Bulimie (kazuistika)

Ke konci roku 1995 jsme přijali a v neuvěřitelně krátké době propustili po úspěšné intervenci tříčlennou rodinu, kterou poslala dětská lékařka pro bulimii dcery. Případ, jak se zatím bez dlouhodobé katamnézy zdá, je vyřešen po pouhých dvou sezeních rodinné terapie. To není typické, léčba bulimie bývá naopak zdlouhavá a namáhavá. Vybrali jsme případ k publikaci proto, že je zajímavý z didaktických důvodů. V neobyčejně krátkém časovém úseku nám právě tato rodina ukázala dynamiku poruchy v kontextu typické rodinné konstelace, v typickém vývojovém období odpoutávání dospívající dívky z původní rodiny – průběh sociálního porodu s jeho hlavními charakteristikami, riziky a psychickými růstovými bolestmi. Ve dvou sezeních jsme nepracovali s ničím novým, co by v rodině už před tím neprobíhalo. Porucha příjmu potravy u dcery pro nás znamená, že se spontánní vývoj zadrhl, bude třeba dopomoci porodním silám, aby byla komplikace překonána a přirozený proces mohl pokračovat. Doslovný přepis druhého sezení rodiny se dvěma terapeuty, mužem a ženou, svědčí o tom, jak nesnadno může probíhat proces separace dítěte od rodičů a rodičů od dítěte. Boj se odehrává na generační hranici. Má podobu konfliktů o běžných záležitostech a rodina si metakomunikační smysl všedních přestřelek se silným emočním nábojem, o kterém nikdo neví, kde se bere, neuvědomuje. V závěru sezení se odkrývá úzká spojitost mezi popíranou emocí zlosti u dcery a jejím nutkavým zvracením. Žaludek se bolestivě ozve a dcera si na něj bezděčně položí ruku ve chvíli, kdy se vytvoří notoricky známá situace mezi dcerou a otcem: Otec ironizuje a dcera potlačuje zlost, když by měla otcovy kousavé poznámky „spolknout“. Oba jsou v té situaci poctiví a tak můžeme společně objevit zrádnou metakomunikační smyčku, která jim doposud nedovolila, aby se mohli sblížit a díky tomu pak konečně od sebe odpoutat. Emoční vyhladovělost matky po psychické blízkosti manžela v opouštěném hnízdě, tak typická pro rodiny s mentální anorexií a bulimií, zůstává v tomto druhém sezení v pozadí. Matce jsme se věnovali v prvním sezení. Ona přivedla rodinu do terapie a byla nejaktivnější. Ona jednala s dětskou lékařkou, která ji vyslovením diagnózy vyděsila a donutila vyhledat pomoc. V závěru prvního sezení jsme položili dceři klíčovou otázku: „Co by se stalo, kdybys odešla z domova?“ „Rodiče by se rozvedli,“ zněla přímočará a pro všechny nečekaná odpověď. Pak se dcera rozplakala. Ve druhém sezení získáváme otce nejen pro dceru tak, jak to dcera potřebuje ke svému dozrání, ale také pro matku. Dcerám se snadněji loučí s prostorem, kde vyrůstaly, když za sebou nechávají rodiče spokojené. Při práci se opíráme o koncept sociální dělohy a sociálního porodu, o kterém jsme psali na jiném místě (Kontext 2/1996). Druhé sezení F: matka, M: otec, D: dítě (Klára), Ch: dr. Chvála, T: dr. Trapková T: A změnilo se od té doby něco? Třeba i malého? D: Těžko říct, já jsem nic nezaznamenala. T: Všechno při starém, není to ani horší, ani lepší? D: Já nevím. F: S tím jídlem jsi ale říkala, že se snažíš. D: No, normálně jím. T: Normálně jíš?! F: Ne, ne. D: No normálně, no normálně, jako že přijímám potravu, akorát že třeba ne často … Rodina si změny často nevšimne, nebo její význam nedocení, zvlášť když je zpočátku nepatrná. Je třeba na ni upozornit, vyzdvihnout ji. Ch: Máš svůj režim. T: A stává se ti pořád, že zvracíš? D: Ne. T: To se ti nestalo!? D: Už ne, protože já když jako mám ty nápory, tak nějak se jdu odreagovat. T: Ty sis na to našla recept. D: Nó, nebo tak nějak,… T: Je to pro vás změna? M: Pro mě jo, my to chápem jako změnu. F: Že se o tom hovořilo, tak si myslím, že to z ní spadlo, to jsem jako na ní hned viděla. Ch: A z vás to spadlo taky? F: Ze mě taky, když jsem…, že jako chce spolupracovat a že jsme to chytili v začátku, se domnívám. Ch: Aha, takže vám se ulevilo, v tomhletom. F: Tak jo, no. Ch: Aha, to by nebylo málo na začátek, když se vám může ulevit, protože možná, že dceři víc vadilo to, že vy jste byla v napětí a že jste s tím měla starosti. Nevím, jak to měla Klára, ale měl jsem posledně pocit, že ona neumí přesně definovat, co by potřebovala, že vlastně jenom pojmenovala to, že ta potíž je taková, že někdy musí zvracet, aniž by si to mohla vyvrátit, aniž by to mohla nějak vyloučit nebo aniž by to mohla ovládnout. A tak mě se zdálo, že vy s tím máte větší starosti v tý době než Klára. Že to bylo takový příliš pro vás nebezpečný nebo tak bych to řek. F: Tak měli jsme o ní starost, protože jednak já jsem teda s tím byla seznámená poprvé, že jo, od dětské lékařky, oč se vlastně jedná a měla jsem o ní strach, když jsem jako viděla, že jí nemůžu nějak hned pomoct, že to bude na delší dobu. No. T: Já se vůbec nedivím, že jste byla taková vylekaná. Já například teď v Praze mám jednu paní, který je už třicet let a deset let denně zvracela, a nikdo o tom nevěděl a přišla po těch deseti letech, kdy je poměrně těžký to nějak měnit. To prostě za těch deset let už se to tak zavezme do toho běžného režimu, že ta změna je těžká. Jestli ty jsi přišla po měsíci, tak docela dobře rozumím tomu, že jestli se ti to měsíc stávalo, tak když teď říkáš, že vlastně se nic nezměnilo, no prostě je to tak, jako předtím. Takže mi to je docela pochopitelný, asi jako když jedničkář dostane pětku a pak má zase samý jedničky, tak ta pětka je jen taková epizoda, která nestojí ani za řeč. Přesto, to udělalo takovej jako … vznik ten velkej strach u vás v rodině. Podílíme se s matkou na zvýrazňování a kotvení změny. Pochvalujeme si vzájemně zlepšení a tak se hned na začátku snižuje míra úzkosti v terapeutickém systému a zvyšuje pocit bezpečí, které usnadní otevírání a spolupráci. Vzniká ?ano-nastavení?. Otec s dcerou nás neverbálně doprovázejí. F: No jistě, protože to bylo neznámé, museli jsme se s tím oba seznámit, teda oč vlastně se jedná. Ona