Archives

V květnu 2005 vznikla v Berlíně světová rarita. Jako první na světě zde byla otevřena resturace speciálně zaměřená na hosty s poruchou příjmu potravy – mentální anorexií a bulimií. <p>Majitelkou je Katja Eichbaum, která sama trpěla 15 let bulimií. Během léčby v sanatoriu pro pacienty s touto problematikou dostala nápad vytvořit místo, kde se budou moci nemocní lidé nejen najíst, ale postupně se vrátit zpět do každodenního života. <p>Restaurace nese název Sehnsucht – touha. Jídelní lístek nabízí dost originální názvy jídel jako například „Něco více“ či „Něco méně“, „Velký hlad“ nebo „Duše“, jde ovšem o celkem normální jídla – vařená vejce či různé druhy zákusků.<img border=“0″ src=“pic/rest-menu.JPG“ align=“right“ width=“200″ height=“160″> <p>V Německu je podle statistik asi 100 000 diagnostikovaných lidí s anorexií a asi 600 000 s bulimií, což odpovídá statistikám v zemích „západní kultury“. Potenciálních zájemců by tedy mohlo být dost. Přestože měla restaurace poměrně značnou pozornost médií, zatím je zde prázdno. Personál včetně majitelky míní, že se lidé teprve naučí do takové restaurace chodit. Možný problém je v tom, že se zde setkávají lidé s ppp i lidé zdraví, obě skupiny mají ze sebe vzájemně obavy <p> <img border=“0″ src=“pic/rest-nazory.JPG“ align=“left“ width=“200″ height=“160″>Názory mladých dívek, které se potýkají s ppp se různí. Některé by do takového podniku prý nikdy nešly: „Rozhodně bych nešla jíst ani do Touhy ani nikam jinam na veřejnost, vadilo by mi, že mě někdo vidí…“, „Myslím, že to je dobrý nápad, nemocní vidí, že v tom nejsou sami, mohou se vzájemně podpořit.“ <p>A co si o tom myslíte vy? Myslíte, že by v Čechách či na Slovensku měl vzniknout podobný podnik? Pokud ano, jak by to tam mělo chodit, aby to bylo pro lidi s ppp užitečné? Můžete se vyjádřit v diskusi k článku i v anketě. <p align=“center“> <img border=“0″ src=“pic/rest-tabule.JPG“ hspace=“10″ vspace=“3″ width=“320″ height=“256″></p> <p>Zdroj: internet-zahraniční zpravodajství, pořad Svět 2005 z 5.6.05 TV Prima

Obdiv okolí nutil studentku gymnázia Danu dál hubnout. Poprvé měla pocit, že něco ve svém životě má pevně pod kontrolou – svoji váhu. Zhubla, lidé ji chválili, jak dobře vypadá, na svou hubenost byla patřičně pyšná. Najednou byla obdivována. ?Potřebovala jsem zvládat aspoň něco ve svém životě – tak jsem začala pečlivě kontrolovat to, co jím. Vyloučila jsem jakýkoliv tuk i cukr. Snažila jsem se ze všech sil jíst zdravě,? popisuje Dana. Omezovala jídlo, hlad a myšlenky na něj však potlačit nemohla. Zabraňovaly jí soustředit se na běžné věci v životě. Přidala se nespavost, únava, úzkost, neklid a deprese. Pronásledovala ji potřeba promýšlet kombinace jídel, co a kdy může sníst. Začala se nutkavě přejídat. Následovaly pocity viny, strach, že ztloustne. ?Zděsila jsem se, co jsem to udělala, a věřila, že všechno bude v pořádku, pokud to okamžitě dostanu ze sebe ven. Zvracení mi sice připadalo nechutné, ale přijatelné. Pokaždé jsem si myslela, že je to už vážně naposled,? líčí dnes jednadvacetiletá studentka univerzity. Dlouhou dobu své problémy tajila. Až o mnoho let později si uvědomila, že trpí vážnou poruchou příjmu potravy – bulimií. Alkoholu se vyhýbat můžete, jídlu ne Celosvětový trend štíhlosti, který v roce 1967 odstartovala extrémně podvyživená modelka Twiggy (170 cm, 41 kg), má na svědomí stále větší množství lidí, převážně mladých dívek, trpících psychickými poruchami příjmu potravy – mentální anorexií a bulimií (i současná Miss Michaela Salačová má body index – poměr tělesné výšky a hmotnosti – na hranice anorexie). Bulimie se vyznačuje dvěma extrémními způsoby zacházení s jídlem – přehnaným přísunem kalorií (přejídáním) a následným úmyslně navozeným zvracením, jehož účelem je jídlo opět odstranit a zamezit tak vzniku nadváhy. Doprovodnými projevy jsou někdy