Francie přijala zákon proti nezdravému hubnutí

/0 Komentáře/v /přidal

Francie, Mekka módy, zahájila boj proti nezdravému hubnutí, které je i díky modelkám v kurzu. Dolní komora parlamentu odhlasovala zákon, který trestá propagaci hladovění až dvěma roky ve vězení a pokutou přes půl milionu korun. Žádný jiný stát dosud k tak tvrdému opatření nesáhl. <br><br> Celý text najdete <a href=“http://zpravy.idnes.cz/francie-prijala-zakon-proti-nezdravemu-hubnuti-f54-/zahranicni.asp?c=A080416_113848_zahranicni_tha“ target=“_blank“>zde</a>.

Recepty – vánoční cukroví

/0 Komentáře/v /přidal

Milé čtenářky a čtenáři, v adventním čase se objevuje otázka pečení cukroví. Starosti nám ovšem může dělat jeho kalorická hodnota, přitom vánoční cukroví může být relativně dietní a dobré. Dovolte několik osvědčených receptur, aby náš vánoční stůl zazářil. <br> Přeji Vám klidné vánoce a dobrou chuť!! <br><br> <b>Slunečnicové placičky</b> (60kusů, 1 kus-80 cal)<br> 50 gr hnědého cukru<br> 150 gr medu<br> 250 gr másla<br> 250 gr hladké mouky<br> špetka soli<br> nastrouhaná citrónová kůra<br> 2 lžičky mleté skořice<br> ½ lžičky mletého kardamonu (můžeme nahradit zázvorem)<br> 1 vejce<br> 200 gr slunečnicových semen<br> 2 lžíce smetany ke šlehání<br> propracujeme 150 gr másla a cukru, 25 gr medu, koření a vejce<br> dáme na dvě hodiny odležet do chladu<br> svaříme smetanu a slunečnicová semena, med a 100 gr másla předehřejeme troubu na 180 stupňů<br> těsto vyválíme na 4 mm plát<br> vypichujeme koláčky, klademe na vymaštěný plech<br> 1 lžička medové hmoty se smetanou<br> pečeme 10-15 minut<br> <br><br> <b>Čokoládová kostka s ovocem</b> (pro 6 osob, porce-170 cal)<br> velké porce<br> 200 gr hořké čokolády<br> 6 plátků želatiny<br> 12 gr agaru<br> 200 ml nízkotučné smetany ke šlehání<br> 1 polévková lžíce umělého sladidla<br> 100 gr malin (případně i jiné ovoce)<br> ½ manga<br> hořké kakao<br> želatinu změkčíme ve studené vodě<br> v hrnci ohřejeme šlehačku, přivedeme k varu, stáhneme, nevaříme!!<br> přidáme želatinu a agar, zamícháme a rozpustíme<br> čokoládu také rozpustíme, necháme 5 min odpočívat, mícháme vmícháme do hladka, rozdělíme na dvě poloviny jednu polovinu do formy, poklademe ovocem, přidáme zbývající polovinu nařezanou na kostky dáme do ledničky, chladíme minimálně 4 hodiny, vychlazené posypeme hořkým kakaem <br><br> <b>Nízkoenergetické slepované moka knoflíčky</b> (80kusů, 1kus-30cal)<br> 2 bílky<br> 130 gr cukru<br> ½ lžíce citrónové šťávy<br> 70 gr mletých lískových ořechů<br> 100 gr mletých mandlí<br> 1 a ½ lžíce instantní kávy<br> 30 gr hořká čokoláda<br> 40 gr másla<br> 50 gr moučkového cukru<br> 2 lžíce kávového likéru<br> troubu předehřejeme na 160 stupňů<br> z bílků, cukru a citrónové šťávy vyšleháme sníh<br> vmícháme všechny oříšky, 80 gr mandlí, kávu<br> plech vyložíme papírem na pečení klademe lžičkou na kopečky pečeme 15 minut, necháme vychladnout rozpustíme čokoládu, utřeme máslo s moučkovým cukrem a kávovým likérem krémem spojujeme knoflíčky, posypeme zbytkem mandlí

Vedení jídelních záznamů – jídelníček pod kontrolou?