taky se domnívala, že budeme reagovat záporně, což jsme si taky vysvětlili, no a pak jsme ji podali tu ruku a říkali jsme, že ji pomůžeme, že musíme ale všichni a ona nejvíc. Ch: To mohlo být překvapení příjemné pro Klárku. F: Nevím, to musí říct ona sama. D: No já nevím, já myslím, že je pravda, že jsem se bála, jak jako na to budou reagovat, že jsem si myslela, že opravdu budou spíš než aby se mi snažili pomoct nějak rozumnou cestou, tak spíš že se budou zlobit. Začíná téma bariery. Matka vyslovila v toku řeči dvě klíčová slova: agresivní a hádavá. Terapeuti na ně upozorní rodinu. Otevře se tak důležité téma celé konzultace. Matka si stěžuje, že sice zvracení přešlo, s tím je spokojená, ale dcera začala být agresivní a hádavá. V podtextu je stížnost, že to není normální a také otázka, zda by se s tím nemělo něco udělat. Agresivita je síla, která může posloužit jako síla porodní. Je třeba ji vyzdvihnout a očistit, aby mohla působit bez výčitek, aby nebyla tlumena. Síla působí vždy na hranicích. I toto téma se nejprve objevuje v jazyce rodiny. Patologický symptom vymizel a objevila se za ním původní potlačená emoce vzteku, kterou nikdo v rodině nevidí rád. T: A můžu ti říct, že to tak bejvá. Teď si vzpomínám na jednu holku, která sem přišla a ten táta ze zoufalství už ji taky seřezal, ale to bylo už po nějaký době, kdy prostě ty rodiče zkoušeli a vyzkoušeli všechno možný a ono nic nezabíralo, tak prostě zkusili i tohleto. F: No, je pravda, že to je dost náročný, protože je dost nervní a dost je taková agresivní a taková jako hádavá. Ch: Hádavá? D: Agresivní nejsem… F: Tak jako slovně agresivní, abych to upřesnila, a že už jsem teda taky včera řekla: „Tak Klárko dost, já už mám taky svý hranice a musíš teda taky přestat a nemůžeš takle todle na mě vyjíždět. M: Já totiž neustále přemýšlím, jestli to pramení z tvého věku, a nebo jestli jsi taková poslední dobou,jo,to nedokážu rozlišit… Ch: K čemu se spíš kloníte? M: Že je taková. Spíš… Ch: Že taková zůstane? Získáváme otce pro spolupráci. Jakmile se přidá, reaguje mužský terapeut tak, aby usnadnil nalezení odpovědi. Otec vyslovuje dilema, terapeut napomáhá: ?K čemu se spíš kloníte?? V rozhodování otce je obsaženo obvinění dcery: ?Je-li to jen věkem, není to tak zlé, ale jestli je dcera taková, to jsme pěkně dopadli?. Hádavost přeznačíme na výhodu a ještě zjistíme, že dcera je prostě jiná. M: I před tím měla jako tady ty projevy a teď se to samozřejmě hodně zvýšilo. Ch: A není to jenom podtržení těch jejích schopností tím věkem, není to tak, že ona je opravdu taková ale tím, že je v tom věku, tak se to zdůrazní…. M: .. samozřejmě, tak… zdůrazní… Ch: To nemusí být ale nutně tak špatně, já nevím, jestli to považujete za nevýhodu, jestli by bylo lepší kdyby to bylo věkem nebo jestli by bylo lepší, kdyby to bylo povahou. M: Já to považuju za nevýhodu! Ch: Za nevýhodu?! M: Nevýhodu. Ch: A v čem je ta nevýhoda? M: No, impulzivní reakce, přemrštěné, od smíchu k pláči je nedaleko… Ch: /smích/ To možná pro vás, kterej jste tak racionálně uvažující, je to možná něco nezvyklýho. M: Dost často uvažuju spíš ekonomicky. Ch: Ano, ekonomicky, promyslíte si ty věci, než byste vybuchnul, než byste… máte s tím zkušenost lepší. M: Ano, ano. T: A jak to vlastně vypadá? Můžeme si to na nějaký situaci představit, čemu vlastně máma říká, že jsi agresivní nebo čemu táta říká, že jsi, že seš impulzivní a od smíchu k pláči? Stalo se dneska něco takového nebo včera nebo víš o čem mluví? Terapeut s otcem teoretizuje. Výhodnější je, zeptat se rovnou na konkrétní příklad, na kterém si můžeme situaci prohlížet jako pod zvětšovacím sklem. Vyprávěním se konkrétní událost zpřítomní a objeví se autentické emoce. Terapeutka požádá o konkrétní vzpomínku záměrně dceru. Doposud mluvili dospělí o ní bez ní. Terapeuti se takto k dceři během sezení často připojí, aby jí dopomohli prosadit se proti dospělým. Uvolňují pro ni prostor, ve kterém by si mohla dovolit projevovat se spontánně. Starost o rodiče přebírá automaticky druhý z terapeutické dvojice. D: Jo, já vím o čem mluví. Mně stačí, já přijedu ze školy a oni mi řeknou „Ahoj!“ a já už na ně řvu./smích/ Ch: A co řveš, taky ahoj? D: Nó. Ch:…jo, nebo něco v tom, v tom smyslu dobrou chuť, co se o mě staráš? D: Né, ne to né. Ch: A proč teda ne? D: Řeknu jim ahoj a pak už to jako jede. Ch: A pak už to jede. A co se tam děje? Čím tě naštve kdo? D: Já nevím, ničím (smích), je to v pohodě, oni sedí u televize a prostě koukaj se na televizi a já přijedu úplně zmlácená… Ch: Hotová .. D:…jo Ch: A oni řeknou ahoj a to stačí. Terapeut pomáhá dceři, aby si vybavila, jak to vypadá, když přijde domů. Zvedají se v ní emoce, kterým nerozumí. Něco se děje, ale ona neví co. Mají se rádi, nedělají nic špatného, tak proč ta agrese? D: No, a tiše jako koukáme na Risk jako a… Ch: …a oni, dej pokoj teďka a ty se … F: Ale to my vždycky už….. D: A oni mi odpověděj, že když sleduju já televizi, že na mě taky nemluvěj. Ch: No, ale to není málo, to ale neznamená, že nic nedělaj. To, že řeknou ahoj a hned udělají pšt, tak to může být až dost, to není, že by tě… T: To může být jako rozbuška. Ch: To může být jako rozbuška, to není žádná malá akce, když mě nikdo neposlouchá, když jsem právě přišla domů. F: Ale my ji posloucháme, Klárku vždycky… Ch: Koukáte na televizi…. F: …za půl hodiny, kdy už seš najedená a v pohodě snad … Jenže Martin nevolá nebo zrovna nepřijel a seš nervózní, ne? D: A ne ne. Matka se pokouší hledat původ konfliktu v dceři. ?Ona má špatnou náladu, za to my nemůžeme?