Ahoj, můj příběh asi nikoho nepřekvapí… Trpím ppp od 14 let, nejprve to byla anorexie, potom skoro rok bulimie, pak zase skoro půl roku anorexie, pak opravdu brutální bulimie, kterou jsem dlouho nemohla setřást a doposud byla ta nejhorší, jakou jsem kdy zažila… pak zase něco jako anorexie, zase pár měsíců, pak znova bulimie, znova anorektické epizody, znova bulimie… a pak jsem se konečně naučila jíst pravidelně. Skoro zázrak! Jedině tohle mi pomohlo se vzpamatovat, odmaturovat, úspěšně dokončit gympl a dostat se na VŠ. Jenomže tady to začalo znova. Nejdřív v prváku rok anorexie, pak prázdniny strávené bulimií jak prase, a teď ve druháku to je tak nějak pokřivené… kdykoliv jsem doma, přejídám se tak, až je mi fyzicky zle a můžu jen ležet schoulená a spát. Zároveň si uvědomuju, že během procesu jezení je mi nádherně fajn, nemyslím na nic, necítím nic, jsem tupá, prostě mechanicky žeru a žeru a žeru. Chuť pro mě nemá význam, množství je podstatnější, což je výhoda, protože takhle můžu jíst celý den třeba jen vařený celer a vyjde to nastejno, ale mnohdy to neskončí jen u toho celeru, že… poněvadž někdy dojde i celer, a co potom má bulimik doma jíst. Je tedy fakt, že z principu se nepřejídám ničím sladkým ani tučným… už dávno jsem ze svého jídelníčku eliminovala většinu běžných potravin, bílého pečiva bych se ani nedotkla, maso ignoruju, sladkosti pro mě jakoby neexistujou, čokoládu jako takovou jsem například neměla snad od roku 2002. A vůbec mi to nevadí, nemám na to chuť. Prakticky jsem už zapomněla, jak tyhle věcí chutnají, a dělá se mi zle už jen z představy, že bych musela sníst sušenku, obyčejný chleba, prostě to, čím se živí „normální lidi.“ Jít a koupit si něco jen tak na ulici a spořádat to za chůze? Neexistuje! Jít do jídelny, do restaurace, do menzy, jíst to, co mi někde naservírujou? To radši padnu hlady než něco takového pozřít. Jít na návštěvu nebo k někomu na oběď? Totéž. Svým způsobem jsem hrdá na to, že se obejdu i bez běžného jídla… nicméně i tak mi to přejídání strašně vadí. Není to tím, že bych se neovládla. Myslím, že tím jakoby zaplňuju prázdnotu svého života. Jsem dobrá studentka, snad jedna z těch lepších, jsem snaživá a ctižádostivá a iniciativní a nic nedělám napůl, vlastně jsem perfekcionistka jako řemen, což celou situaci akorát zhoršuje… a jakmile cítím, že někde je lepší než já, okamžitě se moje myšlenky stáčí k možnosti se pořádně potrápit… nejíst, zhubnout, být křehká a dívčí, a přitom být téměř mužsky schopná si odpírat jídlo a provozovat sport téměř do padnutí. Sport je další věc. Závislost. Jedna z mých mnoha záležitostí. Do fitness center vrážím strašné sumy, a celou tu dobu intenzivně myslím na to, jak ze mě mizí tuky. Tlustá nejsem, troufám si říct, že ne (objektivně), od přírody mám ruce jako větvičky a nohy jako oteklé nitě, dolní polovina těla má velikost 38 a horní 36, menstruuju (ačkoliv teprve od července 2007 po půl ročním vynechání během loňské anorektické epizody)… ale pořád mám tendence snažit se být co nejštíhlejší a TÍM na sebe upoutat pozornost, protože jinak se cítím tak strašně méněcenná, až se mi z toho chce brečet. Je mi už z toho nanic, pořád jen myslet na skladbu jídelníčku a den co den řešit, že mám zase nafouklé břicho, bát se ataku žravosti, úzkostlivě střežit to, co sním, odpírat si, na co mám chuť. Nemám vůbec ten reflex jíst, když mi tělo řekne, že má hlad. Buď jím, když hlad nemám, protože je čas krmení, a nebo mám hlad třeba dvě hodiny, jelikož čas krmení ještě nenastal. Chovám se ke svému tělu hnusně, já vím. Nejen, že ho takhle ničím dietami a hladem, nebo naopak strašným přežíráním a souvisejícími zažívacími potížemi, já ještě do něho cpu všechny možné vitamínové doplňky podporující hubnutí a trávení a lepší hospodaření s energií. Jo, štve mě to. Fakt mě to štve. Holka v jednadvaceti letech by měla mít úplně jiné starosti než já. Jenže já jsem nejspíš cvok. Od 14 let v tom lítám. V životě jsem nezažila lásku od chlapa, v životě jsem neměla sex, s nikým jsem se nevodila za ruku, nikdo mě nelíbal. Tak tady to máme černé na bílém. Anorexie mi vzala všechno. A nepředpokládám, že mi to někdy vrátí. Mám pocit, že v normálním životě snad už ani fungovat nemůžu. Jo, léčím se u psychiatra. Jednou za měsíc si tam dojdu pro Ciproš a Lexoš, dva prostředky, co mi mají pomáhat, ale zatim mám pocit, že by mi nepomohla snad ani svěcená voda. Skvělý. Na