/0 Komentáře/v /přidal

Všichni, kteří se potýkají s poruchou příjmu potravy dobře vědí, jak je velmi nepříjemné, když se život zúží na neustálou kontrolu tělesné hmotnosti a kalorií. Pokud se sami začneme snažit svůj problém zvládnout nebo se svěříme odborníkovi, objeví se brzy otázky: „Proč mám pořád podváhu i když se mi zdá, že jím obrovské množství jídla“, „Proč některé dny jsem v pohodě a jindy mám několik bulimických záchvatů“, „Proč mám častěji večer po desáté hodině takovou chuť jíst a přejíst se“, „Proč když si dám něco sladkého nebo tučného, držím pak několik dnů dietu nebo se naopak přejím“… Je starou vyzkoušenou pravdou, že pokud řešíme nějaký problém, měli bychom začít tím jednodušším postupem a teprve pokud to nefunguje, vyzkoušíme komplikovanější řešení. Tím relativně jednodušším a zároveň velmi praktickým a srozumitelným způsobem, jak lépe porozumět svým stravovacím návykům a zlozvykům je vézt si jídelní záznami. Ty je pak třeba společně s odborníkem na ppp či pomocí svépomocného manuálu (např. od F.D.Krcha – najdete v naší rubrice „knihy“) prozkoumat a poučit se z nich. Příklady jak vézt jídelní záznamy najdete v tabulkách v rubrice „ke stažení“. Ten, kdo se rozhodne jídelní záznamy vyzkoušet, si může tabulky u nás stáhnout a vytisknout. Každý den je pak třeba do nich pečlivě zapisovat vše, co sní a vypije, k tomu zápis doplnit o další důležité informace (např. čas jídla, pocity při a po jídle, místo, kde se jedlo, zda po jídle následovalo zvracení či cvičení…) Takový jídelní záznam je velmi soukromá věc, každý si ho píše pouze pro sebe, někdy také po dohodě pro terapeuta. Proto je důležité nic nezamlčet, neupravovat, prostě být upřímní. Aby bylo možné si představit, jak se pak s jídelním záznamem pracuje, uvedu dva příklady: 1. U mentální anorexie může být často problém s pocitem velké plnosti po jídle. Tento pocit totiž vede k fantazii, že jsme toho snědli moc a budeme teď nekontrolovatelně přibírat na váze. Přitom váha může stagnovat hluboko pod normou nebo jde dokonce dolů a hrozí tak velké zdravotní problémy. Zde může pomoci jídelní záznam k většímu odstupu a lepší schopnosti realističtěji posoudit to, co jsme skutečně snědli a odlišit od nepříjemných pocitů, které způsobuje spíše strach. Jídelní záznam je například možné srovnat s doporučeným jídelníčkem v rubrice „jídelníček“. 2. U mentální bulimie je například z jídelního záznamu možné vyčíst, že pokud jíme mimo kuchyň či jídelnu, ale třeba u televize nebo v ložnici v posteli, sníme toho víc a častěji jdeme pak zvracet. Problém totiž bývá v tom, že pokud při jídle děláme něco jiného (sledujeme televizi, čteme knihu), ztrácíme přehled o množství snědené potravy, snadno to přeženeme a pak už je to stejně jedno… 3. U záchvatovitého přejídání možná zjistíme, že neodolatelná chuť k jídlu po desáté večer možná souvisí s tím, že večeříme v půl šesté a navíc se u večeře v jídle spíše omezujeme. To pak vede k pocitům hladu a navíc podvědomě cítíme, že jsme se ošidili. Je prokázané, že tyto pocity výrazně zvyšují riziko přejídání. Tento článek něměl vyčerpávajícím způsobem popsat vše, co souvisí s vedením jídelních záznamů, spíše měl vzbudit vaši zvědavost a případně i zájem zkusit to. Pro více informací odkazuji na zmíněnou literaturu a konzultaci s odborníkem.