… Ch: He. F: Včera ses vytočila jenom, že jsem se tě dvakrát na něco zeptala a to je u mě normální. D: /smích/ A na co ses ptala? F: Já už nevím, nebylo to nic vážnýho, něco takovýho běžnýho. D: Tak proč se mě ptáš dvakrát?! F: Já už jiná nebudu. D: Já pak získávám pocit, že když ti to řeknu, tak že mě neposloucháš, nevnímáš, a tak se mě musíš zeptat znova, prostě. F: No, je to moje chyba, já se … Ch: Proč by to byla vaše chyba? Objevuje se jedna z podob hranice: matka se často musí zeptat dvakrát. Ostatní pak mají dojem, že je nevnímá. Jako před tím agresi dcery, tak nyní i to, že si matka kolem sebe staví bezděčně ochrannou bariéru, zbavujeme nátěru viny: Proč by to byla chyba? F: Několikrát to i manžel říkal, vždyť už ses mě na to ptala, ale já už jsem taková, prostě, že se na to zeptám třeba dvakrát v pětiminutovým rozsahu nebo i kratším, jo, ale při tý otázce podruhý, když to říkám, tak už vím, že jsem se na to ptala, jenže už to člověk nemůže vzít zpátky. Ch: A dostala jste odpověď? F: No, vytočím ji vždycky, dceru teď momentálně. Bariera ze strany matky způsobuje agresi dcery. Tak se formují ?porodní síly?. Matka konstatuje, že tím dceru vytočí vždycky. Působí to jen na dceru? Ch: Počkejte, počkejte, ptáte se podruhý, i když jste dostala odpověď, nebo Klára neodpoví, a vy pak se vrátíte znova k tý otázce? D: Ne, já odpovím. Ch: Jo, jo. F: No tak různě. D: Já odpovím… Ch: A maminka se znova ještě zeptá. D: A já z toho získávám pocit, že mě ignoruje. Ch: Jo, jo, to znám. D: Když se mě zeptá jako a … Ch: A nemůže to být tak, že ty seš hotová, když přijdeš z práce nebo teda ze školy, tak máma je taky hotová, když přišla z práce? Není to takhle? D: Ale ona už je přece doma! /Smích/ Ch: Ona už by měla být odpočatá, alespoň chvíli… D: ..Nó. Ch:.. Má náskok…aha,… vy jste říkala, já vím, že je to moje chyba, ale proč by to měla být chyba, proč by to nemělo být tak, že tím, jak Klára roste, tak hledá možná nějakou pozici, která tam bude jiná, než byla před tím, a že ta proměna tohohle dělá to, co vy na sobě zažíváte. Terapeut znovu očišťuje sílu, kterou považuje za užitečnou při ?porodu?. Jako by snižoval pocity viny za způsobenou porodní bolest. F: Ne, to já vím tohle o sobě, že se ptám na jednu věc několikrát, jo, to nemám jenom z rodiny, to mám jako i od přátel nebo tak, jako no… Ch: Muže se ptáte několikrát taky ? F: Od manžela taky, no teda, že mi řekne, na to už ses ptala. M: Taky na to někdy reaguju… /není rozumět jak/. F: Odpoví mi, že jo, ale když je někdy jako ta poslední kapka nebo tak, že jo, člověk někdy není ve svý kůži, tak řekne vždyť už ses ptala. Zjišťujeme, že matčina bariéra není vždy zdrojem agrese. Musí na to být vhodná situace, musí být v okolí ?receptor?reagující na tento podnět. T: A jak to je jako, vy si to uvědomíte, až když oni vás upozorněj, anebo už když se ptáte, tak si najednou vzpomenete, že jste se jich ptala …. F: Když už se ptám.. T: …Když se začínáte ptát tak jako jste mimo… Tak ono je to opravdu tak, jak Klára říká, že ona sice odpoví, ale ono to někam spadne do propadliště a ono se to tam ztratí a musíte to tahat znova. Ch: Aha, aha. A nebo si na to pak dokonce vzpomenete třeba, ale… F: Ano, jistě… Ch: …Ale už to stejně jede. Matka nemá chování vzbuzující u druhých agresi pod svou vědomou kontrolou. Neumí si je vysvětlit a říká, já ?jsem už taková?. Podobně, jako před chvílí pochyboval otec o dceři, zda ?je taková?. F: V půlce otázky si prostě vzpomenu už na to. Ch: Dokázala byste říct – ježíš, to už jsem se ptala? D: Ona to dopoví a v momentě, jak dopoví otázku, tak řekne:“Já jsem se vlastně už ptala, že jo. A můžeš mi odpovědět ještě jednou? Já už jsem zapomněla co si říkala.“ F: Taky se tohle stane, právě. Ch: Ale to je dobrý, když tohle umí máma, a je to tak lepší? D: No, to je lepší. T: To už nevzbudí ten vztek. D: To už nenadávám tolik. Ch: A není ta máma takhle jako těma myšlenkama pořád trochu někde v luftě? Není to tak, že máma teďka má v tý hlavě trochu včelín? D: Já nevím. Ch: No ty to znáš, taky, ne? Když člověk je mimo tím, že třeba jako bloumá a přemejšlí, kde je ten Martin, no a co a teďka kantor se ho ptá: Vždyť už podruhé se ptám, kolik je dvě a tři. Jo, neznáš to? Nastává se ti to, že bloumáš někde… D: No, to jo. Ch: To jo, znáš tenhle stav. Začíná sekvence, kdy se ukazuje, že každý má nějaké způsoby, jak se od ostatních oddělit, distancovat. Terapeuti se přidávají, i oni to znají. Legalizují tak přirozenou potřebu většiny lidí oddělovat se od druhých. D: No určitě, já hlavně …mě se to stává, když se soustředím na určitou věc, třeba ve škole, když něco dělám, nějakej výrobek, něco, tak mě spolužačky se mě na něco ptaj a já jim nemůžu ani odpovědět – odpovím ti za chvíli. Ani tohle nedokážu říct. Ch: Ty seš jednokanálová. D: No. Ch: Tady na tom pracuju…to má máma taky, ne? F: Ne, ne, já stihnu víc věcí. M: Já jsem jednokanálovej… Ch: Vy to znáte… M: … vyloženě specialista na tohle. Ch: Čili máte jeden příjem… M: Já vůbec nevnímám. V místnosti se mluví a já, když se nad něčím zamyslím nebo cokoliv, tak nevím. Ch: Jste mimo. M: Jsem naprosto soustředěnej. T: To je ale hrozně cenná vlastnost. Když něco potřebujete vyřešit, tak se na to bezvadně soustředíte a neruší vás okolí. Bariéru jsme doposud chápali negativně – bylo to něco, co vzbuzovalo agresi ostatních. Teď se ukazuje výhoda schopnosti uzavřít se a nevnímat okolí. Takový člověk se dobře soustředí. D: Jenomže zase ostatní… M: Ale všichni předpokládaj, že o sto procentech věcí, co se mluví přede mnou, takže o tom vím… Ch: /není rozumět / M: …třeba momentálně, nikdy mě to potíže nedělalo, ale momentálně v zaměstnání a v pozici, jaký sem, mi to potíže dělá. Čili, já se snažím přeorientovat, už jsem zjistil, že prvky…že to dokážu… Ch:… že to jde, že tam máte tu možnost… M:…ale jde to těžko, těžko. Ch: Je to možná na úkor kvality, toho vnímání… M. …ano , přesně.. Ch: …že se to musí rozptýlit a to vy možná taky znáte že… F: Já naopak stihnu víc věcí. Já mám jako zvukovou kulisu rádio, vedle jde televize, vnímám a… Ch: …pletete a čtete… F: Ne, nepletu, to je jako mínusová záležitost u mě, ale když tam dělám nějaký ty domácí práce v kuchyni, tak prostě i hovor při