PPP v belgickém Kortenbergu. Během 16ti let činnosti naší jednotky stoupl počet hostitalizací trojnásobně. V současné době nejčastejší diagnózou je mentální bulimíe (60% pacientek jednotky), 5% z hospitalizovaných tvoří muži. V 80% hospitalizací jde o první pobyt na naší klinice, u 20% se jedná o příjem opakovaný. Náš program je založen na biopsychosociálním pojetí onemocnení, proto se snažíme o komplexní přístup. Režim oddělení a práce týmu Na prvním místě v léčbě stojí režimová opatření a psychoterapie, v indikovaných případech používáme léky. Oddělení funguje na principu terapeutické komunity a zvláštní důraz proto klademe na skupinové aktivity pacientů. Při přijetí je s pacientkou uzavřena písemná smlouva týkající se jídelního režimu, cílové váhy a dodržování pravidel oddělení. Významnou součástí terapie je poučení o správném stravování a jeho nácvik, což zajištuje specializovaná sestra přítomná při všech jídlech. Dívky jsou seznámeny s psychologickými, tělesnými a dalšími důsledky hladovění, dvakrát týdně stolují s psychologem jednotky. Pacientky se účastní dynamicky orientovaných skupin (jednou týdně), kognitivně-behaviorální skupinové terapie (dvakrát týdně) a skupiny arteterapeutické (jednou týdně). Nedílnou součástí programu je také autogenní trénink, relaxační cvičení (jednou týdne 15 minut), léčebná tělesná výchova (dvakrát týdně) a pracovní terapie (dvakrát týdně). Účast na některých společných aktivitách, stejně jako např. víkendová propustka jsou podmíněny dosažením určité minimální hmotnosti podle terapeutické smlouvy. Pobyt na jednotce trvá většinou šest až osm týdnů. V závěru pobytu se zaměřujeme na postupný přechod pacientky do jejího běžného prostředí a možnosti dodržování jídelního režimu během aktivního života. Významnou a nedílnou součástí léčby je spolupráce příbuzných a blízkých, se kterými se snažíme navázat kvalitní kontakt a poskytnout jim informace eventuelně možnosti rodinné či partnerské terapie, která může být v některých případech velmi důležitá. Při propuštění s pacientkami projednáváme nutnost následné péče, a snažíme se poskytnout kontakty na adekvátní zařízení. Výsledky hospitalizace Výsledky hospitalizace lze na základě dlouhodobého sledování srovnat se specializovanými centry vyspělých zemí. Jsou stále sledovány i v rámci některých výzkumných projektů, kterých se pacientky mohou účastnit. JEDNOTKA SPECIALIZOVANÉ PÉČE PRO PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY(JSPPPP) Psychiatrická klinika LLF UK Ke Karlovu 11, Praha 2 Tel 24914120-335, Fax 24910577

