Tak já taky mezi vás patřím,mám dvě děti a o to je to všechno horší.Už s tím bojuju přes tři roky, poslední rok mě to vyloženě otravuje,má obrovské výčitky vůči dětem,mám zdravotní problémy,vím,že musím skončit.Bere mi to čas a energii.Rozhodla jsem se,že vyhledám pomoc,konečně jsem se svěřila.Nebudu vám psát,jak to začalo,vždyt je to u všech podobné,mě šlo o zachování rodiny.Byla bych ráda,kdyby se mi taky ozvala nějaká máma.
Myslela jsem si že už jsem v pohodě,že už nepatřím mezi bulimičky,ale v poslední době mam pocit,že se zase vracím do toho samého kolotoče,ve kterém jsem byla před pul rokem. Už jsem sem svůj příběh napsala,s bulimií jsem se trápila rok,pak jsem se vzpamatovala a k mému překvapení jsem se z toho celkem dost snadno dostala.Pár měsíců jsem zase jedla normálně,ale ted mam pocit,že do toho padám znovu.Snažím se vůbec nejíst,začínám se sama sobě protivit,a začínám mít opět odpor ke svému tělu,chci se pomstít sama sobě za to jaká jsem-hladověním,ale copak to jde?Pár dní vydržim,ale pak jsem jen na chvíli sama doma a už se přejídám a zvracím.Vím,že to neni správný,a měla bych to zastavit,problém ale je,že nechci!Asi to neni dobrý,ale ráda bych tu našla někoho kdo má stejný problém. Nevím co tímhle chci dokázat…. vim,že to nedokážu,anorektička ze mě asi nikdy nebude,i když bych asi chtěla,ale k čemu mi je bulimie?nejhorší je,že tohle všechno si uvědomuju,ale nedokážu s tim přestat! Kdyby měl někdo zájem,může mi napsat mail na D.iesel@seznam.cz Budu moc ráda. Nika
dobrý den!!!jak bych začala.asi když mi bylo 14.ve škole jsem nikdy nebyla oblíbená a hodně jsem si to výčítala nějak nevím jak jsem si usmyslela že schubnu jenom trochu.a tak to začalo nevině.vždycky jsem záviděla ségře protože je tlustá ale neláme si s tím hlavu ale já jsem byla jinačí.a tak jsem začala málo jíst a hodně cvičit pamatuju si to jako kdyby to bylo včera.nechodila jsem ani do školní jídelny nesnídala ani nesvačila prostě nic.za den jsem neměla nic nebo jednu věc a furt jsem cvičila strašně mě to uspokojovalo.byla jsem i ráda když mi nikdo ve třídě řek že jsem podviživená. zhubla!!!!!!!!! měla jsem lechčí i chůzy a bylo mi jedno že jsem strácela rovnováhu chodila jsem jako opilá.motala se mi hlava pak jsem se jednou podívala do zrcadla a přišel šok vyděla jsem jak mi vylízaj žebra .to jsem si říkala že takhle to být nesmí.měřila jsem 156 a vážila okolo 40 což je normalní.nechápu jak jsem mohla být techdy tak najívní.čas běžel a já jsem pořád střídala deity pak zase normalně pak mi stačil jenom pohled na nějakou holku a byl konec.pak jsem četla o holoce co trpěla bulimie nevím jak mě to mohlo techdy napadnou nějakej blok nebo co prostě jsem něco snědla a začala jsem to všechno vyzvracovat.a jak je to ted pořád hubnu a zvracím.každý den se brobouzím a mám strach že to zase začně.mám 2 kamarádky které mají stejné problémy a já se jim snašim pomoc ale hlavně si musim pomoc sama .a vy taky .než bude pozdě!!!!!!!!!!!