tom stihnu a tak. I tak jsem se učívávala. M: Fyzická činnost mi nevadí, ale toto je spíš psychická záležitost. Když budu něco dělat, tak budu vykonávat tu práci perfektně, činnost tedy, ale jako myšlenkově jsem soustředěnej na jednu věc a nejsem schopen vnímat víc najednou. D: Nám oběma se to stává, když čteme knížku ,tak na nás může mluvit máma pořád v kuse… Ch: …a nikomu to nevadí… D:…a dokud nedočtem kapitolu nebo celou knížku tak neprojde. T: Neprojde. F: A nejhorší je, že mě říkaj hmm, hmm, … Ch: To vypadá, jako že … Téma očištěno od pocitů viny a podezíravosti náhle otevřelo v myslích nás všech bohaté řetězce asociací, které si s radostí sdělujeme, a kterými téma v celé jeho mnohotvárnosti teprve společně objevujeme. Emoce spojené s výstavbou a procházením bariér se stávají srozumitelnými a ztrácejí punc patologie. F: Já to beru, jako že mě zaregistroval, a nakonec zjistím, když už se jedná o konkrétní řešení, že tedy… vždyť jsi mi to neřekla . T: To já moc dobře znám. Když byly děti malý, a četla jsem jim pohádky, a protože to bylo každej večer a mě už to moc nebavilo a věděla jsem, že je to každej večer potřeba, tak už jsem pak uměla číst s velkým citem a přednesem pohádku a vůbec jsem nevěděla, o čem to je. A vedle jsem si přemýšlela o svejch věcech. Ch: Ano, ano. T: To bylo pak velmi nebezpečný, když se mě pak to dítě zeptalo na nějakou …něčemu nerozumělo a já musela lovit v tom textu zpátky o čem to bylo. M: Tak tohle ovládám taky, takhle. Jakoby funguju, všechno je v pořádku, ale jsem tedy mimo, protože jsem se zamyslel nad něčím, co považuju za důležité zrovna v ten okamžik. T: Poslyšte, ale vy jste v tom všichni tři stejný a akorát problém je v tom, že je hrozně prima, když je člověk uvnitř. Když je v tom soustředění, tak mu můžou být všichni ukradený. Ale když se ocitnu na druhý straně a ocitnu se v tý roli toho, kterej by potřeboval s tou mámou se setkat nebo s tím tátou se setkat, nebo možná oni s tebou nebo ta tvoje spolužačka s tebou, tak pro toho, kterej přichází zvenčí, tak je to strašně nepříjemný. To musí být hrozný. Vy umíte udělat tu stěnu, tu bariéru tak pevnou, že dokud vy se nerozhodnete, že otevřete dveře, tak teda nikdo nemá šanci. Oba terapeuti se střídavě doplňují, v jakémsi ?stereo efektu? rozšiřují rodině asociační prostor tak, že vyjmenovávají množství různých možností prožívání. Jde o postup dobře známý z ericksonovské hypnoterapie. Ch: To potom ale se mi zdá, že někdo z vás tří v tom možná trpí víc a někdo míň. Nevím ale teďka, jak to snáší kdo z vás, možná, je možný, že to máte všichni, tuhle vlastnost, i když se mi zdálo, že vy jste mluvila o tom, že máte schopnost spíš si nechat tu kulisu zvukovou, a že jste vícekanálová, že dokážete na více kanálech přijímat, i když je pravda, jak se ukazuje, že když se na něco zeptáte, dcera vám odpoví nebo manžel vám odpoví a vy to ještě jednou, protože to nesedí přesně tam, kam to asi mělo přijít, tak vy se vlastně začnete …znova se na to musíte zeptat, pak si teprve uvědomíte, že už to proběhlo. Tak to je podobný. T: Když já si ale nejsem jistá, jestli to není totéž. Můj syn, když si pustí nahlas muziku, tak to je ještě lepší než to, co vy jste tady vylíčili, že umíte, protože skrz tu muziku já k němu prostě vůbec neprojdu. To musím jít opravdu až k němu, zařvat mu do ucha a pěkně ho naštvat a případně jít rovnou k tý bedně a tam to vypnout a tím ho teda naštvu ještě víc. To pak nemám více méně šanci se s ním bavit. Ona ta muzika může být součástí toho zaštítění. F: Já to mívám jako velmi mírně, já nesnesu nějakou hlasitou právě naopak… Nové téma často přináší náhoda. Další sekvence se bude týkat zdánlivě hudby. Členové rodiny se budou přít o hudební žánry, zatímco terapeuti si kromě toho všímají, co si rodiče a dcera sdělují metakomunikačně. Prohlížíme si společně dál proces oddělování. D: Máma… Máma, já bych řekla, že ty nevnímáš tu muziku tak nějak ani. Ona třeba vůbec nevnímá, co tam hrajou, ale ví, že něco hraje a potřebuje, aby něco hrálo. Ch: Takovou jako kulisu. F: To se mýlíš, já to vnímám, jako když jsou to ty melodie, který se mi líběj… Ch: …který znáte, tak vy na to… F: …ty moderní, to už jako, nebo tvoje, ty, co tobě říkaj, mě už neříkaj tolik jako tobě … D: To je škoda Ch: Je to škoda? D: Nó. Ch: Chtěla bys… D: Já bych chtěla, aby rozuměli muzice. Ch: Jó. F: Tvý muzice, Kláři. D: Né, né mý muzice, vůbec muzice, vždyť oni neznaj ani kapely, který byly za jejich mládí. Ch: (k otci) Ale my si pamatujeme na Beatles a potom moc jiný nebyly, no. Terapeut se přidává na pozice otce. Vytvoří spolu přechodnou koalici. Budou se nějaký čas podporovat ve svém otcovství. M: Já, kupříkladu, si pamatuju další kapely i další zpěváky, protože jsem to v té době měl tak rád, tak asi jako ty teď, jo, nebo ne tak moc, ale měl rád. D: Já jsem teď byla na koncertě… Ch: Na koncertě? D: Teď jsem byla na koncertě a byl tam tátův kamarád, stejně starej a můj otec tu kapelu nezná, jak je to možný! M: To neznám, no. D: Česká kapela – Abraxas. Ch: Abraxas, to je známý. M: Já znám, že existuje Abraxas, ale… Ch: Já taky nevím, co konkrétně hrajou. M:…co hrajou a nic víc. F: Nám se, Klárko, víc líbilo country, jako. Ch: Byli jste v jiným žánru, trochu. M: Ano, ano. Ch: A co ty posloucháš? D: dlouhé ticho Ch: No tak, Abraxas, co ještě… D: Né, tak né, Abraxas nepatří k mým oblíbeným, ale jako byla jsem ráda, že jsem na nich byla. Ch: A co ještě? D: Já nerada škatulkuju. Já to nezařazuju. Ch: A nějakou kapelu třeba? D: Jako kapely přímo? Teď jsem byla asi pětkrát na Znouzectnosti, Zuby nehty, Meikls-Ankel, Ira, Sto zvířat, Nšo-či… T: Ono možná nezáleží, tys to říkala před chvílí, že nezáleží až na tom, jaká je to muzika, ale že je to muzika. A to je jazyk. Jsou lidi, který se dobře cítěj, když je mluvený slovo, jsou lidi, který spíš se choděj dívat na obrázky, jsou lidi, který spíš se