O spících mužích a nenasycených ženách aneb o Anorexii

15.3.2014/0 Komentáře/v Odborné texty/přidal admin

Na kasuistických seminářích psychoterapeutické fakulty v Praze v letech 1994 a 95 jsme seznámili posluchače postupně s řadou našich případů. Měli jsme v úmyslu každou z přednesených kasuistik zpracovat a na konci semináře dát absolventům k disposici text. Ukázalo se, že na to nikdy nezbylo dost času. Proto aspoň jednu z nich: Následující text ilustruje naši práci a způsob uvažování v duchu externalizace.1 Jde o případ rodiny, do které v srpnu 1994 vstoupila mentální anorexie a postupně se zmocnila celé rodiny. V době, kdy jsme se s rodinou setkali, nemluvilo se již o ničem jiném než o jídle. Uvykli jsme tomu, že pod zevním povrchem viditelných jevů nacházíme řád vztahů, který je pro vývoj, stagnaci růstu a pro navození změny rozhodující. Případ je typický rozložením vztahů v rodině. V milánském výzkumu Pallatzoliové a spol. uvažovali o vztahu mezi otcem a dcerou, o hostilitě mezi matkou a dcerou a v poslední době také o nedostatečné nasycenosti dcery matkou.2 Nám se stále více vyjasňuje jiná významná společná okolnost: Ten, kdo je v rodině s anorexií především nenasycený, je zpravidla matka. Ale nejen ona. V konstelaci, kterou Trapková začala nazývat hladový trojúhelník, každému chybí něco jiného, životně důležitého. Ženě nesexuální péče, kterou doposud jen vydávala a nebylo odkud brát, kde by se mohla obnovit. Hlad po emočním uspokojení, duševním souznění s partnerem je už tak kritický, že ztrácí zájem o pouhý sex. Muži je její volání o pomoc nesrozumitelné, bagatelizuje jej v duchu známého aforismu: "Žena neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane." Neumí odpovědět a začne nedostatkem sexu sám fyzicky strádat. Cítí se nespravedlivě okrádán o něco, nač myslí, že má přirozené právo. Jeho hlad jen dál zhoršuje situaci mezi manželi, muž je tím méně schopen začít uspokojovat ženu tak, jak to nikdy vědomě nedělal a hlavně nerozvíjel. Do téhle situace fatálního nedostatku a neporozumění mezi ženou a mužem, dorůstá dcera, která má cestu k ženství zatarasenou trním. Jak se má identifikovat se zralým, spokojeným ženstvím, když má matku vyčerpanou, plačtivou, hádavou, nedůtklivou, která kudy chodí, tudy svou ženskost proklíná a odpovědného činí otce. Dívčí probouzející se erotika potřebuje kromě matčina jemně rivalizujícího povzbuzování také pochopení a bezpečné přijetí mužem-otcem. Jde o procesy převážně nevědomé, a tak nepřekvapí, že sexuálně strádající otec staví mezi sebe a rozkvétající ženství ve svém dítěti hráz, aniž plně ví, že tak činí, aby zabránil čemukoliv, co by mohlo připomínat incest. Vývoj zrající dívky se tragicky zastavuje, chybí jí k růstu základní živiny jak ze strany matky, tak otce. Obraz mentální anorexie je toho logickým zhmotněním. Tělo se rozhodlo, že nebude růst, ztrácí menstruaci, korunní atribut ženství, a hubne. To, na co se matka celý svůj dospělý život adaptovala, na duchovní nespřízněnost s mužem, stane se u dcery v období oddělování od rodiny smrtonosným; dcera somatizuje matčinu úděsnou podvýživu. Co dospělý organismus umí nahradit, je pro rostoucí organismus životně nezbytnou esencí. Následující záznam je téměř doslovným přepisem toho, co jsme po každém z devíti sezení s rodinou zapsali. Na některých místech vstoupíme s vysvětlujícím komentářem. Je třeba čtenáře upozornit, že schéma, které jsme právě velmi stručně popsali, je výsledkem naší opakované zkušenosti. Kdykoli se však setkáme s novou rodinou, nemůžeme předem spoléhat na to, že se toto schéma naplní. Vždy musíme začínat znovu. Trpělivě vyčkáme, kdy a zda vůbec další rodina projde stejnou cestou jako ti, kteří pomohli naši zkušenost utvářet. Můžeme jim napomáhat, ale objev musí udělat každá rodina sama. Jsme otevření tomu, uvidět i docela nové, pro nás nečekané varianty vývoje rodiny a nové možnosti řešení krize v "hladovém trojúhelníku". To je také zdrojem stále dalšího prohlubování naší zkušenosti. 1. setkání (15.12.94) Přišla vyděšená rodina, kterou k nám doporučil dětský lékař. Rodiče se shánějí po pomoci asi od října, kdy si začali všímat, že dcera Míša nepřirozeně hubne, ztratila menses. Volali na linku důvěry, tam jim dali číslo jednak sem, jednak na dětské oddělení nemocnice, kam šli dřív. Dostali za úkol sledovat příjem potravy dítěte, musí jíst 5x denně. Doktorka Míšu váží a zkoumá její tělesný stav. Jednou mluvila Míša i s psycholožkou, neví co jí říkala, jen ji "z toho rozbolela hlava". Rodina je na rozpacích, kam mají chodit. Když v nemocnici sdělili, že jsou objednaní také k nám, paní doktorka řekla, že by nebylo dobré kombinovat léčbu na dvou pracovištích. Dala jim termín zlepšení do konce roku s tím, že když se Míše nepovede přibrat, bude si muset do nemocnice lehnout. Váží 48 kg, je bledá s nezdravým ruměncem ve tváři, propadlý hubený obličej s malým nosíkem nahoru, více po matce, ledové ruce, zimomřivá. Doma se začala chovat pečlivě, uklízí, chtěla prý dokonce mámě zamést schody. Ta říká: "Jsem ráda, že si všimla, že taky potřebuji pomoct, ale teď ji to ani nemůžu snad nechat dělat". Matky nesyceny otci, mají tendenci vyžadovat péči po dětech a vlastně je skrytě přetěžovat. Ve slovníku těchto rodin bývá žádost o péči zahalena do požadavků pomáhání v domácnosti. Otec naší rodiny je velký chlap, úzkost a strach o dceru ve velkém medvědovitém těle. Je zoufalý, na dceru tlačí, dokonce "ji jednou seřezal, že měla jelita, ale nepomohlo to". Vláďa ho pochválil, že se takovým způsobem obětoval, udělal pro dceru jistě, co mohl. Ona teď ví, že mu na ní hodně záleží. Ale jak jinak jí mohou rodiče pomoci? Matka vypadá mladší než otec, je jemnější, hezká, starostlivá. Mimochodem, v době, kdy ona změnila místo (v r. 1989) a šla pracovat na 3 směny, stonal manžel se žaludkem. Vůbec nemohl jíst. Matka s dcerou se stále během konzultace pozorují, rozhodně je mezi nimi víc výměn, než mezi dcerou a otcem. Matka dohlíží na správné chování dcery, okřikne ji, když vezme tužku do ruky: "Jak ji to držíš?" V září se nahromadily změny. Odešel starší syn Petr. Chtěl studovat, ale nedostal se na vysokou školu, teď zůstává ve vzdáleném městě a pracuje. Míša nastoupila na střední školu, před tím měla 67 kg. To bylo pro ni moc, takže se rozhodla držet dietu. Matka ji zprvu podporovala. Vyptáváme se, jestli nemá také ona potíže s jídlem, protože se zdá, že dcera ji držením diety hodně imponovala. Ano, matka má problémy s váhou celý život. Ptáme se otce, zda o tom ví, a zda žena pečuje o svůj vzhled kvůli němu. " Ne, na mě ony nedají ", řekne. Dcera nejprve vynechávala sladkosti, váha rychle klesala, takže v říjnu již nedostala menses a hubnutí se nezastavovalo. To už se matka začala bát. Dcera nezvracela a jídlo neschovává. Začínáme s externalizací, metafora lovce a medvěda, kteří jsou v jednom klubku v zápase na život a na smrt. Zvenčí nelze pomoci, abychom neskolili lovce místo medvěda. Míša je v jednom klubku s Anorexií, a my zvenku nevíme, jak jí pomoci. Externalizovaný příznak personifikujeme, hledáme pro něj jméno a zkoumáme, jaké má vlastnosti a co komu v rodině způsobuje. Zde personifikujeme Anorexii. Musíme hledat pečlivě, co pomáhá dceři, a co naopak Anorexii. Doufáme, že je tomu Míša nakloněná, chtěla by se Anorexie zbavit(?). Nyní je podstatné se spojit s její lékařkou a s psycholožkou, které již s léčbou začaly. Myslíme, že bychom mohli u nás pracovat na externalisaci, somatickou část nechat ke kontrole pediatričce. Domlouváme se na deseti konzultacích k nastolení změny. (Při loučení po devátém – posledním sezení se nám matka