Být sama sebou? Za pokus to stojí…

/0 Komentáře/v /přidal

Virginia Satirová ve svém Modelů růstu říká: ?Kdykoliv cítíme, že jsme ?příliš něčím? a měli bychom být ?někým jiným?, popíráme svou osobnost. Poměřujeme sami sebe se svým okolím, a pokud to neodpovídá, nejsme v pořádku. Je to jako muset se vmáčknout do krabice ? přizpůsobit se a poslouchat. Srovnáváme se s ostatními a říkáme: ?Kdybych byla taková nebo maková, bylo by to fajn.? Hlavním úkolem je najít sebe sama, nechat být očekávání druhých, aniž bychom se proti nim vzbouřili. Naše sebepřijetí posiluje už pouhé zjištění, že nikdo na světě není přesně takový jako my.? (Satirová, 2005) Když jdu po ulici a dívám se na kolemjdoucí muže a ženy, nevidím nikdy stejnost. Vidím jedinečnost. A krásu pak v tom, jak kdo umí jedinečnost nosit. Naše ženská síla, charisma a právě ta jedinečnost nevychází z objemu stehen a zadku, vyvěrá zevnitř. A těžko se může vejít do nějaké krabice, šablony, skořápky. Přesahuje přece daleko za hranice našeho těla! Přijmout své tělo a dát mu vše, co potřebuje, znamená nejen zajistit mu dostatečný přísun jídla a tekutin, ale také se umět pohladit, podívat do zrcadla a přiznat odrazu v něm, že ?mu? to sluší, uvědomit si, že ?tohle tělo je mé a já ho mám ráda takové, jaké je?, být sama sebou. Možná si řeknete, že tohle je naprosto nedosažitelná meta a že nemá ani cenu začínat. Pokud nechcete začít, nemusíte, je to vaše volba. Ale co můžete ztratit? Vždycky je možnost se vrátit k tomu, co znáte, co máte ozkoušené, v čem cítíte jistotu. Ale třeba se při objevování sebepřijetí vlastního těla stane něco, co se vám bude líbit víc než výčitky z jídla, neustále vážení, znepokojivý pohled do zrcadla, pocit selhání, úzkosti a smutku, bezmoci a beznaděje. Tak jako si umíte naplánovat, že ?od zítřka nejím sladké, nedotknu se pečiva, budu cvičit ráno i večer, zhubnu do svých oblíbených kalhot?, si můžete vyzkoušet i jiný program. Naordinujte si to, co máte ráda, co vás baví, co vám přináší radost a naplnění, co si už dlouho odpíráte, co jste už dlouho chtěla zkusit, ale vždy bylo nějaké ale. Zkuste přijmout pochvalu od druhých, zkuste ji pustit až do svého nitra. Pochvalte se také sama, denně najdete tisíce příležitostí se za něco ocenit. A znovu slova Virginie Satirové: ?Pokud očekáváme, že budeme přijímáni, ale cítíme se nehodnotní, odmítání nebo ?navíc?, musíme na svých percepcích a očekáváních pracovat…? (Satirová, 2005) Pracujte také na vytvoření důvěry ke svému tělu. Zkuste mu uvěřit, že vás podrží, pokud mu dáte to, co potřebuje. Tedy dostatek jídla a tekutin, také přiměřený pohyb, dostatek spánku atd. Zkuste sníst o jeden rohlík více a zjistíte, že se žádná katastrofa nestala. Dokud to nevyzkoušíte, nelze tělu uvěřit. Nemusíte se přejídat, pokud tělo bude mít jistotu také ve vás, že vy se o něj postaráte, nenecháte ho hladovět, nenecháte ho dělat zásoby na horší časy. V příjmu a výdeji potravy existují zákonitosti, které nezměníte. Budete-li tělu některá jídla odpírat, za čas se jimi pravděpodobně začnete přejídat či