dívaj na sport, na pohyb a jsou lidi, který potřebujou k tomu, aby se cítili dobře, muziku. Jako kdyby ty ses cítila dobře ve světě muziky a je ti líto, že vaši možná se cítěj – tátu odhaduju na ten sport – třeba. On si odpočine a cítí se dobře v jiným světě než je muzika. Do živé, otevřené atmosféry, všichni jsou zaujati tématem o hudbě, zasévá terapeutka novou myšlenku: Existují různé mody vnímání. Nabízí rodině, aby si všimli, jestli by se třeba nedorozuměli v jiném modu snadněji. Bystře reaguje dcera. Otec potřebuje ještě nějaký čas. Terapeuti jej tedy dál provázejí. D: Hmm, to jo, on se mě snaží tahat s sebou na kolo a podobně. M: V jejím věku a samozřejmě i dost později jsme poslouchali muziku velice často a všechno možný, já i hlasitě a dokonce jsem tvrdíval, že tedy nahlas puštěná muzika teprve vzbuzuje ten příslušnej libý pocit. Jo, ale… Ch: Už ne? M: Teď už to asi souvisí s věkem, že se člověk naopak, spíš potichu muzika a ruší mě. A pak jde ještě o to, že bych možná muziku, kterou v mém mládí jsem vnímal a vnímám dodnes dobře, tak to bych možná i snesl, ale to co se teď momentálně, s tím jsem se já jako … přiznám, když s Klárkou hovoříme o tom, tak přiznám, že je to kvalitní a poslechově dobré, ale už nejsem schopen tu muziku akceptovat natolik abych… Ch: To, myslím, že znám dobře. Já často když přicházím domů, tak tam je hluk a mají klíče v zámku ještě navíc, tak že se nemůžu dostat dovnitř žádným způsobem, tak na to mám takovou fintu, že musím vypnout proud v celým baráku a pak najednou, když buším, tak mě slyšej. A pak jako tam můžu vejít. A to mi připadá taky něco podobnýho jako máte vy. Jenom jde o to, kde ta pojistka vaše je, jak by to šlo vypnout u toho jednoho každýho z vás, u vás jak to udělat, aby táta poslouchal, když mu něco říkáš a jak to udělat, aby máma – i když se mi zdá, že u té mámy je nějakej jako by zlozvyk, trochu jako léta že už to máte, že to není teďka poslední dobou… F: No, to ne, to mám pořád. Ch: Ale zajímalo by mě, proč teda dcera by chtěla, aby vy jste trochu taky chtěli tu její muziku, jako kdyby nestačilo, že se líbí jí? Já si myslím, že je to dobře, že každá generace máte, že má tu svou muziku, která už není pro tu předchozí. M: Ty nejsi ochotná přijímat naší muziku. Jo, já myslím, že ty protipóly jsou prostě normální. Já ti nevnucuju svoji a … Klára zkusila, jestli by si nemohly být si s matkou pořád tak blízké, jako byly celé dětství. Pozvala ji na rockový koncert. Ale matka do světa jejích vrstevníků ven z rodiny za Klárkou nemůže. Ona zůstává. Dítě se rodí do světa a děloha se zatahuje. D: Jenomže, jenomže vy nic neposloucháte, já jezdím každý víkend na čtyři koncerty a já chci, abyste tam jeli někdy se mnou. Máma byla loni se mnou v Trutnově na festivalu, no, to jako jo, sice celý tři dny seděla v autě, aby jako alespoň trochu tu muziku neslyšela. F: Dělala jsem si to pro svý sluchadla přijatelný. Ch: Takový akorát. F: Špunty do uší. Ch: Někdy je to šílený. F: Akorát tam byl Pavel Novák, ale ten tam byl v ta pauze, kdy se všichni… D: Petr Novák. F: Nebo Petr Novák? Petr, tak to šlo poslouchat a pak ještě ten s tou kytarou, to nevím, kterej to byl, na toho jsem se šla podívat. D: S kytarou? F: No, jenom s kytarou tam hrál. D: Tam byl jenom s harmonikou. F: No a s harmonikou. D: S harmonikou to byl Koubek a pak tam byl Váša a ten byl jenom sám. To bylo pěkný. To byl člověk, který …on měl tak půlhodinový, možná hodinový repertoár a on na nic nehrál. On dokázal ze sebe vyluzovat takový zvuky a ještě u toho dokázal zpívat. To bylo pěkný. T: Ty o tom můžeš jenom takhle vykládat a oni to neslyšej. D: Nó, a mě to mrzí. T: Oni sice můžou pochopit, že se ti to hrozně líbilo, jako to já teďka chápu, a že bych si to představila nebo že bych měla ten zážitek, tak to nemůžu mít. D: Hmm. M: Ty jsi slyšela hrát někdy na harmoniku Jimmyho Čerta, tak zvaného? D: No? M: Třeba já, mě se to strašně líbí. Nemá to mnoho příznivců. Ch: Já si myslím, že je to v mnohém podobný, ale jsou to ty konkrétní Jimmy Čert a konkrétní já nevím kdo další, Petr Novák, protože ty projdou tou naší generací a jsou myslím na stejný úrovni, jako to je pro ně. Já dokonce si myslím , že ty moje holky poslouchaj velmi dobrou muziku, tak jak vy to říkáte, ale není to pro mě už. F: Ano, je to rozdíl generace, dalo by se říct. M: Skutečně to souvisí s věkem. Co ty si myslíš třeba o Rolling Stones? To byla hudba mé generace, dneska se mi trošičku … D: K ránu už mi to nevadí. /všichni smích/ Ch: No jo, tak to je ono. I otec zkouší, zda by mohl mít s dcerou společný zájem. Dcera poctivě říká, že nemohl. Oba to mrzí, ale nedá se nic dělat. Mohou to jen respektovat. T: Hele Klárko, mě to připadá, jako kdybys odešla – tady je ten domov, tady jste dlouho žili společně – a ty teďka odcházíš ven, ta muzika nepatří do toho domova, vaši poslouchali nebo poslouchají něco jinýho, a ty objevuješ, že v tom světě je taky ještě jiná muzika, než jakou poslouchali vaši, a oblíbila sis ji, je ti blízká a zdomácňuješ v ní, ale má to jednu chybu, že to totiž není muzika těch tvejch rodičů, a když se to takhle děje, tak najednou je tu ta věc, která tě od těch vašich sakra odděluje. A možná, že už ani není naděje, že někdy byste si v tomhle mohli porozumět. A ty chceš, ty chceš věc, která není možná. Ona je totiž paradoxní. Ty bys chtěla z toho domova ven, a chtěla bys zároveň, aby vaši cítili, byli s tebou. D: Jedině, že bysme se přestěhovali. T: Takže ono by to šlo akorát, ty bys šla ven a oni by byli s tebou a tak by jsi vlastně nešla ven. A to je myslím něco, co jsme zažili všichni. To je ten smutek toho oddělování. D: Smutný /chichotání/ Ch: Já si to pamatuju jako smutný, teď to možná není tak smutný pro tebe. D: Já tak nějak, já mám muziku moc ráda, ale jako že bych visela opravdu na tom, že jako musej to oni poslouchat se mnou, to, že jsme to tady rozebírali, tak