Jen tak,aby bylo jasno

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky Víte,ze začátku bych vám chtěla říct,že jste tady všichni moc fajn a já mám na těchto stránkách nejvíc ráda právě všechny vaše příběhy a taky se mi vždycky moc uleví když se tady dosyta vykecám ze svých pocitů nebo když si přečtu některé příběhy,je mi hned líp,protože vím,že na to nejsem sama. Připadá mi zvláštní,co tady všecko kecám,je to jako bych se před úplně cizíma lidma svlíkala do naha,protože všechno co tady píšu je hodně osobní,ale před váma se nestydím,i když jsem vás nikdy neviděla,protože všechny nás spojuje jeden problém,pro někoho větší,pro někoho menší,ale vpodstatě stejný,anorexie nebo bulimie a jiné ppp. Už při vyslovení toho slova,,anorexie,bulimie“se mě zmocní takový nepopsatelný snad strach,tísen,a věřím že většina z vás je na tom stejně. Je zbytečné ptát se proč to děláme,proč se takhle necháme ovládat,samy to nevíme.Aspon já to tak cítím.Častokrát jsem už přemýšlela,co mě vedlo k tomu,abych si takhle začala zahrávat se svojím zdravím,tenkrát,to už je hodně dávno,mi vůbec nedocházelo,že není normální hubnout stylem 4 litry vody denně a jedna musli tyčinka,a až mi došlo že to není v pořádku,bylo už pozdě.Klasika,říkáte si.Takhle začínalo spoustu z nás,jen mě zaráží,že s tímhle blázněním začínají pořád další a další holky,pořád opakují tu stejnou chybu jako ty co už tohle období mají za sebou nebo ho prožívají.Je to jako mor.Přijde za tebou kámoška,která ti řekne že je tlustá ,mimochodem ,soudě podle tebe vypadá skvěle,a začne držet dietu.Ty se užíráš a říkáš si že je blbá,že vypadá úžasně a ty vedle ní vypadáš jako bečka,a hned stím musíš něco dělat.A problém je na světě.Vsugeruješ si že seš ten nejtlustější tvor na světě a už se vezeš.Pak za pár týdnů,měsíců,roků,ti dojde,že je něco špatně,že sis to tak vlastně vůbec nepředstavovala,ale ani se stím nesnažíš nic dělat,nemáš už sílu. Vlastně tady nepopisuju žádnej svůj příběh,protože všechny jsou si tak podobné….Jenom konstatuju.V poslední době o tomhle hodně přemýšlím,hledám příčiny tohoto chování,udivuje mě,jak jsem hrozně náladová.Jak si někdy říkám,že je to všechno v pohodě,jindy mám zase takou depku že bych se nejradši zahrabala. Ne už nedržím žádnou hladovku,ani se nepřežírám,není na mně,aspon fyzicky vidět,že bych nějak hubla.Jenže to mám pořád v hlavě.Pořád a nemůžu se toho zbavit,říkám si,že už nikdy nebudu hladovět,nikdy,ale ten druhý hlásek mi našeptává že aspon 2 kila bych shodit měla.Bojuju sama se sebou.A většinou se mi daří vyhrát.Mě ,ne jim!Už si myslim,že jsem překonala tu fázi,kdy jsem ještě nevěděla co je správné a co ne a začala jsem pomalu jíst a vracet se do normálního života.Ted jsem v té fázi psychické,připadá mi,že ta je mnohem horší než ta předtím,je plná výčitek a nejistoty,strachu z něčeho nového z jídla,nikdy už si sama nebudu jistá jestli jsem úplně zdravá.Pořád budu tak trocu blázen,ale naštěstí vím,že už nikdy se nenechám stáhnout zpátky,vždycky budu bojovat,celý život……věřím,že to tak uděláte i vy

