Archive for category: Můj příběh

Ahoj, tak já vám tu povím svůj příběh, který jsem ještě nikomu nikdy nevyprávěla a ani bez zdejší anonymity bych se k tomu nikdy neodvážila ? je to přece jen příliš osobní záležitost. Problémy s jídlem jsem si začala vytvářet ještě, když mi nebylo ani deset ? pro pořádek dnes je mi 25. Celých těch patnáct let bojuji sama ze sebou, posledních cca deset pak se jedná o boj každodenní, což mě zaměstnává natolik, že v podstatě na nic jiného nemám ani čas. Tak pro pořádek ? začněme střední školou, kdy vlna podstatně sílila, až mě úplně pohltila. V té době, jsem se nedokázala začlenit do kolektivu, bylo to tak už dřív ? jsem od jak živa takový ustrašenec ? ale teď jsem měla viníka ? je to tím, jak vypadám ?jsem tlustá?. To tehdy nebyla zas až tak pravda, ale já to tak cítila, a proto jsem si řekla, že to zkrátka musím změnit ? prostě budu hubnout, bohužel ?až od zítřka?, tak jsem se dopracovala k váze 70 kg při výšce 163 cm. A to bylo nejhorší období mého života, nedokázala jsem se s tím smířit ? nenáviděla jsem se strašně moc, nemohla jsem se na sebe ani podívat, umývat jsem se musela po tmě, chodila jsem navlečená ve svetru i v létě. Připadalo mi, že se celý svět vůči mně spiknul, nebyl to nikdo, kdo by mě povzbudil, byla jsem sama. Rodiče byli ke mně hnusní ? otec měl nemístné poznámky a matka, která v té době dost ? ale opravdu dost pila byla ještě horší. Chodit do školy bylo pro mě peklo, hlavně hodiny tělocviku ? ty jsem vyloženě musela protrpět ? pan tělocvikář velký to sportovec mě neustále ponižoval, snad to ani tak nemyslel, ale nechal mě třeba celou hodinu, jako jedinou ze všech vyskakovat na místě ? prý abych si trénovala, kdybych potřebovala jednou v životě něco přeskočit. Byla to hrozná doba, ale je to pryč. Pak nastaly lepší časy, chodila jsem na jazykovou, opravdu chodila ? pěšky, a tak jsem začala hubnout, upravila jsem jídelníček a aniž bych to zpozorovala ? vážně šlo to samo ? jsem zhubla dvacet kilo. Byl to takový euforický stav, všichni známí mě obdivovali, kluci na ulici se za mnou ohlíželi, budu povrchní ? líbilo se mi to. Jenže měla jsem neustálé pochybnosti sama o sobě, takový vnitřní stav plný nejistoty a zoufalství, snad deprese, nevím ? nástup na vysokou, první zkouškové, přejídání a ručička váhy se nezastavuje ? 60 kg, hubnutí ? nejde to, nezvládnu to ? nesmím se přejídat ? jediné možné řešení ? jíst jen rýži a samou rýži ? váha jde dolů ? zkouškové ? přejídání ? nenávidím se. Tak to probíhalo celých pět let, asi to nezní ani tak hrozně, ale mně to dostalo až na samotné dno a koukám jsem tam pořád. Rýži jsem sice vyměnila za mléko, ale jinak se kolotoč nezastavuje ? období přejídání střídá období hladovění, jsem unavená tolik unavená, kruhy pod očima, bolesti hlavy, zad, váha asi 56 kg. Jsem bez přátel, chodit mezi lidi je pro mě utrpení, nejraději jsem sama ? nechci být sama. Holky, nestojí to za to. Máša

