Archive for category: Můj příběh

Nebudu svůj příběh začínat jako ostatní – „četla jsem již mnoho příběhů a tak jsem se rozhodla, taky přispět tím svým“… Chci ho začít větou „ZAČÁTKY SE OPAKUJÍ“ Možná v tom někdo najde pravý smysl, možná se nad tím alespoň někdo zamyslí. V to doufám. A jiný člověk, tak moc zahleděný do sebe, nad tím možná jen povytáhne obočí, zavrtí hlavou a raději si přečtě další příběh. Třeba o dívce, jež každodenně topí hlavu v záchodě, aby ze sebe dostala kus jídla. O dívce, která dlouhé týdny nejí, jen aby se mohla radovat ze schozeného kila. O dívce, jejíž denní příjem kalorií nepřesáhne 400kcal. Všichni to známe. Více či méně. S anorektičkou, bulimičkou, nebo dívkamy s podobnými problémy, se potkáváme nejen na těchto stránkách. Může to být naše kamarádka, sestra, leckdy to jsme samy my (omlouvám se všem mužům – může to být samozřejmě i náš bratr či kamarád). Jen se zamyslete – PROČ? Slovo, které tolik lidí rozčilue, nebo přivádí do rozpaků. Malé děti se ptají pořád – Proč je to modré? Proč se tomu říká stůl? Proč se musím koupat? Velcí už se neptají. Ztratili to kouzlo dětskosti – zapomněli se divit, radovat z maličkostí a vlastně žít. A MY? MY nemocní? Jak často se ptáme? Uvažovali jste nad tím někdy? Proč jste s tím začaly? Proč to vaše přítelkyně/přítel dělá? Proč vlastně vznikly ideály? Aby jsme se jim mohli přibližovat, nebo PROČ? Já se nad tím zkouším zamýšlet. Občas díky tomu propuknu v hysterický pláč. Nemám odpověď. Neznám ji. Chtěla bych na všechny tyto otázky odpovědět, ale bohužel – nemohu. Nemohu si vzpomenout, proč jsem se stala anorektičkou, poté bulimičkou a teď nejím. Nevzpomínám si, na co jsme před rokem myslela a dodnes mě to drží. NEVÍM… Ale tyto otázky mne trápí mnohem více než jiné. Zajímá mě, přoč vždy když vejdu na váhu, řeknu si – PROČ jsem zhubla/přibrala? Zajímá mě, zda to dělám pro sebe nebo pro jiné. Nejspíš pro sebe. Ostatní nás totiž milují i s těma pár kilama nevíc. Milují nás, ne naše tělo. Co je to vlastně tělo? Jenom schránka pro něco mnohem důležitější. Pro duši, pro něco, co stojí za to poznat, ne se jen otočit po pěkných nohách, nebo zadku. Ale dnešní svět vše zamítá. Jde právě o to, zda máte pěkné hubené rovné nohy, krásně tvarovaná prsa nebo rovné vlasy. A právě tyto dívky, s krásnými křivkami, jsou nemilovány. Starají se jen o to, co si dnes dají k večeři, zda si vůbec něco dají. A před světem se pomalu uzavírají a ten je už pak nechce přijmout. Ano, anorektičky. A mě by jen zajímalo, PROČ tak chceme skončit i my? Proč se chceme ničit a nazývat to přitom „zkrásnění“? Já na to odpověď našla – chci se vrátit do dětských let, ztratit ženské křivky, zadek, prsa… jen proto, aby na mne nečuměli ti blbí uslintaní chlapi s pupkama a pívem v