vás bude stát hodně sil, abyste odolala. Také fyziologie těla je daná, pokud pominu plastickou chirurgii. Co však můžete změnit jistě, je váš pohled na vaše tělo, vaše vnímání sebe sama. Řekněte si o podporu odborníka, vyzkoušejte aromaterapii, jógu, relaxační cvičení, focusing, vyzkoušejte vše, co vás může posunout směrem k přijetí těla, ke spokojenosti se sebou. Pokud budete skutečně odhodlaná se s poruchou příjmu potravy rozloučit, povede se vám to. I zaváhání je krokem vpřed. Zamyslete se, co se stalo, jaká situace vedla k tomu, že jste se např. přejedla, co vyvolalo Vaši touhu se vším prásknout a vrátit se zpět do bezpečí nemoci. Posílí Vás to při dalších krocích směrem k uzdravení a plnějšímu životu. Vy sama nejlépe rozumíte tomu, co potřebujete, ve vás jsou zdroje k uzdravení, společně s odborníky je můžete nacházet a sama pak realizovat. Satirová, V.: Model růstu ? za hranice rodinné terapie, Cesta Brno 2005

Hranatá Obluda

/0 Komentáře/v /přidal

Skoro každý ji má doma. Skoro každý o ni občas zavadí pohledem, využije jejích služeb. Častěji ženy, než muži. Častěji v kuchyni, než v koupelně. V koupelně, kde ji mám doma já, vyvolává jiné pocity než ta, co mám v šuplíku v kuchyni. Obě měří, respektive váží. A ve fyzice jsem se učila, že měří v jednotkách Mezinárodní soustavy jednotek SI. Tak proč ale v pocitech měří jinak? Poštovní balík, který nám přišel, maminka v těhotenství, kojenec v prvních měsících života, pytel brambor na zimu, cihla zlata… Čím víc kilogramů, tím hřejivější je pocit. A pak je tu tělesná hmotnost. Nevím, jak se to stalo, ale pocit velí ? čím méně, tím lépe, čím víc, tím hůř. Ale proč? Ta divná hranatá věc, v dnešní době dokonce s červenými digitálním displayem, dokáže zničit hezké ráno. Dokonce ovládne i dopoledne a celodenní jídelníček. Pokud dostane moc, dokáže se jí chopit. Přitom je úplně hloupá. Nemá žádné zvláštní schopnosti ani dovednosti, nedokáže se usmát jako my, nedokáže potěšit druhé, dokáže jen zvážit. Ukazuje jednotku, na které se lidi shodly téměř na celém světě, že to budou kilogramy. Některé obludy umí i gramy a tuny. Schválně si zkuste stoupnout třeba na vlakovém nádraží na váhu, která váží v tunách. Ručička váhy se doprava asi moc nepohne, jestli vůbec zaznamená, že ji někdo obtěžuje svou ?váhou?. Jaký budete mít pocit? Nádražní váha Vás ani neucítí, kuchyňskou amálku naopak strhnete. Tak jaká je správná hmotnost? Kterou váhu máte mít? A o co je to komplikovanější, když víme, že každá váha váží jinak, to je potom zmatek! Na co se dá tedy spolehnout? Na sebe, na tělo. Nikdy jsem nepotkala nic tak chytrého, jako je tělo. Tělo ví, co potřebuje, ví, kdy má dost, ví, co je pro něj dobré, ví, kdy přestat, aby mohlo běhat, ví, kdy přidat v jídle, aby mohlo běhat. Ví, kdy si má říct o sladké a kdy už by radši něco slaného. Ví, kdy doplnit bílkoviny, kdy vitamíny. Když neví a tápe, tak onemocní, aby mělo čas to zase zjistit. Dobře je to zařízené, nemyslíte? A my jsme nositeli duše a těla. Pečujme o obojí, vlastně ? pečujme o sebe, tím splníme obojí.