Nejaky cas uz navstevuji tyto stranky,ale teprve dnes jsem se odhodlala napsat taky svuj pribeh,ktery se v mnohem tak podoba ostatnim. Niky jsem nemela problemy s vahou,sport byl u me dokonce i na 1.miste.V dobe,kdy jsem prechazela na SŠ(presneji na sportovni gympl)jsem prodelala operace s obema koleny.Asi na 10 mesicu jsem prestala aktivne sportovat a zacala jsem si vsimat,ze se dost menim.Zacala jsem se omezovat,ale nijak se to razantne nehybalo.Mela jsem asi 58kg pri me skromne vysce 165cm.Predevsim jsem se ale i ja sama citila,tak nejak nesva.Postupne jsem se vracela ke sportu,ktery mi zajistoval pri nejhorsim udrzeni vahy.Pres tyden jsem pobyvala na intru,tak jsem mela vlastne absolutni kontrolu nad svym jidelnickem.O vikendu se ma kontrola jaksi vytratila a do noveho tydne jsem vstupovala stale se stejnym predsevzetim:“zhubnout“.Tehdy jsem si ovsem nepripadala zas tak zcvokla…… Na podzim ve druhaku se vsak stal velky zlom.Mela jsem asi 54-55kg.Po pobytu u more,kde jsem drela,jak to slo,asi 53kg.Jenze prisla zimni soustredeni.Tam jsem jedla jen to co jsem dostala na talir.Na 2.soustredeni jsem nesnidala,coz u me nebyla novinka.Presto to je dulezite pri minimalne dvoufazovem treninku denne ve vysokohorskych podminkach.Moje problemy s usima se zhorsily,vzdy jsem prisla z treninku vymrzla tak,ze mi trvalo 20 minut nez jsem byla schopna vubec normalne myslet.Ze soustredeni jsem jela okamzite na usni,kde mi moc nepomohli,ale pripadalo mi,ze se konecne zacne neco dit.po prijezdu domu jsem se zvazila a co jsem nespatrila-49,5kg.To je uzasne!!!Mela jsem radost,zvysilo se mi me jinak presprilis nizke sebevedomi,ale strach,abych to nenabrala zpet.par lidi si meho ubytku vsimlo a obcas neco prohodili jak v dobrem,tak i varovnem smyslu.Ja vzdycky rikala:“To je v pohode.Pres Vanoce to zas naberu.“Ale nenabrala.Zacalo se mi to libit.Navic jsem se potkala se svym kamaradem s kterym jsme driv byli pred mym odchodem na gympl temer nerozlucni.A z pratelstvi se vyvijelo mnohem vic nez jsem cekala.Vsechno proste najednou bylo skvely.Za tim vsim vsak bylo vynechavani snidani,kazdy den sportovni aktivita a obcasne zvraceni pri prohrescich.Na trenincich jsem ze sebe vydavala vsechno.Pak mi trener rekl,ze je to moc,ze neni vhodne abych trenovala na doraz a tak jsem se jen tak chodila sama projizdet-presto stravila mnoho casu trenovanim,takze se vlastne moc nezmenilo,jen me to oddelilo od ostatnich z kolektivu.V tu dobu mi to vlastne ani moc nevadilo.Pila jsem porad caj a veskere me jidlo byl obed.No a ja hubla dal…pomalu,ale jiste… Pak jsem vsak jednou na intru po treninku zkolabovala a moje vychovatelka zavolala domu a dlsi den me dovedla k memu sportovnimu doktoru.Mela jsem asi 45kg.Dostalo se mi varovani,pouceni,vyhruzek…Doma to zacli hlidat.O vikendech do me rvali cokoladu a ja se vzdy prejedla,ne vsak proto,ze mi chutnalo ,ale proto,aby mi bylo spatne a dobre se mi zvracelo.Mela jsem presny cas,kdy jsem jedla dopoledne,po poledni a vecer.Bylo toho malo,musela jsem doktoru psat jidelnicky a pravidelne chodit na vahu.klesala jsem a tak prisel na radu psychiatr.Skoda jen,ze nemohu pouzit sprostych slov,nebot k nemu by sedla.Naprosto me nicil!Mela jsem 40kg.Nemene snad i 38,5kg. Prisel hrozny cas:Doktor na me tlacil,rodice neustale nenapadne kontrolovali,udajni pratele zavrhovali.Pres prazdniny jsem sedela doma,mela jsem zakazany sport,ktery bych