svěřuje, jak nám nedůvěřovala. Byla přesvědčená, že z tak beznadějné situace není možné se dostat za tak krátkou dobu.) 2. setkání (16.12.94) Natáčíme TV záznam se souhlasem rodiny. Poznámka otce k natáčení: "Jestli vám to nezkazíme". Informujeme, že jsme telefonovali s ošetřující lékařkou a domluvili jsme se, že by se ona starala nyní o tělesný stav rodiny, a my budeme pracovat na externalizaci. S průběhem sezení ji seznámíme, případně ukážeme záznam. Vláďa rekapituluje časovou osu rodiny3, Lída ji drobnými poznámkami komentuje. Např. matka, otec i dcera se narodili všichni jako mladší ze dvou sourozenců, všímá si nakupení symptomů rodiny v čase. Pozorně naslouchá. Matka působí nejuvolněněji, otec jakoby kolísal mezi zvědavostí a plachostí. Míša je ztělesněná plachost. Oči dokořán, střídavě jimi objímá oba rodiče, dnes víc otce, který sedí vedle ní, matka naproti. Během sezení se osmělí a dovolí oční kontakt i s námi, ke konci se trochu odváže a stane se vyčítavou k otci, že o sebe nedbá, že je nervózní, musí se kolem něho po špičkách. Proč? Otce bolí poslední dobou žaludek. Zná to z dřívějška. Postupně mapujeme prostor rodiny, ve kterém se usídlila Anorexie jako kukačka v hnízdě, zavádíme externalizační slovník. Jsme pozorní k jazyku, který rodina přirozeně používá. Vyjímáme a zdůrazňujeme jejich obraty a celé metafory, které odpovídají představě, že anorexie leží mimo osoby v rodině, je v rodině přítomná jako příživník. Události měly rychlý spád. Tady se hodí metafora o sněhové kouli. Dokud je malá, je s ní legrace. Když se vymkne kontrole, ničí. Upozorňujeme, že se v rodině nakupily změny. Bratr maturoval a odešel v září z domu. Míša skončila základní školu a nastoupila na střední školu. Do školy nechodí, zůstává v pracovní neschopnosti doma. Z neverbálních projevů Míši je jasné, jak touží mít rodiče blízko a jak jí ani současný stav, vynucený Anorexií, nestačí. Je třeba naší opatrnosti, aby se s touhou po blízkosti rodičů neskrývala. Ke konci sezení se podaří externalizačním slovníkem nabídnout Míše, že právě tahle touha patří jí a ne Anorexii a že by si měla blízkost rodičů nyní dopřát, pokud je to jen trochu možné. V Míšiných očích vidíme úlevu. V otci se ozvou pocity viny, že se dětem málo věnovali. Byly hodné, dobře se učily, nebyly s nimi problémy. Kreslíme obrázek dívčí postavy, kterou zezadu ohrožuje beztvará Anorexie. Vláďa využije bezděčně téhož obrázku později, když vysvětluje otci fyziologické poměry v jeho žaludku. V beztvaré Anorexii na obrázku náhle zahlédneme anatomickou podobu žaludku. Zatím jsme hodně aktivní, střídáme se ve vysvětlování strategie, jak na Anorexii vyzrát. Výhodou práce ve dvou může být jakýsi "stereoefekt". Účinnost vkládaného obrazu se násobí, když žena a muž, každý jinými slovy prostorově z jiného místa, potvrzují jeden druhého. Zde si uvědomujeme, že rodina nám kontextem i fyziognomií připomíná jinou rodinu s adolescentem, kde dcera měla projevy deprese v podobné konstelaci. Domlouváme se, že pacientem je i otec, dnes je zhoršený, bolest žaludku vrcholí. Není důvodu, proč by měl někdo z nich trpět na úkor jiného, nebo by se mělo pečovat o jednoho více než o druhé. 3. setkání (6.1.95) Míša tvrdí, že se cítí lépe, ale rodiče nespokojeně upozorňují, že šla zase s váhou dolů. Celková situace v rodině je horší. Denně Míšu váží, dohlížejí na jídlo, jak se domluvili s paní doktorkou. Otec se nad nedostatečnými porcemi jídla rozčiluje. Dcera naopak kontroluje jeho příjem potravy. Říká mu: " Plácáš pátý přes devátý". Je v tom výčitka, že by si mohl přivodit zase zdravotní potíže. Také s matčinou stravou není Míša spokojená. Ta jí moc sladkého, váží se s dcerou, a přibírá. Způsob, jakým mluví o konfliktním tématu, je nápadně mírný. Dlouho nám trvá, než si Míša troufne zmiňovat o tom, že se doma také rodiče hádají. Jak ona to snáší? Stále visí očima na rodičích, jako posledně. Když se odhodlá o něčem slovně vyjádřit, neprosadí se, musíme jí dopomoct, podtrhnout to, zdůraznit. Je to tak nenápadné, že by to zaniklo. Od začátku externalizujeme a jsme opravdu teprve na začátku. Nikomu z nás nejde odlišit Anorexii od Míši, a Míša si Anorexii hájí, aniž odlišuje, že hájí Anorexii a ne sebe. Kreslíme obvyklý obrázek boje dítěte s Anorexií a ztěží odhadujeme, co jsou zbytky projevů zdravé Míši. V teorii externalizace předpokládáme, že původně zdravá osobnost byla napadena symptomem, proti němuž se stávala stále více bezmocnou. V léčbě postupujeme opačným směrem. Posilujeme v osobnosti to, co zůstalo autentické, aby se samo dovedlo vzepřít proti Symptomu, a osvobodit se. Když se snažíme vyznat v tom, co je pro Míšu důležité, v čem se její mínění a postoje liší od rodičů, a zda si je dovede proti rodičům prosadit, stále všichni sklouzávají k tématu o jídle. Zdá se jim samozřejmé, že se Míša prosazuje dost. Způsob, jakým to presentují, nás vede k obavě, že vůbec ne. Je rozhodnuto o hospitalizaci Míši. Pediatr chce, aby se mimo rodinu naučila lepšímu dietnímu režimu. Předpokládá, že když Míša uvidí zdravý příklad v ostatních dětech, začne lépe jíst. Navrhujeme, že se s lékařkou domluvíme a pozveme ji na příští sezení a rodinou k nám. 4. setkání (13.01.95) Venku napadlo hodně sněhu, jsou problémy s dopravou. Máme předem obavy, zda se sejdeme. Všichni včetně paní doktorky z nemocnice přišli včas, přesto začínáme o 15 min později z technických důvodů. Natáčíme videozáznam. S paní doktorkou se vidíme poprvé před rodinou a velmi rychle se s ní sladíme. Je výborná. Míša strávila týden v nemocnici. Vracíme se k hospitalizaci. Nebylo to tak hrozné, jak Míša očekávala. Pracujeme s interakcí, ukazujeme rozdíly v možnostech vcítění. Na metaforách ukazujeme Míše, jak je důležité, aby osobám, které by ji mohli podpořit, sdělovala slovy, nejen neverbálně, co potřebuje, jak se cítí. Dobře je to vidět na konfliktu během návštěvy rodičů v nemocnici. Přišli o půl hodiny později. Matka byla překvapená špatnou náladou dcery, přičítala to hospitalizaci. Nenapadlo je, že Míša skrytě vyčítá rodičům pozdní příchod. Na tom ilustrujeme, jak snadno dojde k omylu v odhadu příčiny špatné nálady zvenčí, bez dopomoci od Míši. Vláďovi se zdá rodina zpočátku ztuhlá, přičítá to v duchu přítomnosti lékařky, obává se, že se rodina před ní necítí volně, aby mluvila o problémech léčby, ale během sezení se Vláďova obava zcela rozplyne. Jde spíš o to, že rodina nesnadno verbalisuje. Matka to na konci vysloví. Je jí líto, že Míša vidí věci tak, jak se to dnes ukazuje (tak těžké), a řekne: "My si to neumíme říct". Ve chvíli kdy se zdá, že se slovy nedostaneme dál, nabízíme plastelínu s obvyklou instrukcí, aby vytvořili obraz své rodiny. Míša: Nejdřív, že ji nic nenapadá. Nabízíme, aby tedy vzala kus plastelíny do ruky, třeba nápad přijde sám. Srolovala ho rozpačitě do mušle (ženský prvek), pak ho přežmoulá do podlouhlého tvaru (mužský prvek), a postupně stále záměrněji protahuje tvar do dlouhého hada, kterého nakonec pevně zaváže do složitého uzlu. Vybrala si kus barevně smíchané plastelíny, která vypadá vesele, žlutá, modrá, zelená (v kontrastu k matčině šedivé). Otec, který komentuje své umělecké neschopnosti s humorem, je nejdříve hotov. Zdá se, že je netrpělivý, to se ukazuje i v jiných situacích. Těžko snáší protahování problémů. Vykoulí tři rovnocenné malé kuličky. Vedle nich jednu menší a kousek dál další dvojici stejných kuliček, všechny ze stejné směsi relativně veselých barev plastelíny. Centrální umístění. Matka je nejpomalejší, nejvíc se rozmýšlí. Syna si v mysli ponechá, nezapomněla na něj, ale vůbec jej neznázorní. Vyjádřila problém