Druhy pomoci, psychoterapie, psychoterapeutických přístupů a dalších metod

/0 Komentáře/v /přidal

Dříve než se rozhodnete vstoupit do terapie či nějaké služby, zkuste zjistit, co který přístup obnáší, v čem jsou jeho limity a jak by pro Vás mohl být užitečný. Měřítkem dobré terapie či služby jste vždy Vy sami – to, jak se cítíte Vy a co Vám to přináší. Přístup, který vyhovoval Vaší kamarádce, nemusí vyhovovat Vám. A stejné je to s výběrem odborníka, na kterého se obracíte. Důležitá je důvěra v člověka, se kterým budete na svém uzdravení spolupracovat, a stejně tak v metodu, kterou k tomu společně použijete. O nejistotách z výsledků léčby zkuste vždy mluvit s Vaším odborníkem, společně se Vám může podařit najít cestu dál, i kdyby tou cestou měla být změna terapeuta. <b>Druhy pomoci</b> ? Svépomoc ? svépomocná skupina, svépomocné manuály Nejedná se o profesionální pomoc, lidé se stejnými problémy či potřebami si při skupinových setkáních navzájem poskytují podporu, motivují se k dalším krokům v léčbě, mohou sdílet společná témata, vyměňovat si zkušenosti. Svépomocné manuály ukazují ověřené způsoby ve vedení jídelníčku, cvičení na posílení sebevědomí, mohou být průvodcem v léčbě bez odborné pomoci. ? Poradenství Tzv. sociální poradenství si klade za cíl poskytnout základní informace o dostupných službách a možnostech, které mohou vyřešit či zmírnit obtížnou situaci člověka. Odborný poradce nepřebírá odpovědnost za člověka, ale snaží se vrátit kompetence do jeho rukou tak, aby si mohl pomoci vlastními silami ? tedy aby našel cestu k řešení. Dalším krokem může být vstup do dlouhodobější psychoterapie. ? Krizová intervence Odborná metoda práce s člověkem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá situaci strukturovat a zastavit ohrožující tendence v chování člověka. Je zaměřena na situace bezprostředně související s krizovým stavem, podporuje zapojení vlastních sil a schopností člověka. Může vést k dlouhodobější psychoterapii. Existují centra krizové intervence a krizové telefonické linky, některé z nich fungují i non-stop. ? Psychoterapie Odborná metoda vhodná v určitém životním období člověka, v němž se zvýšila jeho vnímavost k otázkám kvality vlastního života natolik, že se rozhodl hledat cestu vnitřní změny. Psychoterapie přináší možnost reflektované změny v prožívání a chování člověka prostřednictvím systematické práce pomocí psychoterapeutického vztahu a dalších specifických nástrojů umožňujících dosáhnout vyšší stupeň náhledu. Je zpravidla dlouhodobá a vyžaduje navázání důvěry mezi člověkem-klientem a psychoterapeutem. <b>Typy psychoterapie</b> ? Individuální psychoterapie ? klientem je jedinec, který systematicky pracuje na zakázce, kterou si s psychoterapeutem určili. Ke spolupráci může být přizvána osoba pro klientovu změnu důležitá, vždy však zůstává středem terapie klient sám a jeho zakázka. ? Párová psychoterapie ? do psychoterapie vstupují manželé či partneři společně, formulují společnou zakázku. ? Rodinná psychoterapie ? léčebnou jednotkou není jedinec, ale celá rodina. Tento přístup vidí rodinu jako jedinečnou vztahovou strukturu složenou z jednotlivých členů rodiny, kteří se navzájem ovlivňují. Účastníkem terapie je ideálně celá rodina nebo alespoň někteří její členové. ? Skupinová psychoterapie – opírá se o předpoklad, že každý člověk – i ten, který není právě psychicky vyrovnaný – má zachovanou určitou kapacitu k posuzování problémů jiných lidí. I kdyby byl názor jednoho člověka příliš zaujatý, příliš zatížený předsudky či jeho vlastními nevyřešenými problémy, skupinová diskuse vedená odborníkem je schopna tyto hrany obrousit a dospět k hledisku, jež kombinuje porozumění se střízlivým, kritickým hodnocením. Skupina může být užitečná zejména možností v bezpečném prostředí zpracovat konstruktivně minulé zážitky a možností aktivně se učit novým druhům chování. Skupinová psychoterapie je zpravidla dlouhodobá a vyžaduje pravidelnou účast klienta na skupinových setkáních. <b>Druhy terapeutických přístupů</b> ? Psychoanalýza ? je analýzou nevědomí formovaného v časném dětství, tedy zážitků z původní rodiny, zejména vztahu klienta k rodičům. Cílem je najít v nitru klienta konflikty probíhající mezi částmi jeho osobnosti a přivést tyto konflikty k rozuzlení ? na vědomou úroveň. Léčba je dlouhodobá, až 500 hodin. V současnosti se praktikuje i tzv. analytická psychoterapie, která vymezuje jako postačující penzum několik desítek hodin, aniž celková délka léčby přesáhne jeden rok. ? Systemická terapie ? vychází z předpokladu, že léčebnou jednotkou je ?problémem utvářený systém?. Do něj patří každý, koho se problém nějakým způsobem dotýká, kdo se zabývá jeho řešením, kdo o něm hovoří. V dialogu terapeut podněcuje klienta či klienty k novým způsobům uvažování o problémech a k novým formám komunikace, jež rozrušují ztuhlé komunikační vzorce vázané na problémy. Žádoucím výsledkem je podnícení změny, k níž klient sám dozrává, ale která se jemu jako přijatelné východisko ještě nejeví. ? Kognitivně-behaviorální terapie – cílem terapie je změnit jakýkoli nezdravý návyk, který se rozvinul ve způsobu myšlení nebo chování klienta. To následně pomůže změnit to, jak se klient cítí. Je zaměřena na