Archive for category: Terapie

Léčba mentální anorexie a bulimie bývá dlouhodobějším procesem, v němž pobyt na lůžku psychiatrické kliniky či léčebny může být důležitým krokem k uzdravení. Kdy je hospitalizace nutná, kdy je pouze doporučeným krokem a kdy se bez ní obejdeme? <b>Jednoznačně nutná je hospitalizace v případě, že je bezprostředně ohrožený život nemocného. </b> 1. Takové ohrožení způsobuje u mentální anorexie velká podváha (orientační hodnota BMI* u dospělého člověka pod 15), u mentální bulimie pak každodenní záchvaty přejídání a zvracení. Pro organizmus jsou takové stavy extrémní zátěží, se kterou si nemůže umět poradit a vznikají následky, které dříve či později vedou k nevratným změnám případně k úmrtí. Rizika u dětí a dospělých, kteří se zároveň léčí s jinými zdravotními problémy, je ještě vyšší. DŮLEŽITÉ je tento zdravotní stav nepodceňovat a reagovat okamžitě. 2. Nebezpečná je také těžká deprese, která se u řady lidí s poruchou příjmu potravy rozvine. Takový stav se nejvíce projevuje apatií, plačtivostí, uzavřením se do sebe, neschopností vykonávat běžné věci, zanedbáváním péče o sebe (hygiena, oblečení), proklamacemi o nesmyslnosti života, myšlenkami na sebevraždu. Právě riziko sebevraždy je v takovém stavu opravdu velké. Lidé trpících anorexií či bulimií končí svůj život sebevraždou častěji než důsledkem jiných duševních poruch. Důvodem je kromě deprese velmi negativní a destruktivní vztah k sobě a prohlubující se izolace od okolního světa. 3. Zejména u dětí je nutná hospitalizace v případě, že ambulantní péče nevede během dvou ? tří měsíců k zásadním změnám, tedy u anorexie restriktivního typu** k úpravě příjmu potravy a postupnému přibírání na váze, u bulimie ke snížení frekvence záchvatů přejídání a zvracení. Problém nemusí být ve špatně vedené léčbě, ale v komplikované motivaci pacienta, který nejvíce souvisí s obrovským strachem z nárůstu tělesné hmotnosti (přeneseně z kalorií). Nesmíme zapomínat na to, že velká podváha (u dospělého BMI < 17,5) jde ruku v ruce s poruchou vnímání svého těla (porucha tělesného schématu***), nemocný vidí zejména některé tělesné partie (často břicho, stehna) jako ?tlusté? a přibírání na váze se logicky brání. U bulimie zase nemůže ambulantní péče zajistit to, co nedokáže ani snížená schopnost sebekontroly nemocného ? hlídat přístup k jídlu. Tady bývá velmi důležitá spolupráce s rodinou či partnery nemocných. 4. U dětí je hospitalizace nutná, když odmítají spolupráci s ambulancí, nechtějí se léčit, nemají náhled na to, že jsou nemocní. Do 18 let jsou za dítě a jeho léčbu zodpovědní dospělí, kteří ho mají v péči a je jejich povinností v takové situaci I PŘES NESOUHLAS dítěte zasáhnout. <b>Vhodná je hospitalizace v případě, že: </b> 1. Dlouhodobá ambulantní léčba nepřináší žádné podstatné výsledky. Pak je věcí domluvy mezi lékařem či psychologem a nemocným, zda by mohla hospitalizace léčbu posunout k lepšímu. Nemocný někdy přijde sám s tím, že ví přesně, co by měl dělat, ale strach je tak velký, že to nedokáže sám bez asistence překonat. 2. Konflikty v rodině nemocného dosáhly hranice únosnosti pro zúčastněné, rodinná krize se prohlubuje a východisko z ní v nedohlednu. Tento problém se někdy velmi dobře daří řešit docházením na rodinnou terapii****, ovšem ne vždy je taková služba v místě bydliště k dispozici a nebo je rodina ochotná toto podstoupit. 