stejne nemohla provozovat,nebot mi bylo porad spatne.v zari jsem do tretaku prisla s 55kg a vsichni ze me meli radost.Ja se ale trapila,bylo mi hrozne.Nemohla jsem ani poradne sportovat-tezka,neohebna,bez svalu-zkratka o 15kg tezsi.Cely rok jsem jak rozpolcena osobnost-navenek stastna a s mnoha prateli.Uvnitr nestastna a sama.Te mam 68kg,ktere me trapi.Nemuzu v tomto tele normalne zit,studovat,sportovat a nechci ani navazat vztah.Nejsem to proste JA!!!ted o prazdninach kazdy den zvracim a usinam s predsevzetim:“tak a od zitrka nejim!“ Napsala jsem sem to,co jsem nikdy nikomu nevypravela a ani se k tomu nechystam.jen jedna kamaradka priblizne vi,co se se mnou deje,ale ta ma svych problemu dost a ja bych asi nedokazala do podrobnosti prerikat tenhle pribeh.Je to ponekud smesne:“Najednou se mi zda nejak moc dlouhy a presto nemuzu rict podrobny.Avsak je bez konce:-( „
Za moje následující slova mě s největší pravděpodobností budete chtít ukamenovat, ale stejně napíšu, co napsat chci. Asi to vyzní dost hnusně, ale řeknu vám, že skoro všichni do jednoho byste potřebovali zažít to, co trápí už 12 let mě. Nejedná se o jídlo, problémy s jídlem ani nic podobného. Jedná se o akné. Ne o sem tam pupínek, ale o nejtěžší formu akné, což v praxi znamená, že najít v obličeji alespoň 0,5 cm ˛ čisté a hladké, prostě ?normální? kůže, je nadlidskej výkon. Obličej je plný velkých, menších, malých, rudých, hnisavých, nehnisavých, černých, otevřených i zavřených beďarů, hrbolů, boláků, komedonů, vřídků, uhrů, pupenů.. prostě struhadlo hadr. Odporně mastný struhadlo, abych byla přesná. A víte, co je na tom úplně ze všeho ?nejlepší??? ?Nejlepší? na tom je, že se můžete stavět na hlavu, můžete brečet, modlit se, rvát si vlasy, můžete utratit těžký tisíce za nejrůznější lasery, chemický peelingy, vodičky, roztoky, mastičky, prášky, vitaminy a podobný srajdy a výsledek?? Výsledek veškerej žádnej!! Zkrátka – nemůžete udělat NIC!! A teď mi řekněte, co byste dělali v takovém případě VY?? Máte vůbec jen tušení, kolik úsilí a přemáhání mě každej den stojí jen obyčejná cesta metrem do práce?? Dokážete si vůbec představit ten neskutečně ponižující pocit, když na tom svým odporným obličeji cejtím pohledy kolemjdoucích, případně zaslechnu jejich rádoby-vtipný poznámky? Myslíte si, že pár kilo navíc je vážně problém?? Houby!!! Pokud tady ze sebe děláte chudinky jen proto, že nemáte dostatek silný vůle a nejste schopný zatnout zuby, přemoct se a začít se řídit jistými pravidly (pravidly ?normální životosprávy?, abych byla přesná), tak byste vážně potřebovali zakusit problém, s kterým zkrátka nemůžete NIC udělat, ani kdybyste 100x chtěli!! Asi takhle – pokud existuje řešení, resp. pokud je VE VAŠICH rukou řešení na situaci, která vás trápí, pak se NEJEDNÁ o skutečný problém!! Za problém se dá považovat jen to, proti čemu jste bezmocní, z čeho neexistuje cesta ven a vám nezbývá, než se s tím smířit! Naučit se s tím žít. Naučit se, že na vás ostatní koukají jako na něco méněcenného, vlastně téměř odporného a to jen proto, že prostě máte tu smůlu a máte v genech vysokou mastivost pleti, s kterou si doktoři zkrátka a jednoduše nevědí rady.. Nechci, abyste měli pocit, že se tady na vás snažím útočit a vybíjet si na vás svoji frustraci z toho, jak vypadám, naopak!! Chci, abyste při čtení mýho článku pocítili úlevu nad tím, že se nemusíte potýkat s něčím, co nemůžete vlastními silami změnit. Chci, abyste si uvědomili, že jsou na světě horší věci než vaše špíčky v pase. Chci, abyste se zastyděli a vzali už sakra konečně svůj život do svých rukou a byli vděční za to, že máte možnost se svojí situací něco udělat!!!!!! (samozřejmě bych tady mohla psát o AIDS, rakovině a jiných podobných ?svinstvech?, která se dají považovat za opravdové problémy, ale myslím, že popsání tohoto mého ?kosmetického problému? splní svůj účel líp..) pcepce@seznam.cz