přítomnost, konkrétní ohraničené problémy, směřuje ke změně postojů a soběstačnosti klienta, je zpravidla krátkodobějšího charakteru. ? Gestaltterapie ? klient je terapeutem veden k intenzivnímu prožívání toho, co se v něm děje „tady a teď“. Tím mluví jen za některou část své osobnosti, jinou ale potlačuje. Terapeut ho nutí, aby potlačovanou část sebe sama dostal do kontaktu s tou složkou své osobnosti, kterou nabídl jako první. Cílem terapie je, aby klient prožil vnitřní konflikty a převzal kompletní odpovědnost za vše, co se v něm děje, i za své chování. Tento druh terapie probíhá zpravidla ve skupině. ? Psychoterapie orientovaná na tělo (biosyntéza, bioenergetika, pessoboydenterapie,…) – vychází z modelu jednoty těla a duše, což znamená, že se náš psychický stav odráží v držení těla a jeho somatickém zdraví. Zahrnuje přímou i nepřímou práci s tělem jako prostředkem terapeutického kontaktu, pojímá tělo jako těžiště uložení a zpracování osobní zkušenosti. Hlavním cílem je pomoci klientovi získat lepší kontakt se svým vlastním tělem, a tím obnovit přístup k uložené informaci, porozumět jí a dále ji zpracovat. ? Rogersovská terapie – úkolem terapeuta je vytvořit takovou atmosféru, která člověku umožní překonat následky dřívějšího nepříznivého učení a pozvednout jeho sebehodnocení. Terapeut nevede člověka direktivně, pouze zrcadlí vše, s čím se mu klient svěřuje. V takové atmosféře se uvolní klientova schopnost řešit vnitřní konflikty a ten je později schopen pokračovat v uzdravování i bez terapeuta. ? Dramaterapie, arteterapie, ergoterapie, taneční a pohybová terapie, muzikoterapie… ? tento druh terapií se opírá o výtvarné, pracovní, pohybové či hudební projevy klienta jako o hlavní léčebné prostředky. Nejde přitom o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby. Pomocí těchto terapií se může objevovat nový psychoterapeutický materiál vhodný ke zpracování ve výše uvedených typech psychoterapií. <b>Další (alternativní a podpůrné) metody k sebepoznání a osobnímu růstu</b> Každý jsme jiný a každému z nás může pomoci jiný druh terapie, příp. jiná kombinace terapií. V průběhu Vaší psychoterapie můžete společně s terapeutem užívat i dalších metod, které mohou pomoci v procesu uzdravování. Ať už se jedná o jakoukoliv metodu, vždy byste se měli cítit bezpečně, důvěřovat odborníkovi, který Vám metodu poradil či Vás provází, a znát limity a pravidla těchto metod. Níže uvedené metody Vám mohou pomoci s přijetím těla a sebe sama jako jedinečné individuality, s posílením sebevědomí, s problémy v komunikaci, mohou Vás naučit lépe pracovat se stresem a zátěží, naznačit další cesty směrem k uzdravení. Žádná z těchto metod ale neumí zázrak a nefunguje dlouhodobě, pokud není podpořena systematickou psychoterapií. Doplňující metody k psychoterapii, které se v rámci léčby mohou používat: ? Relaxační metody (autogenní trénink, progresivní relaxace, relaxačně-imaginativní metody, jóga, …) – metody sloužící k uvolnění, zklidnění, uvědomění si těla a lepšímu prožívání těla. Relaxace a imaginace může být řízená terapeutem, případně si klient osvojí techniky a může relaxovat samostatně. Pro každého může být vhodný jiný typ relaxace, podstatné je, aby se člověk cítil bezpečně a nepřestupoval vlastní hranice. ? Trénink asertivity – je komplexním procesem, během kterého si člověk uvědomuje sebe sama, své pocity, potřeby a cíle, a ty pak s respektem vůči stejným právům ostatních užívá v komunikaci s lidmi a v prosazování svých práv a požadavků ? Focusing – je technika spočívající v rozpoznání a změně osobních problémů zakotvených v lidském těle. Přes tělo a prožitky se člověk může dostat k subjektivním významům jeho jen z části uvědomovaného duševního života. Terapeut je při tom po celou dobu pouze zprostředkovatelem techniky. Tato technika umožňuje uvědomění si, ?co se právě teď se mnou děje, jak si právě teď stojím ve vztahu k druhým lidem, co tato situace dělá s mým tělem?. Užití focusingu může pomoci otevřít další cesty k řešení problémů, napomoci otevření další terapeutické práce. ? Aromaterapie ? je řízené používání esenciálních olejů k udržování, podpoře a zlepšení fyzické, psychologické a duchovní pohody. Aromaterapeutická masáž přináší zklidnění, relaxaci a očištění těla, v případě poruch příjmu potravy je jednou z možností jak se učit vnímat tělo, dotýkat se ho, jak tělo přijímat. Alternativní postupy seberozvoje: ? Holotropní dýchání – k navození změněných stavů vědomí využívá tato metoda zrychleného dýchání a někdy také evokativní hudby. Tyto stavy otevírají člověku přístup ke všem rovinám lidských zážitků, umožňují poznávat kořeny našeho neproduktivního chování, potlačovaných emocí a energií, které jsou v tomto procesu uvolňovány a přetvářeny. Nejde o léčebnou metodu, ale o cestu sebepoznávání a oslovení duchovní roviny života. Tato metoda vyžaduje odborné vedení a maximální důvěru v profesionála, který člověka provází. Léčebné postupy pro terapii poruch příjmu potravy neobvyklé, které nedoporučujeme jako postup první volby: <i>Literatura: Matoušek, O. a kol.: Sociální práce v praxi, Portál 2005<br>Kratochvíl, S.: Základy psychoterapie, Portál 2002<br>Vodáčková, D.: Krizová intervence, Portál 2002<br>www.help24.cz </i>