ruce. Jen aby se můj přítel nerozplíval nad mýma prsama a nehonil si při tom péro (omlouvám se za vulgaritu, ale nemohu jinak)… ano, to je můj příběh. Ale co vy? Zkuste se nad tím zamyslet… ne pro mne, ale pro VÁS! Proč to děláte? Pomůžete si tím? Jsem si jistá, že si řeknete, že ano. Tak jako bych si to řekla já, kdybych tento příběh četla… pravda je ale jiná, vy to víte, tak si to zkustě přiznat. nechci z vás učinit normální holky a přetvořit vaše stravovací návyky zpět na „správně“. Protože ani nevím, co je správně. Já chci, aby jste to časem udělaly sami. Až pochopíte. — Tak tohle je příběh jedné holky, která se jen snaží objevit proč do TOHO spadla, aby poté mohla svou chybu opravit. Vždyt chybami se učíme a kdyby jsme si svůj omyl neprožili na vlastní „kůži“, pak byjsme se dostatčně neponaučili. Ted jde jen o to, za jak dlouho si ten omyl uvědomíme a pokusíme se změnit skutečnost. Všem držím palce. Lucka (L05k2@seznam.cz)

Už,asi od 13-ti jsem chtěla být modelka.(Neříkejte si teď,že jsem magor) Měla jsem na to postavu,ksicht… MOhla jsem jíst co jsem chtěla,vesele jsem chodila do McDonalda,KFC,nejrůznějších restaurací,vykrmovala mě babička,ale moje váha byla pořád stejná,takže pohoda. Snad to začalo teď po Vánocích…Dlouho jsem se přemlouvala k tomu,že „musím“ zhubnou,protože když se chce,tak to jde. A hádejte,co mě nakoplo??? Otec!!!! Si tak jeden den za ním dojdu,stojím před domem a on mě přivítá slovy:“Přibralas,ne?“ To byl ten impuls!!! Na to jsem čekala…Ale nic,jedla jsem normálně dál. Z ničeho nic jsem se přeorientovala jenom na jogurty a saláty,občas těstoviny,atd…ale,když jsem na něco měla nezdolnou chuť,tak jsem si to dala…myslím,že jsem mohla zhubnout,tak kilo…Aspoň něco,říkala jsem si.Jednou se to zastavilo a já prostě z ničeho nic přestala jíst,prostě jsem to nepotřebovala,neměla jsem pocit hladu. Namísto toho jsem denně vypila třeba i 6l vody (se sirupem) Někdy míň a doplňovala jsem to Coca Colou light. Za dva týdny bylo 6kg dole a teď celkem pokračuju…Takže 180cm/54kg. Naprosto mi to vyhovuje,jen mě štve to neustálé lhaní,okolo jídla,jako co jsem snědla,atd…Většinou „jím“,když mamka není doma. Jídlo nandám na talíř a vyliju do záchudu,pak je jídlo pryč,talíř umaštěnej a vypadá to,že jsem jedla,ale poslední dobou mi babička,taťka,mamka(nejvíc) říkají,že jsem moc zhubla a snaží se mě kontrolovat,ovšem já jsem zase chytřejší. I když někdy si před nima dám (aby se neřeklo),ale to třeba jenom omáčku,jogurt,salát,müsli a tak…až zhubnu,tak na 50kg. bude to O.K. a začnu se stravovat nějak smysluplně. Vím,že to fakt pujde,protože nejsem pošahaná a zařadím sem tam nějakej ten sport…Zvracení mě odpuzuje a nejde mi to. Zkusila jsem to 2krat a už bych to neudělala. Tak co myslíte,jsem normální????