etiologicky nejvýznamnější: odchod syna z rodiny? Její rodina má podobu čtyř kusů k jídlu: Hřib (otec), hruška (matka), třešničky ("veselý pes") a "oříšek" ("Míša je náš oříšek"). Když o výtvorech mluvíme, nejdéle se zdržíme u zpodobnění rodiny Míšou. Bohatě asociujeme. Nabízíme matce, aby uzel dcery, nad kterým se rozplakala ("To přece nemůže být pravda."), upravila do tvaru, který by jí byl přijatelnější. Obává se do výtvoru zasahovat. Když ji ale znovu vybídneme, dovolí se dcery, ta ráda souhlasí. Matka pak rázně vezme uzel, překotně ho rozváže a položí na podložku hada stočeného do otevřeného, klidného tvaru spirály. S tím náhle nesouhlasí otec. Vyhrkne: "Je to moc otevřené". Ale pak se zarazí a dalšího zkoumání svého neklidu se vzdává. Ani nabídky, aby to zkusil předělat, nevyužije. Dcera jej vysvobodí, když tvar opraví. Je podobný matčinu, ale uzavřenější. Otci se viditelně ulevilo. My máme možnost upozornit, jak se Míša do otce dobře vcítila, aniž musela použít slov. Necháme si pro sebe, že tomu tak asi nebývá z druhé strany. Ve váhání otce před Janiným výtvorem se nám znovu vynořuje představa hladového trojúhelníku: Dcera svými tvary láká otce, touží po něm. Minule Míša říkala, jak jsou spolu málo, dnes i otec na konci sezení při řeči o pocitech viny říká, "málo jsme se jí věnovali". Ale otec vždycky ztuhne, jako by se obával dotknout se dceřiných věcí. Přitom Míša se na něj stále dívá jasným dětským pohledem, který hodně vyzývá k blízkosti. Když se dohadují, kdo bude další na řadě, otec projevuje netrpělivost a nakonec nerozhodnost. Začne mluvit překotně o sobě, přehlédne, že jsme si domluvili pravidla o pořadí, a už začne vysvětlovat, co svým obrazem myslel. Vláďa ho trochu zabrzdil, vtipkuje, aby otec "nekazil hru". Mluvíme pak o obrázku matky. Ta říká: "To nepoznáte". A opravdu. Otec začíná s tím, že vůbec neví, co by to mohlo být. Míša taky neví. Začneme tedy my. Obrázek matky je pro ostatní nejméně čitelný, je titěrný a na okraji velké plochy světa. Rodina nemá hranici, ale všichni se drží blízko sebe. Syn zřejmě chybí. Nakonec jdeme k výtvoru otce. Už nám prozradil, že nejmenší kulička je pes. Míša nás překvapí, nechce být stejně velká jako dospělí členové rodiny. Zřetelně a rázně to prosadí. Chtěla by kus sebe dát psovi, aby se zvětšil. Udělá to, a sama se tím zmenší na úroveň psa. Objeví-li se v našich rodinách v projekcích pes, všímáme si metafor o nich zvlášť pozorně. Vznikne čtveřice, kde už je vidět jakousi generační hranici. Ukotvíme to metaforou o důležitosti generační hranice na rozdíl od představy otce, že jsou všichni stejní. Míša není se změnami v tátově modelu spokojená. Vymodeluje hranici kolem všech členů rodiny i s bratrem a babičkou vystrčených otcem daleko do světa. Otec přidá do beztak malého prostoru ještě další dvě postavy, dědečka s druhou babičkou. Když dáváme najevo klaustrofobní pocity, otec mírně pootevře kruh kolem rodiny. Přirovnáme změněný obraz k přístavu, kde jsou lodě chráněny před vlnobitím na otevřeném moři, mohou však vyplouvat. Téma otevřenosti a uzavřenosti, jak se zdá, je obsaženo jak u otce tak u Míši. Nejméně u matky. Na konci rekapitulujme sezení. Když se ptáme znovu matky, jak je jí, vyhrknou z ní pocity viny: "Museli jsme něco udělat špatně, když to tak dopadlo. Špatně jsme ji vychovali". Necháme ji vyjádřit se a pak o tom mluvíme. Věci "nedopadly", protože jsou v běhu, vyvíjejí se, jen se přechodně zauzlovaly. Matka ví, jak uzel rozmotat. Kolegyně se přidává a komentuje rozdíly v pojetí problému. Dcera vidí věci zauzlované celou rodinou, kdežto matka tvrdí, že oříškem je dcera. Tady se hodí znovu poukázat na nezbytnost oddělit problém od dcery, není totožný s dcerou. Už to vidí Míša zřetelněji? Shodují se, že se jim dnes ulevilo. Mluvíme ještě o hospitalisaci. Kolegyně pediatrička si pochvaluje, jak i pro ni bylo dnešní sezení důležité. Poznala víc rodinu, další hospitalisaci nepokládá za nutnou. Jedou si do nemocnice pro Míšiny věci. Další sezení s rodinou za týden. 5. setkání (20.01.95) Dnes celá rodina i se synem Petrem. Ten byl včera na semináři o poruchách příjmu potravy. Zajímá se o studium psychoterapie a chystá se na cvičnou hospitalizaci v Kroměříži. Vracíme se k období, kdy odešel Petr z domova. Na první pohled se nestalo nic, ale bylo to období pro každého náročné. Pro matku přišlo nečekaně. Zaskočilo ji, ačkoli Petr tvrdí, že o chystaném odchodu mluvil předem. Otec to vzal jako fakt. I když ho také překvapilo, jak rychle se Petr utrhl a našel si práci i bydlení. Míša zaskočila i nás, od bratra to byla zrada. Nedorozumění si vzájemně vysvětlují. Petr se málokdy rodičům postavil. Konfliktní situace spíš opouštěl, i když bývaly někdy velmi tvrdé. Před maturitním plesem otec ostříhal synovi vlasy proti jeho vůli před půlkou ulice. Tak se mohlo pochopitelně stát, že se Petr na odchod dlouhou dobu připravoval, ale rodiče to nemuseli vnímat. Odchod byl pro Petra jen samozřejmým a přirozeným výsledkem vývoje, kdežto rodiče a Míšu překvapil. Petr nechával rodičům jejich mínění, nehádal se s nimi. Většinou o svém odlišném postoji nikoho nezpravoval. Asi by ho neslyšeli. Zdá se, že s Míšou je to podobné. Taky si nedovolí otevřeně se prosadit tam, kde by asi prohrávala. Anorexie nabídla Míše problematickou zbraň. Zatím si ji Míša hájí, nebezpečí si neuvědomuje. Zdá se, že sekvence s pátráním po souvislostech potíží v rodině s odchodem Petra Míšu neposiluje. Tváří se stále znechuceněji. Petr popisuje, jak se doma nemluví o ničem jiném než o jídle. Když měli přestat s vážením, matka se pořád ptá Míši, zda se opravdu nevážila – a Míša se začne vážit. První co řekne matka, když přijde domů: "Tak co jídlo, jedlas?" A Míša skape. Má k tomu velmi blízko i dnes. Míša rychle mění vzhled podle podpory, jaké se jí dostává. Když vysloví svoji nespokojenost se zásahy strýce, který se mezi ně plete a shání nějakou nemocnici v Praze, rodiče okamžitě Míšu poučí. Matčin bratr se přece stará docela pochopitelně, když vidí jak Míša vypadá. Míša skape. Komentujeme, že se tím rodiče postavili na pozice strýce proti Míše. Je pro ně objevné, že by mohli porozumět nejen strýci, ale také Míše, a ta nápadně rozkvete. Klíčovým problémem při externalizaci je, jak ostatní postavit po bok dítěte proti symptomu. Učíme tomu rodinu při každé příležitosti. Ještě mnohokrát bude třeba našeho zásahu, než tento způsob boje proti příznaku převezme rodina. Jejich obvyklé interakční vzorce se objevují i tady, máme možnost na ně ukázat v konkrétní situaci. Zakážeme rodině do příště mluvit o jídle a o vážení, vážení mají nechat na paní doktorce. Otec se prudce ohradí proti formulaci "zákazu", rád by slyšel, že to jen není potřeba. Ukážeme, že otec prožívá totéž, co Míša tváří v tvář jeho zákazům. Je představitelné, že se dřív dosycovala matka u syna tím, co ne dost dával otec. Odchodem syna se změnila situace matky. Je ve vnitřní logice věci, že na uvolněné místo po synovi byla k hladovějícímu páru vtažena dcera. Vznikl nový "hladový trojúhelník " matka – otec – dcera. 