Jak se léčí záchvatovité přejídání

/0 Komentáře/v /přidal

Pro léčbu záchvatovitého přejídání platí skoro vše z kapitoly o léčbě bulimie. Namísto bulimického kolotoče pracujeme v terapii s přejídacími epizodami. Důležité je pracovat na změně stravovacích návyků, přejídání totiž souvisí s nárůstem tělesné hmotnosti. Řada nemocných má zkušenosti s různými redukčními dietami, které ve svém důsledku často vedou právě k přejídání. Někdy je přejídání spojené s úzkostí, pocity osamění, s depresí. Terapie se pak zaměří přímo na zlepšení těchto nepříjemných stavů. Existuje také řada účinných technik, které nám pomáhají učit se lépe zvládat stres, který je častou příčinou přejídací epizody.

Potíže při psychoterapii poruch příjmu potravy

/0 Komentáře/v /přidal

Mentální anorexie i bulimie jsou onemocnění, která se léčí poměrně obtížně To je způsobeno jednak tím, že bývá dost problematická motivace nemocného k léčbě, také vyžaduje dost velké zkušenosti a časový prostor od odborníka. Na obé je třeba myslet při výběru vhodného způsobu léčby pro konkrétního člověka. Pojďme se na téma problematické motivace nemocného a nároků na odborníka podívat podrobněji. Motivace k léčbě je zásadní pro to, aby byl nemocný ochoten k odborníkovi pravidelně docházet ? věnovat kus svého času pro něco, co považuje pro sebe za velmi důležité. Na počátku léčby bývá motivací vlastní utrpení nemocného, alespoň částečné vědomí si své nemoci a také důvěra v možnost pomoci. U poruch příjmu potravy je problém v tom, že zpočátku nemá nemocný pocit, že by svým zacházením s jídlem a se svým tělem nějak trpěl. Dokonce si často připadá úspěšný, výjimečný ? jemu se podařilo zhubnout, on jídlo nepotřebuje nebo může se cpát, ale nepřibere. Tady někdy pomůže dodat od věrohodné osoby dostatek informací a doufat, že ?zdravý rozum? se chytne. Častěji toto ?slepé? nadšení zpochybní až první zdravotní důsledky nemoci. Další důležitým důvodem k léčbě (motivací) je víra, že když se uzdravím, budu se cítit o poznání lépe. Anorexie však nemocnému jakoby našeptává, že až se uzdraví, bude tlustý a naprosto neatraktivní. Tím vyvolává hrůzu až odpor z jakékoliv změny, vedoucí k nárůstu tělesné hmotnosti, bez které se (je-li nemocný v podváze) nemůže dlouhodobě léčba podařit. Terapeut musí dostat alespoň šanci nějakou dobu s těmito nereálnými obavami pacienta pracovat, jeho úkolem je dostatečně vysvětlit, že strach má velké oči, udržet si důvěru nemocného a dovolit mu vyzkoušet si, že i když přibere na váze, zůstává dál velmi štíhlý. Často ztrácejí pacienti k odborníkovi důvěru proto, že jejich očekávání se velmi liší se skutečným průběhem terapie. Někteří se jdou léčit s tím, že potřebují pomoci s jídelníčkem či s večerní touhou se přejídat a terapeut se jich ptá na pocity, vztahy atd. Jiní zase očekávají zájem o svou osobu a terapeut je váží a chce po nich práci s jídelními záznamy. Zde je důležité na začátku spolupráce téma očekávání nemocného a způsobu práce terapeuta podrobně probrat a i během léčby se k tomuto vracet. Ambivalence* v prožívání léčby nemocným má často za následek tzv. pseudo-spolupráci. Ta vypadá tak, že nemocný se sice léčí (na sezení dochází, na své potíže má rozumný náhled, léčit se chce), ale zároveň se neléčí (nemluví o podstatných věcech, které s ním a nemocí souvisejí, cíleně nemění své zacházení s jídlem tak, aby zvýšil svůj kalorický příjem a přibral či jedl pravidelně a omezil tak záchvaty přejídání, často svou stagnaci ve váze či bulimické záchvaty omlouvá nejrůznějšími zdravotními potížemi). Dá se říci, že nemocný se dostává do pasivní rezistence, která je pro něho pastí, z níž potřebuje od terapeuta pomoci ven. Od odborníka taková situace (která je při léčbě anorexie či bulimie docela častá) vyžaduje značné zkušenosti, aby pomohl nemocnému pojmenovat, co se skutečně děje a pomohl mu také zmírnit jeho ambivalence* k léčbě. Každý z výše zmíněných jevů může mít za následek předčasné ukončení léčby s pocitem na straně nemocného, že terapie mu nepomohla a nebezpečím, že do další léčby se bude jen těžko odhodlávat. Někdy ovšem není v moci terapeuta přes všechna úskalí pacienta bezpečně převézt. Pokud si je nemocný či odborník vědom toho, co v léčbě ?nefunguje?, měl by toto téma do terapie přinést. I v léčbě totiž podobně jako v životě platí, že můžeme zvládnout řadu věcí, pokud se jimi zabýváme včas. * Ambivalence (rozpolcenost, vnitřní rozpornost, dvojakost) je poměrně nepříjemný vnitřní stav, kdy můžeme k jedné věci cítit najednou zcela rozporuplné pocity, ze kterých si nedokážeme vybrat. Cítíme pak napětí a máme sklon z takové situace co nejdříve uniknout.