Moje vina

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky,tak jsem zase tady,abych vám zase něco napsala.Tenhle příběh bude docela smutný,ale doufám,že si z něj něco vezmete a nebudete opakovat stejný chyby. Víte,moje problémy začali už když jsem byla hodně malá.Vždycky jsem byla trochu při těle a ostatní děcka mě mezi sebe nebrali.Už v první třídě se našli tací,kteří mi nadávali a posmívali se mi,když se na to ted dívám zpětně,říkám si,kde se to v těch malých děckách bere?Tolik nenávisti a a jde vůbec přišli na to,že ten,kdo nevypadá jako dokonalej model je špatnej?Možná přeháním,a oni to určitě nemysleli tak zle,a já jsem to taky neměla brát tak vážně a měla jsem se bránit.Ale já byla takovej ten typickej vyjukanej prvnáček,za kterýho všecko řeší rodiče.A takhle se to táhlo až do osmičky,do té doby jsem všecky blbý kecy na moji postavu ignorovala,ale trápilo mě to.To je jasný.Ale pak už to jeden kluk vážně přehnal,a já jsem se s ním poprala.Vyvázla jsem s přeraženým nosem a odřenými koleny.Tomu klukovi se nestalo vůbec nic,ve škole mi řekli že to byla jen taková sranda a já to prý brala moc vážně.Po tomhle incidentu jsme se s rodiči dohodli,že přestoupím na jinou školu.Bylo to asi tři dny před začátkem prázdnin,to jsem si řekla,že to nějak vydržim,sbalim vysvědčení-mimochodem dostala jsem kvůli tomu ,,napadení chudáčka kluka“dvojku z chování!!A po prázdninách do devítky nastoupim jinam. A tady začíná nová kapitola mojeho života,ve které se začíná roztáčet kolotoč diet,anorexie,potom bulimie,deprese,ale nebudu předbíhat. Potom co mi začali prázdniny jsem si řekla,že bych se sebou měla něco udělat,abych do nové školy nastoupila s čistým štítem,jiná,lepší a hlavně štíhlá.Nevim přesně kdy se to ve mně zlomilo,že jsem se rozhodla hubnout,až do jisté doby jsem odolávala a snažila se zůstat taková jaká jsem a mít se ráda.Zachovala jsem se jako slaboch,nebyla jsem dost silná,asi nedospělá na to,abych si zachovala svůj rozum.Jak moc mě ted mrzí,jak jsem byla hloupá…No prostě klasika.Začala jsem hubnout,nejdřív omezování sladkostí až potom sem se dostala na jednu salátovou mísu denně,ale to až později,to asi všichni znáte.To už bylo po prázdninách a já sem shodila za dva měsíce 8 kilo,myslim že jsem je shodila docela zdravě,jedla jsem po malých dávkách 5krát denně a trochu cvičila a moc to nepřeháněla.Vypadala jsem docela dobře ani tlustá,ani hubená a byla na sebe docela hrdá. Potom nastal den D kdy jsem měla nastoupit do nové školy a měla jsem hrozný strach.Bála jsem se že mě ostatní mezi sebe nevezmou ,budou mi nadávat že jsem tlustá(i když tlustá už jsem nebyla),a celkově to bude ještě horší než dřív. Zbytečně.Hodně mě překvapilo jak se tam děcka chovali,byli ochotní a normálně se se mnou bavili.Já jsem se ale ze začátku radši držela zpátky,bála jsem se podvědomně že si jenom na něco hrají a když se jim otevřu,jenom toho zneužijí a budou mi nadávat.Ostatní mě ale brali jako normální holku,byla jsem oblíbená,dokonce hodně,poté co jsem se trochu zbavila předsudků jsem se ke všem chovala přátelsky a vstřícně.Říkáte si,co se teda vlastně stalo? Už při prvním vstupu do třídy jsem si všimla hezké ,štíhlé,až moc,holky,která seděla sama v lavici a v očích měla něco,nedokážu to popsat takový smutek,velký a já cítila,že bysme si mohli rozumět,a rozhodla jsem se,že se s ní skamarádím a vypátrám co se jí stalo a budu se jí snažit pomoct.Ze začátku to šlo těžko,myslela jsem,že prostě nemá zájem se se mnou bavit,chovala se chladně a odměřeně,až potom jsem zjistila že všechno jenom hraje,a je dokonce ještě víc stydlivá než já.Já se však nenechala odradit,a staly se z nás nejlepší kamarádky.Přede mnou se chovala otevřeně,vesele,ale před ostatníma tak odměřeně,za něco se schovávala… V jedné slabé chvíli se mi konečně svěřila,nechtěla jsem se jí vyptávat,tím bych ji akorát odradila,tušila jsem ale co s ní je.