6. setkání (3.2.95) Přišli o něco později, i my jsme se zdrželi s předchozí rodinou. Natáčíme videozáznam. Podařilo se jim splnit úkol asi na 75%, jak soudí Míša. Rodiče nemluvili zbytečně o jídle, matce se ulevilo, hned když odcházela minule od nás. Byla ráda, že jsme z ní sňali odpovědnost, za ten týden Míša neumře. Míša si to pochvaluje, lépe se soustředí, na jídlo už tolik nemyslí. Je silnější proti Anorexii? Ještě si tím nemůžeme být jisti, i když to odkývá. Otec má tendenci vyzdvihovat, co zůstává stejné. Na modelu z plastelíny ukazujeme význam posilování pozitivních drobností. Tak si i on na něco vzpomene: Míša chodí za kamarádkou a v tom vidí otec zlepšení. Pochválíme ho. Zaměříme -li pozornost na patologii, je naděje, že se bude symptom oslabovat mnohem menší než když vedeme rodinu k hledání i těch nejmenších pozitivních dějů. Ty pak můžeme posilovat a rozvíjet. Je tomu tak u všech chronických chorob. V případě anorexie je naprosté zaměření celé rodiny jen na potíže s jídlem zvláště nápadné a zhoubné. Mluvíme o významu atmosféry. V jedovaté se Anorexii daří, v harmonické nedaří. Jednáme ve smyslu domácího úkolu, ani tady není v centru pozornosti jídlo, ale spíš prostředí, na jehož kvalitě pracujeme. Přenášíme pozornost také na věci, které nevyhovují. Jak by bylo možné je změnit, aby se všichni cítili lépe. Matka požádala manžela, aby k ní byl pozornější. Otec na to dobromyslně, že ví, že by měl koupit nějaké hřebíčky. Matka sice kývá, ale my tušíme, že o tohle jí nejde. Míša nám pomůže. Zaútočí proti otci s tím, že bývá na matku hrubý a že se to Míše nelíbí, nesnáší to. Zdůrazníme, jak je důležitě sdělovat si nepříjemné věci, umožňuje to změnit je. Matka má asi tři dny pásový opar a je doma s Míšou. Ta ještě nechodí do školy. Matka se raduje, že Míša už myslí na to, že by šla do školy. Tedy i matka už zahlédla zlepšení a naději. Všimli jsme si, že pásový opar zná i Míša. Měla jej asi před dvěma lety. Bratr psal z Kroměříže, někdo z rodiny by mohl za ním přijet v rámci jenom cvičné terapie. Otec se ptá, zda by tam neměli poslat Míšu. Ta by chtěla. Zpochybňujeme léčení na dvou místech. Navrhujeme, aby si do Kroměříže udělali výlet rodiče. Další sezení za týden, nechceme nechat dlouhé intervaly. Zlepšení je dosud velmi křehké. 7. setkání (10.2.95) Táta, máma, Míša, která vypadá moc špatně. Máma taky zvadlá. Otec zamlklý. Videozáznam. Všichni tři jako leklé ryby. Co se stalo? Brzy po minulé návštěvě máma nevydržela Míšino vaření, v pondělí se strhla hádka o jídlo. Matka Míše navrhla, aby maličké brambory překrojila. Dcera po ní vyjela, aby se jí do toho nepletla. Matka si pak stěžovala otci, že jí dcera div neublížila nožem. Nůž však držela matka. Matku zaskočila prudká reakce dcery, neví proč tak reaguje. Tohle se během sezení několikrát opakuje, matka se dovolává pochopení, nerozumí, proč Míša chce či nechce to či ono. Matčin nápor Míšu probudí, takže jí dokáže říkat svoje důvody. Ta je v prvním okamžiku formálně uzná. Tvrdí, že jim rozumí, vzápětí je však smete se stolu jako by nebyly důležité. To se nejlépe ukáže na očekávané cestě do Pardubic, kde by se měla rodina sejít s Petrem. Míša tam odmítá jet. Rodiče, zvlášť otec, tvrdě prosazují, že pojede s nimi. Matka právě tady nechápe, proč Míša najednou nechce jet. Ta uvede srozumitelné důvody. Nudila by se tam, chce být doma sama. Odpočine si od rodičů a oni od ní. Bude si moci dělat, co sama chce. Matka to chápe, ale vzápětí řekne, že děti by měly poslouchat, ona v mládí taky poslouchala. Jednotnou frontu rodičů proti Míše se nám podaří zpochybnit, otec připustí, že by Míša nemusela jezdit. Ukazuje se, jak je Míša sama slabá, když se má prosadit. Zdá se dokonce, že je aktivní v tom, jak péči matky přitahovat. Chystá se na talentové zkoušky, nosí obrázky jakémusi výtvarníkovi a matka ji doprovází. Když navrhujeme Míše, že by si mohla zajít k učiteli sama, nechce se matčina doprovodu vzdát. V téhle situaci si všimneme, že matka mluví v množném čísle, jako to dělají matky miminek. Otec podtrhne, že Míše odjakživa chybí zájmy. Tak oba rodiče kotví právě to, co bychom naopak potřebovali oslabovat. Vyzdvihují nevíru v její samostatnost a nezávislost. Ona sama by už ráda do školy, chtěla by už z domu vypadnout jako bratr. Hrozí však nebezpečí, že nebude vědět jak, kam a proč, a to bude rodiče svádět k tomu, aby jí radili, doporučovali, přemlouvali, přikazovali, tedy zase nic, co by podporovalo růst. Pediatrem má zatím nařízeno být doma, aby "měla správný dietní režim". Tohle všechno otevíráme s beznadějným pocitem, že k realizaci je ještě daleko. Znovu ztvárňujeme postavu Anorexie, konflikt mezi Míšou a rodiči modelujeme. Jako by Anorexie našeptávala Míše do ucha: "Zvaž si to jídlo, zvaž se, určitě jsi přibrala…". Nabízíme matce, zda by nechtěla tuhle roli aspoň pokusně za Anorexii vzít. Ona kupodivu myslí, že ano. Bavíme se tou představou, a současně nedůvěřujeme matce, že to dokáže. Každopádně to ukládáme do příště jako úkol. Další úkol je pro otce. Ve sporných věcech nechá rozhodnout Míšu. Otec se dnes hodně zlobil, dokonce se s Míšou před námi chytli. Míša prudce odporuje. Konečně. Zdá se, že během sezení Míša obživla současně s tím, jak ji povzbuzujeme, aby prosazovala sebe proti rodičům, když oni nesouhlasí. Vidíme však, že ji Anorexie pořád ještě má. Vypadá jako zvadlá květinka. To je velmi obtížná věc k pochopení při práci s anorexií. Dítě pod nadvládou Anorexie je velmi odolné vůči rodičovské i terapeutově moci. A přesto je třeba ho povzbuzovat, aby se naučilo vůli rodičů vzepřít. Potíž je totiž v tom, že jedinou oblastí, kde dítě vzdoruje, je jídlo. Jakoby se tady soustředila všechna jeho moc, určená k oddělování od rodičů. 8. setkání (18.02.95) Pracujeme v sobotu, měl se konat seminář s lékaři o rodinné terapii. Na poslední chvíli bylo nutné ho z organizačních důvodů zrušit. A tak jsme tu s rodinou nakonec sami. Videozáznam. Měli jsme bezprostředně před tím čas podívat se na předešlé sezení a navíc jsme znovu mluvili o ženské a mužské roli. S úžasem zjišťujeme, kolik jsme z takové přípravy mohli zúročit během následující konzultace. Už do čekárny jdou jako pohřební průvod. Vedou Míšu, která vypadá zvlášť slabá, vrávorající, zubožená. Otec sevřený, navenek stále jako skála, nehybný balvan. Matka dnes vypadá velmi špatně, snad nejhůř. Má oteklou pravou tvář po operaci dásně pro bolesti zubů. Špatně se jí mluví. Každé somatizace, která se v rodině během naší práce objeví, si všímáme a pokládáme ji za součást terapeutického procesu. Míša je ostříhaná, kdyby nevypadala tak špatně, účes by jí slušel. Máme opakovanou zkušenost, že náhlá změna vzhledu, nápadné je, že především v účesu, signalizuje příznivou prognózu. Obvykle je první známkou ochoty ke změně. Začátek konzultace je velmi pomalý, opatrný, jako bychom procházeli zemí nikoho, kde není života. Co se změnilo za poslední týden, čeho dosáhli. Jedno velké nic. Rodiče vylíčí naprostý debakl. Nejdřív se zaradujeme, zazdálo se nám na chvíli, že si Míša prosadila své a do Pardubic nejela, ale pak ztrneme. Před odjezdem otec souhlasil s tím, že Míša zůstane sama doma, jak si přála. Jenže ona dvakrát omdlela, proto si rodiče netroufli nechat ji doma. Anorexie si tak prosadila své. Překazila Míšin plán na samostatný krok a nenechala rodiče odjet. Nabízela se druhá možnost zavolat Petrovi a počkat na něj doma. To Míša zavrhla, ale byla to ještě Míša, nebo Anorexie? Pak Míša téměř nejedla a když to zkusila, zase nutkavě jídlo vážila. Lída se ptá, jak se teď Míša cítí silná v boji proti Anorexii. Míša na to mdle, sotva ji slyšíme, že na tom není nijak špatně. Zoufáme si, jestli je v Míše vůbec ještě něco zdravého, čeho bychom se mohli zachytit. Lídu napadne metafora o zasněžené, zmrzlé krajině bez lístečku a bez života. Tak se totiž tváří v tvář Míše opravdu cítíme. Vláďa naváže pohádkou o Sněhové královně a Kájím. V téhle chvíli společného zoufalství s rodiči jsme se s nimi konečně sešli ve společném externalizačním slovníku. V předchozích sezeních jsme si byli pořád vědomi, že slovník rodině nabízíme, ale oni ho doposud nepřijali za svůj. Teprve dnes ho začali i rodiče