AHOJ HOLKY, DNES JSEM SI PRŮBĚŽNĚ CELÝ DEN V PRÁCI PROČÍTALA VAŠE ČLÁNKY A UPŘÍMNĚ NEDALO MI TO A ROZHODLA JSEM SE, ŽE VÁM TAKÉ NAPÍŠU => I KDYŽ JSEM NEJDŘÍV NECHTĚLA, PROTOŽE, TO CO JSEM PŘI TOM CEJTILA, BYLO TO, ŽE TOHLE VŠECHO DOBŘE ZNÁM A NAOPAK JSEM HLEDALA POZITIVNÍ ČLÁNKY VÁS SLEČEN, KTERÉ JSTE SEM PSALY…. …ALE TEĎ, KDYŽ JSEM UŽ DOMA Z PRÁCE – SAMA DOMA – PROSTĚ MI TO NEDÁ!!! NECHCI NĚJAK ROZEBÍRAT JAK TO VŠECHNO U MĚ VLASTNĚ ZAČALO, PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE TO VÁŽNĚ NENÍ PODSTATNÉ – VY VŠECHNY TO NEJLÍP ZNÁTE SAMI DOBŘE A NEJLÉPE – KAŽDÝ JE JINÝ A PROTO U KAŽDÉ Z NÁS TO ZAČALO ASI TROCHU JINAK – IKDYŽ HODNĚ PODOBNĚ, ALE V ZÁVĚRU TO MĚLO STEJNÝ EFEKT A DNES MÁME VŠECHNY STEJNÝ PROBLÉM…. ZAČALA JSEM KVŮLI BULÍMII BRÁT I DROGY, ALE TO UŽ JE 6 LET – PŘIŠLO MI TO JAKO ŘEŠENÍ – ALE NEBYLO TO ZAJISTÉ DLOUHODOBÉ ŘEŠENÍ A JEN JSEM SI TÁÍM PŘIVEDLA SPOUSTU DALŠÍCH PROBLÉMŮ 🙁 … DNES JE MI 22 LET – ROK JSEM V POŘÁDKU A DOKONCE JSEM PŘESTALA I KOUŘIT! MÁM KLUKA, KTERÝ MÁ NA MĚ DOBRÝ VLIV,ALE O BULIMII NEVÍ! MÝ RODIČE ANO… ALE UPŘÍMNĚ, NEVĚDÍ SI UŽ RADY! – V NĚKTERÝCH VĚCECH => CO SE TÝČE BULIMIE SI PŘIPADÁM ČASTO STÁLE JAK PUBERŤAČKA, ALE VÁŽNĚ S TÍM NEDOKÁŽU BOJOVAT! LÉČILA JSEM SE TAKÉ U PSYCHOLOŽKY, ALE TA MI JEN PŘEDEPSALA ANTIDEPRESIVA, KTERÉ UŽ DVA ROKY NEBERU A MŮŽU ŘÍCT, ŽE MI ANI NIJAK NEPOMÁHALY, CO SE TÝČE MÉ PSYCHIKE – MYSLÍM SI, ŽE JE TO ÚPLNĚ O NĚČEM JINÉM – JE TO O KAŽDÉM SAMOTNÉM, CO MÁ V HLAVĚ A JAK SE S TÍM BUDE SNAŽIT BOJOVAT… MĚŘÍM 169CM, VÁŽILA JSEM PŘI ANOREXII 45KG, PAK JSEM SI PROŠLA TAKÉ FÁZÍ BULIMIE => PO TÉ, CO MĚ NAUČILI DOKTOŘI OPĚT JÍST A DNES MÁM 62KG!!! ALE ŽIJU… JSEM S PŘÍTELEM, MÁM SKVĚLOU PRÁCI, KTERÁ MĚ BAVÍ, PÁR SPRÁVNÝCH KAMARÁDŮ, RODIČE, KTEŘÍ NA MĚ NEZANEVŘELI, PROTOŽE VĚDÍ, ŽE JSEM JEJICH 🙂 A HLAVNĚ JSEM SE POPRALA S TÍM, CO PRO MNE BYLO VELKÝ PROBLÉM A TÍM JE ZAPOMENOUT NA JÍDLO A NAUČIT SE ŽÍT A JÍST TO, NA CO MÁME CHUŤ A PŘEDEVŠÍM? NAUČIT SE ZAČÍT SI VÁŽIT ŽIVOTA, KTERÝ MÁME JENOM JEDEN A NESEJDE VÁŽNĚ NA TOM, KOLIK VÁŽÍME!!! VĚŘTE MI HOLKY MOJE!!! JSOU MNOHEM DŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI, JAKO JE NAŠE ZDRAVÍ!!!! JEDNA Z VAŠICH ŘAD VERČA!!!!