Řekla mi,že taky přešla na tuhle školu,spolužáci ji šikanovali,nadávali jí že je tlustá…jako bych viděla sebe.Akorát že ona se s tím nedokázala tak snadno vyrovnat,a začala hladovět už dávno před tím,než jsem poprvé držela dietu.Od té doby jsme se staly ještě lepšími kamarádkami,bavili se jenom spolu a divili se tomu jak jsme si hodně podobné,máme podobné pocity,obě si myslíme že jsme pořád tlüsté,ani jsem pořádně nezpozorovala,že čím víc se s ní bavím,tím mín se bavím s ostatními,až jsem se s nimi přestala bavit ůplně.Nevím co to se mnou bylo,jesti mě ovlivnila ona,nebo já jí záviděla,že je hubenější než já,začala jsem už tak málo jídla co jsem snědla,ještě víc omezovat a štastně a spokojeně sledovala jak kila mizí dolů.To je ironie co?celý den jsem vlastně trávila tím,jak sleduju a v hlavě si počítám,kolik toho sníst můžu,kolik ne,kolik kalorií má jedna mrkev,a ještě tím, že jsem se svojí nej kámoškou o všem diskutovala,probírali jsme jak jsme tlusté,chodili spolu běhat,obědy společně v jídelně odevzdávaly nedotknutelné,ještě nikdy jsem si s nikým nerozuměla tolik jako s ní,nebudu to protahovat,potom jsme spolu začali zvracet,vždycky jsme si nakoupïli,horu jídla,a potom to společně zdlábli a zvraceli,pak jsme si všecko vyčítali,utěšovali jsme se,že s tím přestaneme.jenže ne…Sice jsem byla ráda že mám takovou dobrou kámošku,ale postupně jsem si začala uvědomovat že já s tím přestat chci doopravdy,zatímco ona ne.Pak se začali objevovat mezi náma první neshody,zatímco já jsem bojovala,ona ne,a párkrát se jí podařilo mě stáhnout sebou,že jsem se znova přejedla a zvracela…..Jenže potom už jsem toho měla dost,jenže jsem stála na rozcestí,bud a nebo.Bud se rozhodnu bojovat a přestanu se s ní trochu kamarádit,tím se však odcizíme a ona bude na to sama a bude si myslet,že jsem ji zradila,nebo půjdu svou vlastní cestou a bude mi přednější moje zdraví.Nemohla jsem se rozhodnouta jí jsem nic neřekla,ona to však poznala že se mnou něco je a začala se vyptávat,proč to naše kamarádství kazím,co ona dělá špatně,…Nejdřív jsem nedělala nic a začala jsem se jí vyhýbat,mezitím jsem bojovala a někdy se ještě přejídala a zvracela,ona na tom byla hůř.viděla jsem na ní jak se trápí,jakou má depku a rozhodla s ní otevřeně promluvit.Řekla jsem jí,že já s tím chci přestat už nemůžu takhle žít,a že ona stím musí přestat taky,že jí pomůžu,ale jen smutně zavrtěla hlavou a řekla že to nejde,at ji nechám být a taky že mi přeje hodně štěstí. Bylo to s ní čím dál horší,zatímco já se z toho snažila dostat ,ona vypadala čím dál hůř,snažila jsem se s ní promluvit,ale už se přede mnou uzavřela,všichni jsme se jí snažili pomoct,učitelé,spolužáci,ale nikomu se nedařilo.Věděla jsem že by se to mohlo povést jedině mě.Jednou jsem šla ve škole na záchod a viděla jsem ji,jak drží v ruce žiletku,hned mi došlo co chce udělat.Když mě viděla,jak jdu za ní,rozbrečela se a já taky,řekla jsem jí že jí mám ráda at to nedělá,že jí pomůžu se z toho dostat…Tohle jsem jí vymluvila a prodloužila tak její život o týden… V sobotu,když jsem zrovna na ni myslela,mi volala její maminka,že je mrtvá.Podřezala si žíly,já už nemůžu psát dál,celou dobu tady brečím do klávesnice…Nikdy si to neodpustím,měla jsem se tenkrát zachovat jinak,nemuselo to zajít tak daleko,pořád mi hrozně chybí…..už nevím co s tím…………………………………….Nenechte to zajít tak daleko,i tak to může skončit,prosím vás bojujte, najděte v sobě tu sílu……