jsme se k tomuhle tak dostali. T: Já souhlasím, že ta muzika není to nejdůležitější. Ch: Není to podstatný. T: Ale jako kdyby se na té muzice, jak jsme tady o tom mluvili, ukazovalo, co je taky v mnoha jinejch ohledech. Ona to není dneska už jenom muzika, co máš svoje, nebo co si hledáš svoje a v čem už nemůžeš doufat, že ty rodiče v tom budou s tebou. Oni ti v tom můžou fandit, oni můžou chápat, že se ti to líbí, oni můžou chápat, že se ti něco jiného nelíbí, můžou ti v tom držet palce. Ale už to nebude tak, jako dřív, že by to byl váš společnej zážitek. Že by to bylo vaše společný téma. Možná, že tak jako se to teď ukázalo v té muzice, tak že je to ještě v mnoha dalších věcech. Nemůže to tak být? dlouhá pauza, všichni zamyšleni D: Asi ano. M: Mě třeba mrzí, že se neúčastníš mého světa… D: …vždyť jsme byli na Valdštejně několikrát… M: …velice jsem ocenil, že jsi se mnou jela letos v létě na ty tři dny, nebo kolik jsme spolu byli… D: …taky to byl nejhorší víkend v mým životě… M: …vidíš to (zklamaně), já jsem právě naopak, kdybys to zažila jako zážitek tak… Ch: Mě se zdá, že je to podobný. Hledání podobností a rozdílů se zopakuje ještě jednou na jiném tématu. Otec vylákal Klárku mezi horolezce, a znovu neuspěli. To není její svět. D: Když ono to nebylo špatný, ale tam nebyla žádná zábava. My jsme jeli na horolezeckej festival. On chodil na horolezecký filmy, tahal mě sebou, jenže já, já prostě horolezecký filmy nemusím. Já radši si to jako prohlídnu naživo jak lezou a jako filmy nemusím. A tak jsem se flákala tak nějak po těch Teplicích nad Metují, on vždycky byl tři hodiny v kině, no a pak nějak potom jsme šli někam lízt a to byl takovej víkend, kterej byl pro mě takovej, já nevím, takovej normální. T: Ani ryba ani rak. D: No. Ch: Ale to je něco podobnýho. Tak jako byste na tom byl podobně jako vaše dcera. V tomhletom. Kdyby i vy jste byl docela rád, kdyby ona už mohla být docela samostatná… M: Ano Ch:…ale současně byste byl rád, kdyby jste mohli mít některý společný věci, jako to bylo, když byla menší. M: To nevím, strašně rád bych býval, kdybych ji mohl zaučit do některých věcí. Často si říkám, že kdyby třeba byl kluk, tak že bych jako…, že bych k tomu měl blíž. Ch: Že by se mu třeba líbily ty filmy a že by… M: Přesně tak. T: Ale zaručený to není, co kdyby psal básničky. F: Ale ty jsi byl rád, že neinklinuje k tomu lezení. M: No to zas z nějaké té obavy… T: Vy jste lezli oba? F: My jsme měli třetí schůzku na laně,… Ch: Na laně? F: …kde si mě testoval a prošla jsem. Ch: Jó. Téma je vážné pro všechny. Svět horolezectví, muziky, knih, to býval společný svět otce s matkou. Dávno se ve svých zájmech rozdělili. Je tu však dcera, která dorůstá do tehdejšího věku matky a otec ji naučil knihy milovat. Jak rád by si s ní o knížkách povídal, ale ona si našla knihkupce. Otec je ten, kdo připravuje dceru pro její dospělou roli ženy, ale připravuje ji pro jiného muže. F: Takže jsme lezli, no, jenže já už teď jen pro to fandím, aktivně to už nedělám. Jenom velice sporadicky. D: A já tak jednou za dva roky. F: Jenom za příznivých fyzických podmínek něco vylezu nebo se nechám spíš vytáhnout někam. Ch: Za tu poslední dobu, co jsme se neviděli, byli vy jste spolu někde? Stalo se něco v tomhle směru snad? Nového? Podnikli jste spolu něco společnýho? Dcerám se snadněji odchází z prostoru rodiny, když v něm zanechávají spokojené rodiče. Ale tak tomu právě u dívek s mentální anorexií a bulimií nebývá. V předchozím sezení nás Klára překvapila smutnou předpovědí: Až odejde, rodiče se rozejdou. Zkoumáme, v jakém stavu je vztah otce a matky. Mají ještě naději na něco společného? M: Asi ano, asi sestra, nevím, jestli jsme byli na vycházce nebo nebyli, teď si nevzpomenu… F: Jo byli jsme, ale holka s náma nebyla, ta byla s Martinem. Ch: To mám na mysli, no, nějaký kino nebo něco, chodíte vůbec do kina? F: Kino nám teď zrušili, to nové kino je přes celé město. Ch: Takže to je daleko. F: Musí se vzít vozidlo, tady jako jsme mohli jít pěšky, tak ta vycházka byla příjemná, s tím vozidlem je to jako rychlejší, ale ta vycházka chybí. Ch: A v zásadě máte to rádi? Takhle vyrazit do kina. F: Jinak do kina jsme chodili velice často, dřív, když bylo ve městě. Ch: A je tam nějaký divadlo? F: Je. Taky divadlo. Ch: A stojí to za to tam někdy teda jít? M: Tak někdy, někdy a jako místní, samozřejmě, to je příliš ochotnické a někdy hostuje tam někdo nebo nějaká kapela hraje a tak dále, ale za posledních… Ch: A jedete někdy sem? M: X let jsme nic jsme nedělali. Ch: Zajímá mě, jestli by náhodou nebyl čas to trochu ověřit, znova ohledat, jestli vás to nezajímá, jestli by náhodou tudy se nedalo… Vy jste v ta situaci, jak jsme posledně mluvili, kdy se možná přešlapuje na místě, co bude dál, jak to bude, jestli to stojí za to, to hledání. F: V tomhle jsme jako teď mínusový, že jo. Jako že je pohodlnější ta televize. M: Já se přiznávám, že ne jenom pohodlnější, ale prostě už životní styl asi příliš nedokážu měnit. Ch: Neříkejte, že si nemyslíte, že byste nezdobil v takovém divadle. To je společenská událost. M: No, nějak nevím. To je zajímavý, že snad v určitým věku jsem taky chodil a dneska jsem specializovanej vyloženě na tu svoji společnost a vyhýbám se jiným. Ch: To je hezký. Staráme se o matku. Ze zkušenosti víme, že právě matky v období, kdy děti opouštějí hnízdo, extrémně hladoví po blízkosti. Děti nedostatek pozornosti ze strany muže pomáhaly vyrovnávat. Otec se brání. On už je hotov, ztuhlý do určitého tvaru. Nechce se mu pohnout z místa. Jestli situace vyžaduje nějaký pohyb, tak s ním, mužem, nemáme počítat. Ch. vypadá, že s ním souhlasí, T. jeho postoj problematizuje. Oba se ho pokoušejí pro změnu získat. M: Už nedokážu se přeorientovat. T: Táta zatuhl do určitýho tvaru, ve kterým už setrvá. Ch: Hodlá setrvat. M: Jsem si uvědomil, že jsem setrval, a že už člověk si v určitém