Pomoc -anorexie

Jsem 15ti letá holka a od mala jsem chtěla být hubená, i když jsem byla… Pak jsem se začla věnovat modelingu a chtěla být úspěšnější, a tak jsem hubla. Teď mám mentální anorexii a jsem už ve stádiu, kdy nemohu jíst, jelikož to můj žaludek nezvládá. Nechci tu psát o tom, jak trpím, chci, aby si holky, co mají stejný problém uvědomily, že toto není řešení… Znám chlapíka, co organizuje Miss ČR a oni nechtějí holky, kterým lezou kosti. Říkáte si, že to máte pod kontrolou, ale pak to tak není a nedokážete se z života ani radovat. Též přiznávám, že potřebuji pomoc, kdokoliv s čímkoliv mi piště na modelka_K.Mikuskova@centrum.cz , ať už někdo, kdo chce pomoci mně nebo někdo, kdo chce pomoci ode mě. Děkuji Klára

Strašně smutná

ahojky lidičky, doufám že se máte dobře a že někdo z vás je alespoň malinko šKťastnej. Já nejsem, už mi to zase nejde. ZAse nemůžu najít důvod. NEmůžu do sebe dostat sousto. JEště před 14 dny bylo všechno v pořádku, měla jsem mice asi o 2 kila víc a hrozně mě to deptalo, ale byla jsem v pohodě. JEnomže během těch 14 dnů jsem přechodila anginu. Zhubla jsem, vlivem horeček jsem nemohla jíst, nepotřebovala jsem jíst předtím, tak si říkám, že to nepotřebuju ani teĎ. NEJde to, točí se mi hlava, a mám křeče, ale nemůžu. NEchci už věčně přemýšlet o tom, co můžu a co ne. Nemůžu se smát, jsem jako zmrazená. Najednou ani člověk kterýho miluju je neuklidňuje. Připradám si jako v domečku pro panenky. Někdo mě tam jednoduše posadil a neptal se chci-li tam být. KOlem mě si každý hraje s tou svou panenkou, všude zní smích, radost, spokojenost, jen já sedím, a dívám se a nemůžu se hnout. SEdím kousek od dveří,a le nemůžu k nim. a tak se jen nedobrovolně podřizuju.Plácám tu samé hlouposti, jenomže já jsem tak strašně nešťastná!NEvím proč, ale chce se mi hrozně křičet, brečet, zmizet někam hodně daleko, hodně daleko. Potřebuju být… sama, ale to nejde. JEžiš, vždyŤ já se z toho zblázním.CHci mít chvilku klid, ale já nevím jak to udělat…

Chci bejt zase sexy

Ahojky lidičky!!!Tuhle stránku jsem vyhrabala teprve dneska a dost mě zaujala..Četla jsem si totiž nějaký vaše příběhy a zjišŤuju, že jsou dost podobný tomu mýmu..Vim už dlouho, že nejsem uplně v pohodě, ale chtěla bych se s váma poradit. Začalo to v osmý třídě, měla jsem 158 cm a asi 53 kilo, to jsem zjistila, když se mamka vrátila ze zájezdu, kde se ženský snažej zhubnout, kde si koupila váhu. Byla jsem v pohodě, nevěděla jsem, kolik by holka v mym věku a na moji vejšku měla vážit, byla jsem oblíbená, nejchytřejší ze třídy, hezká a podle kluků dost sexy..byla jsem vyvinutá a ve všem napřed, menstruaci jsem měla už od 10 let. Pak ale mamka začala cvičit v posilovně a počítala si kalorie. Říkala jsem si, že budu chodit s ní, hrozně mě to bavilo, měla jsem krásnou a vysportovanou postavu, prostě kočka..Nějak se to potom začalo zvrtávat, moje poslední jídlo bylo v pět hodin a to jen jablko, jinak jsem hafo snídala i obědvala, potom jsem ale i omezovala snídaně i obědy. Pořád to bylo v pohodě, ale pak jsem zhubla asi na 45 kg a přestala menstruovat, mamka se zlobila a tak jsme šli k doktorce, ta řekla, že jsem v pohodě, ale ať už nehubnu, zašla jsem si na gyndu a teď jsem jednou brala ňáký hormony na menstruaci, ale dlouho jsem se nevážila. Včera jsem se po dlouhý době zvážila a zjistila jsem, že vážim 41 kg a to je si myslim docela málo. Jim teď uplně normálně už delší dobu, tak se mi to zdá divný, protože jim i pozdě večer, třeba v deset si dám ještě pizzu, ale nějak mi nejde ztlousnout..chci přibrat jen tolik, abych měla zase menstruaci a byla zase ta sexy holka, na moji vejšku by stačilo takovejch 46 kg, ale jak to mám udělat…???Teď mi po roce napsal jeden kámoš, že by mě rád viděl, chvíli jsme si psali a on mi povídal, že jsem byla vždycky hrozně rajcovní a tak a já jsem znovu zatoužila bejt taková jako dřív, chci se s nim sejít, ale předtim musim nějak přibrat..Chtěla bych se vás taky zeptat, jestli si myslíte, že jsem měla anorexii, protože já fakt nevim…jsem docela pěkná holka, ale i sama sobě se zdám trochu vyhublá a taky už nemám tak pěkný prsa, jak jsem mívala, poraďte mi, jak trošku přibrat zdravym způsobem společně se sportem..?…díky moc:-)…taky jsem vám všem, co máte tyhle problémy s ppp popřát hafo štěstíčka a hlavně!..kluci milujou SEXY ženský křivky a špíčky:-)..je mi teprv 15, ale tohle vim moc dobře!..tak zatim ahooj