Skrytý smysl

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky lidičky,už zase jsem zavítala na tyhle stránky,abych pomohla sobě i vám.Jak tak sedím a píšu ,přemýšlím,kde se tahle špína ve mně vzala.Prominte,ale dneska mám jakejsi špatnej den,i když venku svítí sluníčko a jsou prázdniny. Musím se na chvíli zastavit….V poslední době jsem se pořád snažila bojovat,bojovat se svou nemocí,byla jsem odhodlaná udělat všechno proto,abych se z toho dostala.Proč mluvím v minulém čase?Protože dneska jaksi nemám chut bojovat,vím že je to taková malá krize,ale mě se ted nic překonávat nechce.Ach jo.Nechci,abyste ze mě měli ještě větší depku,než mám ted já,omlouvám se. Najednou mě něco napadá.Vstávám a sedám si před zrcadlo.Prohlížím se od hlavy k patě.Snažím se nemyslet.Nemyslet na svoje vsugerovaný nesmysly že jsem tlustá.Vím ,že to není pravda a vědí to i všichni kolem mě.Najednou se mi chce se rozesmát.Vždyt je to tak jednoduché!Stačí se jen na chvíli zastavit,sednout si,vykašlat se na všechno a na všechny,být tu na chvíli jen sám pro sebe.Představuju si,že jsem sama,žiju na jednom opuštěném ostrově,vzdáleném daleko od civilizace,zavírám oči a slyším šumící moře,ne už to nejsem já,je tu někdo jiný,někdo,kdo žije se zásadou PŘEŽÍT,někdo,kdo se vůbec nepozastavuje nad něčím takovým,jako je hladovění,nebo zvracení jídla,nikdy by ho to nenapadlo,bere jídlo jako dar a vychutnává si ho.Nedovede si představit,že by žil bez něj,i když je nevzdělaný,neví co je to televize,časopisy,nějaké ideály krásy už ho vůbec nezajímají,nějak podvědomě tuší,že jíst musí.Možná že ani nenazývá jídlo jídlem,tak jak to děláme my.Prostě cítí,že má hlad tak si vezme něco k snědku.Najíst se?To je pro něj banalita,co banalita,vůbec o ničem takovém nepřemýšlí.Žije na tom ostrově ůplně sám,nikdy na něj nepromluvil cizí hlas,nikdy nespatřil člověka,on sám neví že je člověk,protože se nikdy nespatřil v zrcadle,jen ví,že existuje a jeho pud sebezáchovy mu velí přežít.Žije a ani neví proč,nepřemýšlí o tom.Nechybí mu lidská společnost,protože neví,že se dá žít i jinak než o samotě,prostě zná jen tenhle způsob života a nesnaží se na něm nic měnit.Netuší,že o pár milionů kilometrů dál žijí lidé,kteří dávno neřeší tyhle základní problémy jako on.Nemusí si neustále dávat pozor na potenciální nepřátele,kteří je vidí jako předkrm k obědu,nemusí lovit menší zvířata aby se sami nasytili,můžou si totiž klidně zajít do obchodu a něco k snědku si koupit. Ten člověk neřeší,co si vzít na sebe,nepřemýšlí o tom jestli se mu něco líbí nebo ne a jestli mu to sluší.Hodí na sebe kousek kožešiny a vesele žije dál.Nikdy ho ani nenapadne že by měl vypadat jinak,že je tlustej,a měl by zhubnout.Nemá se totiž s kým srovnávat.Zná jen sebe a bere se takový jaký je.Nikdo se mu neposmívá,nikdo mu nenadává,nikdo mu nediktuje že by měl vypadat tak nebo tak.Nikdo mu nevnucuje svoje ideály krásy,nikdo mu neříká že je TLUSTEJ=ŠPATNEJ Tak proč nám to ještě nedošlo?Proč se pořád zabýváme tím jak vypadáme?kvůli komu hubneme?kvůli sobě?Ne ,jenom proto,že někdo řekne svůj názor,někdo nám řekne že jsme tlusté.Ale je to přece jeho názor,ne všech.Tak jako každý poslouchá jiný druh hudby,tak někomu se líbí holky se 70 a jinému s 50 kily.A tak to je.Každý má svůj názor a nejdůležitější je,abysme si vytvořily taky ten svůj.At se týká hudby nebo našeho těla.Princip je stejný.Ale musí to být náš názor,každého zvlášt.Jeho vlastní,ne ten který si vytvořil po tom co mu pár lidí řeklo ,že by měl zhubnout,nebo po tom, co v televizi viděl dokonalou modelku ,tedy podle někoho je modelka dokonalá,jinému se modelky vůbec nelíbí,zase jiný názor.Pochopily jste co tím vším chci říct? Jestli tohle někdo dočetl až sem ,jsem moc ráda a držím vám všem palce abyste pochopily,že každý člověk je originál a má dobré i špatné vlastnosti.To samé u vzhledu.Držím nám všem palce,abysme se dokázali přenést přes naše chyby a naučili se mít rádi takový jací jsme.