ahojda vsem, porad dokola si ctu vase pribehy, asi pred pul rokem, jsem sem posilala i svuj pribeh. lecim se pomali uz dva roky z anorexie. uz sem si najivne myslela ze jsem venku, ale bohuzel jsem se spletla. poslednich par dnu mi neni vubec dobre, porad myslim na hubnuti. vcera jse to uplne zvrtlo, rozhodla jsem se ze zase nebudu jist, protoze chci sve hubene telo zpet, ted vazim 55kg pri vysce 169cm, no proste hruza, teda prome. vcera jsem porad cvicila, dokonce i v noci, protoze sem uplne nasobe citila, jak mi rostou speky a malem jsem se z toho zblaznila, nevim uz jak dal, proc se dotoho musim zase vracet, vzdyt jsem byla takovou dobu v poradku. jeste sem to nikomu nerekla, ani to nemam zatim v umyslu, protoze uz je tim nechci zatezovat, uz si toho se mnou prozili az dost a nechci je vsechny znovu stratit. prosim poradte mi nejak, ja se z toho jinak zblaznim. moc dekuju jen zato ze jste si to precetli. kdyz budete chtit, tak se mi ozvyte na email:xirenaj1@seznam.cz budu moc rada mej te se hezky a prosim, nepodlehejte te nemoci, jen vas to nici. papa iris
ahojte ani nevím proč tu píšu!četla sem si vaše příběhy a musím říct že vám i rozumím!!já zatím tu nemoc nemám no aspoň myslím..jídlo sice omezuji jak se dá -jo no problém je ten že nesnáším své tělo..přijdu si tlustá všude vidím jen dokonalé holky a co já?měřím 172 cm a mám 55 kilo já vím že to není vůbec moc!ale cosik ve mě mi říká-holka jen se na sebe podívej seš odporná!a toho se fakt nemůžu zbavit:(nevím co dělat!parkrát sem už zvracela ale není to pravidelný…jo no doufám že to nějak zvládnu tak mi držte palečky ať se mám ráda jaká sem…to by měla udělat každá holka!
ahoj a dik vsem co si tento clanek prectou, odepisou.. ani nevim jak zacit a nechci to ani nejak okecavat, potrebuju to rict, mam bulimii, jak z toho ven? jak ven z toho kolotoce nejedeni a pak prejedeni a nasledneho vyzvraceni a tak furt dokola? Nedokazu si to nejak v te hlave srovnat asi jako plno holek, kazdy den si rikam tohle bylo naposled,ale pak to delam znova a znova a tak to je uz tyden. Ani nevim kdy to cele zacalo..Nejhorsi na to snad je ze ja jsem bezradna z toho ze nejsem v CR, jsem v australii a uplne v tom litam sama. Kdyz sem sem prijela, prestala jsem kourit, zacala brat antikoncepci a pracovala hodne do noci, zacala jsem jist kdyz sem nemela hlad ale cas, navic ne uplne kvalitni potraviny, protoze jako kazdy student je hluboko do kapsy..nabrala jsem asi 7 kilo, je pravda ze tady nabere uplne kazdy,potraviny jsou tady uplne jine a tak prave ani netusim co jist :o[ moji spolubdlici maji stale stejne kecy at nejim atd, coz celkove moje pocity a deprese jeste zhrosuje. Ja jsem asi pefrekcionalista, ja nikdy nemela problemy s vahou, vzdycky sem mohla jist co jsem chtela, ale asi jsem jedla nejakym zpusoem rozumne, pravidelne coz se nyni s mojim zivotem vylucuje. Navic pracuju v restauraci a jidlo je vsude kolem me, plne lednice..ale ted, prosim reknete mi, mate nekdo podobnou zkusenost, vite jak z toho kolotoce ven? necekam na spasu, ale na pomoc, ja bych rada vedela jestli pokud zacnu jist normalne bez zvraceni naberu..ale jestli to telo si zvykne a biorytmus se upravi jak driv, ja vim ze asi ty pocity hladu je reakce tela na nevyvazenou stravu, telo chce co mu chybi. Dekuju vsem co mi napisou, co nejakym zpusobem zareagujou.. dekuju jeste jednou Aja