Az kam moze tuzba po dokonalosti dohnat…

Ja len…Ani neviem ,co tu robim,len som zas prezrata a neviem,co so sebou.. Som perfekcionista a som na seba hrozne tvrda,vidim 45 kilove modelky v casopise a chcem byt ako oni,viem,ze oni nic nejedia,fetuju a len fajcia,ale ..chcem byt ako oni.Asi dva roky dozadu mi moj priatel,teraz uz ex povedal,ze mam schudnut,mala som asi 57 kg pri vyske 176cm, a odvtedy sa cely moj svet toci len okolo jedla,jedlo,prejedanie,vycitky.Momentalne som v zahranici a moja vaha ide rapidne hore,citim sa strasne,chcem trpiet anorexiou aspon na pol roka,viem,ze mam psychicke problemy,ale viem,ze mi s nimi nikto nepomoze,ale nepomozem si ani sama…Neviem,co dalej,dnes som tuto stranku navstivila len pre to,aby som videla,ako chudnu anorekticky,kolko a co jedia,lebo ja musim schudnut,vsetci mi hovoria, ake som pekne dievca,ale ja som nikdy nebola spokojna sama so sebou,ked je zima,nechodim ani von,len sedim doma…Je to strasne,chcem prestat,ale neviem ako.Za tieto posledne dni som zjedla asi 5 balikov chipsov,20 kusov cornetto,plus ine sladkosti,cokolady,kopu chleba,vsetko,co mi pride pod ruku,chodim spavat prezrata ,je mi zle,nevladzem uz ani sportovat,ani po fyzickej ani po psychickej stranke,ma nebavi uz ani zit,Ja skutocne uz neviem ako sa z toho dostat?!Bud skoncim velmi tucna alebo vyhudnuta,ale stastna nebudem ani tak,ani tak..a strednu cestu nechcem,bud budem perfektna,alebo nechcem byt nijaka,je mi jedno ,aka budem!!!Citim sa menejcenna,ked vidim chudsiu babu,krajsiu babu,mudrejsiu,hocijaku lepsiu odomna,ziarlim dokonca ja na modelky,pritom som ich v zivote nevidela..je to chore,ja viem,…ja som chora,ale nikto mi nepomoze!!!

Velká touha po štěstí…

Dobrý den Je mi 18 let a měřím 173 cm. Vždycky jsem měla normální postavu a má váha se pohybovala kolem 66 kg. V lednu se mi však vyšplhala až na 71 kg. Nevěděla jsem co s tím. Už od páté třídy jsem byla posedlá dietami. Držela jsem už snad všechny. Tehdá jsem se ale rozhodla, že nebudu plácat do větru a zhubnu určitě. Můj nový klíč byla Atkinsonova dieta. Tehdá jsem začala. Jedla jsem stylem: přes týden skoro nic a o víkendu si to šíleně vynahradit. V červenci jse už vážila 56 kg. Jenomže přes prázdniny jsem si přivydělávala v továrně. Byla to náročná práce a neměla jsem moc času na kamarády. Jediné co se mi stalo přítelem bylo jídlo. Každý den jsem se přecpala až tak moic že mi bylo špatně, ale nezvracela jsem. Na to jsem moc velký srab. Já si dávala projímadlo. To beru už dva roky, i když mi skoro vůbec ke štíhlosti nepomáhá. O všem mluvím v minulém čase, ale to vše trvá až do teď. Vážím 66kg. Chci svou štíhlost zpátky, ale jediné na co myslím je jídlo- no spíš sladké. Někdy nejím nic jiného. Všechny peníze utrácím za tuny sladkého, které hned sním a pak jdu spát. Nesnáším se. Radši bych měla tu anorexii než tuhle postavu. Každý den začínám jakože dietou ale večer usínám nacpaná jako prase. Jsem slaboch. Dokázala jsem zhubnout, ale nedokázala jsem si to udržet. Nevím co dělat.