Další příběh,prokletí

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj potom co jsem vám dopsala ten smutný konec mojí nej kamarádky,bych vám chtěla napsat ještě něco.v téhle době mám ještě jednu kamarádku,měla anorexii,je to jako prokletí,pořád potkává jenom holky,které mají amnorexii nebo bulimii,nevím čím to je,svěřila se mi docela brzo,i já jí,a povedlo se mi jí z toho dostat,hrozně na mě visela tak jako moje bývalá nej kámoška,a já se bála že situace se bude opakovat,říkala jsem jí,aby to řekla rodičům,nechtěla a vyhrožovala mi,že jestli jim to řeknu,nikdy mi to neodpustí…Ale já to musela udělat,nechtěla jsem aby to zašlo zase tak daleko,její rodiče samozřejmě něco tušili,ale nevěděli co s ní mají dělat,nalhávali si,že je to jenom takové pobláznění,které časem přejde a že dostane rozum.Vyprávěla jsem jí o mojí zesnulé kamarádce a jim konečně došlo že je to vážné,a že s tím musí něco dělat,odvezli okamžitě kámošku do nemocnice,ta na mě byla ze začátku naštvaná,ale po tom co jí z toho naštěstí dostali,je už zase v pohodě Jsem štastná,že se mi povedlo aspon něco…. Ted když jdu po ulici,dívám se po ostatních holkách a přemýšlím,jestli taky trpí něčím takovým jako anorexie a bulimie,je jich tolik…..,nevím,ale většinou poznám jestli jsou tímhle nemocné,z jejich očí jde vyčíst takový ten smutek,jakoby měli nějakou obrazovku uvnitř hlavy a sledovali ji,nechali se jí ovládat.Já vím ,už kecám nesmysly,ale je mi opravdu líto,že s tím začínají další a další holky,aniž by tušili kam to až může vést,a nejhorší je,že pokud oni samy nechtějí,nepomůže jim vůbec nikdo… Tak se zatím mějte fajn a hlavně bojujte,držím vám palce. PS:ted jedu na 14 dní k moři,tak až se vrátím tak vám napíšu ahoj

Dulezite je vytrvat

/0 Komentáře/v /přidal

Je to uz neuveritelnych sest let, co se jidlo stalo alfou a omegou meho ziti, byla jsem naprosto normalni holka, ktera si pripadala neskutecne odstrcena a sama, prislo mi, ze moji rodice maji radeji em sourozence nez me a ze mi nerozumi. Postavu jsem mela akorat, jelikoz jsem zavodne sportovala, ale kdyz jednou trener zacal na treninku vykladat neco o tom, ze kdybych trosku zhubli, budeme rychlejsi, upnula jsem se na drzeni diety. Na zacatku to byo skvele, konecne nejaka oblast meho zivota, kterou sjem zvladala, zacala jsem si postupne ubirat, vynechavala obedy, pak i vecere a snidane, hubnuti vsak stale neprobihalo podle mych predstav, hubla jsem pomalu,a tak jsem pridala vetsi zatez, porad jsem behala, vsude jen chodila pesky amuj denni prijem se zmensil na 2 jogurty a jablko, ael me to stacilo…Jenze pak se pripojila ztrata menstruace, padani vlasu, nechutenstvi, permanentni teplota a ja travila kazdy mesic minimalne tyden doma s nevyjasnenymi problemy…po case se pridaly i deprese, nekdy jsem to chtel adokonce i zabalit, prislo mi, ze umrit by bylo jednodussi. ty tam byly reci o krasne postavem, spise naopak, porad mi nekdo tvrdil, ze vypadam jak z koncetraku, jaktoze nic nejim a z cehoze ziju…ja hloupa si myslela, ze mi je zavidi me skvele nove telo…Litala jsem v tom tak dav roky, kdyz jsem jednou vecer pri strasne vyletela na mamku, ze mi dava na veceri prilis mnoho jidla, hodila jsem po ni talir a utekla pryc. Nikdy ji a tatkovi neodpustim, ze me v tom nechali tak dlouho trapit, kazdy videl jak jsem vychrta, ael oni ne a ne zasahnout az do te dobyy nez jsem po tom incidentu s jidlem za nimi prisla do obyvaku a k problemum s jidlem se priznala, rekla sjem jim, ze uz to nezvladam a ze potrebuji pomoc..Zkouseli co se dalo, nejdrive me nutili jist, ale to nepomohala, pak me po pul roce vzali na pschologii, tak se prislo an pricinu mych problemu a castecne se odstranili, ael ne tak uplne, bohuzel. Dnes jsou to 3 roky, co jsem „vylecena“, mam normalni vahu a o problemech temer nikdo nevi.Mam skveleho kluka, ktery se mi snazi pomoc, potrebuji ji, porad nekde v halve mi strasi myslenka, ze jsem moc tlusta a ze kdyz jsem byla „hubena“(vychrtla) tak mi bylo lepe, stoji to strsne moc sil, obcas mam zachvaty protivnosti, depresi a jsem zla na vsechyn okolo, hlavna na sveho pritele, ktery tim bohuzel hrozne trpi a proto jsem se rozhodla, ze radeji zas zacnu chodit k psycholozce, dneska jsem uz mnohem silnejsi, umim si prikazat abych se najedla a nedelala kraviny, nechci totiz do toho zase spadnout a vim, ze uz nespadnu, dneska jsem silnä, silnejsi nez jsem byla tenkrat a vim, ze to prekonam. Anorexie je boj, ale ja vim, ze uz jsem ho skoro vyhrala a kdyz jsem to dokazala ja, dokazete to i vy ostatni, protoze se vyhrat da, jen se musi chtit:-)