Nevím čím asi začít…ze začátku jsem moc nejedla, byla jsem asi hubená i když sem si to nechtěla přiznat, ale všichni mi to říkali, jedna známa ktera dělá zdravotní sestru mi řekla že jsem anorektička, ale rozhodně sem ji nevěřila a jedla sem dál svuj jeden rohlík za den, zhubla sem bez problemu za 3 dny 5kg, ale za nějakou dobu mi jidlo začlo hodně chutnat, vždycky jsem si řekla sním jen dva rohlíky a snědla sem jich třeba šest, začla jsem přibírat, a to mě hodně štvalo, bála jsem se a dodnes se bojim toho že budu tlustá! Bylo to pro mě nemyslitelné a proto sem začla chodit pokaždem mém přejídání zvrace, zezačatku sem si strkala do krku prst, abych si pomohla, a pak se stačilo jen předklonit a šlo to samo! Nenávídím se za to co dělám, je to hnus,ale nejhorší je že se teď bojím přestat, moc se bojím že budu tlustá. Neunesla bych to! Proto abych byla hubená udělám cokoliv, ikdyž vím že se klukům přehnaně hubené holky nelíbí, ale mě na tom ani nezáleží. Stejně si připadam furt stejně tlustá, bojím se posměchu od okolí, nedokážu si představit že by se mi někdo smál kvůli váze, nesnesla bych to. Vím že je to nemoc, ale nevím jak si uvědomit že vlastně hubená jsem a jestli stloustnu tak budu jen o to hezčí. A začínám se bát, že si to ani nikdy neuvědomím.
Téměř každý den se setkávám s lidmi,kteří mají problémy s PPP. Každý příběh je jiný a přitom tolik podobný. Někoho k tomu přivedla nadváha,někoho modeling,někoho touha někomu něco dokázat. Ale pod povrchem všech těch myšlenek na jídlo a váhu je jen nedostatek víry v sebe. Kolikrát jsem slyšela, až zhubnu, budu spokojená. Jenže pak vždycky dojde na fázi,kdy člověk nedokáže přestat.Bojí se jíst normálně,aby nepřibral a je tady ten nekonečný kolotoč. Někdy jsem zoufalá.I já vážila 40kg a nic nejdla.I já zvracela desetkrát denně a nevěděla,jak z toho ven. Co je normální porce,můžu si dát ještě tohle?Ptala jsem se snad pořád. Chtěla jsem zpět ten život,kdy člověk neřeší,co může a nemůže sníst.Kdy jediný zájem má na tom,jak se nejlíp bavit,užívat si s přáteli… Už jsem nevěřila,že to takové někdy zase může být. Může. Já takový život už žiju dešlí dobu. Po anorexii a bulimii žiju normální život,miluju každé svoje kilo,jím co chci ,kdy chci a prtostě si jen užívám každou minutu tohohle nádhernýho života. A proč jsem tedy někdy zoufalá? Protože někdy už nevím,jak pomoci. Lidé čekají,že je někdo bude denně hlídat,co sní a proč? Aby mohli obelhávat.Ale koho?Sami sebe. Nechtějí za žádnou cenu přibrat.Jenže,dokud se člověk nemá rád ať je jakýkoliv,tak ho nemoc ovládá. Podívejte se kolem sebe.Za jakou ženou se chlapi otočí?Nejde o váhu,jde o sebevědomí. Sebevědomá holka se 70kily zmůže víc,než vyschlá modelka. Chce to zvednout hlavu,nasadit úsměv a prostě si jen věřit. Vím,že si asi říkáte,že to není tak jednoduchý. Ale je.Chce to jen začít. Hned teď. Čeho se pořád bojíte? To vy jste ty krásné sexy bohyně,tak to všem ukažte…
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.