je to stejné,všechno stejné

Ahoj lidi,tak už jsme se vrátii z dovolené a já slíbila ,že vám napíšu.Možná zase čekáte co tady z mě vypadne,možná si říkáte,že pořád dokola omílám to samé,ale není to vlastně všechno pořád to samé? Hrozně moc bych vám chtěla nějak účinně pomoct,ale nezbývá mi nic jiného,než vám tu psát svoje příběhy,postřehy a chyby,právě proto,abyst je znova a znova neopakovali. Víte,dlouho mi trval než jem v sobě překonala odpork jídlu a poté závislost na něm,jinými slovzy anorexii a bulimii,myslím ,že už sem tak docela epatřímuž ne,dlouho jsem snila o om až řeknu,je to za mnou,měla jsem problém,ale podařilo se mi ho překonat.Poté co jsem začala znova žít,jsem rázem zapomněla na všechno špatné,co mě provázelona mojí cestě zpět,za novým životem.Někdy jsem vzteky brečela,když se mi nepodařilo odolat,celé dny ležela a potácela se v depce,ale nakonec,nakonec jsem přece jen uviděla výsledky své snahy.Poznala jsem,že každý člověk má svou cenu,svou hodnotu,své řednosti,kdysi jsem je nemohla naít,nenáviděla jsem se,ale potom jsem začala bojovat,sama se sebou a našla to hezké uvnitř,hluboko ukryt,ale přece jsem to našla.Od toho dne,pro mě začalo znova svítit slunce,a nesouvisí to s počasím,myslím to světlo uvnitř. Nevím,jak vám mám pomoct,nevím co byste měi dělat,na tuhle cestu neexistuje žádný přesný návd,nědo půjde po téhle cestě dlouho,někomu to bude trvat třeba jen měsíc.Hlavní je začít.

Běh na dlouhou trať

Ahoj, nevím jak vás všechny oslovit, tak vás prostě jen pozdravím. Před třemi lety nade mnou zvítězila bulimie. Byla jsem vrcholová krasobruslařka, měla jsem partnera, který mne dennodenně zvedal…váha se pro mne stala vším, na čem závisela moje budoucí „kariéra“(aspoň já jsem to tak vnímala). Vzor mého bulimického záchvatu: Běžný školní den – ráno jsem brzy vstala tak před 6 hodinou a snědla jsem třeba 6 krajícu chleba, jogurt, hromadu vloček, jablko, máslo s cukrem a moukou nebo vejce s cukrem, nebo máslo s kakaem. Šla jsem zvracet. Ve škole jsem se snažila vydržet do velké přestávky a pak jsem udělala nájezd na bufet a koupila si třeba 2 velké rohlíky se slaninou, 2 nebo 3 balení tyčinek nebo chipsu, čokoládu a pak jsem ještě škemrala po spolužačkách (je mi na nic, když si na vzpomenu) a šla jsem zvracet (třeba uprostřed hodiny) Potom oběd ve školní jídelně: vždycky jsem žádala „hodně polívky“ pak druhé jídlo i dva přídavky + dojídavky za spolužačky, někdy ještě bufet a 4-5 skleniček pití a pak rychle na záchod. Ze školy do supermarketu: rodinné balení chipsu, instantní čínské polívky, párky, arašídy, křupky, majonézové saláty, krekry a rychle domu. Přejídala jsem se už po cestě. Doma jsem se nejdřív vyzvracela a pak jsem u telky konzumovala nákup. Když došel pokračovala jsem domácíma zásobama: rýže, těstoviny, mouka, vejce, pečivo… Večer jsem nervózně čekala až mamka přijde z práce a donese nákup a pokračovala jakoby večeří. Usínala jsem totálně vyčerpaná třeba v 8 hodin s šílenými pocity viny. Dnes se již snažím léčit. Byla jsem hospitalizována v nemocnici přes dva týdny na psychiatrii. Docházím pro antidepresiva a k psychologovi, kde hledám nikdy nevlastnící sebeduvěru. 20 hodin denně myslím na jídlo, je to strašně těžké, ale snažím se usilovně. Nejvíc mi pomáhá muj přítel. Chci mu tímto poděkovat a říct mu, že ho strašně miluju a nikdy nezapomenu na to, co pro mne kdy udělal. Vám ostatním přeji hodně štěstí.