Vlastně o nic nejde…

/0 Komentáře/v /přidal

Když se tak ohlédnu za tím pravým důvodem, proč jsem s „tím“ vlastně začala, tak mě napadne vmžiku spousta věcí…jsou ale ten hlavní důvod??? Již od mala jsem měla všechno, co si jen každá holka může přát-jsem nejmladší z rodiny, takže jsem byla vždy rozmazlována nejen rodiči, ale prakticky každou živou bytostí v okolí jednoho kilometru…i dál.Mamka by pro mě do ohně skočila a na nedostatek kamarádů si taky stěžovat nemohu…tak PROČ???Možná to je tím, že jsem již od narození byla ve velmi početné rodině a když se sestry a nakonec i můj bratr odstěhovali, aby si žili svůj život, bylo pro mě nesnesitelné žít POUZE s maminkou a psem… Nebo to mohla zapřičinit má NEJLEPŠÍ kamarádka, která mi asi dva roky opakovala každý den, že bych se sebou měla něco udělat, sportovat…NEJÍST! A nebo komplex z dětství, kdy jsem rozhodně nepatřila mezi ty děti „kostakůže“…Když mi byl jeden rok vážila jsem dokonce 15 kilo!!!Časem jsem z toho samozřejmě vyrostla a váha se mi srovnala na „normální“, ale nikdy jsem už prostě nebyla štíhlá (ačkoli mi to občas někdo řekl). Taky je tu menší střípek, že jedna má sestra bulímií trpí.Každopádně vím, že jsem s tím začala o Vánocích, kdy jsem měla v hlavě ty neodolatelné hlasy, které mi tak úpěnlivě radily, abych si to v žaludku nenechala, že budu ještě tlustší, že budu vypadat jako prase, …Mnohé z vás, co to čtete, je už možná znáte. Když jsem se snažila JE prostě neposlechnout a nestavit se cestou z oběda na WC, tak byly popravdě až kruté…“Jen se na sebe podívej!Copak ty ty špeky nevidíš?!Vždyť máš orgány zabalené do sádla…ano, pouze do sádla!!!“…A takhle to šlo do tý chvíle, než jsem si dala prst do krku a … „Vlastně o nic nejde…“Tak tuhle větu jsem si opakovala docela často.Taková moje sebeobrana před sebou samou.“Tolik lidí JI má a umí s NÍ žít…a u tebe to přece ještě není až tak hrozné.Ještě se dokážeš ovládat.“Pravda je ale taková, že jsem celý den myslela jedině na jídlo…respektive jak ze