Ahoj Berušky! Už asi pár dní si pročítám Vaše příběhy a z prvu jsem si myslela,že to se mi nikdy nemůže stát,že prostě já taková nejsem ani nebudu,ale… Před Vás chci upozornit,že budu psát co mi přijde na jazyk,takže se nelekejte prosím. Už od mala jsem slýchávala,že když budu mít o tři kila mín ,že budu vypadat lépe,tak jsem před prázdninama v 7.třídě zkusila svou první dietu.Nebyla nějak násilná,jen jsem omezila porce a jedla zdravě.Ano kila šla dolů a mě všichni říkali ,že vypadám dobře.bylo mi nádhedně,protože jsem si konečně mohla koupit ty krásné džíny..(163cm,50kg)začaly prázdniny a já jsem se na dietu vykašlala…až do doby kdy jsem začala závodně dělat atletiku.To jsem si všimla že všechny holky jsou nějaké o proti mě hubenější(bylo to na konci 8.třídy)nějak jsem to neřešila až ted.před pár měsíci jsem začala opravdu závodit a já si zase všimla těch štíhlých holek a mě bylo do breku,protože mám od přírody mohutná stehna a zadek.Tak jsem začala s dietou.Jogurty střídají celozrnné pečivo,klasická jídla jsem vynechala úplně.Už nedokážu sníst třeba talíř špaget i když ještě před 2-3 měsíci úplně v pohodě,dělá mi dobře když mi krucí v žaludku,vyčítám si třeba i to ,že si třeba jen tak dám kousek rohlíku,já já nevím čím to je ,ale ted mám 166cm a 57kg a chci dále hubnout na mých dávných 50!Já prostě chci mít 50kg a nemůžu si pomoct,ale uvědomumu si že mě to začíná ovládat.Třeba dneska jsem s pár rodinnými přáteli opékali maso a bylo tam hoodně sladkých dobrot,tyčinek,chipsů apod a já se nedokázala ovládnout a snědla jsem toho opravdu moc ,že mi je těd hodně špatně,bolí mě břicho a moc si to vyčítám,opravdu moc ale mé druhé já mi říká:o to bylo fajn!ale sama moc dobře vím,že zítra zase nebudu jíst a budu mít zase ten blažený pocit že jsem skoro nic nesnědla…..JE TOHLE ZAČÁTEK?JÁ NECHCI MÍT PPP!HELP FOR ME!!!!!!!!!

Ahoj všichni.Mám pro vás takový trochu jiný příběh.Před necelým rokem jsem měla anorexii.To by ještě tak jiné nebylo, ale měla jsem ji kvůli mojí vlastní mámě.Ta mi od malička vštipovala komplexy.Pamatuju si, že třeba jednou, to mi bylo asi 8 výslovně nakázala kuchařce ve školní jídelně, ať mi dává minimum jídla a ať mi nepřidává!Nikdy mi nekoupila jedinou sladkost nebo čokoládu.Ona totiž byla modelka.Kdysi dávno.Je ještě pořád moc pěkná a momentálně i hubenější než já.Ona totiž ze mě chtěla mít modelku taky.Tahala mě po všech možných konkurzech a pokaždé mi vyčítala, že mě nevzali, protože jsem tlustá a oplácaná.A to potom pro mě byly teprv muka!Naordinovala mi tzv “ očistný týden“, kdy jsem mohla podle jejího jídelníčku jíst každý den jenom bílý jogurt, 1 jablko a ananas.Vždycky říkala : „Holčičko jenom to vydrž a uvidíš jaká budeš krásná.Dneska se hold uplatní jenom hubení.“Bylo to hrozný.Ona je psychopatka.Trpěla jsem to 3 roky, než jsem se vzbouřila a naschvál se začela u kamarádek a tajně přejídat.Z váhy 51 kg (měřím 170)jsem během půl roku přibrala na neskutečných 68!Ale to jsem se pak začala nesnášet sama.Mamka se divila a pořád mě ztrepňovala.Tehdy jsem se uzavřela do sebe a anorexie byla na světě.Odmítala jsem jíst a nesnášela zrcadla.Zhubla jsem na50.Mě to ale nestačilo.Pořád mi v uších zněl ten její hlas, jak říká že jsem tlustá a že bych měla shodit.Hubla jsem dál.Na konci, než mě odvezli do nemocnice jsem měla 42,5.Tam jsme obě navštívili psycholožku a ta dospěla k závěru, že moje máma není schopná se o mě starat.No a tak jsem se nakonec skorovyléčila a odstěhovala k tátovi.Nechci ji už nikdy vidět!Zničila mi celý život.Já přece být anorektička nechtěla…a teď díky ní jsem..