3. V místě bydliště není kvalifikovaná odborná péče dostupná. Zejména na počátku léčby je důležité, aby jí prováděl odborník, který má s terapií poruch příjmu potravy zkušenosti. Je totiž třeba řadu věcí nemocnému případně i rodině vysvětlit, získat je pro spolupráci, udělat jasná a srozumitelná pravidla postupu terapie. Pokud toto není k dispozici, je vhodné absolvovat léčbu na lůžku, kde takoví odborníci pracují a počáteční krizi mohou dobře zvládnout. <b>Hospitalizace není nutná v případě že</b> není akutně ohrožený život, nemocný si je vědom svých problémů a ví, že je nutné se léčit. I když průběh terapie není ?stálé směřování k lepším zítřkům? a objevují se krize i dílčí nezdary, podařilo se nemocnému navázat se svým terapeutem dobrý pracovní vztah. <b>Co hospitalizace může nabídnout</b> Záleží hodně na typu zařízení a na věku pacienta, ale v podstatě je nejdůležitějším přínosem tzv. komplexní péče. Na péči se podílí celý tým odborníků, managerem pobytu v nemocnici je vždy ošetřující lékař ? psychiatr. Psychiatr spolupracuje na zvládnutí psychické krize a zmírnění naléhavosti nemoci (výčitky po jídle, nutkavé myšlenky na váhu, deprese atd.) pomocí léků ? psychofarmak. Nejčastěji používaná bývají moderní antidepresiva. DŮLEŽITÉ je vědět, že na tyto léky nevzniká závislost a mohou pozitivně ovlivnit motivaci pacienta k léčbě. Psychiatr se také ve spolupráci se somatickými lékaři a zdravotními sestrami stará o zlepšení tělesného stavu, to znamená léčba podvýživy a jejich následků. Psycholog mívá na starosti vstupní psychologické vyšetření, které má pomoci k rychlé orientaci v situaci nemocného, také pomáhá při volbě vhodných léčebných postupů (např. jestli bude při léčbě dáván důraz na skupinovou terapii či rodinnou terapii). O samotné terapeutické programy se nejčastěji dělí specializovaní terapeuti, psychologové i psychiatři. Individuální pohovory i nejrůznější skupiny pomáhají pacientovi lépe svou nemoc pochopit, učí ho, jak s ní lépe bojovat. Velkou oporou bývají i spolupacienti, řada z nich se nachází v podobné situaci, mohou si mezi sebou vyměňovat zkušenosti (někdy bohužel i ty špatné), v léčbě se mohou vzájemně podporovat, navazují se zde blízké vztahy, které pomáhají překonat těžké období nemoci. Poznámky k textu: * BMI (body mass index) je odhad tělesné hmotnosti, uznávaný Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Vychází se z poměru hmotnosti a druhé mocniny výšky, výsledek se porovná se statistickými tabulkami pro daný věk a pohlaví.BMI si můžete spočítat <a href=“vyzkousejte_bmi.asp“>zde</a> ** Názor, že mentální anorexie se vždy projevuje nejedením či velkou podváhou je mylný. I když jde o nejrozšířenější formu (anorexie restriktivního typu), existuje i průběh nemoci, kdy k udržování podváhy slouží zvracení či zneužívání projímadel (anorexie purgativního typu), nebo je i při relativně normální váze v popředí patologické zacházení s jídlem a další kritéria (anorexie atypická) *** Porucha tělesného schématu se může objevit i u zdravého člověka v situaci, kdy rychle sníží svou tělesnou hmotnost a přitom se intenzivně zabývá svým vzhledem. **** Rodinná terapie je zejména u dětí považovaná za jednu z nejúčinnějších metod léčby mentální anorexie a bulimie. Přitom nejde primárně o léčbu nemocné rodiny, ale o hledání způsobů, jak se může rodina (kterou poruchy příjmu potravy vždy zasáhnou) s takto náročnou situací co nejlépe vypořádat.