věku uvědomí, zřejmě, že už je hotov, jako hotov v utváření sama sebe nebo v názorech, některých, a že by těžko přijímal další a mám… Ch:Dovedete si představit, že by se to mohlo změnit… M: Možná i to, jako jsem…miluji změnu, miluji jezdit furt pryč, mám rád změnu, ale nemám rád změnu toho stylu, přijímání té změny. Ch: Hm, hm. Jakmile víc tlačíme na změnu, ihned vyvstane otázka viny. Porodník se nevzdává… M: Čili já si uvědomuji, že my jsme uzavřeni trošku do svých… ne problémů, ale do svých myšlenek, do svého světa, takže možná způsobuji i to, tu dvojí otázku třeba v mém případě speciálně, já skutečně někdy se nedokážu odpoutat, jo, to jsem si kolikrát říkal, jestli to neprovokuju já, tohleto. T: Jak že byste to provokoval, že to vaše žena nemůže projít, tak radši se zeptá dvakrát. M: Tím, že nevnímám, tím, že prostě já si… T: Že umíte odpovědět aniž jste soustředěnej na ženu a ona to potřebuje. Kontakt s váma a ne, že jo. M: To jako skutečně tydlety problémy…(zamyšleně) Ch: Já se na to zeptám spíš, já jsem porodník a já mám takovou zkušenost, že žena rodí a obyčejně v situaci nebo těsně před porodem nebo brzo před porodem vypukne u ní takovej zvláštní stav, aspoň ony o tom mluvily, já to neznám na sobě, říkaly to ty ženy, co rodily, a podle toho se dalo poznat, že ten porod se blíží, že už to tak vždycky zůstane, říkaly: ježíš, to já už budu mít vždycky to břicho. A teď tenhle stav jakési hotovosti nebo jako bezvýchodnosti nebo, řekněme smířením se s tím, a takovej už stabilní stav je vlastně správnou známkou té změny. Takže proto se na to ptám, jestli náhodou u vás to už definitivní jako je, ten tvar, do kterého jste se dostal, o kterém říkáte, že člověk už je hotovej, tak jestli náhodou vás nečeká jedno stadium nebo nejmíň jedno stádium životní, ve kterým to zas ještě může být jinak. Já vás nechci zneklidňovat, ale myslím si, že by to možná nebylo nevýhodný pro všechny a nebo možná, že ty okolnosti vás k tomu možná přimnějou. Protože já znám to, co říkáte, že jste v tom jako hodně ponořenej, tak já to možná mám taky tak. A my jsme, ačkoliv se to nezdá, pěkně podobní, protože já mám dceru asi v tomhle věku taky, tak jsem taky často myslí někde jinde než právě doma, a i když tam tělem třeba jsem. A já si myslím, že to není příliš zdravý, že člověk si neodpočívá tím, že by od toho mohl někdy vypnout nebo odejít. Nebo nechat to chvíli taky být nebo jako by nepřepínali nebo já to tak mám. Nepřepínám často na živý témata a myslím si, že pokud ta moje žena aspoň chce se mnou někam vyrazit, tak že je to velmi příjemný, že to může být velmi příjemná změna, i když se mi ze začátku moc nechce, ale když to potom podnikneme, tak je to fajn. Dlouhá řeč působí jako konfuse, která má vést k uvolnění manžela z rigidního stavu. Vedle pochopení pro jeho stav obsahuje možnost změny, která nemusí být tak špatná, v podobě paradoxu: Možná, že pocit neměnnosti, je právě ta nejlepší známka nastávající změny. M: Já jsem nespolečenský. Jako ty rodinný sešlosti, co by žena se v nich cítila nebo pohybuje se celkem dobře, tak já neuznávám a jako se jich pokud možno odmítám účastnit a to je asi taky taková… Ch: A počkejte, neuznávám a nebo necítím se v tom dobře? M: Necítím se dobře. Ch: Ono to zní jinak, tohle! M: Tak jsem se nechtěl vyjádřit, že bych to jako neuznával, ano, rodina musí být, ale prostě necítím se dobře, ano, většinou se neprobírá něco, co by mě zajímalo v řeči a … Odpor muže je zdánlivě nezměnitelný. Terapeut rozšiřuje možnosti k pochopení. Rozhodné „neuznávám“ by mohlo znamenat „necítím se dobře“. To otevírá cestu ke změně. Ch: To mě připadá takové jako „tradiční senior“. Já když jsem byl v Anglii, tak tam prostě na tu určitou věkovou hranici daj a tam ten senior určuje spoustu věcí v té rodině, a tak se tak jako ty sešlosti kolem něho tak jako motaj, a mě se zdálo, že oni si v tom jako libujou. T: Ještě bych si představila, že byste chodil pravidelně do klubu. (Smích) F: Vždyť chodí na …/není rozumět kam/ Ch: To je ta hospůdka, to jsme říkali. To je vlastně takovej klub, ano. F: Dalo by se říct, nó. Ch: No, no, no. D: Není moc společenskej takhle. Není nijak na výši. Ch: Ale je dost dobře možný, že se ptám na něco, co vůbec není podstatný, a že by to vlastně žena ani nechtěla, aby se to nějak změnilo. Nebo to třeba vzdala, že by se to dalo. A nebo opravdu možná to není to podstatný, o co jde. Jen se na to ptám, protože sám jistě budu, nebo musím takovou věc řešit. M: (vážně) Teď mě to mrzí, že ses takhle vyjádřila, protože… D: Ale já… Ch: S tím víkendem, že jo? D: Nebo s čím? M: Ne, já si myslím, že jeden, my jsme dva, spolu, společnej svět našli, a to jsem tě vždycky vedl … To, co od matky je neúčinné, od dcery zasáhne otce velmi citlivě. Poctivě to přiznává: „Teď mě to mrzí, že ses takhle vyjádřila…“D: …Hospoda ….(smích) M: … k literatuře. A jako si myslím, že po této stránce si rozumíme, protože oba dva sečteme, co se dá. A o těch knížkách někdy hodíme řeč, i když ne příliš často. D: Hm. A znovu se vynoří to, oč jde: mohli bychom mít přece společný svět. Ten ztratit je tak bolestivé. T: Netváříš se moc jistě. D: Ne, jako. Ne, jako, určitě. Akorát je pravda, že my o tom nemluvíme. Ty knížky neprobíráme, jako je třeba probírám s Martinem. Protože to je knihkupec, a takže ten o těch knížkách taky má přehled. Ch: Hm. Takže svět se přesouvá na toho Martina. Ten, do kterého tě táta uvedl, jako by se ten svět přesouval na Martina. T: A nebýt toho táty, tak bys možná nebyla tak připravená se bavit s Martinem o těch knížkách. D: No, to asi určitě ne. Ch: Aha, no to jste udělal hodně. To není málo. D: No, to jako to jó. Jenomže to on nemohl…, když jsem byla malá a začínala číst, tak táta nemohl vědět, že se jednou potkám s klukem, kterej bude knihkupec. Ch: Nemoh to vědět, to ne. M: Ale to ne, to záleží na společnosti, ve které se pohybuje. Ve