psychoterapii budu čekat bůhvíjak dlouho. Nedělám z toho bůhvíco, koneckonců jsem se bez psychiatrické pomoci obešla dost dlouho… ale fakt mám pocit, že jsem ve stadiu, kdy už mi není pomoci. Už tolikrát jsem si prošla tím cyklem anorexie a bulimie, že teď už fakt jedu jen ze setrvačnosti. A pozor, doma o tom nikdo nic neví. Kromě mojí sestry. Pro rodiče jsem furt v pořádku – vždycky jsem byla, od 14 až do bůhvíkdy. Občas máti řekne něco ve smyslu, že jsem měla fakt krutou pubertu, ale to, že bych mohla mít anorexii nebo snad bulimii, to si prostě nepřipouští. Sama má k tomu sklony, tak co by si to připouštěla, že. Vyrůstala jsem v prostředí oblepeném výstřižky z novin a časopisů o dietách a mezi kalorickými tabulkami. V prostředí, kde jsem denně slyšela máti si stěžovat, jak je tlustá, jak musí zhubnout, jak drží dietu. Žádný div, že jsem skončila takhle. Na základce to taky nebylo zrovna ideální, poněvadž mě šikanovali. Byla jsem o rok starší než ostatní vzhledem k tomu, že jsem z podzimní sklizně a zopakovala jsem si ještě jeden rok ve školce, a tudíž jsem dostala mensky dřív než ostatní holky. Okamžitě jsem si připadala daleko víc zranitelná a taky jsem asi byla, protože mi narostla prsa a ostatní tvary. Hrůza. Když máte rostoucí poprsí a PMS a tak dál, a přitom vás šikanujou osoby, co jsou tělesně ještě děti, neexistuje snad nic víc ponižujícího. Dodneška se mi o těch lidech zdá, vrací se mi ve snech – a když jdu po ulici, bojím se, že je potkám. Moje obsese se sportem je taky podivuhodná, jelikož jsem sport odjakživa nenáviděla, byla jsem naprosto neschopná při tělocviku a nikdy mě nikdo nechtěl do družstva, navíc mě při tělocviku ponižovali jak spolužáci, tak i učitelky. Všeho jsem se bála, a připadalo mi hrozně nedůstojné dělat všechny ty jejich cviky, šplh po tyči, gymnastiku atd., protože se mi všichni vždycky smáli. Do hajzlu s nimi. Dodneška ve mně kypí vztek, když si na to vzpomenu. To všechno bylo od holek, ale i od kluků, což možná přispělo k tomu, že se chlapů prostě bojím… a vidím v nich jenom sadisty, co mnou opovrhují, říkají mi příjmením, strkají do mě, občas mě i bijou, otevřeně mnou pohrdají a nadávají mi, ponižujou a vůbec. Nemůžu si pomoct, je to ve mně, nejde se toho zbavit… nedokážu se bavit s chlapem „jen tak“, nedokážu se jim otevřít, prostě je tahle funkce ve mně nějak zablokovaná. K tomu anorexie a vůbec. Snad ta moje snaha být co nejštíhlejší je jen reakce na tohle… „tak když už nejsem schopná mít chlapa, tak budu aspoň hezká, abych se třeba líbíla… to mi bude nahrazovat ten pocit, že mě někdo miluje.“ Akorát že nevím, čím bych se mohla líbit, vážně… od narození trpím dermatitidou, atopickym ekzémem… long story, nemá cenu to tady rozepisovat, ale od loňského léta se mi to všechno vrátilo a nějak se to ne a ne vyléčit. Vypadám, jak když mám lepru. Sama sebe se štítím dotknout, natož aby se mě dotýkal někdo jiný. Sex si vůbec nedovedu představit. Sypou se ze mě kousíčky kůže, všude mám fleky, a nejhorší je, že to prostě nejde vyléčit – někdy to vyskáče a někdy ne, je to hrozně individuální, ale faktem je, že furt musím chodit v roláku, dlouhých rukávech a tak, aby nebyla vidět ta hnusná rozškrábaná kůže. Ráno se probudím a mám na sobě krvavé šrámy. Jsem neustále nervózní a podrážděná, když mám tu vyrážku, ale nic na ni nezabírá, opravdu nic. Tak si aspoň říkám, že to budu kompenzovat tím, že budu hubená. To je teda filosofie, to vám řeknu… klobouk dolů. Je to jen výlev, tenhle „příběh“… o váhu se nezajímám, nic to pro mě neznamená, podstatné je, jak se vejdu do hadrů… a jak vypadám… a jestli mi letmý odraz ve výkladní skříni řekne, že jsem jako tyčka nebo ne. To je, co mě zajímá. Na váhu nelezu. Obsese váhou je na nic. Můžete mít na sobě klidně deset kilo tuku, i když vážíte jak přerostlý mravenec, protože nemáte svaly. A o tom to není. No nic… dneska je mi fakt divně, všechno mě irituje, mám pocit, že jsem totálně stupidní a méněcenná. Ke svojí naprosté spokojenosti potřebuju být nejlepší v tom, co dělám, ale někdy mám pocit, že prostě nejsem od přírody inteligentní. Strašlivě moc potřebuju uznání, podporu, obdiv a ocenění… a to nejlépe od lidí, které sama obdivuju. Ale i když mě třeba chválí, mně to prostě nestačí, já chci víc a víc… a mimo jiné bych taky někdy chtěla slyšet, že je na mně něco hezkého. Prostě se dneska nenávidím.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.