aktivně používat a tvořit. Pro metaforu o Sněhové královně – Anorexii využíváme situaci, kterou mají čerstvě v paměti. Když dcera omdlela, byla také neschopná uslyšet je a pomoci jim, poradit rodičům, co by potřebovala, aby ji vysvobodili, podobně jako Kájí v pohádce. Tady otec poprvé snad pochopí oč jde. Vzpomene si, že v pohádce bylo potřeba dívčích slz, aby Kájovo srdce roztálo. Držíme se metafory skoro po celý zbytek sezení Několikrát se objeví nepatrná aktivita Míši, "lísteček, dokonce větvička", ale je to tak málo zřetelné, že Lída to musí vždy výrazně podtrhnout, ukázat na to, zesílit to. S Míšou se nedá dnes vůbec domluvit. Otec dokonce zoufale vzkřikne: "Jak je to možné, že člověk je proti tomu tak pasivní, že nic neudělá proti té Anorexii." Najednou tenhle silák kapituluje. Připustil a pojmenoval svou bezmocnost. Vláďa se ho ptá, jak to udělá, když chce aby jeho ženy doma věděly, že je má rád. Otázku, která je ve vzduchu od samého začátku, můžeme uplatnit teprve v momentě, kdy se zdá být otec díky zoufalství otevřený. Nepřicházíme s interpretací shůry terapeutického nebe, ale v době, kdy i my jsme zcela bezmocní a zoufalí. Muž se zarazí, to je přece samozřejmost, že je má rád. Žena začne plakat. Umíme si představit, že se muž umí vztekat, zlobit, pracovat pro ně, aby dal podle svého najevo, co k nim cítí. Poznají však z toho ženy, že je má rád? Nasytí tím svůj hlad po pozornostech a něžnosti? To už žena pláče. Lída jde za ni, požádá muže, aby ji objal, to je přeci ten způsob, jak ji uspokojit. Muž odmítne a žena se k němu přidá. On dobromyslně slíbí, že to udělá doma, a ona, že by to tady stejně nebylo to pravé. "Nebylo by to nic platné, ráno jsme se tak chytli… kvůli blbosti". Pláče a nechce o tom mluvit. Nakonec se ukáže, že kvůli špatně zavřeným dveřím u auta. Lída uplatní metaforu " o přeplněné tramvaji", ve které se lidé hádají o cokoli jen proto, že jich je moc na malém prostoru. Po chvíli se ptáme ženy, jestli se někdy stalo, že ji muž nasytil. Ona si snadno vzpomene na takovou maličkost. Když muž nebyl nedávno doma celý den, s dcerou na něho čekaly, bály se. Když pak konečně přišel, projevil zájem o její bolest zubu přestože ony jemu vynadaly. Poznala, že mu na ní záleží. V téhle chvíli se Míša jasně ozve: "Já ne". Tedy jen matka nadávala a čekala. Míše je to jedno. Myslí si, že se nijak neliší, jestli otec přijde na oběd a zase odejede, nebo není doma vůbec. Ona to už vlastně vzdala. Je, nebo není – všechno jedno, stejně nenasytí. Matce to jedno není. Říká: "Když přijde na oběd, aspoň mám přehled." Oceňuje možnost kontroly, zdá se. Je v tom její naděje, dokud ještě chodí domů? Až přestane chodit úplně, naděje skončí. Míše je jedno, jak žije otec. Říká: "Hlavně, aby nebyl tak nervózní a vzteklý, když už je doma." Ptáme se matky, jaká je podobnost mezi dcerou a otcem. Vidí je hodně podobné, právě v tvrdohlavosti. Napadne nás metafora o kaktusu, nebo pak ještě lepší: jak by oba měli brnění. Nedovolí, aby se k sobě přiblížili. A skutečně, když navrhneme dceři, aby si do příště jednou denně přišla k otci pro pohlazení, pochování, rázně to odmítne. Otec je bezradný. Ptá se Vládi, jak on to dělá doma, aby ženy poznaly, že je má rád. Vláďa se hořce směje, ani on to neumí. I pro něho je to věčný problém. Ani terapeuti nejsou ti, kdo by věděli, jak se věci mají dělat, jak je má klient mít. To neznamená, že by se na to nemohli ptát. Otec ví, že dcera vůbec dotyk nesnese. Tady Vláďa vypravuje pohádku O panně z jablíčka. Nakonec Vláďa navrhne, že on sám by zkusil na otcově místě každý den přijít k Míše, sednout si k ní, a vzít ji za ruku a jen ji zahřát. Předvádí to. Napodobí dvě možnosti: jednu plnou zloby, kdy to muž sice udělá, ale je jako Papinův hrnec. V druhé variantě je muž slabý, pokorný, protože nic pro dceru vlastně udělat nemůže, než ji uznat, akceptovat a snad trochu zahřát. Míša se i terapeutově ruce vzpouzí, ale po chvíli to vydrží. Otec bude mít úkol těžký. Míša se bouří i proti němu: "To raději uteču z domova". Na úkolu trváme, je pro otce, ne pro Míšu. Matka po celou dobu, co Vláďa zahřívá Míše ruce, hlasitě pláče. 9. setkání (3.3.95) Míša vypadá jako minule, to znamená špatně. Hubená, pasivní, i když vlasy má umyté a bohaté a účes jí sluší. Matce se zahojil zub, ale v obličeji je popelavá. Nevypadá zdravě a pořád si drží tvář, jakoby zub stále ještě bolel. Otec nějak odulý, sed nehnutě, pokud se vůbec vyjádří, je úsečný. V uplynulých čtrnácti dnech si dělali starosti se stavem pokožky dcery. Jednak se jí hodně loupe, jednak má lanugo a tmavé skvrny. Matka říká: "Chloupky, jako malé dítě". Začalo to na břiše už v létě, ještě než ji měla Anorexie v moci. Kožní lékaři trochu zpanikařili. Jsou dalšími, kdo naléhá na klinické vyšetřování dcery, zda nejde o nějakou vážnou nemoc. Tím jen zvyšují úzkost v rodině. Zhoršují atmosféru, na které tak usilovně pracujeme.4 Na straně rodiny je málo zjevné aktivity, musíme být aktivní my. Vkládáme nové a nové metafory, získáváme rodinu, trpělivě je svádíme pro myšlenku externalizace. Jde to ztuha, ale nejsme úplně neúspěšní. To se projeví ke konci sezení – rodiče přijali personifikaci Anorexie. Už tak uvažují i doma o svém chování a potýkají se s reálně těžkým úkolem, naučit se rozlišovat projevy Míši od projevů Anorexie. Zatím jsou v tom bezradní. To je pochopitelné, my taky hledáme společně s každou pacientkou znova. Rodiče jakoby ztichl a zpozorněli, nejsou zbrklí, pozorují. Současně, zvlášť matka, přisvědčuje, že se jí ulevilo, když takhle začíná vidět Anorexii. Hodně pracujeme na tom, abychom zaktivovali Míšu, jdeme sice zatím před ní, ale ukazujeme jí cestu, kterou by měla jít ona, a nás jen vést. Hledáme v jejím chování a projevu stopy aktivity. Snad nejcennější, co dnes Míša sdělila, když se jí ptáme, jestli vůbec má pocit, že docházení sem má pro ni smysl, prý už začíná chápat a připouštět, že s ní není všechno v pořádku – tenhle pocit neměla, když přišla sem. To by se mohlo po devíti sezeních zdát málo. Ale je to rozhodující změna, ke které celá naše společná práce vedla. Dokud dítě ovládané Anorexií neuvěří, že není všechno v pořádku, nelze začít s oddělováním od Anorexie. Matka referuje o tom, jak dcera prohlásila, že by chtěla být už zdravá. Má před sebou přijímací zkoušky na jinou střední školu, než kterou si původně vybrala. To je cíl, ke kterému se musí postavit aktivně, sama to přesvědčivě chce. Zaváháme, není-li to cíl poněkud veliký a máme pochybnosti, čí je. Zda Míši nebo Anorexie. Důvěřujeme spíš dosažitelnějším cílům. Navrhujeme všímat si i malých projevů Míšiny aktivity. 