Kdy je to anorexie?

Ahoj, dívám se, že už tady dlouho nikdo nepsal, tak to zkusím já. Třeba to někomu pomůže a možná se najde někdo,kdo si se mnou o tom rád popovídá. Vždycky jsem byla tak akorát, avšak ve 13 letech jsem přibrala asi 7 kg. Nijak mi to nevadilo, až jednou se můj kamarád zmínil přede mnou o něčem v tom smyslu,že jsem tlustá. Tak jsem zahájila šílenou dietu,vydržela jsem ji asi 4 dny a výsledek se dostavil. Tak jsem s tím přestala. Teda-přestala..Hlídala jsem se.8 let.Věděla jsem,že když se jeden den přejím, musím se druhý den hlídat. Myslím, že je to docela zdravá forma hubnutí-dle možností,protože jsem v hlavě pořád měla to, že jsem tlustá a občas jsem kvůli tomu měla šílený deprese.No a po 8 letech jsem díky zaměstnání a přecpávání se bez pohybu zase přibrala. Už jsem nemohla vyjít v té extra krátké minisukni.(Děsila jsem se okamžiku,kdy to přijde-že si nebudu moct oblíct cokoliv.) A tak jsem přestala jíst. Možná se budete smát,ale je to asi jen týden,co jím 1x denně-jestli se tomu jídlo dá říct. Fyzicky je mi výborně. Psychicky vím, že už jsem v tom a že už se asi nikdy pořádně nenajím. A pořád si říkám-to zvládneš, je to jen pár dní..Jenže jaká k tomu byla ta cesta..Celých 8 let, pomaličku.. A to mi věřte, že teorii jsem měla taky v malíčku a anorexii jsem vždycky chtěla. Teď už si tím nejsem tak jistá…………….