závislost na alkoholu, drogách či drobné krádeže. Mentální anorexie je charakterizována omezováním příjmu potravy až po úplné odmítání jídla. Neléčená může přejít do chronického stadia, kdy nemocní konzumují jen minimum potravy udržující základní životní funkce. Smrtelně končí úplné hladovění po 50 až 70 dnech. Anorexií či bulimií trpí přes šest procent populace, z čehož třetinu tvoří chronické stavy. Jen asi třetina se dokáže zcela vyléčit. Šest procent případů končí smrtí. Riziko sebevraždy je až 200krát vyšší než u ostatní populace. Počet případů se zvyšuje. Ještě závažnější je skutečnost, že se stále snižuje věk dívek (anorexií trpí někdy i devítileté holčičky). Okolí si leckdy ani nevšimne, že dívka zhubne za měsíc třeba o deset kilogramů. V mnohých případech jsou matky lékařky a přesto nepoznají, že jejich dcery mají problémy. Poruchy příjmu potravy bývají přirovnávány k návyku, jakým je například alkoholismus či toxikomanie. Zatímco však alkoholu či drogám se dá vyhnout, jídlu ne. Všímejte si mě! Významný bývá vliv rodiny. Nemocní nepocházejí z chudých vrstev, jak se často předpokládá, ale ze sociálně středních a vysokých vrstev. Matka či otec mají na dítě leckdy příliš vysoké požadavky, kladou velký důkaz na výkony. Cokoliv se dítěti podaří, považují tito autoritativní rodiče za samozřejmost. Nemožnost splnit očekávání rodičů způsobuje u dítěte pocity hanby a viny ze selhání. Nenaučí se tak nikdy správně řešit nevyhnutelné životní konflikty a zklamání, protože mu k tomu chybí vzor. Manipulace s jídlem se stává náhradním způsobem řešení problémů. Anorektik začíná výrazně hubnout a snaží se tak na sebe ze všech sil upozornit. Z počátku bývají anorektičky hyperaktivní, postupem času ale organismus nemá z čeho dávat, svalstvo atrofuje. Důležitá je včasná hospitalizace a zákrok odborníků. Průvodním rysem nemoci bývá často vymýšlení a zapíraní. Typická je velmi nízké sebevědomí. ?Nemají rády své tělo. Pořád se srovnávají s okolím. Kdo se pustí do takového srovnávání, nemiluje sebe,? varuje psycholožka Mirka Štěpánková. V terapii je důležité zaměřit se na vše, co se dívce (kromě hubnutí) podařilo a daří, v čem je dobrá, hledat jiný smysl a naplnění života, než je dosahování štíhlosti. Používá se i kognitivně-behaviorální terapie změny postojů k jídlu a návyků spojených s jídlem. Zvláště u dětí je pak třeba pracovat s rodinou, u starších se řeší i problémy ve vztazích. Jak Jane Fonda jedla koláče, aby je nejedla Anorexie a bulimie se nevyhýbá ani známým osobnostem. Zápasila s ní například i britská princezna Diana, ?posh spice? Victoria Adams či americká herečka Jane Fonda. Ta své zážitky z dob, kdy trpěla bulimií, popisuje takto: ?S možností najíst se po chuti a poté jídlo vyzvracet jsem se poprvé seznámila na gymnáziu. Když mi o tom spolužačka vyprávěla, hned mě napadlo: Aha! Tady je cesta jak jíst koláč, a přitom jej nesníst,? líčí herečka. ?Mohly jsme se nacpat do sytosti a přitom nenést následky. Dávalo nám to falešný pocit, že můžeme plně kontrolovat svůj vzhled, udržovat stálou hmotnost. Téměř jsme si nevšimly skutečnosti, že čím více jídla zvracíme, tím více potřebujeme následně jíst. Neuvědomovaly jsme si, že si hrajeme s něčím, co nás může zničit. Pro některé moje spolužačky se tento cyklus přejídání a následného zbavení se obsahu žaludku stal osudným, podkopával jejich životy celá následná desetiletí,? varuje Jane Fonda. Údajně na dvanáct dívek a žen, trpících mentální anorexií, připadá jeden stejně postižený muž. Mezi ně patří i devatenáctiletý student medicíny a psychologie Petr Vomastek. Svůj zápas s nemocí zvěčnil v knize Z deníku anorektika. Anorexii nazývá Petr pomalou sebevraždou. ?Není to tak rázné jako si podřezat žíly nebo spolknout hromadu tablet, ale v chování nemocného anorexií je stejná sebenenávist jako u jakéhokoliv jiného sebevraha,? tvrdí muž.