společnosti, ve které jsem se pohyboval, nikdy žádný knihkupec nebyl, ale prostě byli to lidé, kteří četli. Ch: Hm. D: No jasně. T: Aha. Možná, že bys toho knihkupce vůbec neuviděla, kdyby tě táta k tomu nepřipravil. D: No, to je možný. je to takový společný téma, který máme. Ch: Hm, tak to neudělal táta… T: Akorát jestli to pro vás není smutný, že spolu máte společný svět, kterým ale jste nepřipravil Klárku pro sebe, aby jste měli společnej svět, ale připravil jste Klárku k tématu, který vás by taky zajímalo pro někoho jinýho. Je to pěkná votrava, co? M: Hm, já jako a tím nemám asi problémy. Prostě odjakživa jsem si uvědomil… Ch: Jasně. M: …že musí z domu odejít, a že bych měl, jak se mluví o tátech, který maj citovou vazbu tak silnou, že brečí nebo se brání tomu, že by odešla, tak že by… až nadejde ten čas, myslím, že prostě řeknu ano. Ch: To je věc rozumu, to, co říkáte. Racionálně otec s odchodem dcery samozřejmě souhlasí. Že s prožitkem je to jiné to se ukáže za chvíli. T: Já vás vůbec nepodezírám, že nebudete tak ukázněnej, a že tu Klárku nepustíte. Naopak. Já mám taky dvacetiletou dceru a osmnáctiletýho syna a mám na to vysokou školu a je mi to houby platný. Já to moc dobře vím, že to tak je správný, a taky že to tak dělám a doufám, že je nebrzdím, a že je doma nezdržuju, ale jako že by mi to bylo jedno a že by to nebolelo, to teda ne. M: Mě jako spíš nějak teď momentálně vadí, že si myslím, že ještě nenadešel ten čas, a že tedy s rodinou tráví, nebo s námi, málo, velice málo času. Ch: Čili vy jste říkal, že by ještě měla víc trávit s rodinou, než přijde ten čas. M: Ano, až přijde ten čas. T: A kdy tak asi myslíte, že přijde? M: No, až tedy především dostuduje. Ch: Aha Hrozící odchod dcery je přeci jen iracionálně velkou hrozbou pro oba rodiče. Otec se mu navzdory racionálnímu úsudku metakomunikačně brání, aniž si to může zatím uvědomit. Dcera citlivě reaguje na metakomunikovanou zprávu: Chystám se odejít, ale on s tím nebude souhlasit. Obává se, aby nemusela odejít bez rodičovského požehnání. M: To jako si myslím. A pak se domnívám, že by se měla stabilizovat nějak. T: A to je za jak dlouho? M: Rok. Ch: Plus ještě nějaká stabilizace. To znamená ještě třeba začít pracovat nebo něco, jó? M: Tak to bych, to bych byl taky rád. To už jako těžko, asi bych ji dokázal bránit, kdyby se zbláznila a chtěla se samozřejmě vdávat hnedka po skončení školy, jako jsou takovýhle typy. Já spíš se jí snažím vysvětlit, že totiž ona opravdu… Ch: Je to pravda, není kam pospíchat. M: Obávám se, že… T: Počkej, co jsi říkala Klárko? D: No, že je to v plánu. Že já počítám… M: No, ty to tak bereš. Mně se právě zdá, že ty to takhle chceš udělat. D: A to je špatný? M: No takhle… Já se domnívám, že lidé, kteří nepoznali svět, tak se zloměj. Je to zlomí totiž, protože v každým manželství přijdou první, co přijdou starosti, jo. S dětmi přicházejí starosti. A najednou zjistíš, že sis jako všichni tvoji vrstevníci, kteří nebudou mít tuhletu vazbu… D: Ale já nechci děti. Ty myslíš, ty si spojuješ vdavky s dětma. M: No dobře, tak nechceš děti. Tak i to ti přinese starosti, že budeš muset vařit, že budeš muset uklízet…. D: Jaký vařit?! M: …a prostě budete mít společnej svět, tam si rozdělíte úkoly, dobře. Tak on bude vařit, jo? Ale to je jedno, jak si to rozdělíte, ale něco budeš muset převzít na sebe, nějaké povinnosti. Vypadá to, jako by otec nechtěl pro dceru stejný osud, jako měla jeho vlastní manželka vedle něho. To by mohla být naděje na změnu mezi otcem a matkou. Strach o osud dcery by mohl být přeměněn v aktivní zájem o změnu osudu její matky. Terapeuti to zkusí. Ch: Vy mluvíte z vlastní zkušenosti. Vy jste to přeci nějak taky, když jste se ženili, brali. Jak to bylo? Kolik vám bylo? M: My jsme začínali prostě s holým zadkem,jak se to formuluje, my jsme neměli vůbec nic. F: Měli jsme pět švestek. … T: Klárko, jaký to je, když máma a táta takhle mluví? Ty máš nějakou představu a teď já, já teďka vnímám, že táta to trochu, to vidí jinak. Jaký to je? D: Já, jako, já ho ignoruju. Dostali jsme se snad k nejdůležitějšímu místu sezení. Otec útočí ironií a dcera se brání tak, že ho údajně ignoruje. Ani jeden nerozumí, co je k tomu vede. Potřebujeme si skrytý význam konfliktu prohlédnout. Kde jinde, než v prožívání. Jeho neverbální projevy čteme ve výrazech obličejů. Ch: Hm. M: Ano, přesně tento pocit mám. D: Já jako mám svoji představu a tím to hasne. Jako zajímá mě třeba jeho názor, ale to je všechno. Mě to třeba zajímá, ale jako myslím, že mě to nijak neovlivní. T: Ale přesto, když si řekla, já ho ignoruju, tak mě to přišlo, jako že spustíš závěs. D: To je docela možný, já ho docela spouštím, když táta mluví. Ch: Takhle když mluví? D: Ne, ne tady, ale doma spouštím závěs a vypnu si ho a je mi dobře. T: A ten závěs, když spustíš, tak to má velmi dobrý důvody. Prostě závěs se spouští tehdy, když, abych to neviděla nebo abych nebyla konfrontovaná s něčím, co je za tím závěsem. A přece jenom, co by se stalo, kdybys ten závěs nespustila? Já totiž mám pocit, žes ho tady nespustila a ty ses velmi významně zatvářila, já nevím. D: Jo, tady ne, tady ne. T: Co, co teďka, když táta měl takový ty brzdící řeči, že to ještě, že by ses zbláznila, kdyby ses vzdálila teď, že to není vůbec normální, že jemu bylo sedmadvacet, když se ženil a ještě to bylo možná brzo. Co se ti tam objevilo? Jak jsi to cítila? D: Tak nějak jako, až přehnaně se mě snaží natlouct do toho, že se nemůžu vdát prostě hned po škole, že to prostě nejde. T: A co to v tobě vzbuzuje, když se ti to snaží takhle… D: Co to ve mě vzbuzuje? No, já nevím, co to ve mě vzbuzuje, já to nedokážu definovat… T: Co je to za pocit? D: …ale vadí mi to. T: Vadí ti to. D: On je prostě, on je totiž děsně chytrej, děsně úžasnej, jako. <font face=“Arial“

Pošťák

Ověření

ODKAZY

ČTYŘLÍSTEK DOBRÉHO PSYCHOLOGA

Podporujeme

Základní informace