Jsem zoufalá

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni,nedávno jsem zavítala na tyhle stránky, četla jsem si tu Vaše příběhy, články… a tak jsem o tom všem přemýšlela… .Ne, netrpím anorexií, ale asi nejsem úplně ,,normální? stejná jako ostatní… chci Vám napsat, jak to všechno začalo. Loni v létě jsem si nějak tak uvědomila, že jsem strašně tlustá. Měřila jsem 165cm a vážila 61kg! Prostě hrůza, byla jsem z toho strašně zničená… A tak jsem začala s dietou. Nejdřív jsem nejedla sladký a pozdě večer. Postupně jsem porce zmenšovala… ale jedla jsem pořád normálně. Někdy kolem listopadu jsem si k večeři dávala zeleninový vývar, menší porce- ale jedla jsem normálně. Stoupla jsem si na váhu-56kg. Trochu jsem zhubla, ale mě to nestačilo. Pak přišly Vánoce. Jedla jsem jako každý rok, ale pak tu byly výčitky svědomí. Poprvé jsem se donutila ke zvracení. Byla jsem strašně šťastná. To samé se opakovalo na Silvestra, na jedné oslavě a pak ještě několikrát. Jednou jsem se při zvracení zadusila. Bála jsem se a od té doby jsem už nikdy nezvracela. No od nového roku jsem začala cvičit, zmenšovat porce, objevila tabulky energetických hodnot…. Nejprve jsem jedla 5000kJ denně a postupně méně a méně… Dnes jím okolo 2000 kJ denně, měřím 169cm a vážím 49kg. Pořád jsem ale tlustá. Opravdu! Mám silné nohy, velký zadek… atd. atd. Chci mít 40kg. Chci být hubená. Musím zhubnout .Prostě musím. Postupně přibývalo i zdravotních problémů. Ze začátku bolesti hlavy, žaludku, párkrát jsem omdlela… Dnes mě v žaludku chytají křeče, občas se i v noci kvůli tomu probudím. V hlavě mi strašně píchá, pořád se mi motá, lámou se mi nehty, mám strašnou barvu pleti, bolí mě kosti, svaly na lýtkách, již půl roku nemám menstruaci… atd. V poslední době mi prudce buší srdce a na levé straně mě bolí… Nejhorší na tom je,že mi to působí radost, když mám hlad. Když mám křeče. Dokonce když je nemám, jsem na sebe naštvaná, protože vím, že jsem jedla víc než bych měla. A proč Vám to píšu? Proč Vás s tím zatěžuji? Já totiž nevím, co se to se mnou stalo, proč už mě život tak netěší, proč se pořád všechno točí kolem jídla, postavy váhy… Proč jsem taková smutná a podrážděná? Proč mě potěší jen když zhubnu? Proč? Já to nevím. Hnusím se sama sobě. Já vím, jsem jen troska… Tyhle řádky co jsem tu napsala, bych nikdy nikomu nedokázala říct. Nechci tím nikoho zatěžovat… Strašně se stydím. Za to co jsem. Jenže já vůbec nevím,co se to se mnou stalo a proč se to stalo. Ale možná že jsem v pořádku, normální… Já fakt NEVÍM. Jsem zoufalá. Jestli by někdo chtěl, tak se mi ozvěte na mail. Popovídat si o životě, o radostech, o smutku, o čemkoliv… budu ráda. A Vám všem, co bojujete s A nebo B ze srdce přeju, aby jste ten boj vyhráli. Věřím Vám.

Vlastně o nic nejde…(2)

/0 Komentáře/v /přidal

…mě vyletí.Myslím na něj i teď.Myslím na to stále. Tajila jsem to přede všemi asi tak rok (tak těžké to nebylo, protože jsem nikdy nijakradikálně nezhubla).A tajila bych to dál, kdyby na to maminka nepřišla.Já naivní si to totiž vždy psala do deníčku, který objevila a hrozně se rozplakala…Nejspíš už ale měla tušení dávno.Po každém jídle jsem si „odskočil“ a byla jsem i poslední dobou velmi nesvá… Okamžitě se to začalo řešit a od té doby chodím co 14 dní k psycholožce.Vlastně jsem rádá, že to zjistila, protože kde bych byla teď…raději nechci pomyslet…Pak jsem s tím přetala tak na měsíc, ale když jsem letos v červenci odjela na prázdniny do Německa, tak jsem to dotáhla i na náštěvu toalety zřikrát po sobě. Od té doby se ale držím a už je to asi 3 týdnz, co jím poměrně v klidu a nemám to příšerné nutkání s NÍ zase začí. Tak mi držte palce, ať se mi nakonec povede nad ní zvítězit a všem holkám, co trpí podobným problémem, přeji to samé.