Dívky s mentální anorexií a mentální bulimií vedou svoji největší bitvu proti svému tělu, ženskému tělu, které je jim největším nepřítelem. Na tělo orientovaná terapie / práce s tělem / se zaměřuje na tělesné prožitky explicitně ? ne pouze na verbální rovině. Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie ? biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění / grounding /, centrování / centering / a facing. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevení a prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých a schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává jak zdrojem, tak jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám, aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla. Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou hyperaktivitu nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, podpořit schopnost relaxace. <p> Terapeutické cíle Práce s tělem u pacientek s PPP je tedy zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla, prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností.<br> Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sex. zkušenosti. <p> 1/ Znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla<br> Hilda Bruchová jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ní zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů nebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini ? Palazzoli popsal popření těla následovně: žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným , dokonce až odpudivým ?předmětem?. Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít ?do styku? s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívají kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa ? video feedback .<br> Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě / fungování na fyzické i duševní úrovni / pod kontrolou, ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít. Je potřeba , aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat , jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci. <p> 2/Radost z vlastního těla<br> V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby anorektické pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou / např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení, volné vyjádření při tanci /. <p> 3/Omezení anorektické hyperaktivity<br> Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby anorektičky využívali pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakého si neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá naoplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle. Užití bioenergetických cvičení, a dalších postupů na tělo orientovaných, které níže uvádíme, může učit pacientky jak vyrovnat anorektickou hyperaktivitu odpočinkem a relaxací <p> 5/Rozvinutí sociálních dovedností<br> Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii a tím tak napomáhá k zlepšení jejich sociálních dovedností. <p><p> Jak jsme již zmínili, k výše uvedeným cílům práce s tělem u pacientek s PPP využíváme především tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění/ grounding /, centrování / centering / a facing . <br> Uzemnění (grounding) má vztah s rytmem našeho pohybu a stavem našeho svalového napětí. Uzemnění znamená vitalizaci toku energie směrem po páteři dolů a odtud do ?pěti končetin?, tzn. obou paží, obou nohou a hlavy. Terapeut pracuje na uvolnění energie napjatých svalů tím, že přeměňuje napětí do projevitelného pohybu. Pracujeme s širokou paletou poloh těla, z nichž některé mají jistou podobnost se stresovými pozicemi v bioenergetice nebo s asanaci v józe. Tedy vše co má vztah s pohybem, s prožíváním a cítením svého těla, s nabitím a pohybem energie, pomáhá zvyšování groundingu. Jde o pocit – jsem živý, moje energie pulsuje v těle, má volný průchod ? opak je blok / ztuhlá energie, neproudí tam, kam má, tak jako u PPP, např. studené ruce /. <p> Při centrování se jedná o proces, který napomáhá člověku najít a prohloubit pocit vlastního středu. Práce s dechem je jeden z prostředků, který napomáhá dostat se do kontaktu se svým středem. Dech rovněž pomáhá dostat se do kontaktu s emocemi. Dýchání a emoce jsou v tak vzájemně hlubokém vztahu, že každá emocionální změna je spojena se změnou dechového rytmu. Existují určité vzory dýchání, které jsou spojovány se strachem, hněvem, smutkem, nadějí, radostí, touhou atd. Práce s dechem má často za následek / hlavně u člověka se silnou racionální kontrolou / podporu emocionálního uvolnění nebo v jiném emocionálně labilním člověku emocionální ?upevnění?. Práce s nádechem je smysluplná při stavech strachu, bezmoci, slabosti , smutku. Při stavech silného ovládání se, zadržování hněvu a zvýšeného napětí je užitečná práce s výdechem. Často se člověk ocitá ve stavu, kdy v zájmu rovnováhy je potřeba, aby po jednom typu práce následoval opačný typ práce <p> Facing rozvíjí všechny výrazové prostředky, které může člověk používat při kontaktování okolního světa. Vedle pohybového projevu jsou hlavními cestami navazování kontaktu oči a hlas. Fasing rozvíjí schopnost člověka vidět a hlasem se vyjadřovat, ale i schopnost vnímat pohledy a hlas druhých, což napomáhá k odstranění event. bloku mezi člověkem a druhými. <br> Práce s hlasem vychází z poznání, že existuje úzký energetický vztah mezi vydaným tónem a svalovým napětím. Hovoříme o kvalitě hlasu / sounding /, jako rozvoji hlasové rezonance, jako o výrazově silném nástroji. Zlepšení uvolněnosti hlasu se spojuje se zlepšením svalového tonu. Kvalita hlasu podporuje grounding. Práce s hlasem je nejtěsněji spojena s prací s dechem. <p> V biosyntéze se ukázalo užitečné spojovat dotek se čtyřmi tradičními živly ? zemí, vodou, ohněm a vzduchem. Dotek země ? zde jsou používány ruce, podobně jako ostatní části těla, jako prvek opory. Snažíme se zprostředkovat zážitek pevnosti. Dokázat, že spolehlivým ?základem? může být nejen země, ale také druhý člověk. U lidí, vyznačujících se přílišnou nezávislostí používáme principu opory, abychom jim pomohli věřit více druhým lidem a být schopni přijmout péči a pomoc. Snažíme se o to, aby získali důvěru k prvkům opory / záda, nohy, paže /. V druhém významu je dotek země zvláště smysluplný u lidí, kteří mají slabé hranice nebo jsou neuzemněni a příliš úzkostní. Dotek vody ? zde se snažíme zprostředkovat zážitek proudění, cirkulace, uvolnění proudu energie. Jde o pohyby typu kmitání, třepání apod. Tento druh doteku napomáhá uvolnění svalů tak, aby svalový tonus byl opět uveden do rovnováhy. <br> Dotek vzduchu- jde spíše o ?nekontaktní?, symbolický druh doteku. Např. foukání nebo jemné ?ometení? dlaněmi části těla po ukončení masáže apod.<br> Dotek ohně ? jeho principem je regulace tepla a teploty těla. Ruce mohou v tomto případě fungovat jako ?radiátory?, aby bylo vnitřní teplo převedeno na povrch těla. To může nastat bezprostředně zahřátím chladných oblastí těla nebo přímo prací na energetickém poli v prostoru nad staženou oblastí těla. <p><p> Přístup, který jsme zde prezentovali, není konečnou odpovědí na tak složitý jev jako PPP. U žádné jiné psychofyziologické poruchy se totiž složité vzájemné působení biologických, psychologických i sociokulturních faktorů neprojevuje tak jasně jako při genezi a udržování mentální anorexie a bulimie. Vhodná je léčba založená na multifaktoriálním pojetí této poruchy, kde vedle skupinové práce je neméně důležitá též individuální a rodinná terapie. Literatura:<br> ? Vandereycken, W., Depreitere, L., Probst, M. : Body-Oriented Therapy for Anorexia Nervosa Patients. American Journal of Psychotherapy, č. 2, 1987.<br> ? Probst, M, Coppenolle, H., Vandereycken, W.: Body experience in Anorexia nervosa patients: an overview of the therapeutic approaches.<br> ? Boadella, D. : Biosyntéza. Středisko psychologických služeb, Brno, 1993<br> ? Lowen, A.: Bioenergetika, Portál, 2000<p><b>Privátní praxe, DPK FN Motol, Praha 5 a PK VFN, Praha 1</b> </p> <p>Adresu a telefon najdete v <a href=“http://www.pppinfo.cz/kontakt_list.asp“>rubrice Kontakty</a>

Lidé, kteří chtějí být dokonalí, se stanou dokonale nešťastnými a dokonale otravnými. Perfekcionismus odsuzuje člověka k tornu, aby se stal svým vlastním největším nepřítelem. Život s sebou přináší příliš mnoho krizí a vyžaduje příliš mnoho riskování, než aby si člověk uchovával nerealistickou touhu být neomylným. Bůh odpouští; perfekcionisté nikdy. <p> Rudolf Dreikurs (1971), zakladatel moderních rodičovských hnutí, svým žákům radil, aby si vybudovali „odvahu být nedokonalí“. Aby se lidé přizpůsobili nevyhnutelným zklamáním a neúspěchům, musí přijmout, že život se nebude starat o jejich přání, ani se nepřizpůsobí jejich požadavkům. Tedy, když se jim do cesty postaví překážky, musí svobodně zareagovat, vydat se neprošlapanými cestami a přijmout riziko, které může vést k proměně. <p> Bez odvahy být nedokonalý se lidé budou zbytečně sami zatracovat za své chyby; přijdou na ně deprese a nemoci a budou méně ochotní podstupovat riziko, které vede k osobnímu růstu, ale také může vést k potenciálnímu neúspěchu. <p> Epiktétos kdysi poznamenal, že „veškeré neštěstí pramení ze snahy ovládat události a druhé lidi, které člověk nemá ve své moci“. Dříve či později se většina lidí naučí, kdy s životní bouří bojovat a kdy stáhnout plachty a nechat ji přejít.