10. setkání (10.3.95) Otec v čekárně vytáhne noviny, sedí daleko od ženy a dítěte. Dcera i matka se zdají dnes živější, zvláště dcera pracuje skoro celou dobu konzultace naplno. Na konci je unavená, nemá rezervu. Má však lepší barvu, živé oči. Co dokázala udělat aktivně? Přiměla matku jít do kina. Odmítla se účastnit nějaké rodinné oslavy, kde se všichni nudí a jedí. Matka našla výmluvu před příbuznými, že dceru bolí hlava. To jí dcera vyčte: "Proč jsi jim neřekla pravdu?" Matka si všímá zlepšování. Svým způsobem to uzná i otec. Připustí, že je o něco klidnější. Už nejsou tak úzkostně sevření strachem o dceru. Spíš jen nerozumí a je jasné, že se pokouší ji pochopit. Matka byla velmi překvapená, že si Míša dala do kávy šlehačkou, ani ji neměřila. Jak to dokázala proti Anorexii? Dobrá známka je, že o tom nepřemýšlela a že se ani nepovažuje za přehnaně vítěznou nad Anorexií, je jen "lepší". Nabídneme práci s kameny, modelujeme rodinný systém. Jako prvního vybere Míša psa: skleněnou kuličku. Sebe pak jako černočervený nepravidelný kámen. Matka se ztotožní s hezky opracovaným mramorovým valounkem, otec s rozeklanou ostrou skálou. Ostatní členy rodiny vyberou až na vyzvání jako malé kamínky. Jsou to babičky s dědou, bratr matky se ženou. Pak se umístí na bílou plochu papíru, který představuje prostor rodiny. Anorexii vyberou až později, když se po ní pídíme. Míša sáhne po žluté dřevěné kostce a staví ji do rohu. Později se jí ocitne v zádech. Otec je na opačné straně prostoru.Technika s kameny nám umožňuje užít mnoha metafor při popisu toho, co se v rodině děje. Sluneční soustava v jejímž středu je pes, pohyby planetární soustavy, rozpínání vesmíru, jaká je jeho minulost i budoucnost, atp. Vyjasňují se vzájemné vztahy a jejich vývoj. Míša nás překvapí. Všechny členy rodiny pracně přeloží mimo bílý papír, vymezující její prostor, na červenou plochu stolu a řekne: "Tak by to bylo nejlepší". Anorexie zůstane v opuštěném domově. Jakoby Míša odvedla celou rodinu ze zamořeného území. Objevný není jen znázorněný pohyb, ale hlavně způsob komunikace nad ním. V celé nahotě se ukáže, jak otec nerozumí obraznému myšlení Míši a patrně ani matčinu. Matka dnes sedí těsně vedle otce, Míša jako by sama. V momentě, kdy se otec začne agresivním tónem ptát, co tím dcera myslí, jak tomu má rozumět, (tón, který zřejmě používá otec obyčejně, když je v úzkých), musí si Lída sednout blíž k Míše. Podporuje ji, aby se nenechala zahnat. Možná, že to nebylo ani potřeba, Míša se zdatně otci staví, ačkoli nemůže vyložit, jak to myslela. Otec stejně nerozumí. Matka, ač sedí vedle otce a i slovně dává najevo, že nerozumí dceři spolu s ním, v jiném smyslu dobře rozumí i Míše. Možná je to něco, co ve vztahu s mužem sama dávno vzdala. Otec opravdu netrpělivě vymáhá na Míše vysvětlení, pro to, co ona tak lapidárně vyjádřila kamínky. Možná dokonce rozuměl moc dobře a jeho prudká reakce se týká neuvěřitelného: Míša by nejraději domov, rodiči tak piplaný, opustila a dokonce by odtamtud vytáhla do volného prostoru i všechny členy rodiny. Otci je to nepochopitelné a cítí se ohrožen. Netouží Míša právě po tom, čeho má otec nejvíc ze všech a co sám zdůrazňuje? "Já tam vůbec celý týden nejsem." Všichni postavili své kameny na papír, jen otec, který bývá celý týden mimo, umístil svůj roztřepený kámen na hranici rodiny a světa. Míše nabízíme metaforu o klíčku, který se dere kamenitou půdou nahoru, přestože neví, co jej tam čeká a zda vůbec činí dobře. Taky nemůže vysvětlit, kam a proč se dere nahoru. A pak si Lída sedne ještě blíž, a prohlásí, že Míša je ta, která vede rodinu do nového života. Jde v čele a táhne všechny za sebou s obrovskou námahou, přestože vlastně neví, kdy a kam dojdou, jen tuší, že musí. Vláďa naváže metaforou o Kolumbovi, který byl v podobné situaci. Tušil, že jeho cesta je správná a musel ostatní přesvědčit a sám vydržet. Na to se matka rozpláče. Míša dnes stále při věci, nenechává nás na pochybách, kdy souhlasí. Zatím pořád ještě mluvíme za ni, spíš ji překládáme, jako člověka, jehož vyjadřovací prostředky leží jinde. Zatím našeho jazyka nepoužívá aktivně, ale už mu pasivně rozumí, je konečně možné dorozumět se s ní. Dnes poprvé nepochybujeme, že podporujeme Míšu proti Anorexii. Anorexie dnes nepromlouvala Míšinými ústy. Další setkání za týden. 11. setkání (14.4.95) Poslednímu setkání s rodinou předcházel telefonický rozhovor s otcem. Byli sice objednáni už za týden, ale museli se omluvit, protože havarovali při návratu z minulé konzultace, pár metrů od Střediska komplexní terapie. Otec byl v telefonu překvapivě klidný. Vůbec nedával najevo nespokojenost se zdemolovaným autem, ani se svou zlomenou rukou. Nedal přednost v jízdě, protože byl duchem nepřítomný. Nic vážnějšího se nikomu naštěstí nestalo. Doma se však radikálně změnily poměry. Babička to prý komentovala tak, že se jim všem rozsvítilo. Jsme napjatí před dnešní konzultací, co se vlastně stalo, co to udělalo s Míšou? Nervozita se projeví na Lídě, dostane nutkavý hlad. Vláďa má potíže s přípravou videozáznamu, takže rodina na nás musí u pracovního stolu se zapnutou kamerou chvíli čekat. Dodatečně si můžeme na záznamu prohlédnout zázračnou proměnu, která se s nimi stala. Všichni jsou usměvaví, Míša přibrala. Jak tak na nás čekají, chystají dárky, celí natěšení. Trousíme se, nejdřív Vláďa, a pak Lída. "Kde ses zdržela?" Lída ještě s plnou pusou vysvětluje, že ji přepadl hlad a všichni se tomu smějeme. Pak už můžeme vidět na vlastní oči to, čemu jsme tak docela nevěřili. Nejprve se nemohou shodnout, kdo bude referovat první, až se matka ujme slova : "Tak já vám to řeknu. Včera měla Jana patnácté narozeniny". Všem září oči, usmívají se na sebe, když vyprávějí o proměně. Míša se projevuje, jak ji neznáme, jako by nebylo její ještě nedávné plachosti. " My vám chceme poděkovat, že to tak dobře dopadlo. Je to vaše zásluha", řekne nahlas a bez zábran. O zásluhy se pak chvíli přetahujeme. Jsme si jisti, že bez nich bychom nezmohli vůbec nic. Ptáme se Míši, jak to dokázala, že Anorexii porazila, ale ona neví. Matka udiveně kroutí hlavou, jak to tak mohlo všechno vzniknout a zase se vyléčit? Vrací se k tomu, jak nevěřila, že by se něco podstatného dalo změnit během pouhých deseti sezení, na kterých jsme se na začátku naší práce domlouvali. Situace byla příliš vážná a komplikovaná. Takový skok ve vývoji lze zažít při práci s externalizací častěji. Jakoby změna měla svůj čas, který nemůžeme předem naplánovat, můžeme ji jen předpokládat a připravovat pro ni podmínky. Odpovídá to představě autorů techniky, že odpovědným expertem za změnu je nositel příznaku. My ostatní jen dopomáháme a podporujeme sebeúzdravné síly v celém systému. V ideálním případě chorobné projevy z rodiny zmizí, aniž si můžeme plně uvědomit, jak. Havárie jistě měla svůj význam, stala se však v situaci, kdy rodina již byla vnitřně proměněná. Poslední zábrany se uvolnily. Došlo k přeskupení mnoha proměnných na vědomé i nevědomé úrovni, které nemůžeme mít všechny pod kontrolou. Pokládáme Míšu ode dneška za experta na boj s Anorexií. Zmiňujeme další dívky a rodiny, se kterými budeme v budoucnu jistě pracovat. Prosíme o svolení, abychom mohli používat natočených videozáznamů. Všichni přitakávají a Míša vysloví naději, že by to mohlo někomu pomoci. Mají pro nás přichystány dárky, které prý vybírala Míša. Matka s trémou, jestli se nám budou líbit:" Pro paní doktorku něco křehkého", a Lída rozbaluje masivní kameninovou mísu, panu doktorovi z podobného materiálu symbol moudrosti – sovu. Tedy mísa a pták. Metaforická úroveň komunikace v rodině, jak je vidět, už pokračuje bez nás. Vždyť oč jiného celou dobu šlo, než o prostor mezi mužem a ženou v celé jeho složitosti. V Liberci dne 26. března 1995 <hr SIZE=“1″ width=“500″> <1 Lee White, David Epston jsou autoři tohoto způsobu práce, který jsme převzali od Marnera Torbena z Kodaně. <2 z referátu v Hamburgu na konferenci Vývoj psychoterapie, v r.1994 <3 Viz článek o časové ose v Praktickém lékaři 6/1995 <4 V běžné lékařské praxi se předpokládá, že jsou některé choroby "opravdové" a jiné ne. Na ty první je třeba si dát pozor a vyžadují somatickou, tedy "opravdovou léčbu", druhé je možné "léčit" psychoterapií. Obyčejně to vyjadřuje spíše pohrdavý postoj evropského lékařství k nemocen "od nervů". Externalizace je výhodná u všech druhů nemocí. Především u chronického průběhu vede k mobilizaci vlastních sil organismu. Pak můžeme vidět, že dělení nemocí na pravé a nepravé není oprávněné. Je zdrojem diskriminace pacientů, u kterých nezjistíme jasný somatický nález vysvětlující jejich obtíže.