Ahoj, chodim se sem divat pomerne casto a procitam vsechny vase pribehy. Proto i ja chci napsat par slov. Merim 177cm a vazim 73 kg, pred dvema lety jsem vazila 55kg, mela jsem podvahu a mela nenavist k jidlu, schovavala ji jidlo nenapadne do kapes, abych to nemusela polknout a tak podobne, ale stacilo par dost neprijemnejch hadek s mamou, ktera mela odjet na tyden pryc.. Rikala jsem si jak je to skvele, ze nebudu vubec jist. Ale bohuzel odjela i ma nejlepsi kamaradka a ja se casto nudila a zacla se nechutne prejidat. Stale jsem brecela, ze jsem tak slaba, ze nedokazu nejist, ale cpala jsem se dal a dal.. tak jsem se po 5 mesicich dostala z anorexie?? byla to anorexie? nevim, ale zacla jsem tloustnout a ted trpim zachvatovym prejidani a jsem z toho nestastna, nemam proto zadnou radu, protoze ji potrebuju ja. Jsem ted mimo republiku a chci se vratit krasna a hubena, tak zase drzim sve nemilosrdne diety a cvicim kazdy den.. nevim jak dlouho to vydrzim, ale opravdu doufam, ze tak dlouho dokud zase ziskam odpor k jidlu. je mi lito, ze nepisu nic zabavneho, ale potrebovala jsem se s tim alespon takhle sverit. Jsem asi vazne nemocna, casto se i pokousim vyzvracet, ale nejde mi to.. Preji vam hodne stesti…

Ahoj vsem, i já jsem se rozhodla napsat svuj príbeh. Uz jsem ho chtela napsat dríve, ale nebyla jsem si jistá nebo mi do toho neco vlezlo nebo jsem se bála. Bála, a já nevim ceho. Vsechno to zacalo uz kdyz jsem byla malé díte. Nechtela jsem jíst. Jedla jsem málo. Byla hubená. Rodina se na se na to nemohla dívat. Babicka si nekde precetla o Zelezném víne. To podporuje chute k jídlu. A tak mi ho koupili. Pít jsem ho proste musela, i kdyz ze zacátku jsem ho odmítala. Víno pomohlo. Já zacala porádne jíst. Pak jsem jedla, jedla jedla,………. . Z hubenoucké holicky se ze dne na den stala obrovská koule. A to doslova. To mi bylo asi 5 nebo 6 let. Slovo zrcadlo a váha jsem neznala 7 dlouhých let. Narázky mi byly ukradené. Az jedoho dne se ve me neco vzbourilo. Já se na sebe podívala do zrcadla a zvázila. Bylo mi ze me naprosto zle. Rucicka na váze ukazovala 78kg a obraz v zrcadle, radeji nebudu popisovat. Tím vsím zacala moje první dieta. Ani ne za 9 mesícu jsem zhubla o 25kg. Byla jsem spokojená. Stacilo mi to. Pak jsem ale chtela jeste víc. Zhubla jsem dalsí kila a vázila rovných 50kg. V tu chvíli ve me promluvil hlas anorexie. Zacala jsem jíst jedno jídlo denne nebo jenom zeleninu a ovoce. Koupila jsem si prásky na hubnutí, caje, krémy. Jídlo jsem schovávala, vyhazovala a spachvala do WC. Doma lhala, ze uz jsem po jídle. Rodinné obedy a oslavy se pro me staly nocní murou. Nevím jak dlouho to trvalo. Jednou jsem musela jídlo, co mi daly doma k obedu, sníst. A to vsechno. Byla toho pekná hromada. Ale já musela vse sníst a snedla. Jídlo mi znovu zachutnalo. Druhý den jsem to bez nej nemohla vydrzet. Znovu jsem se porádne najedla a dalsí dny znova. Z normálních porcí se stalo prejídání. Snedla jsem cokoliv. To trvá pres pul roku. Zvracení mi nikdy neslo. Pak se ale neco pohnulo a já se to naucila zvracet. Sice málo a asi tak jednou týdne, ale prece. Z jednoho zvracení se stalo az trikrát nebo ctyrikrát týdne. Záchvatu pribývalo a zvracení taky. Ktomu jsem jeste pouzívala projímadla. Ted ziju v obavách. Bojim se. Bojim se vseho. Rodiny, kamarádu, ostatních lidí, …………. . Hlavne se bojim nekomu sverit. Jsem celá podrázdená, nesmeju se , kamarádum se radeji vyhýbám. Chci být zase ta normální dívka co tu byla dríve. Ale hlavne hubená. Tloustky se bojim a nechci ji. Tak to ze me je venku. Cítim se o neco lépe. Doufám, ze já i vy ostatní se s toho brzy dostanete. Mejte se hezky.