Návod

Návod „Jak na to“ :)… Pro všechny, které opravdu chcete, jednou provždy! 1) No tak asi úplně první krok je smířit se s tím, že nejdříve ještě trošku přiberete, možná 2kg, možná 5, ale prostě se na to připravit, protože to tak prostě je a nic není zadarmo!!! Potom mi věřte, že až si váš organismus zvykne, tak ty nabraná kila půjdou pomalu ale jistě zase dolů 🙂 !!! Já jsem příkladem! Měla jsem ještě před 4 měsíci asi 65kg, teď mám nějakých 59kg! Jde to pak pomalu, ale chce to vážně vydržet, protože to pak stojí za to!!! 2) Pokud se vám tohle podaří, což je si myslím asi nejtěžší, tak dále vyhodit veškeré oblečení, které si stále schováváte, že do něj ještě někdy zhubnete nebo ho dejte kamarádkám, které jsou štíhlejší… Protože VY už hubnout přece nechcete, ale chcete se uzdravit!!! 3) Dále se přestat vážit – za každých okolností – stejně na sobě cítíme každé deko a poznáme to také podle oblečení, ale řekla bych, že pokud se člověk rozhodne se uzdravit, musí s tím alespoň na nějaký čas skoncovat úplně – né si říkat budu se vážit jen 2x tádně a podobně, prostě zapomenout na váhu!!! 4) Jíst pravidelně a plánovat si jídlo na den dopředu > nejlépe si psát ty jídelníčky – vždy po 3 hodinách – použijte třeba ribriku „můj dnešní jídleníček“, jídlo by mělo být vyvážené, zdravé, ale nemělo by být žádné jídlo zakázané, prostě jíst všechno, na co máte chuť – já to dělala ze začátku tak, že jsem jedla naposledy 3 hodiny před spaním, protože jsem se také bála, že hodně přiberu, ale dnes jím klidně občas před spáním, pokud mám na něco chuť a nepřibírám… Může vám třeba ze začátku přijít, že tím jak si to píšete, na to jídlo ještě víc myslíte, ale vy nemáte na to jídlo úplně zapomenout – musíte se naučit, že je vaší součástí a MY takhle nemocné se prostě nemůžeme řídit pocitem hladu, ale musíme se naučit přirozené pravidelnosti a pak dokonce zažijete i ten přirozený pocit hladu, jak o něm mohou mluvit zdraví lidé :-)… Hlavně by jste neměli pocítit hlad, protože jak mile se nemáte čas najíst a hladovíte, tak to je už jen krůček k následnému přejedení – to je snad i normální… Takže se tomu vážně vyvarujte, i když vám přijde, že ještě nemáte hlad, tak jezte stejně každé 3hodiny! 5) No ale to asi také dost podstatné, co mi došlo až tento týden, že byste asi měli najít příčinu toho, co vás k tomu přivedlo a tu byste měli odstranit! U mě to byl ten táta – jak jsem se odstěhovala z toho prostředí, které pro mě bylo spouštěčem, tak to šlo mnohem snáz!!! A řekla bych, že u Bulimie i u Anorexie je vždy nějaký spouštěč, který je třeba do budoucna odstranit a být si ho vědom! 6) Snažit se nesedět pořád na zadku, a občas – né pravidelně něco dělat – já jdu občas když mám chuť na aerobik, nebo si zahrát basket, nebo třeba jen na procházku, ale nic si neplánuji pravidelně, protože když jsem chtěla chodit každé úterý a čtvrtek na aerobik, tak se mi třeba jednou nechtělo, tak jsem si řekla vyjímečně nepůjdu no a pak jsem tam nakonec nechodila vůbec a přestalo mě to bavit :-)!!! Takže to dělám jen nárazově, protože hlavně i to tělíčko si nemá možnost si na ten pravidelný pohyb zvyknout a pak když třeba jedete na dovču a týden na ten aerobik nejdete, tak na sobě vidíte, že jste třeba i přibrali 🙁 ale fakt – mluvím ze své zkušenosti! 7) Když na vás přijde krize, že se chcete přejíst, tak se ihned nějak zaměstnat, nejlepší je sednout třeba k PC – stránky ppp, nebo k papíru a zapsat si své pocity, co cejtíte, nebo do denníčku – tak jsem to dělala já – protože pak sama sobě lépe porozumíš a třeba i objevíš ten SVŮJ spouštěč těchto záchvatů!!!! Tak Vám všem držím palce a vážně to zkuste! Je to krásný pocit, být zase šťastný a užívat si života plnými doušky!!!

Hledám kamarádku.

Ahoj holky, nepíšu sem poprvé. Psala jsem už několikrát. Tentokrát píšu proto, že jsem ztratila kamarádku. Jednoduše se na mě vykašlala a já potřebuju někoho s kým si můžu o všem promluvit, s kým se můžu smát i plakat. Jsem bulimička, momentálně těhotná. Jsem moc na dně z toho, jak mi začíná růst břicho a i když bych měla být šťastná, že čekám malilčkého drobečka tak je mi smutno a pláču. Bulimie, je to nejhorší svinstvo, které existuje. Už přes rok se snažím z toho dostat a mám pocit že je mi hůř a hůř. Ztratila jsem vše. Nenechala mi nic. Bulimie mi vzala mé sny, mou krásu, mou postavu, mé přátele, mou rodinu, prostě vše. Ale proč zrovna já? Proč já musím mít bulimii? Proč a za co? Co jsem komu kdy udělala tak špatného že se mě ta obluda drží zuby nehty a nechce pryč. Celé dny teď jen brečím a přemýšlím proč? Kde jsem udělala chybu? Proč jsem ztratila všechny přátele? I tu poslední kamarádku? Ona se uzdravila z anorexie a to byl pro ni impuls k tomu ukončit naše přátelství. S kým si teď mám o tom všem hnusu povídat? S kým? Z mého blízkého okolí to nikdo kromě ní nevěděl, tak komu se mám svěřovat. Mám sice deník, to ano, jenže ten mi neodpoví. Neřekne mi co dělat a co nedělat. Chci se zase smát, chci být obklopena přátely, chci být znovu ta veselá holka, ale jak to mám udělat? Najde se někde mezi vámi, co chodíte na PPP, kamarádka, která by se mnou chtěla sdílet dobré i špatné? Smát se se mnou i plakat? A pokud by byla z okolí Kutné Hory, tak by to bylo úplně fantastické. Prosím, ozvěte se mi, ať si nepřipadám tak sama. Předem děkuji, renatakavanova@centrum.cz