Holky neblaznete!

/0 Komentáře/v /přidal

Chtela bych take prispet svou trochou do mlyna.Narazila jsem na tyto stranky a ctu Vase pribehy a nestacim se divit,jak si vsechny zbytecne nicite zdravi a mladi,jen kvuli vzhledu.v zivote prijde jeste spousta zdravotnich problemu,nedej boze treba i vaznych nemoci,napr.rakovina.Proc si tedy nicit zdravi ted,dobrovolne,kdyz jste mlade.Holky uzivejte si zivota,vzdyt jsou dulezitejsi a krasnejsi veci na svete.Treba deti.Copak muzete mit deti,kdyz budete vychrtle a nemocne?Jednou az budete chtit mit deti,tak vam dojde,co jste provedly,jak jste byly hloupe a nezodpovedne ke svemu zivotu.Vase vrstevnice budou jezdit s kocarky a vy budete nestastne a odepsane.Nestoji to za to.Zkusenost s touto nemoci nemam,ale ma kamaradka ji mela a zaplanpambu se z toho dostala a je stastna.Zdravotni problemy ji vsak zustaly,zrejme nebude mit deti.Nerikam,ze jsem nekdy take nechtela trochu zhubnout,ale timto drastickym zpusobem to stejne nejde.V okamziku,kdy zacnete normalne jist,priberete pak jeste vic,protoze telo dostane strach z dalsiho hladoveni a zacne si vse ukladat pro pripad dalsiho hladomoru.Verte mi.Zkuste hubnout zdrave.Doporucuji knihu Zdrava vyziva od autorky Vaclavy Kunove,odbornice na zdravou vyzivu.Jist 5 krat denne po malych davkach,vyloucit sladkosti a tucne veci.Zaradit celozrne vyrobky,vlakninu,nizkotucne mlecne vyrobky,ovoce,zeleninu,dodrzovat pitny rezim,alespon 2 litry denne,nejlepe cistou vodu a mineralky.Opravdu to funguje a neohrozuje vase zdravi,prave naopak.Moc bych si prala Vam pomoci,kdyby to byla jen jedna z vas,tak budu rada.Kdyz tak mi napiste.Drzim vsem palce pri boji s touto nemoci.Mejte se.smisek

beznaděj

/0 Komentáře/v /přidal

dobrý den!!!jak bych začala.asi když mi bylo 14.ve škole jsem nikdy nebyla oblíbená a hodně jsem si to výčítala nějak nevím jak jsem si usmyslela že schubnu jenom trochu.a tak to začalo nevině.vždycky jsem záviděla ségře protože je tlustá ale neláme si s tím hlavu ale já jsem byla jinačí.a tak jsem začala málo jíst a hodně cvičit pamatuju si to jako kdyby to bylo včera.nechodila jsem ani do školní jídelny nesnídala ani nesvačila prostě nic.za den jsem neměla nic nebo jednu věc a furt jsem cvičila strašně mě to uspokojovalo.byla jsem i ráda když mi nikdo ve třídě řek že jsem podviživená. zhubla!!!!!!!!! měla jsem lechčí i chůzy a bylo mi jedno že jsem strácela rovnováhu chodila jsem jako opilá.motala se mi hlava pak jsem se jednou podívala do zrcadla a přišel šok vyděla jsem jak mi vylízaj žebra .to jsem si říkala že takhle to být nesmí.měřila jsem 156 a vážila okolo 40 což je normalní.nechápu jak jsem mohla být techdy tak najívní.čas běžel a já jsem pořád střídala deity pak zase normalně pak mi stačil jenom pohled na nějakou holku a byl konec.pak jsem četla o holoce co trpěla bulimie nevím jak mě to mohlo techdy napadnou nějakej blok nebo co prostě jsem něco snědla a začala jsem to všechno vyzvracovat.a jak je to ted pořád hubnu a zvracím.každý den se brobouzím a mám strach že to zase začně.mám 2 kamarádky které mají stejné problémy a já se jim snašim pomoc ale hlavně si musim pomoc sama .a vy taky .než bude pozdě!!!!!!!!!!!