Jak se léčí bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

Kdo četl kapitolu o léčbě anorexie, jistě si všimne, že některé pasáže se tu opakují. Řada věcí v psychoterapii je společných pro léčbu většiny potíží, další jsou shodné pro léčbu poruch příjmu potravy. Ani zde není jediný správný způsob léčby mentální anorexie, různí terapeuti používají a kombinují různé postupy. S čím se tedy můžete setkat v terapii? První věc, kterou by měl nemocný v terapii dostat, je pochopení a respekt ? nikdo vám nebude za vaše problémy nadávat, vyčítat, odsuzovat, divit se jak se to mohlo stát. Terapeut vás vyslechne a teprve pak bude společně s vámi hledat řešení či vhodný postup. Můžete se spoléhat na jeho diskrétnost. Základním nástrojem v psychoterapii je rozhovor. Na začátku terapie můžeme mít strach, že nebudeme mít o čem mluvit nebo že se nám o svých věcech mluvit chtít nebude. O těchto obavách terapeut dobře ví a umí s nimi zacházet, rozhodně od nemocného nečeká žádné řečnické výkony. Každý terapeut si musí na začátku své kariéry projít sám výcvikem v psychoterapii, kde si na vlastní kůži zažije, jak je těžké být o sobě před někým jiným otevřený a mluvit o tom, co nám nejde a co nás trápí. Je dobré dát tomu čas – někdy je třeba řada sezení k tomu, abychom si na terapeuta zvykli a mohli s ním o sobě mluvit. Speciální postupy: Při léčbě bulimie je důležité přerušit kolotoč přejídání ? zvracení ? výčitky ? hladovění. Zpočátku se nám to může zdát nemožné, vždyť jsme to sami zkoušeli už tolikrát a nikdy to nemělo dlouhého trvání. Terapeut k úspěšnému zvládnutí této části léčby používá vysvětlování, jak spolu přímo jednotlivé části bulimického kolotoče souvisejí, jak pomocí úpravy stravování a hledání ?spouštěčů? výrazně zvýšit šanci na úspěch. S tím často přímo souvisí návrh terapeuta, aby nemocný zapisoval jídelní záznamy. To je velmi užitečná technika pro předcházení záchvatům přejídání a zároveň nepřibírání na váze. Ještě intenzivněji je možné pracovat v terapii psaním deníku. Srovnáváme si tak myšlenky a pocity nejen v době sezení s terapeutem, při zpětném prohlížení nám mohou dojít souvislosti. Pro úspěšné vyléčení se z bulimie je někdy potřeba naučit se lépe zacházet se svými pocity, prosazovat se mezi lidmi, naučit se být sám se sebou. K tomu dobře slouží výše zmiňované rozhovory s terapeutem, kde se učíme v bezpečné spolupráci vyjadřovat své pocity, nedusit je v sobě. Někteří terapeuti vám nabídnou nácvik ?asertivity? – metody neagresivního sebeprosazování, v životě se pomocí terapie učíme na nepříjemné situace reagovat včas a přiměřeně.

Jak se léčí anorexie

/0 Komentáře/v /přidal

Jak jsem už psal, neexistuje jediný správný způsob léčby mentální anorexie, různí terapeuti používají a kombinují různé postupy. S čím se tedy můžete setkat v terapii? První věc, kterou by měl nemocný v terapii dostat, je pochopení a respekt ? nikdo vám nebude za vaše problémy nadávat, vyčítat, odsuzovat, divit se, jak se to mohlo stát. Terapeut vás vyslechne a teprve pak bude společně s vámi hledat řešení či vhodný postup. Můžete se spoléhat na jeho diskrétnost. Základním nástrojem v psychoterapii je rozhovor. Na začátku terapie můžeme mít strach, že nebudeme mít o čem mluvit, nebo že se nám o svých věcech mluvit chtít nebude. O těchto obavách terapeut dobře ví a umí s nimi zacházet, rozhodně od nemocného nečeká žádné řečnické výkony. Každý terapeut si musí na začátku své kariéry projít sám výcvikem v psychoterapii, kde si na vlastní kůži zažije, jak je těžké být o sobě před někým jiným otevřený a mluvit o tom, co nám nejde a co nás trápí. Je dobré dát tomu čas – někdy je třeba řada sezení k tomu, abychom si na terapeuta zvykli a mohli s ním o sobě mluvit. Speciální postupy: Často jdou lidé do terapie s anorexií s velmi nízkou tělesnou hmotností a s velmi omezeným jídelníčkem. Řada terapeutů s tím umí pracovat sami a pomohou vám postupnými kroky dostat se z této velmi nebezpečné situace. Někdy je výhodné, když pomoc s váhou a jídelníčkem dělá nutriční terapeut nebo dietní sestra, zatímco s terapeutem pracujete na snížení úzkosti, změně způsobu myšlení o sobě, o jídle, zlepšení blízkých vztahů. Někdy vám může terapeut navrhnout zapisování jídelních záznamů. To je velmi užitečná technika pro zlepšení stravování. Ještě intenzivněji je možné pracovat v terapii psaním deníku. Srovnáváme si tak myšlenky a pocity nejen v době sezení s terapeutem, při zpětném prohlížení nám mohou dojít souvislosti. K příznakům anorexie patří také tzv. porucha vnímání tělesného schématu, to znamená chybné vidění proporcí vlastního těla. Zajímavé přitom je, že tento špatný odhad se týká hlavně partií, které nejvíce sledujeme, kde máme největší strach z tloušťky (často to bývají stehna, hýždě a břicho). S tím vám může terapeut také postupně pomáhat ? mluvit o tom, zapojit kresbu či fotografii, cíleně směrovat pozornost jinam. Jde o techniky, které pomáhají nemocnému získat větší odstup a začít znovu reálně vnímat své tělo. Je to hodně o práci se strachem ? platí zde přísloví, že strach má velké oči.