Denní stacionář pro PPP v Praze

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Denní stacionář pro poruch příjmu potravy byl otevřen k 1.5.2002. Psychiatrická klinika tím vyhověla vzrůstajícím po�adavkům na léčbu poruch příjmu potravy (předev�ím anorexia a bulimia nervosa). Přestavba stacionáře, umístěného v několika místnostech původního zavřeného oddělení Psychiatrické kliniky, byla umo�něna převá�ně díky sponsorským darům a spolupráci s Asociací pro pacienty s PPP a jejich rodinné příslu�níky. Vznikla za velkého pracovního nasazení personálu Centra pro PPP pod vedenim MUDr. H.Pape�ové Csc.. Terapeutický koncept a program vznikl na základě zahraničních zku�eností vedoucí oddělení a vychází z moderních principů (standart) léčby tohoto onemocnění. Daląí informace najdete v rubrice Kontakty. Stacionář má nové personální obsazení: Vedoucí lékař: Doc. MUDr. Hana Papeľová, CSc. Oąetřující lékař: MUDr. Jana Peichlová Psycholog: PhDr. Lucie Pelková PhDr. Frantiąek David Krch Mgr. Jan Soukup Mgr. Jana Tomanová Specializovaná sestra: Irena Spurná

Informace pro rodiče

Anorexie má vliv na kvalitu kostní hmoty i po letech

Anorexie a bulímie – tři pověry o našem těle

Chybné počítání kalorií

Psychoterapie – potřebujeme ji?

Případ mentální anorexie

Pozor na diety

Bulimie a anorexie – informace o léčbě

O spících mužích a nenasycených ženách aneb o Anorexii

Denní stacionář pro PPP v Praze

Pošťák

Ověření

ODKAZY

ČTYŘLÍSTEK DOBRÉHO PSYCHOLOGA

Podporujeme

Základní informace

Archives

Pošťák

Ověření

ODKAZY

ČTYŘLÍSTEK DOBRÉHO PSYCHOLOGA

Podporujeme

Rubriky

Základní informace